Voithó znaveně pootevřel oči. Ležel na chladné kamenné podlaze, hlava mu třeštila a dle všeho to mělo být ještě horší. Jeho paže byly spoutány za zády tuhým provazem a stejně tak na tom byly i kotníky, se kterými též nedokázal pohnout. Dotyčný uzly vůbec nešetřil, působily velice složitě, a i kdyby měl Voithó ruce náhodou volné, jistě by mu chvíli trvalo, než by se z provazů dostal. Bolestně přimhouřil oči a opatrně natočil hlavu na stranu. Cítil, jak se mu do koutků úst zařezává utažená látka. Šátek, který běžně nosil kolem krku, někdo využil jako provizorní roubík, ale kdo? Odpověď na tuto otázku se Voithó dozvěděl v okamžik, kdy se jeho znavené oči setkaly s někým dalším.

„Ahoj, panáčku," pozdravila ho Evjenik, která vedle něj mlčky dřepěla kdoví jakou dobu.

Voithó sebou při pohledu na ni instinktivně trhl na stranu a narazil tak na chladnou kamennou zeď, která mu znemožňovala, aby se jí mohl ještě více vzdálit.

„Zdá se mi to, nebo se mě bojí víc než tebe?" pousmála se Evjenik směrem k princi, který stál opodál.

„To je jenom důkaz toho, že si nic neudělal s hlavou," ušklíbl se Míro s jistým nezaujetím. „Ti, co se tě nebojí, obvykle skončí mrtví, takže se není čemu divit, ne? Navíc, který chlap by neměl nahnáno z Amazonek?"

„Ale to on o mně nevěděl," odfrkla a znovu obrátila pozornost k jejich zajatci. Její oči přitom tajemně zajiskřily a Voithó vůbec nevěděl, co si o ní má myslet.

„Hádám, že teď máš spoustu otázek," chopil se slova opět princ, a i on k němu přešel blíž. „Je tu určitě proč, ale na to jsem ti už odpověď dal, že ano?" řekl a věnoval mu oslnivý úsměv. „Pomůžeš nám s princeznou Káfsi. Ať se ti to líbí, nebo ne," dodal a na jejich zajatci bylo vidět, jak moc zuří. Voithó rozhodně žádné „pomáhání" neměl v plánu.

„Potom tě určitě zajímá, kde to vlastně jsi, a to... Hmm..." Míro se na moment odmlčel a zamyšleně si promnul bradu. „Proč bych ti to vlastně neřekl. Jsme na odlehlé části ostrova v jedné zapomenuté kobce. Nezabloudí sem ani veverka, natož člověk. Je to tu naprosto opuštěné, pomoci se zde nedočkáš, ale asi chápeš, že potom, co jsi předvedl, je lepší se ujistit, že nám neupláchneš."

Voithó jen naštvaně oddychoval a chřípí nosu měl rozšířené. Rostl v něm vztek, ale v tuto chvíli nemohl dělat nic jiného než jen mlčky ležet na místě a poslouchat, co mu ti dva říkají.

„Mimochodem," pokračoval princ uvolněným tónem, „kromě toho, že jsi naší pákou na princeznu, ti také vracím tvé gesto z minula. Nechávám tě žít, tímto jsme si rovni, ale jestli se o něco pokusíš, bude to mít následky, ano? Neposlušnost trpět nemůžu, v tomhle mám svázané ruce," zazubil se na něj.

„Ale no tak," protočila oči Amazonka.

„Copak? Nelíbí se ti něco?" ušklíbl se Míro. „To byla dobrá slovní hříčka, ne? Svázané ruce. On je má svázané v reálu a já jakože, však víš, obrazně."

„Jistě, slovní hříčka," povzdychla si. „Jak nízký humor," dodala otráveně, a nakrčila přitom nos zhnusením.

„Pff, to je věc vkusu," pousmál se princ a pak se opět podíval směrem k zajatci. „Nechápu, že kolem toho musíte dělat takové problémy. Tolik práce," povzdychl si. „Už jenom pro tvé dobro doufám, že bude princezna spolupracovat," dodal přísně a pak oba vyšli ven, kde za sebou zavřeli dveře.

Voithó se tak ocitl v šeru kobky úplně sám. Jediným světlem mu bylo pár slunečních paprsků, které se k němu dostávaly skrze drobné zamřížované okénko, co měl nad hlavou. Pomalu se ho zmocňovalo zoufalství, ale on věděl, že na něco takového nemá čas. Ne, on musel jednat, panika může dorazit později. Voithó se s obtížemi posadil a rozhlédl se kolem sebe. Kobka nebyla zase až tak prázdná, jak si o ní předtím myslel, a když jeho pohled sklouzl k jedinému stolu, který se nacházel na druhé straně místnosti, tak se celý rozzářil. V jeho hlavě se začal rodit plán.

Na desce stolu stála amfora, stará a s největší pravděpodobností také prázdná keramická nádoba, která pro něj však znamenala mnoho. Za její pomoci by se mohl osvobodit. Teď už se k ní musel jen nějakým způsobem dostat.

Voithó se pokusil vstát. Bylo to obtížné, vše ho bolelo a svázané ruce i nohy mu pohyb také moc neusnadňovaly. Tento lanový handicap však již neměl mít moc dlouhého trvání. Ne, když se mu povede provést ten kousek s nádobou. Voithó se opatrně ohlédl ke dveřím. Nezaslechl od nich žádné zvuky. Žádné kroky. Žádné hlasy. Bylo tedy bezpečné se domnívat, že jsou oba jeho věznitelé pryč, nebo alespoň v dostatečné vzdálenosti od kobky, a on tedy může pokračovat.

Když se mu po několika pokusech konečně povedlo postavit se na nohy a získat v nich jakousi jistotu, tak se mohl dát na cestu. Po drobných skocích se dostal až ke stolu s amforou. Naposledy se ohlédl ke dveřím. Stav věcí však zůstával neměnný, všemu vládlo ticho, a tak se Voithó s myšlenkou „teď, nebo nikdy" nahnul ke stolu a strhl amforu k zemi. Nádoba jeho ráznému úderu neodolala, spadla na podlahu a její střepy se ranou rozlétly po místnosti. To byl moment, na který čekal. Voithó věděl, že nyní přišel čas jednat. Aby se to povedlo, musel být velice rychlý.

***

Jako první vlétla do místnosti Evjenik, ovšem když se zastavila a rozhlédla po kobce, nalezla jejich zajatce ležet přesně na tom samém místě, kde ho ještě před chvílí nechali.

„Hmm, asi vítr," okomentoval situaci Míro ode dveří a chtěl odtamtud opět odejít, ale Evjenik ho zastavila.

„Tak vítr?" ušklíbla se a očima přelétla po střepech, které byly rozesety po místnosti. Poté se její pohled opět stočil k jejich zajatci, který na ně jen mlčky poulil oči. „Nemyslím si," řekla nakonec a udělala pár kroků hlouběji do kobky.

Voithó viděl, jak se k němu blíží, ale ještě, než na to stihl jakkoli zareagovat, tak byl jedním rázným pohybem přetočen na břicho. Evjenik ho hrubě přitiskla na zem, tvář měl natlačenou na chladný kámen, a střep, ten velký ostrý střep, kterým si plánoval povolit provazy na rukách, ten mu byl násilím odejmut.

„Patetický pokus," okomentovala jeho únikový plán, zatímco ho ještě stále tlačila na zemi a poté zamávala princi střepem před nosem. Ten si jej se zaujetím převzal.

„Šikula," obrátil se na něj Míro s úsměvem. „Vážně pěkný, to by mě nenapadlo."

„Ještě ho za to chval," řekla Evjenik kousavě a pak provedla něco nevídaného. Voithó tušil, že se na něj blíží něco velkého, přesto... Ona mu začala rozvazovat nohy?

„Nemám ho chválit?" ušklíbl se Míro, zatímco pozoroval, jak se Evjenik činí. „A co bych tedy měl dělat, Ev, no? Jen mi to pověz, jsem jedno velké ucho," dodal s jistou bezstarostností a složil si ruce na prsou.

„Co bys měl dělat?" procedila mezi zuby. „Co já vím, potrestat ho?"

Jakmile to dořekla, tak vzala provaz, který ještě před chvílí držel jeho kotníky a obmotala mu ho kolem krku. V tu chvíli se ozvalo tlumené vyheknutí.

„Neuškrť mi ho, ano?" zasmál se Míro, když viděl, s jakou vervou Amazonka utáhla jeden konec provazu kolem mladíkova krku a druhý uvázala k mřížím od jediného okénka v kobce.

„Neboj se o toho barbara tolik, ano?" ušklíbla se Evjenik a překvapilo ji, že na tuto větu od prince neobdržela žádnou reakci. Ten obvykle nevynechal jedinou příležitost týkající se sdělování mouder. Když se však ohlédla, spatřila, že Míro už s nimi v prostoru kobky nebyl. Podle všeho již vyšel ven na vzduch. To znamenalo, že byl z dohledu, a víc Evjenik ke štěstí nepotřebovala.

„Míro je na tebe moc mírný, panáčku," nahodila s jistou jedovatostí a nahnula se k němu blíž. Voithó na svém uchu cítil její dech a zneklidněl. Byla u něj blízko. Tak nepříjemně blízko.

„Ale můžeš mi věřit, když řeknu," zašeptala mu do ucha a její tón byl zabarven příslibem něčeho hrozivého, „že já, já jsem s tebou ještě neskončila."

Po těchto slovech přešla i ona ke dveřím, které za sebou zabouchla. Voithó se tak znovu ocitl sám. Sklesle si položil hlavu na kolena, což bylo nejdál, co mu to provaz umožňoval. Najednou si přišel jako pes. Jako bezbranný, uvázaný pes. Nejraději by si v tu chvíli nafackoval. Přišel sem s Káfsi, aby ji chránil, a teď musel jen přihlížet tomu, jak je tomu Sparťanovi vydaná napospas. Voithó vydechl zoufalstvím. I když věřil v Káfsiny schopnosti, princ s Amazonkou byli společně takřka neporazitelní. Neubránil se jim on se svým výcvikem, tak jak by to mohla zvládnout ona?

Omlouvám se, pomyslel si se sklopenou hlavou. Už nemůžu, nejde to. Neochráním ji, dodal sklesle. Neochráním, nedokážu to. Omlouvám se, zopakoval a v hlavě si vybavil obrázek Sophiase. Omlouvám se... tati.