Míro se ohlédl k ještě stále zabarikádovanému východu ze skladiště. Skrze škvíry v kamení zahlédl pohyb a rychle si domyslel, co se na ně chystá. Instinktivně zaklekl ke zraněnému a zvedl štít, který měl sloužit jako jejich poslední záchrana. Stalo se tak právě včas. Hned nato se ozvala rána, kameny od vchodu se rozlétly na drobné kousíčky a do prostoru se opět dostalo sluneční světlo. Míro ucítil jen několik menších nárazů, tehdy pár kamínků dopadlo na plochu štítu, ale jinak se nic extra nepřihodilo. Když však štít opět složil k tělu, čekalo ho překvapení. Východ byl opět volný a co víc, jeho pohled setkal s novou osobou, která stanula na prahu skladiště. Pro něj to byla cizinka, pro Káfsi stará známá. Na místo právě dorazila Persefona doprovázena Kerberem.

„Běž," zašeptala bohyně k jednomu ze sloupů, kde ještě před chvílí panikařila jistá zahradnice-začátečnice.

Káfsi se po dobu souboje Míro vs. Chádés usilovně snažila dát obdržené semínko do pořádku, ale bez výsledku. Na poličkách nenalezla nic, co by jí bylo schopné pomoci, takže když ji Persefona pobídla, aby šla ven, neprotestovala. Doufala, že čerstvý vzduch bude pro to rozdrcené semínko tím pravým a vše se opět vrátí do nechaotických kolejí.

„Persefona."

Chádés její jméno vyslovil velice slizce a v princi v tu chvíli hrklo. Vždyť byl jeho meč ještě stále zabodnut v těle Háda, jejího manžela! Míro začal ihned přemýšlet nad tím, jak by to měl bohyni vysvětlit, ale Chádés se to rozhodl udělat za něj.

„Myslel jsem, že jsou všichni bohové v mé moci," ušklíbl se jejím směrem.

„Tak to je velice mylná představa," odvětila mu stroze. Její hlas byl klidný, vyrovnaný, přesto z očí jí div nelétaly jiskry.

„Musel tě přede mnou schovat, ale ty jsi sem stejně přišla," zasmál se.

„Ó, ne, ne, ne," zavrtěla hlavou. „Mě nikdo neschovával. Pouze jsem plnila svou úlohu v hlídání chodu podsvětí. Ovšem potom, co jsem zde mohla vidět," řekla a obrátila se na prince, který jen hlasitě polkl, „mi nezbylo nic jiného než se zde objevit."

„Za to bych ti vlastně měl poděkovat," ušklíbl se Chádés. „Cítím, jak je z tvé přítomnosti nervózní. Má o tebe strach a je tak ještě více kontrolovatelný."

Persefona na to nic neodpověděla, jen pohlédla na Kerbera a gestem ruky ho vybídla k akci. Pes poslechl, a to i přesto, že se dvě z jeho hlav nezdály být tomuto činu nakloněny. Poté, co Persefona ukázala k tělu, které kdysi patřilo jeho pánovi, byl Kerberos přirozeně nejistý. Krajní hlavy reprezentující minulost a budoucnost zneklidněly, avšak ta prostřední, ta se chopila iniciativy a nakonec rozhodla. V ten moment proti nim nestál Hádés, přítomnosti vládl Chaos a pekelný pes si byl moc dobře vědom toho, že pokud nic neudělá, bude ublíženo nejen jemu, ale i Persefoně a všem okolo.

Kerberos se tedy rozeběhl a bez zaváhání skočil na svého nepřítele. Chádés ho však zachytil v letu a strhl na stranu, takže zvíře prolétlo vzduchem a rozdrtilo jeden ze sloupů síně. Ozvalo se slabé zakňučení, ze kterého by se až srdéčko ustrnulo, avšak poraženecká nálada Kerberovi nevydržela dlouho. Hned se postavil opět na nohy a zaútočil podruhé. Avšak ani tento krok mu nevyšel dle představ a ve výsledku „zahynul" jen další ze sloupů v síni.

„Tohle můžu dělat celý den," otočil se Chádés k Persefoně. „Proč mi také neukážeš, svou sílu? Chci se pobavit, dcero Démétér. Tvá matka, připomeň mi, čeho přesně je to bohyně? Plodnosti a rolnictví?" ušklíbl se. „Tak s čímpak přijdeš ty? Ubiješ mě lístečky?"

„Já už jsem ale svou moc ale použila," odpověděla mu Persefona s jistým náznakem úsměvu a Chádés se zarazil. Nebyl si vědom toho, že by bohyně provedla něco jiného, než že by korigovala pekelného psa.

„Ano?" zaváhal a nervózně se rozhlédl kolem. Cítil, že něco nebylo v pořádku a zřejmě nebyl sám. Jeho kontrola nad Hádovým tělem najednou nebyla tak silná jako předtím.

„Počkat... Co... Co jsi to provedla?" vyhrkl a bylo na něm poznat, jak moc v tu chvíli vlastně panikaří. „Co jsi to zatraceně provedla?! A jestli to má něco společného s láskou a dalšími kecy, tak už mi s váma vážně dojde trpělivost!"

„Předtím jsi tu předvedl nezvyklou sílu, avšak ta funguje dvěma směry," sdělila mu Persefona s nevinným úsměvem. „Když je vajíčko rozdrceno silou zvenčí, je život ukončen. Ale pokud je rozbito zevnitř, život teprve začíná. Nu, a něco podobného se dá říci i o semenech."

„CO JSI PROVEDLA?" zahřměl Chaos a v tu chvíli síň zalilo jasné světlo, jehož zdroj se nacházel někde venku.

„Jen jsem pomohla opravit neopravitelné," vysvětlila mu svá slova a s pobaveným výrazem na tváři sledovala, jak Chádés vybíhá ven. Poté se otočila zpět ke sloupům, kde se nacházel zbytek výpravy. Kerberos seděl vedle prince, jenž se stejně jako předtím Káfsi snažil vyzrát nad něčím neopravitelným.

„Nemusíš to dělat," procedil mezi zuby Voithó, zatímco mu Míro prohlížel ránu. „Káfsi tady stejně není."

„To vím."

„Tak proč..."

„Voithó je jednou nohou v podsvětí," vložila se do jejich konverzace Persefona.

Její tón v sobě kombinoval něhu i smutek zároveň. Byla si vědoma toho, co mělo brzy přijít a zřejmě nebyla sama.

„A nemůžete nám pomoci?" obrátil se na ni Míro. „Zachránit ho?"

„Je mi to líto, ale něco takového je nám zapovězeno," zavrtěla hlavou. „S Hádem na podsvětí pouze dohlížíme, do záležitostí života a smrti nesmíme zasahovat."

„Aha, tak dobře. To se o to teda budu muset postarat sám," prohlásil Míro s jistou dávkou odhodlání.

„V tom vám samozřejmě bránit nebudu," odpověděla mu Persefona jemně a opět se vzdálila.

„Měl bys jít za Káfsi," sykl Voithó a Míro mu na odpověď jen přehodil přes záda svou rudou kápi.

„Káfsi má na své straně Persefonu a podle všeho i tu nejvyšší. Poradí si," řekl nakonec a poté začal prohledávat poličky.

„Nech mě být a běž za ní," vydechl Voithó frustrovaně. „Slyšel jsi, jsem jednou nohou v podsvětí. Tomu nezabráníš."

„Hmm, jedna noha v podsvětí, to je dobré," zamumlal Míro od regálu, kde se zaujetím čichal k jedné z lahviček.

„Ale no tak, nemůžeš alespoň něco brát chvilku vážně?" posteskl si Voithó.

„Ale já to vážně beru. Vážně tě chci uzdravit," ušklíbl se. „Jedna noha v podsvětí totiž znamená, že tu druhou máš stále tady. A já se postarám, aby to tak zůstalo, jasné?"

„To –"

„Mysli si o mně, co chceš," přerušil ho Míro, „ale já neopouštím lidi, co mě potřebují. Takže, co kdybys mě alespoň jednou, jenom jednou nechal nějakou naši hádku vyhrát, ano?"

***

Káfsi vyběhla ven ze skladiště, a přitom myslela na jediné: Persefona. Nečekala ji. Bylo to pro ni překvapení, stejně jako příchod Kerbera. Ano, Káfsi byla překvapená. Příjemně překvapená, ale ten pocit jí nevydržel dlouho. Když se dostala ven, opřela se o skálu a ztěžka oddychovala.

Tohle není dobrý, pomyslela si a pohlédla do otevřené dlaně. V ruce ještě stále držela semeno, to rozdrcené semeno, které připomínalo spíše nazlátlou placičku. Jak mám něco takového zachránit, povzdychla si v duchu. Vždyť to se nedá, zanaříkala se slzami v očích. Káfsi si připadala více jako nějaká koza než zahradnice a její limitované znalosti jí radily jediné: potřebuješ půdu. Tak se o kytičky přeci stará, ne? Nějaká hlína a sluníčko, to by měla být pohoda. Naneštěstí jí však už její vědomosti neříkaly nic o tom, jak dát do pořádku takřka rozdrcené semínko. Tohle je vážně zlý sen. Káfsi v rukách svírala semeno, které bylo zjevně v posledním tažení a vůbec netušila, jak má tuto situaci vyřešit. Vypadalo to beznadějně, přesto si klekla na zem a začala hloubit kamenem jamku. Tak dobře, řekla si nakonec. Tohle bude moje půda. S touto myšlenkou v hlavě vložila semínko do jamky a přikryla ho hlínou. Výborně, pomyslela si, a přitom potáhla nosem. A co teď?

Z přemýšlení ji vyrušil až ruch ze skladiště. Zvuk padajícího kamení. Kňučení. Káfsi se ohlédla a bojovala s tím, aby se tam hned nerozběhla. Věděla, že jim musí pomoct. Potřebují ji a ona si tady zahradničí, navíc ani ne moc dobře. Co teď, zopakovala pro sebe. Zatraceně, co mám dělat? Vždyť už vložila semínko do hlíny, je na čerstvém vzduchu, slunce svítí, co víc pro to může udělat? Bylo jí do breku. Dostala jen jeden úkol. Jen jeden jediný „blbý" úkol. Zasadit strom. A ona to nedokázala. Zklamala a teď kvůli tomu musí trpět celý svět. I když... svět jí byl v tu chvíli vlastně ukradený.

Voithó, pomyslela si sklesle. Nemohla ho ztratit. Potřebuje ho. Teď ji nesmí opustit! Káfsi opět potáhla nosem a cítila, jak se jí po tváři koulí slza. A tu následovala další. A pak další. Slzy jí dopadaly na šaty, kde zanechávaly mokré flíčky a tehdy ji to trklo.

Tak počkat, rozzářila se. Voda! Každá rostlina potřebuje vodu, to zná i malé dítě. A i když jsou slzy slané, Káfsi daly naději, že by třeba to semínko nějakým zázračným způsobem mohly vzkřísit. Jenže jako na potvoru jí po tomto zjištění nechtěla žádná ukápnout.

„Zatracená práce," zanadávala. „No, ták. Strome, vylez! Strome! Vylez!" pobízela jabloň v růstu, jenže se vůbec nic nedělo. „Vstávej, semínko," hlesla a poté se sesunula na zem a opřela se zády o skálu.

Ach, jo, co si to tady vlastně nalhávám, pomyslela si a složila si hlavu do dlaní. Stále měla v živé paměti ta slova, která jí Voithó řekl těsně před tím, než se v síni rozloučili: „Jestli někdo dokáže opravit neopravitelné, jsi to ty."

Omlouvám se, odpověděla mu v duchu. Je mi to líto, Voithó, ale tohle nedokážu. Ani se všema slzama světa z té věci nic nedostanu. A tak přijala svou prohru. Víc už pro svět udělat nemohla. Zkusila to a selhala. To už tu rovnou můžu počkat, až si pro mě Chaos přijde, pomyslela si, obličej stále skrytý v dlaních. V tu chvíli nevěděla, co víc by ještě mohla udělat. Zklamala. To semeno nikdy nevyroste. Ani nemůže, něco takového je vyloučené. Nebo by to alespoň mělo být vyloučené. Jenže pak ji oslnila zář.

Káfsi nenápadně vykoukla mezerou mezi prsty ven a podívala se odkud to světlo vycházelo. Nemožné, napadlo ji, když spatřila, že z místa, kam uložila semínko, se skrze zem probíjely na svět drobné zlatavé provázky a pak... Puf! Přesně tak by to Káfsi popsala. Jako náhlé puf.

Zlatá jabloň, napadlo ji v němém úžasu, když se během chvilky před ní jako zázrakem zjevil strom. Přesně jak...

„...jak předpověděli?" ozval se vedle ní povědomý ženský hlas.

Káfsi se otočila a vytřeštila oči překvapením.

„Ale m-m-mami?" zakoktala, když si osobu před sebou prohlédla.

Žena před ní opravdu vypadala jako její matka, jediné, co Káfsi mátlo, byla ta zvláštní zář kolem ní. A také oči. Její oči byly jiné, nepoznávala je. Nyní zářily jako dva smaragdy, zelené krystaly.

„Jsi velice blízko, Káfsi," pousmála se žena. „Tvá matka souhlasila s tím, že mi poskytne schránku, bez které bych se tu nemohla zjevit."

„Ale když nejsi má máma, tak kdo –"

„Já ale neřekla, že jí nejsem," přerušila ji s tajemným úsměvem. „Jsem matkou všeho a všech, abychom byli přesnější."

„Tak teď vám asi tak úplně nerozumím."

„Jsem Gaia," představila se. „Ale ty mě s největší pravděpodobností asi znáš jako ‚tu nejvyšší'."