Káfsi pomalu otevřela oči a spatřila Nero, jak jí ošetřuje ruce. I když byly rány hluboké a původně zasahovaly až do masa, nyní byla její zranění téměř nečitelná a čím dál tím více připomínala jen pouhé odřeniny, které se pomalu ztrácely pod vrstvou nové kůže. Jak je možné, že ona umí tohle, pomyslela si Káfsi trpce, a já si stěží posvítím v noci na cestu? Zdálo se jí to tak nespravedlivé.

„My to zvládli?" promluvila Káfsi po chvíli. Z jejího chraplavého hlasu bylo stále ještě znát značné vysílení.

Nero na to nic neodpověděla, jen ve svých rukách proud vody párkrát zamotala, jako by z něj snad chtěla dostat nečistoty a znovu jej ke Káfsi přiložila.

„Zvládli jsme to, ne?" zopakovala Káfsi a pokusila se posadit. „Kde jsou všichni?" dodala a rozhlédla se kolem. Hádés seděl o kus dál a na tváři měl ten svůj typický zamručený výraz.

„Počkat," zaváhala. „Kde je Voithó? A kde Alex?"

„Alexander brzy dorazí," odpověděla Nero.

„Dobře. A Voithó?"

„Ten ne. Zajali ho," řekla Nero, a ještě, než stihla Káfsi něco namítnout, tak pokračovala. „A tebe mohli zajmout taky. Říkala jsem ti, ať nic nepodnikáš a ať se v blízké době o nic nespálíš. Neposloucháš."

„Tak pardon," zamumlala Káfsi otráveně a nechala Nero, aby jí při ošetřování málem vykloubila ruku. „Auvajs," sykla, ale víc jí na to neřekla. „Ale... Voithó... Jak moc je to s ním vážný?"

„S největší pravděpodobností je právě teď v paláci," odpověděla Nero neurčitě. „A to je velmi vážné jen pro Magické."

„Ale co až zjistí, že Magický není? Určitě mu něco udělají, a to přeci nemůžeme dovolit. Musíme ho zachránit!" rozčílila se Káfsi a pokusila se vstát, ale Nero ji dlaní vrátila opět do sedu.

„Není Magický," promluvil po delší odmlce Hádés. „Kameny mu neublíží. Pokud se ale dostanou k tobě, zemřeš. Už nyní jsi prospala celý den, a to kvůli čemu? Lasu?"

Lasům, opravila ho v duchu. Byla to tři lasa. TŘI!

„Tak si prostě jen dám záležet, aby se ke mně žádný z těch šutrů nedostal," odsekla Káfsi. „Navíc, ty kameny potřebujeme, takže do paláce bychom šli tak jako tak. Teď to jen spojíme s jeho záchrannou."

„Další kroky musíme promyslet," osočila ji Nero. „Tohle všechno se stalo jen proto, že jsi se vrhla bezhlavě do akce."

„Ale – " začala Káfsi, ale byla přerušena.

„Žádné ale," zavrtěl hlavou Hádés. „Neměla jsi nás chodit hledat."

„Ale když vám to tak trvalo, měla jsem strach," povzdychla si. „A navíc," řekla a oči se jí rozzářily jako by zrovna dostala nápad. „O čem jste si to vlastně vy dva povídali?"

„Jsou věci, které je lepší nevědět," odpověděl Hádés stroze.

Co to s ním zatraceně je? Káfsi z těchto zpráv nebyla ani trochu nadšená. O tom, že se Hádés chová podivně věděla, ale že do toho zatáhne ostatní?

„Někdo umře, že je to tak?" obrátila se k němu Káfsi po chvíli.

„Když řeknu, že ano, změní se něco?" odpověděl jí klidným hlasem.

„No, to rozhodně změní. Jsem to já?" vložila se do toho Nero.

„Ne," odvětil.

„Dobře, tak teď je mi to vlastně jedno," zamumlala Nero na odpověď.

„Ale mně ne!" protestovala Káfsi. „Potřebuju to vědět. Už jsem někoho ztratila, nedokážu si tím projít znovu. Alespoň ne teď. Ne v blízké době," zamumlala. „Tak mi to řekni narovinu, Háčko. O kom se tady bavíme?"

„To není – "

„Čí krev to má být?"

„Káfsi –"

„Tak kdo z nás umře?"

„Nikdo!" zahřměl a Káfsi si šokem div nesedla na zem. „Nikdo," zopakoval Hádés o něco klidnějším tónem. „Je to jasné?"

Ale Káfsi mu to nevěřila. Domyslela si, že pokud jí nechce ozřejmit vlastníka ‚nevinné krve', bude to někdo z nich. A pokud měl pravdu s Nero, tak zbývala ona, Alex, nebo Voithó. A vzhledem k tomu, že to byl právě Voithó, kdo byl vydán napospas jejímu bratrovi a Hádovi to bylo vlastně jedno, tak měla Káfsi vybraného horkého adepta. Klidně si přede mnou měj tajemství, pomyslela si rozezleně. Ale pak se nediv, že ti ani já nebudu říkat každý svůj krok.

Když se k nim do tábora vrátil i Alexander, věnoval jí posmutnělý úsměv, který mu Káfsi oplatila. Poté se několikrát pokusila vykouzlit v ruce plamen, který by vydržel déle než pár vteřin. Nezmizel mrknutím oka. Pokud z toho měli všichni vyváznout živí a zdraví, musela do toho dát všechno. Jenže se jí to nedařilo. Byla jako zapalovač, který se ne a ne rozsvítit. Jiskřila, ale nežhnula. Nechápala proč. Opravdu byla k ničemu? Přála si své síly zbavit tak moc, až to nakonec dokázala? Vážně už v ní zůstala jen špetka magie na pár jisker a poté šlus? Pocit prázdna najednou vystřídal pocit viny. Co až získají ty kameny a zjistí, že je slabá? Že jim je úplně k ničemu?

Můj život nemá cenu, pomyslela si Káfsi palčivě. Ať už jako Magická nebo jako člověk, jsem prostě úplně k ničemu. V duchu litovala toho, že se tehdy z toho vodopádu nezřítila. Nyní by možná měli nového Magického, funkčního Magického plného ohně, a řešili by jen to, jak získat kameny. A vzhledem k tomu, že se před mocí Magických třesou králové i bohové, jistě by to nebylo těžké.

Káfsiny prsty znovu zajiskřily. Do vzduchu vylétlo několik drobných ohýnků, které krátce nato zanikly. Pro tu chvíli jí to však stačilo. Dokážu to, dodávala si odvahy. Ještě dneska v noci. Udělám to. Káfsi se narovnala a rozhlédla se kolem. Zdálo se, že všichni spí. Tak do toho, řekla si a udělala krok kupředu. Pokusila se proplížit pryč, ale najednou ucítila, jak ji někdo chytil za kotník. Ihned si dala ruku před pusu, aby zabránila zděšenému vyjeknutí, které by mohlo probrat celý tábor.

„Kam to jdeš?" promluvil Hádés do noci. Ležel k ní sice natočený zády, ale vzhledem k tomu, že to byla právě jeho ruka, která ji pevně držela za kotník, tak Káfsi nabyla jistoty, že Hádés nemluví ze spaní. A že moc dobře ví, co dělá.

„Pusť mě," sykla Káfsi mrzutě. Zaslechla, jak někdo ze spáčů mlaskl a přetočil se na bok. Jestli se probudí, tak jsem nahraná.

„Až mi odpovíš na otázku," řekl Hádés a přetočil se tak, aby byl ke Káfsi čelem. Upřel na ni své ledově modré oči, které ve tmě zasvítily.

„Voithó je v nebezpečí kvůli mně. Dostanu ho odtamtud, vím, jak na to," řekla Káfsi jistě a znovu sebou trhla. Jeden ze spáčů se znovu přetočil na bok. Zřejmě měl neklidné sny.

„Můžeme ho odtamtud dostat společně," řekl Hádés mírně. Jeho dlaň byla stále pevně obtočena kolem její nohy. Jako by se bál, že pokud svůj stisk oslabí, pokud se od ní odtáhne, tak Káfsi zmizí.

„Musím to udělat sama," hlesla. „Vždyť jsem vám tady úplně k ničemu. Tak se aspoň můžu uplatnit takhle."

Hádés se na ni jen mlčky díval.

„A nesnaž se mi to vymluvit," dodala ještě Káfsi příkře.

„Nesnažím," odpověděl.

Ale tak mohl ses o to pokusit, pomyslela si jedovatě. Fakt, že na větu „vždyť jsem vám tady úplně k ničemu" neobdrží žádnou negující odpověď, se jí nelíbil.

„Věřím ti, Káfsi," dodal Hádés a vstal.

„Kdybys mi věřil," sykla po něm a poté se ohlédla směrem ke spáčům, „tak bys mi řekl, o čem jste to spolu vy dva mluvili."

„Věřím ti," zopakoval. „O to těžší je pro mě před tebou udržet tajemství."

„Tajemství?" zaváhala. Takže je tu vážně něco, co mi nechce říct!

„Těžko se mi to přiznává," řekl Hádés a podíval se nedůvěřivě nahoru. Káfsi pochopila, že jde o bohové-mají-uši-všude signál. „Ale já tu věštbu vážně špatně pochopil."

„Opravdu?" zazubila se na něj Káfsi. „Že by mocný Háčko uznal, že udělal chybu?"

„Možná jsem bůh, ale nejsem neomylný!" bránil se. „A teď bys měla jít spát."

„Věděla jsem, že se mi to budeš snažit vymluvit," odsekla Káfsi. „Ale já jdu, ať se ti to líbí, nebo ne," sykla a udělala rázný krok dozadu.

„Nemám v úmyslu tě tu držet."

To sedí, když jsi mě před chvílí doslova držel za nohu, pomyslela si Káfsi kysele.

„Pokud budeš chtít tento krok podniknout i zítra ráno, nebudu ti stát v cestě," dodal.

„Zítra?" zopakovala překvapeně.

„Na takové rozhodnutí se musíš nejprve vyspat," řekl Hádés a jemně ji navedl ke zbylým spáčům.

„Nejsem dítě," odsekla Káfsi. „Navíc, neměl bys teda taky spát, když jde o takové velké rozhodnutí?"

„Bohové nikdy nespí," odpověděl jí stroze.

„Ale vždyť ty jsi – " začala, ale Hádés ji tu větu nenechal dokončit.

„Bohové nikdy nespí," zopakoval se šibalským úsměvem. „Vím, že mi věříš, Káfsi," pokračoval mírně. „A chci, abys věděla, že i já věřím tobě. Takže když říkáš, že to dokážeš, že víš, jak na to, nemám důvod přemýšlet o opaku."

„Opravdu?" řekla a celá se přitom rozzářila.

„Opravdu," přitakal. „A teď se běž na zítřek vyspat. Ať se již rozhodneš jakkoli, budeš potřebovat spoustu síly."

A Káfsi ho poslechla. Koneckonců, lidé obvykle po večerech spí, takže i Voithó by měl být teoreticky v bezpečí. Alespoň v to doufala. Zívla a zavřela oči. Pokud si myslí, že si to druhý den rozmyslím, tak se plete, pomyslela si kysele. Plete se. Moc a moc... se... plete... já... Další zívnutí. Dokážu... ho... dostat... zpět... Dokážu...

Krátce poté se i Káfsi odebrala do říše snů. Jako by snad byl bůh spánku na jejich straně a snažil se jim dodat sílu, kterou budou tak moc potřebovat.