Káfsi opatrně otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Hmm, tohle nevypadá ani trochu jako kobka, pomyslela si, když spatřila prostor podobný jejím tréninkovým akcím v paláci bohyně Athény. Sloupy porostlé břečťanem, zbytky soch v nevalném stavu, mramorové střepy a bahnem pokrytá podlaha. Vše působilo spíše jako opuštěný chrám než kobka. Zvláštní, pomyslela si a zadumaně se zadívala na mapu. Určitě jsem tady správně.

„Ty jsi vážně neuvěřitelná," zaslechla za sebou pobavený hlas.

„Co to... Sparťane?" oslovila ho zamyšleně. „Co ty tady děláš? Sem přece nikdo nechodí!"

„Ne, to do kobky nikdo nechodí," opravil ji Míro s úsměvem a přistoupil k ní o pár kroků blíž. Jemně vzal Káfsinu mapu do rukou a otočil ji. „Máš to vzhůru nohama, vidíš?" dodal, když jí vracel svitek do dlaní.

„Aha, no, to leccos vysvětluje," zamumlala pro sebe a znovu si mapu, tentokráte již správně natočenou, prohlédla. „Jo, takhle!" rozzářila se, když pochopila, kam to vlastně po těch hodinách plahočení došla. „Takže tohle, to je jenom ten chrám na... západě?"

„Jihu."

„A není to jedno?" odsekla. „Proč jsi tady?"

„No, původně jsem si myslel, že jen dohlédnu na to, abys dorazila ke kobce a setkala se s tím svým přítelem, ale –"

„Takže Voithó je vážně s tebou," přerušila ho znechuceně. V jejích očích už princ nemohl klesnout hlouběji.

„Ale když jsem viděl, jak s tou mapou točíš," pokračoval Míro nehledě na její tón, „tak jsem si řekl, že počkám a uvidím, kam dojdeš."

„Jasně, jasně. Tak dobře, představení skončilo, Sparťane," zasyčela. „Teď toho mého přítele pustíš a okamžitě zmizíš z ostrova."

„Nebo?" pousmál se.

„Nebo budeš litovat, že jsi mě kdy potkal," sdělila mu s vážnou tváří a namířila na něj meč. Ovšem ne ten svůj, který jí visel u pasu. Káfsi jako zbraň zvolila druhý, toho dne nalezený. Meč, který Voithó nedával z ruky a ani ona se ho od chvíle, co se k ní dostal, nepustila.

„Opatrně s tím," zasmál se Míro a volnou rukou cvrnknul do čepele. V té druhé držel štít, ale nepředpokládal, že ho bude muset v přítomnosti Káfsi použít. „To je jeho, že? Zajímalo by mě, odkud tu věc má, je vážně šikovná."

„Buď už konečně zticha a jdi mi z cesty," pobídla ho ostrým tónem.

„Nepůjdu," pokračoval Míro s tím stejným pobaveným úsměvem, který ji jen více a více rozčiloval.

„Pak mi nedáváš na výběr," odsekla a ohnala se po něm.

„Hej, dávej pozor!"

Míro odrazil její ránu štítem, a přitom udělal rychlý krok dozadu.

„Podívej se, je tohle vážně nutné?" dodal a odložil přitom štít s přilbou na stranu. „Já tady vážně nestojím o problémy, kolikrát vám to mám ještě říct? Nepřišel jsem sem bojovat, jen se tu snažím dokončit, co můj otec začal."

Tak určitě, odfrkla Káfsi v duchu a ohnala se po něm podruhé.

„Ty si prostě nedáš říct, co?" ušklíbl se, když se jejímu útoku jen taktak vyhnul. „Nuže dobrá, jestli se chceš prát, tak ať je tedy po tvém. Ale co to udělat zajímavější? Pojďme se vsadit."

„Tak vsadit říkáš?"

To byla slova, na která slyšela.

„Ano. Když nade mnou vyhraješ, nechám tě být. Co ty na to? Odejdu a už mě nikdy neuvidíš."

„A když prohraju?"

„Pak bude po mém," usmál se. „A protože se takhle musíš ptát, hádám, že se svou prohrou už počítáš."

„Nikdy," odsekla a ohnala se po něm do třetice.

Tentokráte však princ nikam neuhnul, neuskočil. Plynulým pohybem zbraně zastavil čepel jejího meče, kterou oddálil na stranu.

„To nebylo zlé," zasmál se, když ji od sebe odrazil. Zapojil však pouze tolik síly, aby jí přitom neublížil, takže Káfsi jen zavrávorala a provedla několik neobratných kroků dozadu.

„Nech si tyhle řeči, ano?" osočila ho, a přitom usilovně přemýšlela nad svými možnostmi.

Princ byl obtížným soupeřem a Káfsi musela uznat, že měl mnohem lepší výcvik i více zkušeností v boji než ona. Přesto věřila, že ho dokáže nějakým způsobem porazit. Přelstít. Počká si na správný okamžik a pak ho dostane. Určitě někdy udělá chybu, které by se dalo využít.

Jenže Míro, jako by snad vycítil její vyčkávací strategii, ji nenechal ani na okamžik vydechnout. Jeho útoky byly pravidelné, stejně silné a vyčerpávající. Káfsi tak v rukách rychle ztrácela cit, nohy se jí třásly. Ve snaze koupit si čas a vydržet o něco déle zůstávala navíc pouze v obraně. Jeho počiny pouze odrážela, a přitom ustupovala dozadu, což se jí zdálo být tou nejbezpečnější možností. Když však její záda narazila na stěnu chrámu, musela tento plán přehodnotit. Vzhledem k tomu, že nemohla nikam uhnout, tak veškerou svou sílu soustředila jen na to, aby od sebe udržela princův meč co nejdále. Se zatnutými zuby se ho pokoušela odrazit tak, jako to prve udělal on s ní. Donutí ho zavrávorat a ustoupit! Jenže to se ne a ne podařit.

„Ještě nemáš dost?" pousmál se Míro jistý si svou výhrou.

Ta slova Káfsi ještě více dopálila a ona se ho po těchto slovech pokusila kopnout.

„Ale, ale, ale. To není moc sportovní," ušklíbl se a vyrazil jí meč z již velice znavené ruky.

Její zbraň dopadla s cinknutím nedaleko jeho štítu. Káfsi se za tím zvukem bezradně ohlédla, ale Míro, ten z ní nespustil oči ani na zlomek vteřiny. Již nehodlal plýtvat časem, rychlým pohybem meče jí zatarasil jednu únikovou cestu a volnou paží se opřel o stěnu z druhé strany, aby měl jistotu, že mu už nikam neuteče.

„Tak co, uznáváte mou výhru, princezno?"

„To mě radši zabij," sykla a zprudka zavřela oči v očekávání jistého konce. Ten však ne a ne přijít. Princ si pouze povzdychl a oddálil od ní meč. Nyní se o stěnu opíral oběma rukama a skloněnou hlavu měl jen kousek od její tváře.

„Ty o mně musíš mít vážně špatné mínění, když si myslíš, že bych zabil neozbrojenou ženu," dodal znaveně.

„Jsi přeci Sparťan, ne?" procedila mezi zuby a věnovala mu další ze svých rozezlených pohledů. „Se zabíjením a ubližováním bys neměl mít..." Najednou se zarazila a hlasitě polkla. „Podívej," řekla a namířila prst do dáli.

„To si vážně myslíš, že ti na tenhle trik skočím?" zasmál se princ, který opravdu nevěřil, že by za ním něco skutečně bylo. „Nejsem včerejší."

Káfsi však jeho poznámkám nevěnovala pozornost a jen vytrvale zírala na jedno, a to samé místo, které se nacházelo za jeho zády. Oči měla vykulené, tvář bledou, ústa beze slov. To prince trochu vyděsilo. Co pochopil, tak Káfsi nikdy nevynechala příležitost k tomu, aby na jeho adresu nepronesla něco kousavého. A tak se nakonec i on s jistou nervozitou otočil. Pomalu. Opatrně. Tehdy spatřil, že v chrámu již nejsou sami. U protější stěny stál někdo další a s úšklebkem je pozoroval. Byla to osoba pro něj naprosto cizí, ale pro Káfsi až nepříjemně známá.

„Kdo jsi?" zeptal se princ ženy, která je zřejmě sledovala již nějakou chvíli. Nutno říci, že to se mu vůbec nelíbilo. Míro si rád udržoval přehled o svém okolí, moc dobře věděl, že ho může stát život jen jedna chvíle nepozornosti. Tak jak je možné, že se historie opakuje? Že mu tato žena unikla z hledáčku? Odkud se tam vzala?

„No, t-to je Artemis," zakoktala Káfsi, která byla konečně schopná promluvit, „n-nebo aspoň byla."

Žena opravdu vypadala jako bohyně lovu, se kterou se měla Káfsi tu čest několikrát setkat. Měla na sobě stejné stříbrné šaty a v oříškově hnědých vlasech napletené zelené lístečky, přesto tu něco nesedělo. Ty oči. Žhnuly jí rudě jako dva rozpálené uhlíky a Artemis tak vůbec nepůsobila jako Artemis. Spíše jen jako schránka, která v sobě nesla něco zlého.

„To je Artemis?" vyhrkl Míro překvapeně. Narozdíl od Káfsi se on sám, jako ostatně většina lidí, nikdy s žádným bohem osobně nesetkal. „A co po nás chce?"

„Jak to mám zatraceně vědět?" odsekla a odstrčila ho na stranu, aby na bohyni lépe viděla.

Artemis se jen děsivě usmála a natočila hlavu na bok, jako by si je snad chtěla prohlédnout z jiného úhlu. Káfsi si oproti ní přišla najednou tak malá a když už si myslela, že to nemůže být podivnější, tak se z jejího hrdla vydral hluboký hlas.

„Vylez ven!" rozkázala bohyně, v jejíž ruce se objevil zlatý luk, ze kterého na ně vystřelila šíp.

Káfsi instinktivně sáhla po princově štítu a nastavila ho před ně. Mělo jít o jejich poslední ochranu a stalo se tak právě včas. Zlatý šíp do něj narazil a rozplynul se ve vzduchu.

„Dobrý postřeh," zamumlal Míro.

„Díky, ale teď odsud musíme zmizet," hlesla a sebrala meč, který jí byl předtím tak nezdvořile vyražen z ruky.

„Vylez ven!" ozval se opět ten nepřirozeně hluboký hlas a tentokráte byly vystřeleny šípy tři. Nemířily však na prince s Káfsi, nýbrž na strop, který se krátce poté začal rozpadat. Míro si převzal svůj štít a nastavil ho nad jejich hlavy, aby odrazil nebezpečné kusy kamení, které by na ně jinak spadly a mohly by jim ublížit.

„Jdeme," rozkázal a přitiskl si Káfsi blíž k sobě, aby je plocha štítu chránila oba stejně.

„Jen pro tvou informaci," prskla po něm při cestě k východu, „objímám tě jenom proto, aby mě tu nezabily padající kusy střechy."

„S tím počítám," odpověděl jí s lehkým úsměvem a poté společně uskočili před dalším padajícím kusem kamene.

Společně se pokusili dostat až ke dveřím vedoucím ven. Přikrčeni pod štítem se vyhýbali nepříjemným kusům zdiva, které na ně vinou šípů bohyně lovu bez ustání padaly a jejich úniková cesta vypadala velice slibně. Už byli téměř u východu, když vtom Artemis vystřelila šíp, jehož vinou se přímo nad jejich hlavami uvolnil ohromný blok mramoru. Neskutečný kus kamene, který by ani Alexandr s Alexandrosem nedokázali uzvednout.

Ale ne! Káfsi zprudka zavřela oči a chytla se princova pasu o něco pevněji. I Míro měl oči pevně zavřené a přikrčený pod štítem očekával silný náraz a možný konec. Jenže to se nekonalo. Žádná rána. Žádné zamáčknutí. A když dal Míro štít z jejich zorného pole, spatřil, jak se nad nimi ten ohromný kus mramoru vznáší. Působilo to, jako by ho ve vzduchu držela nadpřirozená síla. A taky, že jo!

„Háčko!" zajásala Káfsi při pohledu na boha podsvětí, který byl za ten zázrak přímo zodpovědný.

Hádés na to nic neodpověděl, jen se pousmál a poté rázným pohybem paže mrštil blok po Artemis. I když to v běžných očí smrtelníka vypadalo jako smrtící útok, s bohyní lovu to nic neudělalo. Kus mramoru se před ní rozlomil na dvě části, které s ranou odskočily na stranu a ji zanechaly bez jediného škrábnutí. Ne, že by snad Hádés očekával nějaký jiný výsledek.

„Zmizte odsud," přikázal poté bůh podsvětí směrem ke Káfsi, které se to však nechtělo líbit.

„Počkej, počkej, počkej!" protestovala. „Nemůžeme tě tu nechat!"

„Můžete a musíte," stál si za svým. „Nerad to říkám, ale máme problém, který dost možná dokážete vyřešit jen vy. Najdu vás a vše vysvětlím později, ale teď už běžte pryč!" dodal nekompromisně a Káfsi nezbývalo nic jiného než ho poslechnout.

Společně s princem tedy vyběhla ven a jejich kroky zamířily rovnou ke kobce ležící na druhé straně ostrova.

„Nikdy mě neporazíš, Háde," oslovila ho Artemis tím nepřirozeně hlubokým hlasem, když byli oba smrtelníci pryč.

„Mám pocit, že tohle už jsem někdy slyšel," ušklíbl se a mávnutím paže ji odhodil na zeď.

„Vzdej se. Nemůžeš vzdorovat věčně," pokračovala Artemis s úšklebkem a z jejích prstů se začal oddělovat temný kouř. „Nakonec se mi poddáš i ty, Háde."

Ten hluboký hlas rezonoval chrámem a byl slyšet až na moře.

„Nakonec se mi poddají úplně všichni."

---

Pro ilustraci toho, v jakém jsme průseru, využijme tento obrázek!