„Musíš se soustředit."

Ta věta (a jí podobné) už lezla Káfsi krkem. To se jim to říká, pomyslela si otráveně, když po snad sto padesáté nevykřesala z dlaně více než pár jisker. Nyní Káfsi seděla pod stromem a přemítala o svých neúspěších.

Proč nikdo nechápe, že s tou magií nechci mít nic společného? Já jenom chci být normální, pomyslela si trpce. Poté se podívala za Alexanderem, jak společně s Nero piloval své „techniky". Káfsi netušila, jak dlouho o svém magickém nadání věděl, ale s jistotou mohla prohlásit, že byl již nyní tisíckrát lepší než ona. Všichni byli lepší než ona.

Nemělo by to být naopak? odfrkla Káfsi v duchu. Já jsem tady přeci ten hrdina. To JÁ jsem našla boha, takže mně by to teda mělo jít, ne? Kouknu a vidím. Zatraceně, kouknu a vidím! Tak jak je možný, že jsem tady úplně k ničemu?

Káfsi znovu máchla rukou a z prstů jí vyskočilo pár jisker. Žádný strážce se však na svět nechystal. Žádná tlapka, či ploutev. Žádný čumáček, nebo zobáček. Nic, co by jen zdánlivě připomínalo duševní zvířátko. Káfsi frustrovaně zaklonila hlavu a opřela si záda o kůru stromu. Vnímala větřík, jak ji hladí po tváři a slastně zavřela oči. Spánek, přesně to potřebuje. Vyspí se a bude líp. Její idea odpočinku však skončila dříve, než mohla vůbec začít.

„Dokázal jsi to!" prořízl vzduch nadšený hlas.

„C-co je?!" zamumlala Káfsi a znaveně otevřela oči.

„On to dokázal!" zopakovala Nero nadšeně. „Dokázal!"

„Počkat... co?" pokračovala Káfsi podrážděně a promnula si oči, jestli ji náhodou nešálí zrak. Vedle ohromného Alexandera stál ještě ohromnější zářivě zelený medvěd.

„Skvělá práce," řekl Voithó s úsměvem a poplácal Alexandera po zádech jako by to bylo přerostlé štěně.

„Ale, ale, ale jak?" zaváhala Káfsi a nedůvěřivě se rozhlédla kolem. Je tu snad nějaké mrtvé dítě, o kterém nevím?

Alexander jí na to neodpovídal a jen se na ni pitomě usmíval. To Káfsi štvalo ještě víc.

„Prostě se to stalo," řekla Nero.

„Stalo," zopakoval Alexander potěšeně. „Stalo. Se. To."

Úžasné. Báječné, pomyslela si Káfsi kysele. Fenomenální. Právě mě v magii předběhl člověk se slovní zásobou okurky. Jde snad ještě klesnout o něco níž? Káfsi se ohlédla a spatřila, jak o kus dál stojí Hádés a pozoruje je. Vypadal ztrápeně.

Co to s ním jenom je, pomyslela si při pohledu na jeho smutný výraz. Má mít radost, ne? Další Magický objevil svého strážce, jsme zase o krok blíž vrácení bohů na Olymp, ne? Jenže Hádův výraz nevypadal jako ten, který má člověk, když se po veškerém trápení konečně dívá do cílové rovinky. V očích se mu zračil smutek a jeho kůže se v tu chvíli zdála být ještě bledší než obvykle. Káfsi se rozhodla potlačit svůj vztek i svou neskutečnou frustraci z neúspěchu a vydala se k němu. Hádés samozřejmě zpozoroval, že se k němu blíží, ale nijak na to nereagoval. Jen stále zíral do dálky, jako by byl duchem nepřítomný.

„Můžu vědět, na co myslíš?" zazubila se na něj Káfsi.

Žádná odpověď. Stále jen ten stejný nezaujatý a nevýslovně smutný výraz.

„Háčko, jestli tě něco trápí, tak to chci vědět," řekla Káfsi opatrně a položila mu ruku na rameno.

„O nic nejde," řekl a setřásl ze sebe její dlaň. „Jde vám to skvěle. Opravdu. Jen... Potřebuji být chvíli sám, to je celé," dodal. S těmito slovy se otočil a odkráčel pryč.

„Děje se něco?" oslovil ji Voithó, který si všiml, že se Káfsi přesunula ze svého odpočinkového místečka někam.

„Jsem vážně tak špatná?" zeptala se ho, zatímco upřeně zírala k lesu, kam Hádés odešel.

Na mladíkově tváři se objevil překvapený výraz.

„Co prosím?" zaváhal.

„Slyšel jsi," zamumlala Káfsi trpce. „Ptám se, jestli jsem vážně tak strašně špatná, že to se mnou už ani bohové nevydrží."

„Ale tak to určitě není," protestoval.

„Opravdu? Tak proč se teda na mě díval tím hrozným pohledem? Tím je-mi-z-tebe-smutno pohledem?"

Káfsi ten výraz znala až moc dobře. Její otec se tak na ni díval prakticky celý život. Pokaždé jen ten smutný, prázdný pohled, který říká vše. A ta nevyřčená slova bolí. Káfsi se zhluboka nadechla.

„Klidně mi řekni, že jsem úplně neschopná, unesu to," zamumlala. „Vím, že na to tady myslí úplně všichni."

„Nesmysl," zarazil ji Voithó. „Určitě v tom vězí něco jiného. Navíc, i tebe jistě brzy čeká průlom," pousmál se.

Ha, ha, ha, zasmála se Káfsi v duchu a nezapomněla svůj smích okořenit jistou dávkou ironie. Prý průlom, to tak.

„Počkej tady," dodal ještě Voithó. „Půjdu ho najít. Uvidíš, že se pleteš."

„Tak to ne," odsekla Káfsi. „Chci jít s tebou."

„Ty musíš pilně cvičit s ostatními," zazubil se na ni a vydal se za Hádem.

„Ty musíš pilně cvičit s ostatními," zopakovala Káfsi otráveně a parodovala přitom jeho hlas. Jemu se to říká, když je jeho jediný problém vypadat dobře. Taky chci takový starosti, zanadávala. Ale ne, já musím pouštět z prstů jiskry. Taková nespravedlnost. Naposledy se podívala k lesu, a nakonec se otočila a vyrazila za zbylými Magickými.

„Kde ostatní?" zeptal se Alexander.

„Háčko šel někam trucovat a Voithó mu vyrazil domluvit," shrnula Káfsi nedávné události. „Myslíte, že by mě váš medvěd a želva dokázali naučit pár triků?" zeptala se a upřela na ně prosebná očička.

„Když mi nebudeš mého strážce shazovat," pronesla Nero odměřeně, „tak v tom nevidím problém."

„Slibuju, že o panu Želvákovi už nic zlého neřeknu," zazubila se na ni Káfsi.

„Tak dobře," přikývla Nero.

A tak se z dynamického dua stalo trpělivé trio. A Káfsi poctivě trénovala. Snažila se být vzorným studentem, a to i přesto, že měla někdy velké nutkání praštit své učitele něčím po hlavě. Něčím hodně, ale hodně, těžkým. Zvlášť měla počíháno na Nero, jejíž ledově chladný přístup ji pomalu ale jistě doháněl k šílenství. Kdyby Káfsi alespoň komandovala viditelně, to by byla jiná! Jenže ne. Nero k ní pokaždé jen bezeslova přišla a začala jí upravovat postoj. Pokrčit paži, dát váhu na jednu z nohou, jít do úkroku, nadechnout se do břicha, a ne do hrudníku, bylo toho zkrátka moc. Moc instrukcí. Moc příkazů. A pak tu byl Alexander, který celou dobu stál vedle ní a mile se na ni usmíval. Jak ona tu jeho dobrou náladu proklínala.

Jejich trénink končil se západem slunce, tehdy se okolí začalo halit do tmy a Káfsi se znovu zmocnila bezmoc. Nejraději by si před spánkem dala něco dobrého k snědku a poté zalehla do improvizované postýlky v trávě, ale ani jedno pro ni v tu chvíli nepředstavovalo prioritu. V její hlavě byl prostor jen na jednu věc. Otázku.

Kde jsou?

Káfsi se rozhlédla kolem a snažila se zachytit v okolí i sebemenší pohyb. Prasknutí větvičky. Kutálející se kamínek. Zkrátka cokoli, co by nasvědčovalo tomu, že se Hádés a Voithó blíží zpět. Ale nic z toho nenastalo. Když slunce zapadlo úplně, tak si Nero lehla do trávy a zavřela oči.

„Kde je Voithó?" zeptal se Alexander starostlivě.

„Nevím," zavrtěla hlavou Káfsi a upřela pohled ke stromům. „Nevím, ale jdu je najít."

„To ne," zarazila ji Nero. „Určitě jsou v pořádku, je nebezpečné se za nimi vydat v naprosté tmě."

„Tak si posvítím," řekla Káfsi neurvale a v dlani se jí zhmotnil slabý plamínek, který byl výsledkem intenzivní dřiny s jednou ledovou paní učitelkou.

„Měla bys zůstat tady," řekla Nero a přetočila se na bok. „Ví, kde jsme, najdou nás."

„Najdou... nás," zopakoval Alexander s úsměvem.

„Ne," odsekla Káfsi. „Co když se jim něco stalo? Vy si tu klidně zůstaňte a hrajte si se svými zvířátky, ale já jdu," dodala poté odhodlaně. „Ať se vám to líbí, nebo ne."

S těmito slovy se s nimi rozloučila a vyrazila do temného lesa.