„Musím odejít," ozval se za Káfsinými dveřmi hlas královny.

„Ne, neodcházejte," naléhal Sophias. „Co tu bez vás budeme dělat?"

„Je to jediné řešení, Sophiasi, a ty to víš," odpověděla rázně. „Nikdy bych si neodpustila, kdyby se mé holčičce něco stalo. Slib mi, že se o ni postaráš."

„Ale... "

Káfsi slyšela, jak chce Sophias protestovat. Nedivila se mu. Sama chtěla v tu chvíli vyběhnout z pokoje a zastavit ji. Docupkat k ní, obejmout ji kolem kolen (protože výš v té době ani nedosáhla) a říct jí, ať nikam nechodí. Ať ji neopouští. Ale neudělala to. Místo toho jen se zavřenýma očima poslouchala, o čem si před jejím pokojem povídají.

„O prince se nebojím, král ho bude střežit jako oko v hlavě, ale u Káfsi," řekla smutně. „Potřebuje vědět, že je milovaná, rozumíš?"

„Ano, na mě se můžete spolehnout," slyšela Sophiasův ustaraný hlas.

„O tom nepochybuji," řekla královna vlídně a dveře pokoje se zlehka otevřely.

Káfsi stiskla víčka o něco pevněji k sobě a předstírala, že spí. Věděla, že nesmí promluvit. Tak zněla Sophiasova instrukce, když jí říkal, že se s ní královna bude chtít rozloučit. Musí spát. Pro obě strany to tak bude jednodušší.

„Miluji tě, Káfsi," zaslechla matčin vlídný hlas a její vlasy Káfsi polechtaly na tváři. „A to se nikdy, nikdy nezmění. Možná to teď vypadá, že tě opouštím, ale to není pravda. Vždycky budu s tebou, ano? Vždycky."

Káfsi po těchto slovech nedokázala udržet slzy, ale oči neotevřela. Královna jí rukou usušila tvář, narovnala se a bez dalších slov odešla z pokoje ven.

„Spala?" zeptal se Sophias čekající venku.

„Je to hodná holka," odpověděla královna a zavřela za sebou dveře.

To bylo to poslední, co od ní princezna slyšela.

***

Káfsi probudilo zatřepetání křídel. Znaveně otevřela oči a odstranila dřevěnou zástěnu v okně, takže do nuzně vypadajícího pokoje přivítala trochu toho sluníčka. Zívla a pak se usmála. Na dnešek se těšila, čekal ji totiž výlet. Káfsi vyšla z pokoje, kde narazila na svou opatrovnici.

„Dobré ráno, Baukis," pozdravila ženu, která zrovna na stůl přinášela mísu s ovocem.

„Princezno, tak vy už jste vzhůru?" podivila se Baukis.

„Ale no tak, kolikrát už jsem ti říkala, abys mě neoslovovala ‚princezno'. Tou už nějakou dobu nejsem, vzpomínáš?" ušklíbla se Káfsi.

„Omlouvám se, pořád na to zapomínám. Nedáš si?" řekla a ukázala na mísu s ovocem. „A vůbec, co děláš tak brzy ráno na nohou?"

„Nemůžu se dočkat rozvážky!" zvolala Káfsi nadšeně. „Je všechno připravené?" řekla a vzala si z mísy jablko.

„Filémón ti už včera vše naložil na vozík. Od té doby, co jsi k nám přišla, jsou ty amfory pokaždé tak krásně namalované a my máme tolik zájemců, že nevíme, komu vyhovět dřív. Máš talent," vychvalovala ji Baukis.

„Jistě," zazubila se na ni Káfsi, která byla ráda, že její „rybičkové" začátky leží na dně jezírka a nikdo je nikdy neuvidí. „Hned se na to vrhnu, díky za snídani!" rozloučila se s ní Káfsi a s nakousnutým jablkem proskočila dveřmi ven, kde už na ni čekal připravený vozík.

„Na oběd jsem zpátky!" křikla Káfsi ještě před odchodem. Poté se chytila držadla dřevěného vozíku a dala se na cestu. Protože byli Filémón a Baukis chudí a na koně neměli, musela se Káfsi při rozvozu spolehnout jen na své nohy. Vyrazila z chaloupky a kráčela po cestě velice opatrně, aby se jí keramické nádoby nerozbily. Snažila se přitom ignorovat fakt, že ji přes louku, skryti mezi stromy, pozorují dva členové královské gardy. Káfsi nevěděla, kolik času uběhlo od jejího vyhnanství, ale rozhodně ho nebylo dost na to, aby si zvykla, že je sledovaná jako nějaké zvíře. Povzdychla si a znovu se zakousla do jablka.

Mohlo jít o pár měsíců, možná rok. Ano, rok, to by tak asi odpovídalo. Od toho „zatraceného turnaje", jak tomu Káfsi ráda říkala, mohl uplynout asi rok.

Další kousnutí do ovoce. Krok a křup.

Káfsi pokračovala v cestě. Nezastavovala. Všechny čtyři amfory na dřevěném vozíku měly společnou destinaci, hospůdku v blízké vesnici. Káfsi sledovala cestu pod nohama a dávala si pozor na nerovnosti, které by mohly její drahocenný náklad ohrozit. Asi jsem dneska vážně vstala nějak brzo, pomyslela si, když spatřila, že většina oken ve vesnici je stále ještě zatemněná. Slunce muselo vyjít teprve před chvílí, co když je ještě hospoda zavřená?

Káfsi se váhavě zastavila před dveřmi své destinace a zaklepala na ně.

„Káfsi!" zaradoval se majitel a otevřel dveře dokořán. „Rád tě vidím, hlavně když už v ruce nemáš ty šílené kleště a," zarazil se. „U Dia, ty jsou nádherné," vzdychl při pohledu na amfory. „Doris!" křikl poté na ženu, která uklízela v hospodě. „Dones ty nádherné amfory dovnitř a žádnou přitom nerozbij!"

Doris byla v hospůdce otrokem. Její kůže byla ještě tmavší než ta, kterou měl Voithó, ale více než to Káfsi fascinovaly její vlasy. Byly tak krásně husté, kudrnaté a určitě i hebké!

„Ty amfory tam můžu zanést sama," nabídla se Káfsi.

„Ne, ne, ne, nenamáhej se a radši pojď dál. Můžu ti nabídnout pohár něčeho dobrého?" řekl hospodský rozjařeně.

„Hmm, asi bych se měla vrátit," usmála se Káfsi nesměle.

„Ale no ták, zdržím tě jenom chvíli," nedal se hospodský.

„Tak dobře," přikývla Káfsi nakonec. „Pohár něčeho dobrého se jen těžko odmítá a když už jsem dneska z nějakého důvodu vstala tak brzo, tak proč toho nevyužít," zazubila se na něj.

Káfsi chtěla svůj, nyní již prázdný, vozík nechat před hospůdkou a sednout si dovnitř, ale najednou ucítila, jak ji někdo vzal kolem ramen a zaskřehotal:

„Pryč!"

Káfsi vyděšeně uskočila na stranu a otočila se. Naproti ní stála postarší žena v potrhaném šedém oblečení.

„Musíš pryč," pokračovala stařena vrzavým hlasem.

„Kdo jste?" zaváhala Káfsi, a ještě jednou si cizinku prohlédla. Její rozcuchané prošedivělé vlasy šly do všech světových stran. Žena měla na obličeji výraz bláznivé vědmy a natahovala k ní své potetované ruce. Káfsi ji kvůli tomu z kategorie „šílence" přeřadila do kolonky „kriminálníka".

„Už neváhej ani na chvíli. Běž, než bude pozdě," řekla a mávla směrem k cestě, odkud Káfsi přišla.

„Hmpf," řekla Káfsi zamyšleně, přesto se nakonec chytila držadla vozíku. „Hádám, že bych asi vážně měla jít," usmála se směrem k hospodskému a ten jí předal váček s penězi za nádoby. „Na sklenku zaskočím jindy!" rozloučila se s ním a vyrazila zpět domů.

Divná ženská. Ani chvilku odpočinku mi nedopřála, pomyslela si Káfsi kysele a ohlédla se. Alespoň, že mě nepronásleduje, oddechla si v duchu. Poslední, co potřebovala, bylo, aby se jí v patách držel nějaký bláznivý trestanec.

Káfsi vyšla z vesnice a pokračovala lesní cestičkou zpět domů, když vtom se zastavila. Zaslechla rozhořčené hlasy. V tu chvíli ji samozřejmě nenapadlo nic lepšího než vyrazit za jejich zdrojem. Káfsi se přiblížila a spatřila členy královské gardy, jak stojí nad někým v bezvědomí.

„Co dělat?" volal jeden z nich a Káfsi ihned poznala hlas Alexandera. Byli k ní otočeni zády, přesto by dala ruku do ohně, že se jednalo o Alexandera.

„Je to Magický," odvětil druhý hlas. „Prostě ho odvedeme ke králi."

„Co se to tu děje?" vyrušila je Káfsi.

„Princezna!" vykřikl Alexander nadšeně. „Rád vidím," řekl a na jeho tváři se objevil jeho typický dětský úsměv od ucha k uchu.

„I já tebe," řekla a úsměv mu oplatila. Alex jí též moc chyběl. „Kdo je to?" řekla a obrátila jejich pozornost k osobě, která ležela pod skalním blokem. Jako první ji napadlo, že dotyčný z té skály spadl, ale jeho oděv tomu nenapovídal. Kdo si bere na lezení po horách tmavou kápi? Ležící mladík jí připomínal spíše nějakého člena kultu než vášnivého horolezce.

„Ten chlapík vyletěl přímo ze skály," řekl voják, o kterém Káfsi zatím nevěděla, co si má myslet.

„Vyletěl ze skály?" zaváhala. „To přeci není možné."

„To pravda!" bránil svého druha Alexander. „První světlo a pak puf!"

Káfsi tento barvitý popis události samozřejmě nedával moc smyslu.

„Nikdo neumí vylétávat ze skal, ani Magičtí ne, to mi můžete věřit," řekla a poklekla k mladíkovi, který po celou dobu jejich rozhovoru bez hnutí ležel na břiše. Teprve nyní si ho mohla pořádně prohlédnout. Měl černočerné havraní vlasy a nelidsky bledou tvář. Vůbec nevypadal zdravě a v Káfsi se ozval instinkt léčitelky.

„Pomozte mi ho dát do vozíku, postarám se o něj," řekla Káfsi nakonec.

„Musíme ho dovést ke králi!" bránil se voják.

„To těžko, není Magický," odsekla a udělala k němu několik rychlých kroků, které voják nečekal, takže si ze samého zděšení málem sednul na zadek.

„Nevím, CO je zač, ale Magický není, rozumíme si?" osočila muže Káfsi. „Navíc, když bude u mě, tak ho budete mít taky pod kontrolou, ne? Hádám, že jste tady nebyli na procházce za čerstvým vzduchem."

„To ne," zamumlal voják.

„Skvěle, tak teď buďte tak hodní a pomozte mi ho dostat do vozíku, ano?"

„Ano," zamumlal muž nakonec. „Naložíme ho do vozíku."

Alex na nic dalšího nečekal a vzal mladíka do náručí.

„Buď opatrný, ano?" nabádala ho Káfsi, která si byla vědoma, že Alexanderova motorika není úplně bezchybná. „Nevíme, co mu je, tak ať mu ještě něco nezlomíš."

Cizinec byl však do vozíku umístěn s maximální péčí. Jeho hlava byla bezvládně opřena o dřevěné brlení a nohy měl přikrčené u těla, aby se tam lépe vešel

„Já veze," nabídl se Alexander, ale Káfsi zavrtěla hlavou.

„Díky, ale už jste udělali dost," usmála se. „Teď je to na mně," řekla a vydala se po cestičce zpět za svými opatrovníky. Znovu očima hypnotizovala cestu, tentokráte aby jí kvůli nějakému výmolu z vozíku nevypadl jiný druh nákladu.

Když Káfsi zaparkovala před domem, připravovala si odpovědi na všetečné otázky, které by jí mohli opatrovníci položit jako například:

„Kde jsi byla?"

„Jak to šlo?"

„Co v tom vozíku dělá cizí chlap?"

Jakmile však Káfsi otevřela dveře do domu, vůbec na nikoho nenarazila. Prošla tedy s vozíkem nerušeně až do svého pokoje, odkud cizince opatrně přendala do postele. Šlo jí to překvapivě snadno, zdálo se, že mladík nic neváží.

Když ho Káfsi opatrně prohlédla a objevila nepěkně sedřenou dlaň. Musel si to udělat při pádu, pomyslela si. Očistila mu ruku od kamínků a jiných nečistot a pak ji obvázala. Žádná jiná zranění nenašla, to však neznamenalo, že je neměl.

Víc se dozvím, až se probudí, pomyslela si Káfsi a pak zaslechla, jak jí kručí v žaludku. A jo! Vždyť já měla k jídlu jen ten kus jablka! Káfsi odešla na moment z pokoje a když se po chvíli vrátila s jablkem číslo dvě, čekalo na ni překvapení. Cizinec se probral. Seděl na posteli a sledoval ji ledovým pohledem.

„Co to je?" zeptal se jí.

„Ehm, jablko?" zaváhala. „Chceš taky?"

„Ne, co to je?" zopakoval svou otázku a obrátil k ní ovázanou dlaň.

„No, to je obvaz. Byl jsi zraněný," vysvětlila.

„Zraněný? Nesmysl," odsekl a vstal. Tedy, alespoň se o to pokusil. Zvedl se z postele a chtěl se rázně rozejít pryč, jenže jeho nohy se zamotaly a on musel nedobrovolně znovu usednout na své místo. „Něco je špatně," zamumlal zamyšleně. „Hodně, hodně špatně."

„Ty jsi Magický?" zeptala se ho Káfsi a sedla si na židli, která byla u postele.

„Magický?" zopakoval a zamyšleně přitom nakrčil obočí. Zřejmě mu to slovo něco říkalo. „Magický, Magický, Magický," opakoval zadumaně.

Výborně, přitáhla jsem si sem magora, pomyslela si Káfsi kysele. To mám z toho, že nabírám cizí chlapíky po lesích.

„Tak jsi Magický, nebo ne?" zopakovala nedočkavě.

„Ne," zavrtěl hlavou. „Rozhodně ne."

„Aha, škoda," povzdychla si.

„A ty?" obrátil se k ní. „Ty jsi ta... Magická?"

Káfsi přikývla a pozorovala cizincovu reakci. Jeho výraz se však neměnil. Stále byl tak přísný a... mimo. Jako by snad ani nepatřil do tohoto světa. Jeho bledá kůže a ostře řezané rysy nepůsobily lidsky, ale Káfsi nevěděla, kam jinam by ho měla zařadit.

„Dobře, takže když už jsme si ujasnili, kdo je a kdo není Magický, můžeš mi říct, co jsi vlastně zač? Chci říct, proskakování skrz skály je samo o sobě dost šílené, ale do toho ještě to, jak mluvíš a vypadáš," řekla a ukázala na jeho stříbrem prošívanou kápi, která byla u krku sepnuta půlměsíční sponkou. „Kdo jsi? Kdo zatraceně jsi?"

„Měl bych jít," řekl mladík po chvíli mlčení a vstal.

„Ne," zamítla Káfsi a stoupla si před dveře. „Nikam nepůjdeš."

„Víš vůbec s kým mluvíš?" obořil se na ni.

„No, to právě nevím!" rozčílila se. „To je jak u blbejch, tohleto. Tak znova," nadechla se a zkusila se uklidnit. „Já jsem Káfsi, ano? A v tuhle chvíli před sebou vidím jen nějakého cizího kluka, takže –"

„Počkej," zarazil ji. „Kluka?" zopakoval a rozhlédl se kolem. „Jakého kluka?"

„No, tebe," řekla Káfsi nejistě a namířila na něj prst.

Cizinec si přejel zdravou rukou po tváři, jako by něco hledal.

„Ne, ne, ne, to... Ne!" řekl zoufale a usedl zpět na postel. „To není možné," zamumlal a chytil se za hlavu. „To zkrátka NENÍ MOŽNÉ!" zesílil hlas. „Máte tady zrcadlo?" obrátil se k ní a v tu chvíli vypadal opravdu zoufale.

„Jistě," řekla Káfsi a vzala ze stolu zrcátko, které mu podala. „Ale co je špatně?" zaváhala.

„Všechno," řekl neurčitě a v jeho výrazu se stále zračila panika.

„Ale vždyť ty nevypadáš vůbec zle. Na stupnici od jedničky do desíti jsi jasná osmička, a to už něco znamená," snažila se ho Káfsi uklidnit, ale zjevně to nezabíralo.

Mladík roztřesenou rukou držel zrcátko a chvíli mlčky zíral na vlastní odraz. Zdál se být zaskočený. Když vydýchal, co vidí, tak se obrátil zpět ke Káfsi.

„Víš, kdo je na tomto zrcadle?" zeptal se a vrátil ho Káfsi do rukou. Stejně již viděl vše, co potřeboval.

„Náhodou vím," řekla Káfsi hrdě. „Tohle je Afrodita, bohyně lásky a krásy."

„Přesně tak," přitakal. „Je to Afrodita. Bohyně lásky, krásy a taky je to má neteř," dodal mrzutě. „Už chápeš, kde je problém?"

„Počkej, počkej," zaváhala Káfsi a udělala pár kroků dozadu. „Takže ty jsi... počkat. Ty jsi vážně... něco jako bůh?"

„Něco jako?" zeptal se ukřivděně. „Ne, možná to tak nyní nevypadá, ale já jsem jeden z bohů," řekl a vstal z postele. V tu chvíli vypadal hrozivěji než kdy předtím.

„Ale kdo..."

„Jmenuji se Hádés," představil se. „A jak můžeš vidět, mám velký problém."

---

Jooo! Omlouvám se za svůj výlev, ale na tohle jsem se těšila. Tak. Moc. Těšila! Jistě máte po této kapitole mnoho otázek a dobrá zpráva: vše bude vysvětleno!