„Proč ses vrátil?" sykla Káfsi a zaťala ruce v pěst. Úplně poprvé neuhnula pohledem. Zírala na svého bratra s plamenným odhodláním, i když již v sobě žádnou moc ohně neměla.

„Copak jsi zapomněla?" ušklíbl se Fóvos. „Budeš se vdávat, Káfsi. Tak jsem tady, abych usedl na trůn."

Káfsi po jeho slovech vytřeštila oči. Já se budu... CO?!

„Nic takového se nestane," odsekla. „Tohle je můj domov, proč bych se ho měla vzdát?"

Jakmile to dořekla, tak její tvář posmutněla. Vzpomněla si na matku. Jak to jenom udělala, zaváhala Káfsi. Jak se jí podařilo opustit natrvalo naši polis s tím, že už se sem nikdy nevrátí? Káfsi netušila, jestli za tím stála ohromná síla, nebo nezměrný strach. Ať už to bylo cokoli, tak ona to neměla. Nedokázala opustit svou zemi. Věděla, že by jinde nebyla šťastná.

„Ale no tak, to nemůžeš myslet vážně," ušklíbl se Fóvos a obešel ji, aby se dostal k trůnu. „Nyní, když už nejsi Magická a znovu se ti vrátil titul princezny, tak musíš dostát své povinnosti. S otcem jsme teď ve Spartě a moc se tam na tebe těší," řekl škodolibě. „Provdáš se za toho Sparťana a posílíš naše diplomatické vztahy."

„To neudělám," odsekla Káfsi a rázně přitom zavrtěla hlavou.

„O tom sňatku jsi věděla," ušklíbl se Fóvos.

„To, že jsem o něčem věděla, neznamená, že s tím souhlasím," zavrčela mu na odpověď. „Navíc, i kdybych se za toho Sparťana vdala, a i kdybych náhodou naši polis opustila, tak na trůn přeci neusedneš ty, ale otec."

„A přesně tady se pleteš," zazubil se na ni princ. „Už nějaký čas plánu–" Fóvos začal větu, ale tu již nedořekl. Do jejich konverzace vstoupila další osoba.

„To bych nedělal," ozval se z druhé strany sálu tajemný mluvčí a oba se k němu obrátili. Postava ležérně sedící na trůnu byla zahalena v tmavé kápi prošívané stříbrnými nitkami, kterou Káfsi tak důvěrně znala. Stejně tak i půlměsíční spona, která oblečení spínala, pro ni nebyla novinkou. Mohl to snad být...

„Háčko?" vydechla úžasem.

„Takže to je ten slaboch," procedil mezi zuby Fóvos. „Co si dovoluješ sedět na otcově trůnu, ty," osočil ho a vrhl se k němu. Svého rozhodnutí však ihned zalitoval, stačil totiž jeden krok a zdánlivě drobná postava uvelebená na trůnu vstala a princ sledoval, jak před ním mohutní. Nešlo o žádného „slabocha", kterého si Fóvos předtím představoval. Žádný „rádoby-bůh", který se zhroutí pod ranou do břicha a krvácí při ráně utrženou zbraní smrtelných.

„Pamatuješ si, co jsem ti říkal, když jsme se viděli poprvé?" prohlásil cizinec a bez varování chytil prince pod krkem. „Říkal jsem ti, ať nám jdeš z cesty."

„Kdo jsi?" vypískl Fóvos.

„Musím se snad představovat?" ušklíbl se a sundal si svou kápi.

Tehdy Káfsi vytřeštila oči. To nemohl být Hádés. To rozhodně nemohl být Hádés. Před ní stál ohromný muž, který by jednou ránou dokázal porazit strom! Měl husté černé vlasy i vousy a jediné, co Káfsi poznávala, byly ty oči. Ty zářivě modré oči, které ji doprovázely při dobrodružství jejího života. Káfsi stála jako zamražená, neschopná jediného slova. Chtěla tomu věřit. Moc a moc chtěla uvěřit, že je to opravdu ten Hádés, její Hádés, ale v hlavě měla stále tu scénu s portálem. Viděla, jako mu dýka proklála hrudník. Viděla, jak krvácí. Jak mizí v oslepujícím světle. Vše působilo tak opravdově, skutečně. V ten moment zemřel. MUSEL zemřít. Nemohlo jít jen o divadýlko, něco takového by přeci poznala!

Káfsi z muže, který před nimi stál, nespouštěla zrak. Ten cizinec se sice Hádovi vůbec nepodobal, přesto z nějakého důvodu působil jako on. Jako by se do té šílené mocné podoby vpíjelo něco okem nepostřehnutelného. Něco zevnitř. A tak i když Káfsi zírala na cizince, jeho vystupování a pohled byly s těmi Hádovými tak moc totožné, až ji z toho mrazilo.

„H-Háčko?" zaváhala Káfsi. „Jsi to vážně ty? Ale jak? Proč?"

„Nikdy jsem netušil, že to kdy řeknu," zazubil se na ni Hádés a odhodil zarudlého prince na stranu. „Ale přišel jsem se sem vměšovat."

„Tohle ti Olymp nedovolí," osočil ho prince.

„Tak ještě štěstí, že tam nežiji, není-liž pravda?" ušklíbl se Hádés a znovu usedl na trůn, kde si dal ležérně nohu přes nohu. „A teď ti pro změnu řeknu já, jak to bude," otočil se k princovi. Dal si záležet, aby proti němu použil jeho slova. „Přestaneš plánovat převrat a jednou provždy opustíš tuto polis. Je to jasné?"

„Kdo mě k tomu přinutí?" ušklíbl se Fóvos.

Hádés protočil oči.

„Přinutí. Proč vás lidi musí neustále někdo k něčemu nutit?" povzdychl si a zamyšleně si podepřel hlavu. „Proč prostě neuděláte správnou věc sami od sebe? Nicméně, k tomu nucení. Já ti nic neudělám," dodal a pokynul rukou ke vstupním dveřím paláce, od nichž se začalo ozývat bušení. „To ona."

Kdo? Káfsi i Fóvos upřeli oči k hlavním dveřím a strnuli. Do trůnního sálu vlétlo okřídlené stvoření, které bylo asi tím nejděsivějším, co kdy viděli. Netopýří křídla, opeřené tělo, vlasy tvořené samými hady a tvář plná vzteku a zachmuřenosti. Dotyčná upřela své oči podlité krví na prince a děsivě přitom vycenila zuby. Pro tyto bytosti existovala spousta jmen. Erinye. Lítice. Fúrie. Fóvos však v tu chvíli ve své hlavě udržel jen jedno slovo a tím byl průser.

„Nevěděl jsem, kterou za tebou poslat," zazubil se na něj Hádés, „ale poté, co jsem slyšel o tvých plánech do budoucna, tak si myslím, že se k tobě tady Tísifoné hodí. Ne nadarmo je to mstitelka vražd."

Fóvos zbledl a udělal několik kroků zpět. Tísifoné roztáhla svá křídla a střemhlav se na něj vrhla.

„Aííí," vypískl princ a skryl si hlavu.

„Můžeš mi věřit, že pokud někomu, a teď myslím úplně komukoli, zkřivíš třeba jen jediný vlásek na hlavě," pokračoval Hádés a Tísifoné udělala další nálet. „Tak u toho bude i ona. A příště už na tebe nebude tak hodná."

Tísifoné udělala poslední kolečko a poté vylétla z paláce. Fóvos se opatrně narovnal, v tváři celý bledý, a dal se na zběsilý útěk.

„Co to u všech všudy bylo?" vyhrkla Káfsi.

„Přeci Tísifoné. Myslím, že jsem to řekl docela jasně," pousmál se Hádés.

„Co? Ale to ne. Mně je úplně jedno, jak se ta věc jmenovala. Mě jenom zajímá, co se to tady zatraceně děje. Jsi... Jsi to vážně ty?" zaváhala.

„Jak bizarní, že?" zasmál se Hádés. „Hádám, že na některé věci jsme i my bohové krátcí."

„Tak jsi to vážně ty," zaradovala se. „To je úžasné!"

„Úžasné?" zopakoval po ní s podivem. „Copak tě neděsí, jak vypadám? Spousta lidí nedokáže ani nahlas vyslovit mé jméno. Pochybuji, že by mou přítomnost považovali za úžasnou."

„Pro mě to úžasné je," řekla Káfsi a bez zaváhání ho objala. Její paže ho však nedokázaly pojmout celého. Přišlo jí, jako kdyby objímala medvěda. „A ty se teď vrátíš do podsvětí?" zamumlala, zatímco se ho držela a nepouštěla.

„Jistěže," řekl a zvedl do vzduchu prst, jako by si na něco vzpomněl. „Ale ještě předtím tu pro tebe něco mám," dodal a v jeho dlani se objevil zlatý diadém. „Od této chvíle to tu máš na povel," usmál se a dal jí stuhu do vlasů. „Tak je důležité, aby to všichni věděli."

„Na povel?" zopakovala Káfsi váhavě. „A... odkud to vlastně máš?"

„To je tajemství," řekl šibalsky.

„A uvidíme se ještě někdy?" zeptala se Káfsi, když viděla, jak se k ní obrací zády.

„Samozřejmě," přikývl. „Nakonec se uvidím s každým, ale u tebe, Káfsi, doufám, že to bude až za hodně, ale hodně, dlouhou dobu," dodal s úsměvem. „Mimochodem, dozvěděl jsem se, že hledáš své kořeny. Matku, je to tak?"

Káfsi mlčky přikývla.

„Každá věc má rub a líc," sdělil jí na rozloučenou.

„Ehm," odkašlala si. „A můžu poprosit o překlad?"

„Ne," zazubil se na ni a zmizel.

To bude asi jeho oblíbené slovo, pomyslela si Káfsi kysele, a ještě chvíli zírala na místo, kde před chvílí stál bůh. Stále tomu nedokázala uvěřit. Kdyby jí někdo ještě před nedávnem řekl, že bohové existují, byla by skeptická. A kdyby ten dotyčný dodal, že se s jedním z nich dokonce spřátelí, vysmála by se mu. Ale stalo se. Káfsi netušila, kdy cítila větší bolest. Jestli když si myslela, že Hádés zemřel, nebo když se dozvěděla, že žije a opouští ji. Zamyšleně si sundala čelenku z hlavy. Každá věc má rub a líc, zopakovala jeho slova v duchu. Mohlo by to být až tak jednoduché? Káfsi otočila stuhu a na druhé straně našla nápis:

KRÁL PROVLIMOS

Výborně, pomyslela si. Hádám, že to je výzva k dalšímu výletu.

A tak začalo další dobrodružství. Káfsi v tu chvíli nevěděla, co na ni čeká. Bude mít na své straně boží pomoc? Nebo bude na vše sama? Na žádnou z těchto otázek nemohla odpovědět s jistotou, o čem však byla přesvědčená byl fakt, že krále Provlima najde. Najde ho a objeví své dlouho hledané kořeny.

---

Příští týden se objeví nepilog a jedno velikananáské překvapení! Zůstaňte naladěni, přijde Kerbík a Olymp bude čelit nové hrozbě (o tom jak moc spolu tyto dvě informace souvisí můžeme polemizovat)!