„Posaďte se," řekla Athéna a ukázala k sadě židliček z olivového dřeva. Sama si vybrala jednu z nich, do které se usadila. Sova opustila její paži a přelétla na bidýlko vedle bohyně.

Nakonec se na židličky usadily i Káfsi s Nero, jen Hádés zůstal váhavě stát u jedné z knihoven.

„Není se čeho bát," řekla Athéna vstřícně.

„Také se nebojím," odpověděl jí stroze. Zkřížil si ruce na hrudi a celou dobu z ní nespouštěl zrak.

„Nebojíš se, ale přesto mi nevěříš?" řekla Athéna s potutelným úsměvem.

„Nezaměňuj opatrnost se strachem," zavrčel Hádés, a ještě jednou se rozhlédl kolem. „Proč jsi nás sem zavedla?" zopakoval svou otázku.

„Protože vám chci pomoct," odpověděla Athéna a nahnula se na židli, aby byla blíže k Hádovi. „Víš, tady je to pěkné, ale už se mi po Olympu začíná tak trochu stýskat."

„Nečekáš snad, že ti tohle uvěřím," odsekl a udělal několik rozhořčených kroků od židlí. „Chceš mi namluvit, že půjdeš proti ostatním jenom proto, že se ti stýská po domově?"

„Máš pravdu, je tu ještě jedna věc," řekla Athéna s tajemným úsměvem. „Nešlo si nevšimnout, že se nyní potýkáte s problémy, takže se chci ujistit, že té věštbě rozumíte."

„Výborně, mám to snad chápat tak, že se nade mnou už i ty povyšuješ?" procedil mezi zuby Hádés a instinktivně skryl obvázanou dlaň za zády. Vzpomněl si na nedávný střet s Artemis a neměl v úmyslu si tím samým projít dvakrát. Alespoň ne v nejbližší době.

„Slyšet a rozumět jsou dva rozdílné pojmy," odpověděla Athéna neurčitě. „Všichni jsme tu věštbu slyšeli, ale jen málokdo ta slova pochopí."

„Věř mi, že jsem si plně vědom toho, co nás čeká," odsekl Hádés.

„Opravdu? Neustále těm dívkám opakuješ, že se o tvých záměrech dozví, až přijde čas," pokračovala Athéna klidně a podívala se na Káfsi a Nero. „Ale já mám pocit, že ani ty netušíš, co je v sázce," dodala ustaraně.

„Vážně?" řekl Hádés a neubránil se úšklebku. „A co je tedy podle tebe v sázce, hmm? O co myslíš, že mi jde?" zeptal se jí jízlivě.

„Z Olympu ke mně doléhají slova o pomstě," odpověděla Athéna. „Ale ty jsi takový nikdy nebyl, není-liž pravda?"

Bylo vidět, že po těchto slovech z Háda zmizela většina jeho nasupenosti.

„Sporům jsi se snažil vyhnout za každou cenu," pokračovala bohyně. „To samé se ale nedá říci tady o Káfsi," zazubila se na dívku.

„Co prosím?" vyhrkla.

„Stále jsem ti neodpustila ten pokus o spálení mé sochy. Ještě štěstí, že byla z mramoru," zavrtěla Athéna hlavou.

„Nenapadlo mě, že to uvidíš," řekla Káfsi omluvně a otráveně zároveň. „Zvlášť po tom, no, průšvihu s turnajem."

„Ale ty zápasy jsi snad vyhrála, ne?" pokračovala bohyně.

„No, to ano, ale," zarazila se. „Chceš říct, že jsi mi pomáhala?" zaváhala.

„Chci tím jen říct, že bohové zasahují různými způsoby. Někdy viditelně a teatrálně," řekla Athéna a chytila Káfsi za ruku. „Jindy nenápadně a promyšleně," dodala a na moment se hřbet ruky bohyně změnil na potetovanou ruku patřící stařeně. A na kůži se jí objevil obrázek v podobě sovy. Káfsi vykulila oči, ale než stihla cokoli říct, ruka Athény se vrátila zpět do normálu.

„To byla věc, kterou jsi při svém vyhlášení války nevzal v potaz," pokračovala bohyně a otočila se k Hádovi, který si zrovna zadumaně procházel jednu z knih, snad aby jí ukázal, jak hluboký nezájem k této debatě vlastně cítí.

„Boží zásahy mohou být užitečné," zakončila svůj monolog Athéna.

„Nevím, k čemu by bylo vměšování, a to v jakékoli podobě, dobré," odsekl Hádés a uložil knihu zpět na místo.

„Ale –" začala Káfsi a bohyně ji se spikleneckým úsměvem zarazila.

„A tvá přítomnost na povrchu snad vměšování není?" zasmála se Athéna a vstala ze židle. „Těm dívkám jsi přetočil život vzhůru nohama, a to jsi teprve začal," pokračovala mírně a chytila Háda za rameno. „Proč je nenecháš jít svou cestou a nevrátíš se zpět do podsvětí?"

„Říkala jsi, že se ti stýská po Olympu," hlesl Hádés a strhl ze sebe její dlaň. „Proč se nás tedy nyní snažíš odradit od společného cíle?"

Athéna se mlčky podívala směrem ke Káfsi a Nero.

„Protože oba víme, jak to skončí," řekla bohyně téměř šeptem. „A myslím si, že z toho máš asi stejnou radost jako já," dodala. „Nech je jít. Bude to tak lepší pro všechny."

„Ne," zavrtěl Hádés nekompromisně hlavou. „Věštba se naplní. Musí."

„Tak nám tedy alespoň pověz, co se stane, až se ta věštba naplní. Jaký je tvůj cíl?" řekla Athéna a znovu se usadila na židličku. „Udělala bych nám k tomu popcorn, ale vy tady zatím nevíte, o co jde," usmála se.

„Tak do toho, Háčko," povzbudila ho Káfsi. „Co máš v plánu? Povídej!"

„Tak... dobře. Vyhráli jste," vydechl Hádés znaveně. „Pravdou je, že mi jde jenom o jediné. Chci se vrátit do podsvětí, ale dokud budu vypadat takto," řekl a důrazně rozpažil, „tak nemůžu."

Athéna se při těch slovech chytila za hlavu.

„Háde, jsem bohyně moudrosti, ne debility," řekla poté ostře. „Proč mi lžeš? Toto místo je z dosahu bohů. Tvá slova krom nás nikdo neuslyší."

„Rituál s Magickými mi může vrátit sílu," odpověděl jí Hádés stroze.

„To ano, ale není to jeho jediný efekt. A oba víme, že ti jde ještě o něco a dokud ta slova nezazní, tak vám nepovím, jak znovu zprovoznit váš kompas."

„To bys dokázala?!" vyhrkla Káfsi a Athéna přikývla. „Tak už to ze sebe dostaň, Háčko," zaprosila. „Ať už je to cokoli, naši podporu máš."

„No, moji zase až tolik ne," řekla Nero opatrně. Rozhodně si chtěla nechat prostor k manévrování, kdyby se jí jeho cíl nelíbil.

Hádés zatnul ruce v pěst a zadíval se do stropu, odkud na ně zářily desítky žárovek. Zhluboka se nadechl a pak se podíval na ty tři páry očí, které ho držely v šachu.

„Tak dobře," povzdychl si. „Pravdou je, že... chci osvobodit poražené bohy," procedil mezi zuby. „Chci otevřít vězení, a to bez síly Magických nedokážu."

„Tak vidíš," řekla Athéna konejšivě. „A ani to nebolelo, že?"

„Ale jestli jsou ve vězení, tak proto musí být nějaký důvod, ne?" zašeptala Nero rozmrzele.

„Háčko říkal něco o válce," odpověděla jí Káfsi.

„O to víc se mi do toho nechce," zamumlala Nero. „Co za zločince to dostaneme na svět?"

Káfsi mlčela, Sophiase slýchávala mluvit o válce často. Nejvíce, když školil svého svěřence. Jednou mu Voithó řekl, že bude královskou rodinu bránit před kýmkoli, kdo půjde proti ní. Do této chvíle měla Káfsi v živé paměti Sophiasova slova.

„To, že s tebou někdo nesouhlasí," obrátila se Káfsi k Nero, „z něj hned nedělá tvého nepřítele."

„Co jsi to říkala?" zaváhala Nero.

„Že ti bohové, co skončili zavření, měli jen jiný názor a ve vězení jsou dost možná jenom proto, že prohráli. Historii píší vítězové. Zamysli se, co když ve skutečnosti chtěli něco dobrého?"

„Viděla jsi snad jeho psa," řekla Nero podrážděně. „A navíc je to bůh podsvětí. Podsvětí!" procedila mezi zuby. „Jak by někdo takový mohl chtít něco dobrého pro lidi?"

„Víte o tom, že vás slyšíme?" zasmála se Athéna a obě dívky strnuly.

„Ale j-já to tak nemyslela," řekla Nero omluvně. „Opravdu. Jenom... trochu mě ta zmínka o vězení zneklidnila."

„To chápu," zamumlal Hádés a nezdálo se, že by ho její slova nějak ranila.

„A o co tedy mezi vámi šlo?" zaváhala Káfsi. „Nějaký spor o potopu světa? Nebo o to, kdo má nejdelší kopí?"

Athéna se usmála, ale Hádés si zachoval kamennou tvář.

„Mluvila jsi o podsvětí, jako o místě, které není dobré pro lidi," obrátil se Hádés po chvíli k Nero. „Ale co když vám povím, že se z podsvětí stalo něco, co není dobré pro nikoho?"

Obě dívky na něj zůstaly jen mlčky zírat.

„Víte, jaký je to pocit," pokračoval Hádés rozmrzele, „když léta a léta, staletí za staletím, máte před očima obrazy, které nejsou ničím víc než jen nikdy nekončící noční můrou? Když k vašim uším doléhá jen srdceryvný křik a naříkání? Když k vám přicházejí duše lidí, co před sebou měli mít ještě celý život, ale museli zemřít z důvodu takzvaného božího zásahu?" Při posledních slovech se mu zlomil hlas. „Vstupují do podsvětí a v jejich očích se zračí jen nikdy nekončící děs. Hrůza, která nikdy nezmizí. Trauma, které přetrvává. Jen pohled na ně představuje muka, která bych nepřál ani největšímu nepříteli."

„Říkal jsi, že v podsvětí slýcháváš příběhy," začala Káfsi opatrně.

„Slýchával jsem," opravil ji. „Jenže pak přišly války. Dokud jste si za ně mohli sami, nezbývalo mi nic jiného než to respektovat. Lidské spory jsou smutné, ale běžné. Jenže jakmile se rozpoutala válka jen proto, že se tři bohyně nemohly dohodnout, která z nich je ta nejkrásnější? To bylo dost i na mé poměry."

„Ehm," odkašlala si Athéna nervózně. „Ano, to byla chyba. Přiznávám, že jsem s tím měla také co dočinění. Mladická nerozvážnost," řekla s nevinným úsměvem.

„Tak NEROZVÁŽNOST?!" rozčílil se Hádés a všechny přítomné sebou cukly.

Káfsi se zděšeně chytila opěrky židle. I přesto, že Hádés vypadal oproti bohyni jako klučík, nic to neměnilo na respektu, který si zasloužil.

„Přikázaly jste člověku, aby si mezi vámi vybral a dal jablko té nejkrásnější z vás! Ten nebožák byl odsouzen k záhubě v moment, kdy se mu to ovoce dostalo do ruky! Víte, jak ve výsledku skončila tato nevydařená ‚soutěž krásy'?!" obrátil se k dívkám, které ani nestačily zavrtět hlavou a on už pokračoval. „Válkou, která trvala deset let! Pro bohy je to jen nic neříkající zlomeček času, ale pro vás smrtelníky jde o věčnost. O věčnost plnou nejistoty a hladovění. Věčnost plnou smutku a ztrát. Původně jsem si s ostatními bohy na Olympu chtěl jen promluvit. Omezit jejich vměšování se do vašich životů, ale neposlouchali mě. A ti, kteří mě podpořili, kteří se postavili na mou stranu... Ti za to mají navěky pykat?"

„Tak dobře," řekla Nero nakonec.

„Dobře co?" zaváhal Hádés.

„Dobře ve smyslu že už tomu rozumím. Chápu to," povzdychla si. Jako léčitelka z malé vesnice si ani nedokázala představit ty hrůzy, které lidé během války zažili.

„Chci vám pomoct," dodala poté Nero jistě. „Ať už to s tou věštbou znamená cokoli, jdu do toho."

„Nuže dobrá," řekla Athéna. „Nyní, když jste si ujasnili svůj cíl, nastal čas se s vámi rozloučit."

„A co ten kompas?" vyhrkla Káfsi.

„Ach, no, jistě," usmála se Athéna. „Možná vás překvapím, ale vaše zařízení stále funguje. Jen jste se svému Magickému vzdálili natolik, že světlo kompasu není vidět."

„Jsme mu moc daleko?" zaváhala Káfsi. „Ale od koho? Kam máme jít?"

„Na někoho, kdo se snaží zachovat si neutrální postavení, jsem řekla a udělala až příliš. Měli byste jít," pobídla je Athéna.

Mně přijde, že jsme se od tebe nedozvěděli vůbec nic, pomyslela si Káfsi otráveně a vstala ze židle. A ani tu sklenku „něčeho dobrého" nám nedala, dodala kysele.

„Háčko, jdeš?" oslovila ho Káfsi při cestě ke schodům.

„Tady ‚Háčko' vás hned dožene," řekla Athéna a obrátila se k Hádovi, který jí dal letmým přikývnutím hlavy najevo, že zůstává.

Na Káfsi bylo vidět, že se jí jeho rozhodnutí nelíbí, ale nakonec vyrazila s Nero napřed.

„Ty dívky ti věří, hlavně Káfsi," řekla Athéna opatrně, když viděla, že jsou obě návštěvnice pryč. „Jsi si jistý, že to chceš udělat?"

„Rozhodl jsem se ještě předtím, než jsem ji poznal," odpověděl Hádés stroze. „Jde jen o kapku krve, nic vážného."

„Nikdy ti neodpustí," pokračovala Athéna. „A opravdu si myslíš, že k tomu postačí ‚jen' kapka? Myslela jsem si, že jsi moudřejší."

„To je vše, co jsi mi chtěla říct?" Hádés jí věnoval nevrlý pohled a vydal se ke schodům.

„Ano, to je všechno," odpověděla. „Tedy ne, vlastně je tu ještě jedna věc," dodala a Hádés se zastavil. „Hodně štěstí," pousmála se.

Když měla Athéna jistotu, že byli všichni její návštěvníci z doslechu, přešla k sově, která zrovna spokojeně seděla na bidýlku a česala si peří.

„Olymp plný bohů," řekla zasněně a pohladila sovu po hlavě. „Ale za jakou cenu?"