Káfsi se s nejvyšším odporem opřela o kmen stromu a čekala. Nová role v podobě „zůstaň na místě a uschni" se jí ani trošku nelíbila, přesto musela uznat, že měl nakonec Voithó pravdu. Opravdu potřebovala chvíli, aby popadla opět dech a konečně se zbavila pachutě slané vody, která se jí však zuby nehty stále držela. Káfsi se rozhodla ničím neznepokojovat a nasát tolik tepla ze zatím ještě stále slabého sluníčka, kolik jen bylo možné. Přivřela oči a zvedla hlavu k nebi. Voithó tu bude co nevidět, pomyslela si a přitom cítila, jak se jí pomalu vrací síla. Ano, chvíle oddychu, přesně to potřebovala. Káfsi zavřela oči a zívla. Tělem se jí rozprostřela příjemná vlna únavy, která po ní chtěla jediné – aby si schrupla. A ona byla více než ochotná se tomuto pocitu podřídit. Z poklidného meditování ji vyrušilo až prasknutí větvičky, které se ozvalo za jejími zády. Sice šlo jen o lehké zapraskání, přesto to stačilo, aby Káfsi zbystřila. Okamžitě sebou trhla a otočila se za jeho zdrojem.

„Kdo jste? A co jste zač?" vyhrkla, když spatřila, jak se k ní blíží dva vojáci. Byli hodně podobní těm, které znala z domova, jen tito měli tmavě modré kápě a stejně zbarvené chocholy na přilbách.

„Princezna Káfsi?" oslovil ji první z nich. Vypadal velice vážně a Káfsi se vůbec, ale vůbec nelíbil.

„A kdo se ptá?" odpověděla mu opatrně. Rozhodně nehodlala trávit volný čas vyzrazováním svého královského původu. Zvlášť, když nemohla mít jistotu, zdali v okolí není někdo, kdo by to proti ní mohl použít.

„Královna vás očekává. Doprovodíme vás za ní," doplnil se voják a gestem ruky ji pobídl, aby šla s nimi.

„Opravdu?" rozzářila se, ale pak udělala krok dozadu a nedůvěřivě přitom přimhouřila oči. „A jak mám vědět, že mluvíte pravdu," dodala a stejně jako Voithó, si i ona položila dlaň na jílec meče, který se jí houpal u pasu.

„Máme vás přivést do paláce," odpověděl jí ten voják stroze, čímž jen prohloubil její nedůvěru. Něco takového by přeci mohl říci každý, a i malé dítě ví, že se s cizími lidmi do paláce (ani nikam jinam) zásadně nechodí!

Druhý muž, který celou dobu mlčky stál vedle svého parťáka, si zřejmě všiml úzkosti, která se jí zračila v očích, a rozhodl se zasáhnout.

„Samozřejmě, že s námi nemusíte odejít, princezno," oslovil ji a z jeho tónu byla znát jistá jemnost zbarvená lehkým pobavením. „Pokud chcete, můžete zde zůstat."

„Opravdu?" zaváhala.

Káfsin strach ustoupil zvědavosti a ona se se zájmem zahleděla na tohoto muže. Pokud by byl opravdu jejím nepřítelem, tak by jí rozhodně nedával takto na výběr.

„Přesně tak," přitakal a své pobavení se nyní už ani nesnažil maskovat. „Nemusíte s námi jít, ovšem my do paláce půjdeme tak jako tak," pokračoval muž, kterého si Káfsi v hlavě již stihla pojmenovat jako pan Sympaťák.

„Vrátíme se za královnou a je jen na vás, jestli za námi půjdete, či ne. Tento ostrov je vám otevřen a můžete se vydat, kam jen chcete," dodal vlídně a poté se obrátil k lesu.

„Počkejte ještě!" vyhrkla Káfsi a pan Sympaťák se zarazil. „Dobře, ale... Já jsem sem nepřišla sama," dodala. „Je tady ještě Voithó, můj společník. Jsme tu spolu a on... Odešel pryč, aby se zeptal na cestu, ale měl by být každou chvíli zpátky."

„Dobrá, rozdělíme se," obrátil se pan Sympaťák na vojáka. „Já doprovodím princeznu za královnou a ty tady počkáš na jejího společníka."

Káfsi si po těchto slovech oddechla. Byla ráda, že ji do paláce odvede právě on, zdál se být správňákem, přesto se rozhodla, že zůstane ve střehu. I když si další střet nepřála, bylo jí jasné, že nastat může kdykoli. Tím, že se vojáci sami rozhodli rozdělit, jí to jen usnadnili. Vždy je lepší mít jednoho nepřítele místo dvou. Jak je to asi daleko, pomyslela si a udělala pár zvědavých kroků k lesu v naději, že spatří alespoň obrys paláce. Na chvíli se jim tak vzdálila z doslechu a toho využil první voják, který se ihned obrátil na pana Sympaťáka.

„Jak se ti ji povedlo přemluvit?" zašeptal ve snaze vylákat ze svého parťáka jeho tajemství.

„Žena a tři dcery," odpověděl mu s lehkým smíchem. „Abys přežil, musíš se umět přizpůsobit, víš?"

„Hmm, hmm."

„Není to nijak složité. Jde o kompromisy, u kterých si ale musí myslet, že s nimi přišly ony," dodal s úsměvem.

„To je chytrý."

„Tak vyrážíme?" vložila se do jejich rozhovoru Káfsi, která se zrovna vrátila ze svého průzkumu. Kromě všudypřítomných stromů však nic jiného nenalezla.

„Samozřejmě," přitakal pan Sympaťák a když odcházel, slyšel svého parťáka, jak stále zadumaně mumlá to jedno slovo.

„Chytrý, chytrý. Fakt chytrý."

A tak se Káfsi opět vydala na cestu, tentokráte s novým doprovodem. V tu chvíli ji ani nenapadlo strachovat se o svého přítele. Počítala s tím, že až Voithó dorazí zpět na místo jejich setkání, najde tam vojáka, který ho za nimi přivede. A dle všeho to nemělo mít moc dlouhého trvání, jak Káfsi brzy zjistila, jejich cíl byl docela blízko.

„A jsme tady," vytrhl ji pan Sympaťák z přemýšlení a ukázal na královský palác, který se před nimi zjevil v celé své kráse.

„Je vážně nádherný," usmála se. Naleštěný mramor budovy se leskl na slunečním světle a v něčem jí připomínal chrám boha Apollóna, který znala z Delf. „A kde je..."

Káfsi svou otázku nestihla dokončit, protože vzduch pročíslo zavolání plné radosti. Šlo o jedno slovo, jedno jméno.

„Káfsi!"

Jmenovaná ihned zpozorněla. Ten hlas, ona ten hlas znala a nedokázala uvěřit tomu, že jej opět slyší.

„Mami?" vyhrkla a otočila se. Do očí se jí při tom pohledu vehnaly slzy. Vážně to byla ona!

Káfsi se před příchodem na ostrov obávala, že ji nepozná. Byla to již spousta let a ona se strachovala, že ty bledé vzpomínky, kterých se zuby nehty držela, nebudou stačit. Nepoznají se, budou si navzájem cizími. Jenže jakmile ji spatřila, tak šly veškeré obavy stranou a strach, že si ji nebude pamatovat, že k ní nebude nic cítit, že se stanou cizinkami, ten byl pryč. Káfsi se nechala unést okamžikem a bez zaváhání se ke královně rozeběhla. V tu chvíli úplně zapomněla na věci, jakými jsou etiketa či vybrané chování, a bez varování se na ni pověsila a už se jí nepouštěla.

„Mami!" vzlykla.

„Holčičko moje," hlesla a objala ji o něco pevněji. I její oči byly plné slz radosti. „Ani nevíš, jak moc jsem se na tuto chvíli těšila," dodala, jakmile se od ní Káfsi oddálila. „Když jsem se dozvěděla, že se k nám chystáš vydat, tak jsem hned nařídila, aby tě našli a řádně přivítali."

„Díky, to... To od tebe bylo hezké, ale... No, ale počkat," zarazila se a utřela si oči. „Tys věděla, že se sem chystám?"

„Vždyť jsem ti přeci říkala, že tě nikdy neopustím, ne?" usmála se na ni tajemně a v tu chvíli se na její tváři dal spatřit náznak šibalství.

„No, mami!" vyhrkla naoko ukřivděně. „Že ty jsi mě špehovala?!"

„Ale já musela!" protestovala. „Vždyť jsem tě tam nechala s králem a princem! A obě víme, jací ti dva umí být. Potřebovala jsem mít jistotu, že se ti tam nic nestane a také..." Královna se na chvíli odmlčela. „Mrzí mě ztráta Sophiase," dodala šeptem.

„Já vím, taky mi moc chybí," řekla Káfsi s lehkým úsměvem. Věděla, že je jeho duši v podsvětí dobře.

„Ale to tvé vyhnanství a putování za dalšími Magickými," královna velice rychle přešla ze skleslého tónu do káravého, „to mě tedy pěkně vyděsilo!"

„No, ono to byla vlastně docela zábava," zazubila se na ni Káfsi. „A dost mi přitom pomáhal Voithó."

„Sophiasův syn, že ano?" pousmála se.

„Ano, vlastně by tu měl být každou chvíli," řekla a ohlédla se k lesu v naději, že ho odtamtud spatří přicházet.

„Ráda se s tím chlapcem poznám. Ale teď pojď, ukážu ti to tady."

„A král Provlimos?"

Káfsi zatím netušila, jakou roli v jejich setkání tento vladař vlastně hraje, a to ji znervózňovalo. To jméno si pamatovala jen díky diadému, který dostala od Háda. V moment, kdy si však tento nápis přečetla, tak zase zmizel. A to jak nápis, tak i sám bůh podsvětí. O králi toho tak moc nevěděla a neexistovalo mnoho lidí, kteří by jí o něm dokázali povědět něco více.

„Dneska ti budu muset stačit já. Hezky si odpočineš, vyspíš se, nabereš síly a hned zítra se poznáš i s králem. Ale nezapomeň se na to řádně upravit," dodala s lehkým úsměvem. „Stále jsi princezna."

„Ano, mami. Provedu, mami," zazubila se na ni Káfsi a společně odešly po kamenité cestičce do paláce. Káfsi se přitom ještě párkrát otočila k lesu. Voithó se však se svým doprovodem ne a ne ukázat. Káfsi v tu chvíli netušila, že zatímco se ona chystá dohnat ztracený čas se svou maminkou, tak Voithó svádí jeden z největších bojů svého života.