Bylo brzy ráno a jedno odhodlané trio zrovinka vstupovalo do opuštěného chrámu, kde měl brzy započnout trénink. Káfsi nikdy předtím do tohoto koutu nezavítala. Od Sophiase slýchávala, že byly časy, kdy lidé uctívali bohy oběťmi a posílali k nim nejrůznější modlitby, ale to bylo nyní pryč. Co se asi stalo, ptala se sama sebe, když vcházela do chrámu. Nikdy předtím ji nenapadlo pátrat po příčině stojící za opuštěností těchto staveb, a přitom problém nebyl jenom v jejich polis. Týkal se celého Řecka. Chrámy upadaly. Z udržovaných znala Káfsi jen ten zasvěcený Artemis, bohyni lovu, o který se staral její otec. Král si dával záležet, aby tento chrám vypadal k světu a neztrácel svůj lesk. Proč si vybral zrovna tento, to věděl jen on.

Kdopak asi jsi? Káfsi zaměřila své pátrání směrem k soše, která je při vstupu do chrámu uvítala. I přes strhané rysy by kdokoli dokázal poznat, že se jednalo o bohyni. Z té sochy sálala majestátnost a Káfsi musela přemýšlet nad tím, jak krásná musela být se všemi barvami, kterými Řekové své sochy malovali. Dotyčná si jednou rukou přidržovala štít, zatímco druhou měla zvednutou ve vzduchu a Káfsi měla pocit, že na ní něco kdysi držela. Ale co?

„Toto je socha bohyně Athény," vytrhl ji z proudu myšlenek Sophias. „Bohyně moudrosti, války a strategie. Myslím si, že lepší vzor pro naši přípravu bychom hledali opravdu jen těžce."

„No, tedy," vzdychla Káfsi obdivně. „A ty si myslíš, že nás podpoří?" zaváhala a rozhlédla se kolem. Sloupoví bylo porostlé břečťanem, podlaha zase zablácená, plná nečistot a mramorových úlomků. Rozhodně by toto místo nenazvala chrámem vybudovaným na něčí počest.

„Podpoří?" zopakoval Sophias. „To bohůmžel netuším. Možná, že když uvidí naše snažení, tak nás povede."

Káfsi si povzdychla. A to jsem si myslela, že je Sophias moudrý.

„Tak dobře, měli bychom se dát do práce," řekla poté rozhodně. „Musíte mě naučit, jak jim mám nakopat zadky," dodala a několikrát nadšeně máchla půjčeným mečem ve vzduchu, jako by se snad snažila rozsekat neviditelného protivníka.

Turnaj se měl konat za několik týdnů, což mohlo působit jako moře času, ale Káfsi tušila, že je to opravdu jen pouhé zdání. Jen odvaha a hypotetická náklonost jedné bohyně jí k výhře rozhodně nestačí. Bude na sobě muset zapracovat a aby vše vyšlo tak, jak má, bylo zapotřebí mít plán.

„Možná by bylo pro začátek lepší použít dřevěný meč," řekl Voithó s úsměvem a podal Káfsi onu... věc.

„Cože?" vyhrkla a s odporem se na tu „zbraň" zadívala. Nabízený meč byl velice podobný hračce, kterou Voithó jako malý míval. „Ne, s tímhle na mě nechoď," odmítla ho razantně. „Já si nechám tohohle fešáka," řekla a zálibně se podívala na lesklé ostří.

„No, tak dobře," řekl Voithó a pokrčil přitom rameny. „Takhle ale bude opravdu těžké ti přitom neublížit."

„Nějak moc si věříš," zazubila se a namířila na něj ostří. To se s cinknutím dotklo jeho bronzové krunýře.

„Souhlasím s princeznou, musí mít reálnou zbraň, která bude přítomna i na turnajích," uzavřel celou záležitost Sophias. „Bezpečnost ale nesmíme podceňovat. Voithó, předej jí, prosím, svou zbroj."

Voithó beze slova odložil svou přilbu a odepnul si hrudní plát, který Káfsi podal. Ta si ten kousek brnění zálibně prohlédla a za pomoci Sophiase si ho nasadila přes šaty.

„Tak, teď jsem připravená!" vypískla nadšeně a chopila se meče.

„A co přilba?" zazubil se na ni Voithó.

„Eh," řekla a s odporem se na ten kus zbroje podívala. „Díky, stačí mi tyhle falešný břišáky," dodala a spokojeně přejela rukou po pancíři. Prý přilba, pomyslela si s úšklebkem. To tak, ještě by mi to zničilo účes.

Voithó se obrátil k Sophiasovi, ale ten pokrčil rameny, jako by mu tím dával tak-jen-do-toho signál.

„Tak dobře," řekl Voithó nakonec. „Ukaž nám tedy, co v tobě je," pobídl ji.

Jasně, „ukážu vám, co ve mně je", pomyslela si Káfsi s úsměvem a pak se proti němu rozeběhla. Rozmáchla se a pokusila se po něm seknout, jenže Voithó její útok bez sebemenšího problému vykryl.

„To není fér," obrátila se Káfsi k Sophiasovi a spustila svůj meč k tělu. „Kdyby měl zbraň ve druhé ruce, tak by se mi to povedlo," postěžovala si.

„To je ale velká chyba, Voithó," pokáral mladíka Sophias a ten okamžitě přendal meč do pravé ruky.

Podobné stigma, které si s sebou nesli Magičtí, měli i leváci. Každý, pro koho byla levá ruka vůdčí byl označen za kriminálníka. Za morálně pochybného. Nečistého. Zlého. A Sophias věděl, že něco takového by se dalo proti jeho svěřenci snadno použít a ten by si tak svůj sen o královské gardě nikdy nesplnil.

„Omlouvám se, už se to nestane," zamumlal Voithó. „Druhý pokus?" navrhl s náznakem úsměvu.

„Když tak prosíš," přikývla Káfsi a znovu se rozmáchla. Výsledek jejího snažení se však od předchozího pokusu lišil jenom tím, že Voithó zarazil její postup druhou rukou.

„Áh!" vykřikla frustrovaně a v očích se jí objevily plamínky. „Kde zatraceně dělám chybu?!"

„Zkus nedržet meč jako koště," popíchl ji Voithó a ona mu věnovala vzteklý pohled.

„Díky," odsekla. „A co na to říkáš... teď?" procedila mezi zuby a pokusila se znovu udeřit. Voithó však i tento útok odrazil. Jedním prudkým úderem jí vyrazil meč z rukou a dalším, který Káfsi nečekala, se strefil přímo do středu jejího pancíře. Zřejmě však ještě zcela nedokázal kontrolovat svou sílu, protože Káfsi, která to celé brala stále jen jako hru, tu ránu neustála a upadla na zem.

„Ouha, pardon! Já nechtěl!" vyhrkl Voithó a přiběhl k ní, aby jí pomohl na nohy.

„Princezno, jste v pořádku?" zeptal se starostlivě Sophias, který stál po jeho boku.

„Nic mi není," zazubila se na ně Káfsi. „Jenom, aú!" sykla a bolestivě se chytila za hlavu. To byla pecka. „Víte co?" obrátila se na své mentory. „Já si tu helmu asi přece jenom vezmu."

***

Tréninky v chrámu bohyně Athény nebraly konce a Káfsi přišlo, že jediné, co z nich získala byly kruhy pod očima. To ranní vstávání nedělá dobrotu, pomyslela si mrzutě, když jí již po několikáté Voithó úspěšně oddálil další z jejích útoků. Zkusila snad úplně všechno, jen jednou se jí povedlo ho dostat. Tehdy si Sophias odkašlal a Voithó se zadíval jeho směrem.

„S tou nepozorností ještě musíš něco udělat, Voithó," řekl Sophias konejšivě, zatímco Káfsi odolávala pokušení dát si vítězný taneček nad povaleným protivníkem.

Krom tohoto momentu nad ní měl však Voithó pokaždé navrch. Dávalo to smysl, vždyť měl za sebou léta dlouhý vojenský trénink, zatímco ona byla ráda, když se jí podařilo navléct se do brnění na první dobrou. Navíc tu byla také problematika nošení přilby. Jak ona ji nesnášela! Káfsi vůbec nechápala, proč ji lidé navrhli tak, jak ji navrhli. Jistě, díky průzoru na oči a mezerou, která odhalovala jen nos a část úst, získávali vojáci na anonymitě, kterou Káfsi nyní tolik potřebovala, ale proč se s ní nikdo nechtěl bavit o tom, jak hrozně špatně se v ní člověk orientuje? Káfsin přehled o světě kolem byl velice chabý, a i kdyby ta socha bohyně Athény náhodou ožila, princezna by si toho s největší pravděpodobností ani nevšimla. Teprve až dusot ohromných mramorových nohou by mohl Káfsi přimět k nějaké akci.

„Zlepšujete se, princezno," řekl jednoho dne Sophias.

„To jistě," odsekla a sundala si přilbu. Její zpocené vlasy se jí lepily k rudým tvářím a Káfsi si tak v tu chvíli přišla více než kdy jindy jako příšera.

„Sophias má naprostou pravdu," přitakal Voithó zadýchaně a Káfsi si ho lépe prohlédla. On je snad taky zpocený? Vlasy sice neměl v tak dezolátním stavu jako ona, ale na jeho tvářích šly vidět drobné krůpěje potu. No, ano! On se zapotil, zaradovala se Káfsi v duchu. A kvůli mně! Takže asi nebudu tak marná!

„Je mi vážně líto, že teď nějaký čas neuvidím pokračování," pokračoval Voithó se smutným úsměvem.

„Počkat, jak to myslíš?" zaváhala.

„Každoroční tažení proti Magickým," odpověděl Voithó a ta slova na Káfsi zafungovala jako ledová sprcha.

„Ach, tak," zamumlala a sklopila zrak k zemi. Úplně na to zapomněla. Nastala doba, kdy všechna poleis zapomínají na své rozpory a společně se sjednocují proti jednomu nepříteli. Magickým.

„Voithó, myslíš, že se můžeš nějak postarat o to, aby žádného Magického neobjevili?" zeptala se a věnovala mladíkovi prosebný pohled.

„O to se nemusíte bát, princezno," řekl Sophias jistě. „Nikoho neobjeví."

„Jak to můžeš vědět?" zaváhala.

„Již léta nikdo žádného Magického neviděl," vysvětlil svá slova Sophias. „Krom vás se o žádném jiném Magickém neví."

„Já vím, ale stejně," řekla Káfsi sklesle.

Podle legendy se měli po světě v jeden čas procházet právě čtyři Magičtí, každý reprezentující jeden živel. Káfsi představující oheň často uvažovala nad tím, jak asi vypadají ty zbylé živly. Vzduch si představovala jako tanečnici plnou života, jejíž špičky, jako by se nikdy nedotýkaly podlahy. Magického vládnoucímu zemi vnímala zase jako malého zavalitého mužíka, který se naopak od podlahy ne a ne odlepit. Trochu jako toho hospodského, který k nim chodíval s bolavými zuby. A voda? Na Magického, který by vládl vodě raději Káfsi vůbec nemyslela. Pokaždé to uzavřela tím, že by se jí stejně nelíbil. Ale u těch ostatních... Co by se asi stalo, kdyby na některého z nich narazila? Chápali by ji? Stali by se... přáteli? Na jednu stranu si Káfsi setkání se zbylými Magickými přála jako nic jiného na světě. Na druhou doufala, že se jejich cesty nikdy nezkříží, protože by je král s princem zničili. A přitom to tak nebývalo.

Když se Magičtí objevili poprvé, lidé na ně hleděli s úžasem a každý král si přál mít jejich sílu pro sebe. Stačilo jen, aby se jeden z nich ve válce přiklonil na něčí stranu a hned by určil vítěze. Jenže nikdo z Magických tak neučinil, jako by si snad tato síla vybírala své nositele dle určitých vlastností. Nikomu z nich se do boje nechtělo, odmítali být součástí něčí armády, a tak vydali zhrzení vladaři příkaz k jejich likvidaci. Pokud je nemohli mít pod kontrolou, tak to pak ať raději Magičtí nežijí vůbec. Od té doby jsou tak lidé obdařeni mocí živlů nuceni se skrývat.

O Magických se říká, že je jejich moc nesmrtelná. Poté, co skončí život jejího nositele, si síla živlu najde jinou schránku. Magického tak můžete zabít, jeho magii nikoli.

„Věřím, že tento hon toho mnoho nezmění," vytrhl ji Sophias z proudu myšlenek.

„Pravda, už roky nikdo žádného Magického neviděl," odpověděla Káfsi zamyšleně. „Vypadá to, že si ta moc vybírá samé chytré lidi."

„Ale asi to nebude úplně stoprocentní," zazubil se na ni Voithó a ihned se setkal s káravým pohledem Sophiase. Káfsi to však vzala s humorem.

„A kdo za tebe vlastně zaskočí?" zeptala se ho nakonec.

„Dobrý přítel," odpověděl Voithó tajemně, ale něco v jeho hlase Káfsi poněkud zneklidnilo. Měla pocit, že ji čeká něco velkého.