Byli pryč. Oba. Král i princ zmizeli. Voithó stále ještě klečel na zemi a s výrazem plným fascinace sledoval, jak se k němu Káfsi blíží.

„Jak se cítíš?" zeptala se ho opatrně.

„No," vydechl s úlevou. „Už mi bylo i líp," dodal a zlehka se na ni usmál.

„Vezmeme ty kameny a mizíme odsud," řekla Káfsi a podívala se směrem k fénixovi. Kam se na to hrabe nějaká želva, pomyslela si hrdě.

„A myslíš, že bys mi mohla pomoct, no, s tímhle?" obrátil se k ní Voithó a zvedl ruce, na kterých měl ještě stále pouta.

„Člověk ukáže nadání a hned ho začnou využívat," zazubila se na něj Káfsi a jedním plamenným ocáskem pouta uvolnila. Poté se otočila a v tu chvíli plně zaregistrovala přítomnost vojáků v sále, kteří tam již kdoví jak dlouho postávali a zatím na ně jen zmateně zírali. Působili dojmem, že vlastně vůbec netuší, co mají dělat.

Káfsi opatrně zvedla paži do vzduchu a fénix po tomto gestu slétl níže, aby jí přistál na ruce. Už chápu, proč to ta Athéna dělá, pomyslela si spokojeně. Je to vážně super kousek. I když byl trik s opeřencem pěkným a uspokojujícím číslem, Káfsi tušila, že se tímto úspěchem nesmí nechat rozhodit. Ještě ji čekala práce v podobě útěku. V paláci přeci zůstat nemohli! Tehdy si Káfsi uvědomila dvě věci. Zaprvé, ještě nesnídala. Zadruhé, jejich životy byly stále v ohrožení. V tu chvíli nevěděla, co bylo horší. Volba mezi hladověním a smrtí se nezdála být ničím příjemným.

Káfsi se užuž připravovala nažhavit své znovuzískané síly s cílem probít se ven, jenže k jejímu překvapení nikdo z vojáků nic nepodnikal. Co to s nima jenom je, zaváhala. To otec zaměstnává jenom samé flákače? Samotnou ji překvapilo, jak snadno se král s princem vzdali, ale Káfsi předpokládala, že o nich určitě neslyšela naposledy. Bylo jí jasné, že jim nějaká polis poskytne útočiště, kde proti ní zkusí spřádat plán na odvetu. V tu chvíli to však byl její nejmenší problém, nyní musela Káfsi vymyslet, jak se přes ozbrojence dostanou k ostatním. Původně měla obavy, že se bude muset k východu probít, nyní tu však stála a váhala.

„Máme vám ty kameny přinést, princezno?" oslovil ji jeden ze strážných.

„Co prosím?" vyhrkla Káfsi a vykulila na něj oči překvapením.

„Ptal se, jestli ti ty kameny –" začal Voithó, ale ona ho zarazila.

„Vím, na co se ptal," ušklíbla se. „A ano, prosím. Zabalte nám je s sebou," zazubila se na vojáka a nechala fénixe znovu vzlétnout ke stropu. Nyní už zbývalo vymyslet jediné. Jak se dostanou za Hádem a ostatními.

„Děje se něco?" zaváhal Voithó a vytrhl ji z proudu myšlenek. „Máš ten typický zamyšlený výraz a když jsi ho měla naposledy, tak se objevil pekelný pes."

„Víš," řekla Káfsi zadumaně a podívala se nahoru, kde stále ještě poletoval fénix, „přemýšlel jsi někdy o... jiném způsobu přepravy?"

„Jiném způsobu?" podivil se Voithó a též vzhlédl ke stropu. „Počkej, nemyslíš snad," řekl a ukázal na poletujícího fénixe. „Ty snad vážně myslíš, že bychom tu věc jako... Ó, to ne. Ne, ne, ne," zavrtěl zamítavě hlavou. „Ne, ne a ještě jednou ne."

„Ale ano!" pobídla ho.

„Ale ne!" opakoval Voithó stále tu svou. „Jestli si myslíš, že mě na to zpropadený zvíře posadíš, tak to se šeredně pleteš!"

„Opravdu?" ušklíbla se Káfsi a přiměla fénixe, aby slétl k zemi.

„No, jistě. Vždyť je to stvoření z čistého ohně!" protestoval Voithó. „Ugriluje mě to dřív, než si na to sednu. A navíc, jen se na něj podívej, vždyť je to maličký! Ani se na něj nevejdeme, budeme rádi, když se tam vleze můj sandál," dodal vítězně.

„No, maličký, maličký," řekla Káfsi zamyšleně. „A co kdybych ho dokázala zvětšit?"

„Tohle je snad ta největší pitomost, kterou jsem kdy slyšel," odfrkl. Voithó. „A to je co říct, vzhledem k tomu, že jsem většinu času trávil s tvým bratrem!"

„Takže myslíš, že mi to nevyjde?" zazubila se na něj Káfsi.

„Myslím?" zopakoval Voithó pobaveně. „Ne, já to vím. Vsadím se s tebou o cokoli, že ta věc s náma nevzlétne."

„Dobře," ušklíbla se. „Ale když se mi to povede, tak mi dlužíš službičku," dodala s úsměvem.

„Souhlasí," přikývl. „Ale ono se to nepovede."

„Výzva přijata," ušklíbla se Káfsi a dala se do díla.

Když se povolaný nebožák vrátil s helmou plnou magických kamenů, čekalo ho velké překvapení.

„Děkuji mnohokrát," zazubila se na něj Káfsi z gigantického fénixe a převzala si od něj helmu. „Budeme zpět na večeři!" rozloučila se s vojáky a fénix po jejích slovech vzlétl.

Každý, kdo v tu chvíli vzhlédl k nebi, si musel myslet, že se zbláznil (nebo to moc přehnal s vínem). Na obloze se zjevil plamenný pták a jako by už toho nebylo dost, na jeho hřbetě se nesli dva lidé.

„Tak na tyhle blbosti jsem už moc starej," ozval se jeden z vojáků, zatímco zbytek členů lovil své čelisti z podlahy. „Moc a moc starej."

Káfsi a Voithó seděli usazeni na hřbetu fénixe a skrz jeho průsvitně rudo-oranžové tělo mohli spatřit zem pod sebou. Lidé pod nimi v tu chvíli vypadali tak maličcí!

„Umíš tu věc vůbec řídit?" zaváhal Voithó, v jehož očích se zračil nevyslovený strach.

„Jistěže ho umím řídit," ušklíbla se Káfsi. „Začínala jsem na plamenných kuřatech a postupně se vypracovala až k fénixovi, ne?" zazubila se na něj.

„Teď se směješ, ale ono tě to přejde, až skončíme jako dvě placky," zamumlal Voithó nervózně.

„Ale, ale, ale, tady se nám někdo bojí," zazubila se na něj Káfsi.

„Co? To ne," zamítl Voithó její teorii hned v zárodku, ale přesto se přistihl, že se jí chytil o něco pevněji než předtím. Pokud Káfsi nevyhovovalo vodní prostředí, jemu se zjevně příčil vzduch. Zvláště pokud šlo o takovéto výšky.

„Jak je to vůbec možné?" zaváhal Voithó.

„Jak to myslíš?"

„No, tohle!" řekl a chtěl pro efekt rozmáchnout pažemi, ale nakonec se uhlídal.

„A je to důležité?" zazubila se na něj Káfsi. „Hlavně, že to funguje."

V tu chvíli ji problematika přírodních zákonů nechávala chladnou. No, a co, že její strážce, stvoření z čirého ohně, může létat a nikoho z nich přitom nepopálí. Káfsi přemýšlela jen nad tím, jak mají najít cestu za ostatními. Její orientační smysl nebyl zrovna užitečným společníkem, spíše by se dal přirovnat k rybě, kterou někdo vytáhl z jezírka, párkrát s ní praštil o stůl a poté ji znovu vhodil do vody. Přesně tak se nyní cítila. Jako pomlácená ryba s otřesem mozku. Káfsi však měla štěstí, že její fénix byl obdařen nejen darem orientace, ale také zjevně dokázal vycítit přítomnost ostatních strážců. Jinak si nedokázala vysvětlit známé tváře, které se před nimi po chvíli klesání zjevily.

„Tak tady jste!" zaradovala se Káfsi a seskočila z fénixe.

„Ouha!" vyjekl Voithó, který se bez ní na jejich zvířecím prostředku nedokázal udržet a spadl na zem.

„Ups, pardon," řekla Káfsi omluvně a pomohla mu postavit se znovu na nohy.

„To je tvůj... strážce?" zaváhala Nero při pohledu na ohromného fénixe.

„Co na to říct, nejsem žádný troškař," ušklíbla se Káfsi. „Jestli chceme uspět, tak bychom to neměli prodlužovat," dodala.

Káfsi si byla až moc dobře vědoma, že musí ten rituál, či cokoli, co měl Hádés v plánu, provést rychle. Tušila, že je jen otázkou času, kdy na ně dolehne další krize.

„Teď už jen zbývá přijít na to, který je který," dodala Káfsi zamyšleně a podala stříbrný kámen vzduchu Hádovi. Poté se zadívala na zbytek. Jeden vypadal jako zubatá kapka, na druhém byly vyryty vlny a třetí obsahoval kruh, ve kterém byl se nacházel kříž.

„To je ale oříšek," zamumlala Káfsi pro sebe a podala poslední z kamenů Alexovi.

„A tenhle je můj," řekla Nero jistě a vytrhla jí kámen s vlnami.

„Hej, to mohlo být klidně moje!" zaprotestovala Káfsi. „Třeba to je, co já vím, takový ten dým, co jde z táboráku."

„Jistěže," řekla Nero nezaujatě.

„Nebo pára, co jde od hrnce, když se vaří. Nebo jiskry ve větru!" pokračovala Káfsi s pošťuchováním, ale Nero se k ní otočila zády. Na její tváři se na kratičký moment objevil úsměv, o kterém ale Káfsi neměla vědět.

„Měli bychom rituál provést co nejrychleji," řekl Hádés, jako by Káfsi četl myšlenky.

„A co mám dělat já?" zeptal se Voithó.

„Jenom stůj a vypadej hezky," zazubila se na něj Káfsi a Voithó na ni za odměnu poslal naštvaný pohled.

Hádés udělal několik kroků a položil svůj kámen do trávy. Poté ostatní instruoval, aby udělali to samé a své kameny na zem vyskládali tak, aby z nich vytvořili čtverec. Samozřejmě, že to nevyšlo hned na první pokus. Káfsi nechápala, proč to musí být přesný čtverec, vždyť přeci něco-jako-čtverec bohatě stačí, ne? Ale Hádés ve svých nárocích nepolevoval. Každá strana musela být precizně nakrokovaná a kameny se tak po pár přesunech konečně dostaly na svá místa. Poté začala ta nejtěžší část – aktivovat je, aniž by přitom někdo umřel.

„A co teď, mistře geometrie?" popíchla ho Káfsi, která vzorně stála u svého kamene, jako by byla psem u patníku. „Jak to teď bude, to, no, fungovat?" dodala.

„Velice opatrně vyšlete svou sílu ke kameni," řekl Hádés a Káfsi se to rozhodla ihned vyzkoušet. Z ruky jí vyšlehl plamen, který narazil do jejího kamene a vyšvihl ho do vzduchu.

„To snad ne," povzdychla si Nero a plácla se přitom do čela.

„Jak jsem měla vědět, že to nevyjde?!" vyhrkla Káfsi ukřivděně.

Hádés se jen mlčky sehnul pro kámen, aby jej vrátil na původní místo.

„Káfsi, potřebuji, abys to brala vážně," řekl, když jí kámen předával.

„Ale já to tak beru, opravdu!" protestovala s lehkým úsměvem. Nemohla si pomoct, měla zkrátka dobrou náladu. Vždyť se jim právě podařilo dostat se z paláce! A všichni jsou živí a zdraví! Jak by nemohla být šťastná? Musela se usmívat. Zkrátka musela.

„Zkusíme to znovu," řekl Hádés přísně jako učitel, kterému žáci neustále házejí kameny na hlavu. „Musíte použít vaši vnitřní sílu," obrátil se ke skupince žáčků. „Ne povrchovou magii. Žádná kouzla jen tak pro efekt, potřebujeme sílu samotných strážců, rozumíme si?"

„Nerozumíme," ozvala se Artemis stojící pár metrů od jejich společenského čtverce.

„Samozřejmě, zase ty," povzdychl si Hádés a frustrovaně zaklonil hlavu. „Jdeš pozdě," obrátil se poté k bohyni lovu. „Vše je již připraveno."

„Opravdu? Pozdě?" ušklíbla se Artemis. „Ten rituál nikdy nezačne, Magičtí totiž nejsou tak hloupí, jak si myslíš. Kdo by se vzdával svých schopností jen proto, že je o to nějaký takzvaný bůh žádá?"

„Počkat, my o ty schopnosti dočista přijdeme?" zaváhala Nero. „Jakože úplně?"

„Správně, maličká," řekla Artemis konejšivě. „On vám tu magii vezme. Změní vás na obyčejné lidi. Uvědom si, kolik bys toho s tou silou ještě mohla dokázat. Kolika lidem pomoct."

„Neposlouchejte ji, snaží se vám jen poplést hlavu," odsekl Hádés.

„Snažíš se, Háde, ale tady nemůžeš vyhrát. Jen hlupák by –" Artemis se najednou zarazila. Jeden z kamenů se začal pomalu, ale jistě plnit světlem.

Byl to Alexander, z jehož konečků prstů se uvolňovaly zelenkavé provázky světla.

„Skvělá práce, Alexi," zazubila se na něj Káfsi. On mě už zase předběhl, zavrtěla nevěřícně hlavou, a i ona se dala do díla. Tentokráte se nesnažila do kamene vyslat jeden ze svých plamenů, ale soustředila se na sílu svého strážce, jak jí bylo řečeno. A tak se i ze špiček jejích prstů začal oddělovat rudý proud, který putoval do kamene. Ono to vážně funguje, zaradovala se v duchu, když se mezi kameny začala objevovat zářící čára. Rudá linka se spojila se zelenou od Alexandera, i stříbrnou od Sophiase a uprostřed čtverce se začalo tvořit něco nevídaného. Káfsi by to nazvala portálem. Byla to drobná, slabě ozářená, kruhovitá plošina, která buď měla někoho přenést k nim, nebo od nich. To nedokázala říci s jistotou. Bezpečně však mohla potvrdit, že ať už má ta věc dělat cokoli, zatím jim je k ničemu. Světlo portálu bylo stále slabé, pořád mu chyběl jeden důležitý článek.

„Tak do toho, Nero," povzbudila Káfsi váhající dívku. „No, tak!"

„Já nevím, jestli to dokážu," zavrtěla hlavou Nero. „Chci vám pomoct, ale vzdát se magie úplně?" řekla a nervózně si skousla ret.

Nero čelila vnitřnímu souboji. Jedna její část si přála, aby dobrodružství s Hádem došlo ke šťastnému konci, ale ta druhá... Vzdát se magie pro ni představovalo neskutečně náročný krok. Nebyla jako Káfsi, od první chvíle své nadání milovala a využívala ho. Ona a její želví strážce si byli blízcí. Pokud by se ho nyní vzdala, přišla by si tak... prázdná. Nero udělala krok od kamene a zamítavě zavrtěla hlavou.

„Omluvám se," zamumlala Nero. „Ale já... nemůžu to udělat. Nejde to."

Artemis se usmála. Viděla Hádův překvapený výraz, který jí v tu chvíli dělal ohromnou radost.

„Neříkal jsi něco o tom, že je už pozdě?" řekla bohyně lovu a věnovala mu vítězný úsměv. „Vypadá to, že vaše hrdinské dobrodružství bylo jen jedním rozkošným výletem."

Hádés na to nic neodpovídal, jen s prázdným pohledem zíral do země.

„Neříkej mi, že sis taky trochu neoddychl," pokračovala Artemis a udělala k němu krok. „Bude to tak lepší," zašeptala mu do ucha. „Vrátíš se domů a třeba se ti i časem navrátí něco z tvé bývalé moci a nepřepere tě úplně každý smrtelník," řekla a konejšivě mu položila ruku na rameno. Ten ji ale ze sebe ihned strhl.

„Trucuješ?" ušklíbla se Artemis. „Nevadí. Vezmu si ten nepoužitý kámen a až se ti dva vyřádí, tak se nějak postarám i o ten zbytek. Však víš, aby vás už nelákaly k dalším rošťárnám."