„Proč to děláš?" ušklíbl se Míro, když se jejich meče již poněkolikáté zkřížily. Nezdálo se však, že by prince tento souboj nějak zvláště stresoval, vlastně právě naopak. Míro působil velice jistým dojmem. Byl si vědom toho, že má nad svým protivníkem nepopiratelnou výhodu síly a energie, a tu také využíval naplno. Princ se pohyboval razantně a každý jeho krok byl velice intenzivní, někdo by řekl až hrubý. Působil jako býk, který se utrhl ze řetězu a nyní se chystá soupeře rozcupovat na kousíčky. Síla mu opravdu nechyběla, ale možná za tím stál také fakt, že za sebou neměl tak náročné dny jako právě Voithó.

Pokud Káfsi zažila dobrodružství s bohem podsvětí, tak on si prošel menší neshodou s jeho bratrem známým také jako „nejvyšší z bohů". A kdykoli Voithó jen pomyslel na blesky, které na něj ještě před nedávnem Zeus vrhal, tak se mu hrůzou div nezježily i chloupky za krkem. Nu, a pak tu ještě byla celá ta událost s piráty a sirénami, která mu též moc nepřidala. Takový nápor by dokázal ustát snad jedině polobůh a dávalo tedy smysl vzdát se a vyhovět princi, splnit jeho podmínky. Jenže Voithó ze střetu nevycouval. Ne, on bojoval a dokonce věřil, že by mohl vyhrát. Počínal si velice obratně a nenechal se svým nedostatkem sil zastrašit. Díky adrenalinu byla část jeho únavy pryč a každý sval měl v plné pohotovosti, připravený zasadit princi úder, který by mohl být zároveň i tím posledním. A tak zatímco se Míro spoléhal „jen" na sílu svých úderů, on při boji více zapojoval hlavu. Musel. Voithó věděl, že jinak by proti princi neměl vůbec žádnou šanci. A tak prováděl úsporné, přesto stále účinné, pohyby, a i když měl pocit, že musí jejich souboj co nejrychleji ukončit, tak se stavěl více do obranné pozice, a přitom trpělivě vyčkával na tu správnou chvíli.

„Proč vzdoruješ?" pokračoval Míro v popichování, ale Voithó na jeho dotaz nijak nereagoval. V jeho tváři se v tu chvíli zračilo jen odhodlání a vytrvalé soustředění.

Nesmí se dopustit zbrklosti v podobě nepromyšleného útoku, musí mít stoprocentní jistotu, že to vyjde. Voithó nebyl ve stavu, kdy by si mohl dovolit dělat chyby a věděl, že mu stačí udělat jen jeden přešlap a již se z toho nezotaví. Zatímco princ dokázal vše zachraňovat rychlými reflexy, on na něco takového již neměl kapacitu. A tak jen trpělivě čekal na chybu oponenta, na drobné zaváhání, slabší moment, který proti němu bude moci využít. A ona chvíle nakonec opravdu přišla!

Princ užuž otvíral pusu, aby mu sdělil další ze svých rýpavých „Proč to jenom děláš?" dotazů, a právě tehdy ho Voithó překvapil ostrým výpadem, kterým jej srazil k zemi. Voithó bez zaváhání namířil čepel meče na princův krk a snažil se přitom ovládnout třas ruky, u které měl pocit, že mu brzy upadne. Jejich souboj se zdál být u konce a únava, kterou díky adrenalinu držel po celou dobu alespoň zčásti na uzdě, se nyní dostavila v plné síle. Jeho nohy byly najednou tuze těžké, působilo to jako by je měl z olova, stejně tak i obličej nesl rudý odstín vyčerpanosti. Voithó cítil množství krve, která mu pulzovala v tvářích a hrudník se mu zběsile zvedal pod náporem vzduchu, který vdechoval a vydechoval v marné snaze získat nad tělem opět kontrolu a uklidnit se.

Možná proto Míro nevypadal, že by si ze své situace dělal těžkou hlavu. I když to byl právě princ, kdo se z nich dvou ocitl na zemi, na pomyslném dně se nacházel právě Voithó. Dalo by se tedy říci, že ho fakt, že leží na zádech a někdo na něj míří zbraní, nijak neznervózňoval. Spíše jen bavil.

„Nechám vás žít," vydechl Voithó ztěžka, přesto ještě stále držel zbraň blízko princova hrdla. „Ale už se nám nepleťte do cesty."

„Heh, tak teď jsem vážně rád, že jsem tě nepodcenil," sdělil mu Míro se zářivým úsměvem.

„Cože... nepo-nepodcenil?" zopakoval po něm zadýchaně a oddálil od něj meč.

„No, ano," pousmál se a vytáhl se do sedu. „Jsem rád, že jsem nepřišel sám."

„Tak nepřišel... sám," vydechl a viditelně při těch slovech znervózněl.

Po celou dobu jejich utkání žádného jiného Sparťana nezahlédl, to ale neznamenalo, že tu s nimi nikdo další nebyl. Voithó věděl, že takové poznámky nemůže nechat bez povšimnutí. Chtěl se opatrně ohlédnout za sebe, aby si svou domněnku potvrdil, jenže to už bylo pozdě. Něčí ruka se mu již stihla obtočit kolem krku a zastavila mu tak přístup ke vzduchu. Ta štíhlá, přesto velice silná, paže ho dusila. Voithó překvapeně zalapal po dechu jako ryba na suchu. Chtěl se bránit, ale zatímco byla jedna ruka na jeho krku, tak druhá jej držela za zápěstí a donutila ho pustit meč, který až do této chvíle svíral v dlani.

„Hmpf," vydechl rozezleně, ale víc ze sebe v ten okamžik nedokázal vysoukat. Nohy se mu podlamovaly a ruce byly jako ze želé, vůbec v nich neměl žádnou sílu. Zde však jeho problémy ani zdaleka nekončily. Nedostatek vzduchu brzy způsobil, že se mu před očima začínaly tvořit mžitky, které mu pomalu zatemňovaly okolní svět. Voithó věděl, že nemá času nazbyt. Pokud měl vyhrát, tak se potřeboval ze stisku vymanit v několika dalších vteřinách, jinak mu hrozilo nebezpečí ztráty vědomí.

„Vzdej se," pobídl ho princ a přistoupil k němu.

„Nikdy," zachrčel mu na odpověď a pokusil se volnou rukou povolit sevření. Jeho nehty se vší silou zaryly do kůže soka, který však na sobě nedal nic znát. Nebo alespoň to si Voithó myslel. Neviděl mu do tváře, ale vzhledem k tomu, že také nezaslechl ani sebemenší syknutí bolestí, tak si domyslel, že mu tento útok nevyšel. Musel tedy změnit strategii. Jeho druhý soupeř se zdál být velice silný, možná ještě silnější než princ, ale kdo to mohl být? Že by další Sparťan?

„Vzdej se," zopakoval Míro s jistou naléhavostí v hlase. Nemohlo mu ujít, že Voithó již nemá sil nazbyt a jak se říká, již mele z posledního.

„Nik –" hlesl mu na odpověď, ale svou myšlenku už nedokončil. V tu chvíli se mu před očima nenávratně zatemnilo a jeho hlava se bezvládně sklonila k zemi.

„A nedá říct a nedá si říct," povzdychl si princ, když viděl, že Voithó již nevykazuje žádné známky vzdoru. Zlehka mu nadzvedl bradu a přiblížil si jeho obličej k očím, aby se na něj mohl lépe podívat. „Tak co s tebou," pokračoval pro sebe zadumaně a natočil si jeho tvář nejprve na jednu a poté na druhou stranu.

Voithó měl oči stále zavřené a jen zlehka oddychoval. Míro poznal, že pro ně mladík již nepředstavoval žádnou hrozbu, v tu chvíli působil více jako panenka na hraní než nepřítel.

„Dobře, tady jsme skončili," řekl princ nakonec a pustil ho. Hlava jejich zajatce tak opět volně klesla k zemi. „Ale taky jsi mi ho mohla nechat při smyslech, Ev," povzdychl si směrem ke svému doprovodu. „Teď se s ním budeme muset tahat."

„Tak tahat?" procedila mezi zuby Evjenik, díky níž mohl princ slavit vítězství. Její zbroj však nepůsobila spartsky, spíše byla oblečená podobně jako Voithó, který na cestu vyrazil v utajení. Měla na sobě destičkové brnění vytvořené z několika vrstev různých kůží a helmu, zpoza které jí tu a tam vykouklo pár tmavě blond vlasů. U pasu se jí houpal meč s nožem, ale nezdálo se, že by se chystala tyto zbraně použít. Nebo, že by snad...

„Můžeme se ho zbavit, teď a tady," pokračovala a z jejího hlasu se dalo poznat, že nejde jen o plané řeči. „Tohle je skvělá příležitost, měli bychom ji využít," dodala s rukou ještě stále kolem jeho krku. Jen díky její paži se ještě Voithó nezřítil volným pádem na zem a byla to právě tato ruka, která jej mohla během okamžiku sprovodit ze světa.

„Dokud bude tenhle panáček naživu," pokračovala a důležitě zatřásla s jeho bezvládným tělem, které v jejích rukách působilo najednou velice křehce, „tak nám bude působit jenom problémy. Řekni mi jen jeden důvod, proč ho nechat žít."

„Je to dobrý soupeř," pousmál se.

„Ne, je to barbar," zavrčela. „Víš, že mu nic nedlužíš, že ano?" dodala, a i když věnovala jejich zajatci ostrý pohled plný zhnusení, své sevření o něco povolila. „I kdyby se tě tenhle panáček náhodou rozhodl zabít, nedovolila bych mu to."

„Ale nerozhodl," pokrčil rameny. „Nerozhodl a něco takového se sluší oplatit. A teď," pokračoval zamyšleně. „Neztrácejme čas, musíme ho co nejrychleji přemístit," dodal a nervózně se ohlédl směrem k přístavu. „Nepotřebujeme diváky, věci se nám už tak dost zkomplikovaly."

---

A za chvíli nám do toho vstoupí bohové. Než se tak stane, malá otázka:

Byl by zájem o menší ilustrace?

I k tomuto příběhu mám v plánu animaci a udělat si předem ilustrace by pomohlo, jenže háček, kdoví, jak by pak probíhalo vydávání. A tak mě zajímá váš názor - počkat si na grafiku, nebo ji pak zpětně dohledávat? Kdo chce, ať promluví teď, nebo ať mlčí navždy! XD