Zbytek cesty prospali, tedy alespoň Káfsi tak učinila. Usnula téměř okamžitě a vůbec jí nevadilo, že se ještě stále nachází na moři. Nedokázala to vysvětlit, ale když byl Voithó poblíž, tak se cítila bezpečně. Tak moc bezpečně.

Jakmile z ní opadl nahromaděný stres, stočila se do klubíčka a stále ještě zabalena v ovčí kůži usnula tvrdým bezesným spánkem. Nevěděla, jak dlouho spala, ale když oči znovu otevřela, byl již Voithó na nohách. Pro to existovala jen dvě vysvětlení: buď se probudil dříve než ona, nebo nešel spát vůbec a místo toho dohlížel na to, aby se dostali do zamýšleného cíle. Káfsi měla podezření, že šlo o to druhé. Viděla, že má pod očima tmavé kruhy a domyslela si, že si Voithó vůbec nedopřál odpočinek. Nedostatek spánku však zjevně neovlivnil jen jeho vzhled, ale i mysl. Vzhledem k nápadu, který z jeho úst vyšel, dávalo smysl, že Voithó nejenže celou noc probděl, ale ještě se musel něčím nepěkně udeřit do hlavy. Jinak si nedovedla vysvětlit, jak mohl přijít na něco tak šíleného, bláznivého a... zvrhlého!

„Doplaveme tam," oznámil jí s úsměvem na tváři.

Jejich loď se zřejmě přiblížila k ostrovu natolik, že se mu skok přes palubu zdál ideální záležitostí, avšak Káfsi jeho návrh samozřejmě nepřijala s velkým nadšením. Vlastně ho nepřijala vůbec.

„Takže doplaveme?" zeptala se ho skepticky. „Ó, ano, jistěže. Tohle ráno je jak dělané na koupačku. A potom si můžeme sednout pod strom a dát řeč s bohem. Třeba taková Artemis, nás určitě moc ráda uvidí," dodala jedovatě.

Káfsi nechápala, jak na takovou hloupost Voithó vůbec přišel. Vždyť o ní přeci věděl, že je zapřisáhlý neplavec! Něco takového zkrátka nepřipadalo v úvahu a její názor nedokázal změnit ani moment, kdy s ní Voithó nasdílel své obavy z protiproudu, který by je mohl od ostrova zase vzdálit.

Nějaký protiproud mi může být ukradený, odfrkla v duchu. Té vody se ani nedotknu, stála si neoblomně za svým, jenže ani Voithó se nevzdával.

„Neboj se," zazubil se na ni. „Máš přeci tohle," řekl a ukázal na sponku ve tvaru rybičky, kterou měla Káfsi připnutou na oblečení.

„Chápeš, že po mně chceš, abych skočila přes palubu?" zavrčela mu na odpověď a obranářsky si zkřížila ruce na prsou.

„Není to daleko," opáčil a z paluby uvolnil několik prken, na kterých se zřejmě měla Káfsi později plavit. „Navíc, když zůstaneš v klidu, dostaneme se tam během chviličky. Prakticky si nevšimneš, že jsi ve vodě."

„A tady se pleteš, já jsem totiž zatraceně všímavá," odsekla. „Prostě zůstaneme tady. I kdyby se naše loď od ostrova nějak extra vzdálila, určitě se dříve, nebo později objeví pomoc. Něco takového je tisíckrát lepší než se cachtat ve vodě."

„To jsi mi ale měla říct dřív," řekl a s tajemným úsměvem ji chytil za ruku.

„Dřív? Dřív než co?" zaváhala a pak ucítila, jak ji Voithó stáhl k sobě a odrazil se.

Já tě nenávidím, supěla v duchu, když si uvědomila, že se ocitla ve vzduchu. Zprudka zavřela oči.

Následovalo dvojcáknutí a oba skončili ve vodě.

„Dobrý?" zasmál se Voithó, když viděl, jak se Káfsina hlava vynořila nad hladinu a s rozhněvaným pohledem začala s vykašláváním vody.

„Dobrý?" vyštěkla po něm. „Ty... ty!" vyhrkla, neschopna si vzpomenout na nějaké vhodné ostré slovo. „Víš, že jsi mě mohl zabít?"

„Ehm, Káfsi?" přerušil ji Voithó pobaveně. V jedné ruce měl veslo, které jí chtěl podat, aby se měla za co chytit, zatímco druhou přidržoval jejich provizorní vor z několika prken.

„Ne, žádný Káfsi," odsekla. „Tohle na mě nezkoušej, jasný? To byla ta největší pitomost, jakou jsi kdy udělal!"

„Ale..." Voithó se však ke slovu nedostal, Káfsi se totiž celou dobu jen rozehřívala.

„Copak nevíš, že já neumím plavat?!" pokračovala káravým tónem. „Jak jsi mohl udělat takovou kolosální blbost! To je pořád: „Káfsi, já tě ochráním." A pak uděláš tohle? Jak..." Káfsi se najednou zarazila. „Co se na mě tak culíš?" zaváhala, když viděla jeho úsměv. „Na co tak zíráš?"

„Ty plaveš," sdělil jí s neskrytou radostí v hlase.

„Já že co?!" vypískla a s vykulenýma očima se podívala na ruce. No, opravdu! Předtím si toho nevšimla, ale vážně se držela nad hladinou, a dalo by se říci, že plavala. Nešlo o nijak sofistikovaný styl, Káfsi rukama vytvářela kruhy, které ji pomáhaly držet hlavu nad vodou, zatímco nohy byly používány jako takový přírodní mini motorek. A to vše jen proto, aby mu mohla řádně vyčinit za jeho neuvážený čin. Jenže v moment, kdy ji Voithó upozornil na její um, začala Káfsi přirozeně panikařit a její „plavání" se opět stalo jen neuspořádanými chaotickými pohyby.

„Jen klid, klid, klid," snažil se ji upokojit, když viděl, jak vytřeštila oči hrůzou. Její dech se při té panice zrychlil a pleť vypadala bledší. Voithó pochopil, že stačí jen málo a Káfsi se znovu ocitne pod vodou, proto tedy neváhal a pomohl jí dostat se na jejich improvizovaný vor.

„Už jsem ti řekla, že ti tohle nikdy neodpustím?" prskla po něm, když se celá rozklepaná uvelebila na prknech.

„Asi jenom pětkrát, ale klidně pokračuj," ušklíbl se a vyhoupl se za ní.

„Myslím to vážně," pokračovala mrzutě. „Nezapomeň, že mi stále dlužíš službičku za tu prohranou sázku."

„Sázku?" zopakoval po ní překvapeně, zatímco veslem udržoval směr voru.

„No, ano," přitakala Káfsi jistě. „Nevěřil jsi mi, že se zvládneme přepravit na fénixovi, pamatuješ?"

„Ach, jistě," vydechl, a přitom trochu zbledl. Pokud Káfsi dělala problém voda, pak pro něj to byl vzduch. Na ten let vážně neměl nejlepší vzpomínky.

„Ale my jsme to nakonec zvládli, takže mi dlužíš službičku. A za to, co jsi mi provedl, to bude něco drsného," dodala rozmrzele.

„A co ta záchrana před piráty?" protestoval. „A sirénami?"

„Ne, ne, ne, to se nepočítá," odfrkla. „Službička je za sázku a pokud vím, tak jsem se s nikým nevsadila, že mě lapí piráti nebo ohrozí sirény."

„Ale byla to dřina," ušklíbl se. „Co teda kompromis a tímhle jsme si kvit?"

„Hmm..." Káfsi se na moment odmlčela a dělala, že nad tím hluboce přemýšlí. „Ne," řekla nakonec.

„Ale no tak," zasmál se. „Piráti a sirény, Káfsi. Piráti a sirény! To je dvojitá nálož, která se určitě vyrovná jednomu fénixovi."

„Tvá záchranná operace byla působivá, o tom žádná," přitakala. „Ale ne," zazubila se na něj. Líbilo se jí, že má nad ním převahu. To ho naučí, pomyslela si spokojeně. Shazovat mě z lodí, to tak.

„Ty jsi vážně neskutečná," povzdychl si, a přitom pobaveně zavrtěl hlavou. „Po tomhle už s tebou sázky nikdy uzavírat nebudu," dodal s lehkým úsměvem a společně se pak doplavili až ke břehu. Pročvachtali se vodou a došli až na písčité a zdánlivě neobydlené pobřeží.

„Tak vidíš, byla to hračka," vydechl Voithó s úlevou, když se jeho nohy konečně dotkly pevniny. V tu chvíli odolával silnému pokušení svalit se do písku a už tam zůstat. Sednout a nezvednout se. Odpočinout si.

„Jasně. Tak určitě," zakuckala Káfsi rozmrzele a prohrábla si vlasy, které byly slepené v nevzhledných snopečcích a slané až běda. Takhle se přeci nemůžu před nikým ukázat, pomyslela si zachmuřeně.

Pokud byli opravdu na správném ostrově, tak je měla brzy čekat i audience u krále a Káfsi nepřišlo, že by vypadala nějak reprezentativně.

„Počkej tady, slunce tě trochu osuší," pobídl ji Voithó, jako by jí četl myšlenky. „Já se zatím podívám, jak daleko je to odsud do civilizace," dodal.

Jemu v tu chvíli vůbec nevadilo, že vypadal jako hastroš. Možná proto, že v jeho rozvrhu žádné setkání s vysoce postavenými funkcionáři či členy královské rodiny nebylo. Nebo alespoň to si Voithó myslel.

„Tak to teda ne," zakuckala mu Káfsi na odpověď a pokusila se vstát. „Na průzkum jdu taky," dodala rozhodně, jenže jakmile ta slova dořekla, tak se jí podlomila kolena a ona začala nekontrolovatelně klesat k zemi. Naštěstí tu byl Voithó, který zachytil její pád a pomohl ji navést do sedu.

„Jen v klidu odpočívej," řekl konejšivě a pohladil ji po vlasech.

Pokušení přisednout si k ní bylo v tu chvíli silnější než kdy předtím, ale on věděl, že ještě musí chvíli vydržet. I když byl sám znavený, tak z hlediska fyzické kondice na tom byl hlavně díky vojenskému výcviku mnohem lépe než ona, a toho bylo třeba využít. Musí vyrazit na průzkum, nikdo jiný to za něj neudělá.

„Za chvíli jsem zpátky," dodal ještě na rozloučenou a poté se vydal podél pobřeží směrem, kde se domníval, že se bude nacházet civilizace.

Ostrov krále Provlima byl nádherný a působil jako Elysium, zkrátka ráj. Všude bylo tolik zeleně, voňavých květin, vzrostlých stromů a ticho jen tu a tam přerušoval ptačí zpěv. Šlo o kus poklidné a mírumilovné pevniny, alespoň takové byly první dojmy každého, kdo se na toto místo podíval. Voithó se touto idylkou však nenechával ovlivnit. Stále si počínal obezřetně a držel dlaň na jílci meče. Jen tak, pro jistotu. Snad kdyby se z nějakého z těch rozkošných ptáčků vyklubal převtělený bůh, který se jim chce za něco mstít. Byť Voithó předpokládal, že od navrácení bohů na Olymp neudělal ani jeden z nich nic, co by se mohlo protivit jejich vůli, tak byl stále velice skeptický. Když přišlo na záležitosti Olympu, tak si zkrátka člověk nikdy nemohl být jistý. Bohové byli schopní trestat za cokoli, třeba i za to, že jste lepší ve vyšívání.

Po nějaké době se ke zvukům přírody přidalo i o něco hlasitějšího. Lidské brebentění. A před ním se během chvilky odkryl výhled na přístav. A tržiště! Voithó v duchu zajásal, přesně to potřeboval. Také začal vážně uvažovat nad tím, jestli by neměl zapojit své, nyní již poněkud zakrnělé, schopnosti zlodějíčka. Neměl s sebou peníze, přesto by rád vzal Káfsi trochu jídla, aby mohla rychleji nabrat síly.

„Ne," zamumlal si pro sebe a zavrtěl přitom rozhodně hlavou. Před lety jí slíbil, že podobných věcí zanechá a ani nyní nehodlal své slovo porušit. Už našel, co potřeboval. Jsou tu lidé, a navíc v docházkové vzdálenosti. Někdo jim odtamtud určitě pomůže do paláce a tam se už o Káfsi dobře postarají.

Voithó tedy zamířil zpět k místu, kde ji zanechal. Nebo alespoň chtěl zamířit zpět, jenže nemohl. Problém nastal, když se otočil a zjistil, že místo na cestu zírá na bronzový pancíř. Nepříjemně známý pancíř ještě nepříjemněji známého vojáka. Voithó zachmuřeně nakrčil obočí a opatrně vzhlédl. Tehdy ho spatřil.

„Tak se znovu setkáváme," ušklíbl se hnědovlasý mladík s rudou kápí, který byl jen o něco vyšší než on.

Voithó polkl a udělal od něj dva překvapené kroky dozadu. Hned poté si položil ruku na jílec meče, snad aby dal dotyčnému najevo, že se má čím bránit.

„Ale no tak," ušklíbl se Sparťan. „Přeci by ses hned nepral. Kde je tvé vybrané chování, o kterém jsem toho tolik slyšel?" dodal se smíchem.

„Proč jste zde, princi?" oslovil ho Voithó zdvořile, přesto odměřeně a stále ve střehu.

„Jak jsem ti už předtím řekl, přijel jsem si pro svou budoucí ženu," odpověděl mu nyní jasný princ Míro a změřil si ho pohledem. „Asi krušná cesta, co?" dodal pobaveně při pohledu na jeho ještě vodou nasáklé oblečení. „Copak? Že by vám bohové nepřáli?"

„To není vaše starost," zavrčel mu Voithó na odpověď. „Raději nás nechte být," dodal a pokusil se ho obejít. Princ mu však svou paží zatarasil cestu a nahnul se k němu blíž.

„Já nechci žádné problémy, Voithó, to už jsem ti snad říkal, ne? Jen potřebuji tvou pomoc. Sám víš, jak je princezna Káfsi tvrdohlavá, nebude mě poslouchat."

„Nedivím se jí," odsekl.

„Potřebuji páku a ty se mi zdáš tím nevhodnějším kandidátem," pokračoval Míro a s úsměvem si ho prohlédl. „Buď na mé straně a já ti zaručím, že se nikomu nic zlého nestane. Co na to říkáš?"

Voithó se zhluboka nadechl a s výdechem se mu zadíval do očí.

„Nepomůžu vám," odpověděl.

„Ale ano, pomůžeš," ušklíbl se Míro, nyní již s mečem v ruce. „Můžeš si jen vybrat, jestli to půjde po dobrém," řekl a zadíval se na svou zbraň, „nebo po zlém."

Voithó po těchto slovech jen zaskřípal zuby. To poslední, co potřeboval byl nevyžádaný střet se spartským princem, ale zdálo se, že již nebylo úniku. Rozhodně odmítal být na jeho straně. Být onou „pákou", jak to Míro nazval. A tak se rozhodl tu výzvu přijmout. I on tasil a tímto činem si od prince vysloužil pobavený pohled.

„Levá ruka?" nadhodil Sparťan kousavě, když viděl, v jaké dlani jeho soupeř svíral meč. „Jak nečisté."

„Nemám co ztratit," sdělil mu Voithó s ledovým klidem a udělal několik opatrných kroků do strany.

„Ty možná ne," namítl a ležérně zatočil zápěstím, takže čepel meče provedla několik blyštivých kruhů. „Zato já ano."