Sophias ji zavedl na místo, které bylo věnováno bohovi medicíny. Mělo jít o chrám, kde se lidé léčili koupelemi, masážemi a všemožnými bylinnými dryjáky, ale když k budově Káfsi přišla, tohle by z ní nikdy nevyčetla. Jediné, co o této stavbě dokázala říct, bylo, že se jedná o budovu v žalostném stavu.

„Tak tady se vážně léčí lidé?" zaváhala.

„Ne vždy to takto vypadalo," řekl Sophias a vzal ji dovnitř.

Hned při vstupu Káfsi okouzlila neudržovaná socha postaršího muže s holí, kolem níž byl obmotán had. Bez zaváhání se k ní rozeběhla a minula přitom vrásčitou kněžku s nevrlým výrazem. Ta už předtím nebyla z návštěvy Káfsi moc nadšená, když však spatřila, jak si princezna sochu boha medicíny zadumaně prohlíží, a hlasitě přemýšlí nad tím, jestli se v nemocnici nachází nějaká jáma s hady, kam by se chorý člověk hodil, kdyby mu již nebylo pomoci, tak si kněžka myslela, že jí odbíjí poslední hodinka.

„Něco takového po mně nemůžeš chtít, Sophiasi," zanaříkala při pohledu na Káfsi, jak se snaží po holi vyšplhat. „To dítě je prokleté," dodala šeptem.

„Dejte jí šanci, prosím," řekl Sophias s úsměvem.

„U Dia, Magičtí s sebou nepřinesli nic než zkázu. Jen se podívej," zaskřehotala a důrazně rozpažila ruce. „Náš Asklépion vzkvétal, než se objevili. A kde jsme teď? Jen vážeme rány a rozdáváme bylinky."

„Udělejte to už jen kvůli královně," naléhal na ni Sophias. „Víte, jak ji milovala."

Kněžka mu věnovala pohled, ve kterém se mísil hněv i pochopení. Jakmile se ke králi dostala zpráva o tom, že jeho prvorozené dítě patří k Magickým, chtěl se Káfsi zbavit. Celé Řecko (potažmo svět) vyhlásilo na Magické hon a on přirozeně neměl v úmyslu tuto tradici přerušit. Rozmluvila mu to až královna, která ho prosila, ať Káfsi nechá žít. Nakonec se rozhodla, že dceřino prokletí vezme na sebe.

„Potrestej raději mě," řekla mu. „Potrestej mě a ji nech."

A král tak po delším uvažování nakonec učinil. Označil svou ženu za viníka a zapudil ji. Poté ji už nikdy nikdo neviděl. Královna však možná zmizela z paláce, ale její starostlivost a laskavost se nesmazatelně vepsala do srdcí mnoha lidí. A Sophias tajně věřil, že to je právě Káfsi, kdo by jednou mohl pokračovat v jejím odkazu.

„Potřebuje jen nasměrovat," řekl kněžce mírně, a ta nakonec přikývla.

„Dobrá, ale pokud chrámu způsobí jakékoli škody, skončí v hadí jámě," řekla hrdě.

„Takže ji tu vážně máte?" vyhrkla Káfsi zavěšená o mramorovou paži sochy, jako by šlo o nějakou prolézačku.

„Bohové, buďte mi nápomocni," zanaříkala stařenka.

Naštěstí se však žádné obětování hadům nekonalo. Kněžka byla příjemně překvapena, Káfsi se ukázala být spolehlivou pomocnicí. Zatím jí bylo dovoleno jen chodit na nákup bylinek za obchodníky známými též jako „sběrači kořínků", ale děvče nikdy nezklamalo a vše o co kněžka žádala, nakonec přineslo. Brzy tak Káfsi dovolila, aby ji mohla sledovat při práci.

„Rozdrceným česnekem vydezinfikuješ ránu," řekla jí kněžka a prudce povalila mladíka, který k nim přišel s nepěknou ranou na paži. I přesto, že byl mnohem vyšší a zavalitější než stařenka, nedělalo jí problém ho dostat do židle. Ozvalo se syknutí. „Nech si to, ano?" osočila pacienta.

„Jak se ti to stalo?" zeptala se Káfsi zvědavě.

„Nehoda. Trénink," řekl s úsměvem.

„Určitě mu udělali ještě něco s hlavou," zanaříkala kněžka. „To mi ještě chybělo! Máme tady zraněného, a ještě k tomu bezmozka!"

„Třeba to nebude tak zlé," řekla Káfsi opatrně.

„Ne?" Kněžka vzala lněný obvaz a obtočila jej kolem mladíkovi ruky. „Vždyť je tupý jako zrezlé nůžky."

„Já, Alexander," řekl mladý valibuk a podal Káfsi ruku.

„Ty, problém," opravila ho kněžka a zarazila ho hlouběji do židle. „Buď tak hodná a podej mi ten pohár," obrátila se ke Káfsi, která zareagovala velice pohotově. „Tohle vypij," přikázala kněžka a nalila Alexanderovi do krku dryják v podobě česneku máčeného ve víně. Ten se zakuckal, ale obsah poháru spolykal. „Česnek je všelék," pochvalovala si kněžka. „Dá ti sílu a zabrání infekci. Příště zkus držet ten špičatý konec od sebe, jasné?" osočila ho.

„Hmm, hmm," přitakal Alexander s úsměvem a vstal.

V tu chvíli k nim z ulice dolehl ryk. Káfsi zvědavě přeběhla ke dveřím, které otevřela, aby se podívala, co se to venku děje.

„Zloděj!" zaslechla, jak někdo křičí a zpoza rohu vybíhá zakuklený člověk. Nejprve sebou trhla a chtěla před maskovaným kriminálníkem zabouchnout dveře, jenže poté si všimla malé modré rybičky, kterou měl připnutou na tóze.

Voithó, problesklo jí hlavou. Musel to být on. I přes šátek, který mu zakrýval spodní polovinu obličeje, ho byla schopná poznat. Gestem chlapce pobídla, ať vběhne dovnitř a klučina neprotestoval. Vpadl do místnosti a Káfsi zavřela dveře právě včas. Dva vojáci na sebe nenechali dlouho čekat, ale to byl jejich „zloděj" už z dohledu.

„Co to provádíš?" štěkla po něm.

Voithó ztěžka oddychoval a srdce mu bilo jako na poplach. Zřejmě se snažil hlídku setřást již nějakou chvíli. Sundal si šátek a zhluboka se nadechl. Jeho hrudník se divoce vzdouval a ruce se třásly.

„Co to má znamenat? Povídej!" pokračovala Káfsi ve výslechu a pootevřela dveře. Členové hlídky se bezradně rozhlíželi kolem. Zaslechla jejich váhavé „kam zmizel" a znovu zavřela dveře. Když se Káfsi ohlédla, spatřila, jak Voithó nadšeně vítá Alexandera.

„Výborně," pronesla kněžka s jedovatou ironií. „Pan Tupé nůžky a zloděj, ti dva se hledali, až se našli."

„Ale Voithó není zloděj!" vyhrkla Káfsi rozčileně a věnovala jí rozezlený pohled. Poté se však podívala zpět ke klučinovi a všimla si, že něco skrývá za zády. „Ale co to...?" zaváhala.

Voithó provinile sklopil zrak k zemi.

„Nevzal jsem to pro sebe," řekl omluvně a ukázal Káfsi, co celou dobu držel za zády. Bylo to několik čerstvých pasteli, sezamových sušenek s medem, které byly velice oblíbenou svačinkou.

„Lži," řekla kněžka a chytila ho za ucho. „Je to zloděj a teď bude postavený před spravedlnost."

„Ne! Prosím!" řekla Káfsi a chytila se jejího roucha. „Je to Sophiasův svěřenec a –"

„U Dia, Sophias má tedy vkus!" zanaříkala kněžka a dramaticky vzhlédla. „Dobrá tedy, pokud o něm máš tak dobré mínění, ať tu ještě chvíli zůstane," řekla a propíchla klučinu pohledem. „Pošlu pro Sophiase, ať si tě tady vyzvedne a ty sušenky," řekla a natáhla k němu ruku. „Ty si vezmu. To jen, abych měla jistotu, že se opravdu dostanou k potřebným."

Voithó přikývl a poslušně jí předal všechny kousky, které u sebe měl.

Káfsi nebyla schopná slova. Voithó přeci nemůže být zloděj, zavrtěla hlavou nevěřícně. To není možný! Odmala jí říkali, že krást se nemá. Je to prostě špatné. Moc a moc špatné. Voithó jí sice poté vysvětlil, že to jídlo měl pro otroky, kteří toho moc nedostávali, ale Káfsi se stále myšlenka krádeže příčila. Uklidnilo ji až to, když jí na místě přísahal, že už se podobného činu nikdy nedopustí.

„A teď zpět do práce," řekla kněžka směrem ke Káfsi.

Po nějaké době přišel do nemocnice Sophias a v tu chvíli, měli všichni přítomní pocit, že teplota v budově klesla a dovnitř se vehnal závan čerstvého vzduchu.

„Voithó," oslovil chlapce přísným hlasem. Víc nemusel říct. Z jeho tváře čišelo zklamání. Nic nedokáže popsat, jak moc Káfsi u něj tento tón nesnášela. Pokaždé si přála, aby se Sophias rozčílil. Zrudnul vzteky, rozkřičel se, možná i udělil políček. Ale to on ne. Vždy jen zazní jméno viníka doplněné o přísný výraz.

„Odkud vlastně Voithó je?" zeptala se Káfsi kněžky, když byl provinilec pryč. Jeho jméno znělo řecky, ale jí došlo, že se předtím mohl jmenovat jinak. Zvlášť, když mu princ udělil nálepku „barbar".

„Ten ničema?" ušklíbla se stařenka. „Slyšela jsem, že z Egypta. Proč se o něj zajímáš?"

Káfsi jen pokrčila rameny. Voithó patřil k hrstce lidí, kteří se na ni nedívali jen jako na Magickou. Neměl ten typický jsi-jenom-zvíře pohled.

„Je nebezpečný," pokračovala kněžka. „Drž se od něj dál."

„Neříkala jste něco takového i o mně?" usmála se Káfsi.

„Ty drzá žabko," ušklíbla se kněžka. „Tak ty jsi nás odposlouchávala?"

„Možná," zazubila se.

„Je pravda, že jsem se v tobě spletla," pronesla s uznalým úsměvem. Káfsi si ani neuvědomovala, jak moc velká výhra to byla. Kněžka totiž patřila k nejvíce tvrdohlavým lidem, kteří kdy chodili po zemi. „Možná, že i ten barbar v sobě má něco ušlechtilého," dodala nakonec.

Káfsi prací v nemocnici strávila pár let, během kterých také přičichla k samotnému ošetřování a netrvalo dlouho, než jí kněžka dovolila, aby se mohla sama starat o některé pacienty. Káfsi dezinfikovala a vázala rány, pomáhala lidem ulevit od bolesti zubů a břichabolu. Sophias s kněžkou z ní měli vážně velkou radost. Někdy jim přišlo, jako by před nimi opět stála jejich dávno ztracená královna. Zezačátku šlo jen o vnitřní podobu, ale když se Káfsi přerodila ve slečnu, dalo se již mluvit i o jakési vnější podobnosti. Princezna by se však ke královně sama nikdy nepřirovnala. Káfsi přišla vlastní postava stále „nehezká".  Dívka vídala spoustu soch, nejčastěji bohyň, jejichž ladné křivky, útlý pas a ňadra dmoucí, byly jen něčím, o čem si mohla nechat zdát. Její hrudník se stále podobal spíše klučičímu, ale jak měla brzy zjistit, něco takového se může stát pro dívku výhodou.