Míro rozmotal poslední uzel na zářivém lasu a vysvobodil tak Evjenik, jejíž, v tu chvíli ještě stále bezvládné, tělo na něj celou svou vahou dopadlo a on jen vyčerpaně vyhekl. Přesto ji udržel a postaral se o to, aby nalezla balanc, a to i za cenu škrábanců, které mu způsobily její nehty, když se ho snažila ze všech sil zachytit.

„Co... Co se stalo?" zamumlala poté, co alespoň částečně nabyla vědomí, a několikrát překvapeně zamrkala. „Kde je... kde..."

„Chaos je pryč," vydechl s úsměvem. „Už je pryč, Ev. Všechno je dobré."

„Vážně?" hlesla a rozhlédla se kolem, jako by mu snad nevěřila.

„Ano," přitakal. „A teď... Jak se cítíš? Je všechno v pořádku?"

„Asi," zamumlala a poté si uvědomila, že se ho ještě stále drží. „Dál už to zvládnu sama, díky," dodala a vytrhla se mu. „No, a Voithó? Co je s ním?"

„Víš, Ev, jak to jenom říct, on..." Míro polkl a pohlédl směrem, kde si pamatoval, že jej spatřil. „Neuvěřitelné," zasmál se při pohledu na živou a zdravou dvojici. „Ten kluk má vážně výdrž, líbí se mi."

„Takže on žije?" oddychla si Evjenik a s úlevou přivřela oči. Najednou si přišla tak slabá.

„To ano, je v pořádku, ale ty... Chaos tě dostal. Proč?"

„Co proč?" zopakovala po něm otráveně. „Holt nejsem tak zázračná jako vy."

„Ale o tom to není, ty... Měla jsi výčitky, že je to tak? Bylo to kvůli, no, kvůli mně?" zeptal se jí a připojil k tomu štěněčí pohled. „Protože jedna z věcí, které na mě ten Chaos měl, bylo i to, že jsi kvůli mně opustila svůj domov."

„Takhle nemluv," odsekla.

„Ale je to pravda!" bránil se. „Kdyby nebylo mě, nikdy bys odtamtud nemusela odejít, neriskovala bys svůj život a –"

„Tak bych ho riskovala pro někoho jiného," přerušila ho. „Dříve, nebo později, by se někdo našel. Ten večer jsem nezachraňovala tebe, ale celou bandu blbců, kterým šlo o krk. A udělala bych to znova. Bez zaváhání."

„No, ale co za výčitku tě–"

„A není to jedno?" zarazila ho. „Myslím si, že naše dobrodružství tady už skončilo. Je na čase se vrátit domů a však víš," řekla a pokynula hlavou směrem ke Káfsi.

„Pravda," přitakal. „Je tu ještě třeba něco k vyřízení."

S těmito slovy se Míro rozešel za Káfsi, která se zrovna rozhlížela po nyní již čisté, upravené a zrekonstruované síni. Zdálo se, že zde fungoval jakýsi automatický uklízeč, který vše hezky obnovil a uklidil. Kdysi rozdrcené sloupy byly nyní spravené, poličky s artefakty opět upravené a pytel se semeny, ten byl plný. Umožnila to zlatá jabloň, jež se po odchodu Gaii znovu dostala do podoby semínka. A jakmile se tento nyní již zdravý a neplacatý kousek vložil do pytle, tak se zásoba obnovila. Bylo to neskutečné, vše vypadalo přesně tak, jako když do síně vstoupili poprvé. Vše se vrátilo do normálu. Žádné obavy o osud světa a posednuté bohy, zbyly jen ty běžné lidské starosti.

Káfsi si povzdychla. Ano, jejich dobrodružství opravdu dospělo ke svému konci. Společný cíl skupiny skončil a z „frenemies", takových přanepřátel, byli zase jen „enemies". Nepřátelé. Zase jen ti nepřátelé. Znovu se ocitli na názorovém rozcestí a ona tentokráte více než kdy jindy věděla, kterou cestou se má vydat.

„Tak a je to tady," pousmál se Míro, když k ní došel.

„Přesně tak," zamumlala, ale nedokázala se mu podívat do očí, takže prakticky mluvila k podlaze

„Rád jsem tě poznal, Káfsi," řekl a podal jí ruku.

„Počkat... co?" zaváhala. Před obličejem se jí mihla jeho dlaň a působilo to, jako by se s ní chtěl princ rozloučit. To jde?

„Co to má znamenat?" zeptala se ho nakonec.

„No, sama jsi přeci říkala, že až bude tohle všechno za námi, tak zase půjdeme každý svou cestou, ne?" odpověděl jí s úsměvem.

„No, to ano, ale..."

...nečekala jsem, že to půjde takhle snadno, dokončila svou větu v duchu.

Káfsi nechápala, co se změnilo, vždyť on sám říkal, že se musí vzít. Míro dal svému otci slib a ona... někde uvnitř cítila, že kdyby byla ve hře válka se Spartou, tak by ke svatbě svolila. Copak by mohla něco takového dopustit? Chaos jí nemusel ukazovat, jak by ten válečný spor dopadl, ona si ho dokázala představit v živých barvách. Mír byl pro ni to nejdůležitější a princi tak stačilo k úspěchu jen toto: „Jinak bude válka." Od začátku mu stačilo říct jen toto a bylo by hotovo. Míro byl chytrý, musel vědět, že by to na ni zabralo. Takže co to na mě teď zkoušíš?

„Přemýšlel jsem," usmál se princ, jako by jí snad četl myšlenky. „Ve Spartě bys nebyla šťastná, se mnou bys nebyla šťastná a já... nemůžu ti zničit život, Káfsi. Zvlášť ne po tomhle všem," řekl, a přitom rozpažil ruce, jako by tím chtěl umocnit svá slova. „Chci říct, že společně jsme vyrazili na Cetuse, Medúsu, na samotný Chaos..."

„Ale ne!" přerušila jeho možný výčet, když si uvědomila, že na něco zapomněla. Medúsa! Vždyť já jí slíbila pomoc!

„Řekl jsem něco špatně?" zaváhal Míro.

„Ne, vůbec ne," zamumlala.

Tohle budu muset ještě pořešit, pomyslela si odhodlaně. Káfsi rozhodně nebyl osud Medúsy volný, a ještě měla v plánu si s bohy promluvit!

„A kvůli tomuhle jsi změnil názor?" obrátila poté pozornost zpět na prince. „Kvůli tomuhle... dobrodružství?"

„Ano i ne, víš," povzdychl si, „když nás Chaos napadl a my byli chyceni v tom divnosvětě..."

„Taky jsem to nazvala divnosvětem!" zazubila se na něj.

„Trefný, že jo?" pousmál se.

„To teda," řekla a úsměv mu opětovala. Najednou jí přišlo, že přeci jen nebudou tak rozdílní, jak si prve myslela.

„Tak, no, abych pravdu řekl, já moc výčitek nemám," pokračoval Míro. „Jednou z nich byla Ev, ale to už mám v hlavě jaksi srovnané, ale ta druhá, ta nejsilnější ze všech, která mě tam vlastně zdržela víc, než by mi bylo milo, to byla věc ohledně tebe, Káfsi. V mém divnosvětě jsi byla ty. A když pak Voithó vedl ten svůj souboj, tak to, co jsi mu řekla..." Míro se na moment odmlčel, jako by hledal ta správná slova. „Nechceš se vdávat, což je nezvyklé a nebudu lhát – já to vůbec nechápu. Ale to neznamená, že to nemůžu respektovat."

„To myslíš vážně?" zaváhala. „A co tvůj slib?"

„Mám v plánu ho dodržet, to samozřejmě. Něco vymyslím, ale kvůli slibu mrtvému nemůžu zruinovat život, no, živému. Teď jsem se do toho trochu zamotal, ale rozumíme si, ne?" zasmál se, a to už cítil, jak mu Káfsi visí kolem krku.

„Díky," zašeptala mu do ucha. „Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená."

„Jistě, no, rádo se stalo," pousmál se Míro, když se od něj oddálila. „A nemusíš se bát, že by vám Sparta dělala nějaké problémy. Když mi někdo pomůže v boji s mořskou příšerou, tak si to obvykle pamatuju."

„Na to se opravdu těžko zapomíná, pravda," ušklíbla se Káfsi. „Jinak... Slyšela jsem, že můj bratr a otec našli ve Spartě útočiště a já... Neber to špatně, nepřeju jim nic zlého, jen..."

„Postarám se o to," přikývl Míro. „Koneckonců, teď jsem přece jedním z králů, ne? Vlastně jsem si na to ještě nezvykl."

Podobně jako Káfsi se i on držel princovské role více, než bylo zdrávo.

„Pravda, vladaření bude náročné," přikývla Káfsi.

„Aspoň si budeme moct sdílet tipy," zazubil se na ni.

„To zní dobře," přitakala. Tento druh doučování navíc působil mnohem bezpečněji než to, co podnikali s lukem.

***

Zatímco Míro sděloval Káfsi plány jejich individuálního vladaření, tak se ani zbytek skupiny nenudil. Voithó zrovna stál u výlezu ze skladiště, když k němu někdo přistoupil.

„Můžu si s tebou promluvit?" oslovila ho Evjenik a on mlčky přikývl.

Slunce již pomalu zapadalo a v tu chvíli vypadalo nádherně, a to i když se vlastně ničím nelišilo od těch, které mohl v minulosti spatřit. Přesto patřil k těm nejkrásnějším a nejlepším možným. Možná proto, že ho vlastně neměl nikdy spatřit.

„Nechtěla jsem ti ublížit," začala Evjenik omluvným tónem.

„Vím. Ovládl tě Chaos, mohlo se to stát komukoli."

„Ale nestalo," procedila mezi zuby, a přitom sevřela ruce v pěst. „Byla jsem jediná, koho dostal a... Celou dobu jsem to musela pozorovat," dodala trpce.

Evjenik získala stejně jako Hádés sedačku v publiku. Chaos sice dokázal být v jednu chvíli jen v jedné schránce, ovšem pokud mu do moci padl člověk... Jako by se jednalo jen o pouhou hračku na dálkové ovládání. Viděla svět svýma očima, ale to bylo vše. Nedokázala ovládat tělo. Nohy, ruce, ústa, to vše jako by patřilo někomu jinému. Evjenik tak byla nucena sledovat prince, jak s ní zápasí. Viděla, jak prohrává a zabila by ho. I když nechtěla, odmítala, jen ta myšlenka se jí příčila, tak... Udělala by to. Jenže pak se zničehonic objevil Voithó. Zastavil ji, byla ráda, že to udělal, jenže... Místo, aby zlikvidovala prince, tak smrtelně zranila jeho zachránce.

„Asi to vypadá, že jsem si na tebe zasedla, co?" pokračovala Evjenik s lehkým úsměvem.

„No," ušklíbl se. „Možná trošičku."

Po těchto slovech se oba ohlédli a mohli tak spatřit Káfsi, jak objímá prince.

„Víš, já měl také namále," pousmál se Voithó. „Ale ať už tě Chaos ovládl z jakéhokoli důvodu, měla by ses s tím někomu svěřit. Pomůže to. Alespoň mě to pomohlo."

„Myslíš?" zaváhala a Voithó přikývl.

„Semeno nemůže růst vzhůru, aniž by přitom nezapouštělo kořeny."

„Hmm, to je hezký," usmála se, když zaslechla ono ne-úplně-Sophiasovské moudro. „Sice tomu nerozumím, ale je to hezký."

„Měli bychom vyrazit," přerušil jejich rozhovor Míro, když k nim došel. „Rád jsem tě poznal, Voithó," dodal jeho směrem.

„Přál bych si říct to samé," zamumlal.

„Ále, to nám to máš pořád za zlé?"

„Za zlé?" zopakoval po něm Voithó ukřivděně. „Vždyť jste mě unesli a málem zabili! Třikrát!"

„Nepřeháněj," zasmál se Míro. „Pokusili jsme se tě zabít tak jednou, maximálně dvakrát, víc ne."

„Tak to mě vážně uklidnilo."

„To jsi vždycky býval tak drzý?" ušklíbl se Míro. „Asi bychom tě měli mrzačit častěji, prospívá ti to," dodal a poplácal ho po zádech.

„A jak se do Sparty dostanete? Pěšky?" vložila se do jejich rozhovoru Káfsi, která již pomalu začínala přemýšlet nad tím, kdo vyrazí kterým směrem. „Z Delf je to totiž slušná štreka."

„Ale copak? Nabízíš nám snad odvoz?" pousmál se Míro.

„Říkala jsem, že se naše cesty rozejdou, ale ne, že se budete muset plahočit na Peloponés po svých," odfrkla mu Káfsi na odpověď. „Vždyť to jsou aspoň tři dny cesty!"

„Tak tedy loučení ještě na chvíli odložíme," přikývl Míro. „A vyrazíme k přístavu."

„Ale to budeme muset zase projít doupětem Medúsy," přemýšlela Káfsi nahlas. „Jenže co jí mám říct? Že se nám povedlo zachránit svět, ale v tom chaosu jsme na ni zapomněli?"

„Jo, ‚chaosu', to je dobrý," nadhodil Míro.

„Však víš, jak jsem to myslela," osočila ho. „Takhle jí nemůžeme na oči!"

„To máš pravdu," pokračoval v popichování. „Jinak bychom totiž zkameněli."

„Ještě jedna taková hláška a..."

„A co?" ušklíbl se.

„A letíš přes palubu," zazubila se na něj a pak zpozorněla. „Slyšeli jste to taky?"

Káfsi přišlo, že na ni zvenku někdo volá. Působilo to tak jasně, jenže ostatní jen zavrtěli hlavou. Ne, že by ji to dokázalo zastavit.

„Půjdu se podívat, o co jde," řekla svým tohle-bude-dobrodružství tónem a vyrazila.

Míro se chtěl vydat za ní, ale najednou ucítil, že ho někdo nekompromisně chytil za paži a stáhl dozadu.

---

I když se to zdá neuvěřitelné, ještě nás čeká pár kapitol. Neřeknu vám kolik, ale můžu prozradit, že závěr tohoto příběhu patří k mým nejoblíbenějším a rozhodně poznáte, že naše dobrodružství skončilo.