Káfsi nevěřila vlastním očím. Ten zlatý šíp nyní Chádovi znepříjemňoval život, ale kdo jej vystřelil? Protože ona to rozhodně nebyla! V němém údivu sledovala, jak se k nim Chádés s rozezleným pohledem otáčí. Voithó byl ještě stále v jeho spárech, ale nezdálo se, že by mu jejich nepřítel věnoval stejnou míru pozornosti jako předtím. Ne. Vypadalo to, že si našel nového „človíčka" na hraní.

Evjenik? Káfsi na Amazonku zírala jako ve snu. Právě ona v ruce svírala zlatý luk a z poličky vytahovala další z šípů patřících bohyni Artemis. Evjenik napnula tětivu a trefila Cháda podruhé, tentokráte do paže, které se předtím Voithó nedokázal zbavit.

„Hloupý človíčku," odsekl Chádés a odhodil mladíka za Káfsi. Poté se rozešel k Evjenik, která však již stihla vystřelit další ze šípů. Do třetice všeho dobrého, přesně tak se to říká. Tento šíp ho trefil do kolene, nemilá záležitost jak pro dobrodruha, tak i pro boha (či cokoli, co před nimi nyní stálo). Možná, že Chaos nemohl zemřít, přesto to byla řádná otrava. Šíp v koleni vám den nezlepší, stejně tak i ty v krku a v paži představovaly řádný diskomfort.

„Hmm, asi jsem na vás byl až moc hodný," prohodil Chádés zamyšleně a vyslal za Evjenik hustou černou mlhu. Ta se po nadechnutí té látky rozkašlala a padla na kolena.

„Ev!" vyhrkl Míro, ale to už mu Amazonka zmizela v černi. „To... To bude v pořádku. Musíme... Musíme zachovat klid, ano?" obrátil se poté ke zbylým členům skupiny, když viděl, jak si i k nim mlha postupně nachází cestu. Utvořila kolem nich kruh, jako by se jednalo o temnou oponu, která se postupně uzavírá a s každou další vteřinou jen více a více houstne. „Čistá hlava, přesně tak nám to bůh podsvětí říkal, že?" dodal Míro a Káfsi zlehka přikývla.

Nikdo z nich v tu chvíli netušil, co se na ně vlastně žene a ani jak to ustojí. Nezbývalo jim tedy nic jiného, než dát do toho vše a věřit v ten nejlepší možný výsledek. Káfsi přivřela oči a zadržela dech. Tehdy ucítila, jak ji Voithó jemně chytil za ruku v jednoduchém „to bude dobré" gestu. Ona mu stisk bez zaváhání oplatila. Nepouštěla se ho. Ať už se děje cokoli, bude to dobré, pomyslela si, když jí po celém těle vyskákala husí kůže. Není nic, co bychom nezvládli., dodala v duchu.

Káfsi držela oči pevně zavřené, a nakonec i ji obklopila tmavá neprostupná mlha. To samo o sobě nevěstilo nic dobrého, ale ještě horší byl fakt, že společně s výhledem na svět zmizel i uklidňující stisk ruky. Tehdy v ní hrklo. Káfsi pohnula prsty, ale nahmatala jen vzduch. To ne, pomyslela si. Ne, ne, ne. Snažila se nepanikařit, ale bylo to těžké. Tak moc těžké, vždyť na to měli být spolu! A jako by toho už tak neměla na talíři dost, zčistajasna jí v hlavě zarezonoval cizí hlas, hlásící jen dvě slova:

„Zabiješ je."

„Co prosím?" vyhrkla a zprudka otevřela oči.

V tu chvíli zjistila, že již nestojí ve skladišti a ani nebojuje s Chádem. Překvapeně se rozhlédla kolem. Všude byla k vidění jen stříbřitá šeď, jež byla velice podobná té, jakou znala z podsvětí, přesto na ní bylo něco jiného. Zvláštního. Divného. I přestože ono tajemné místo bylo jasné a zářivé, ona z něj cítila jen nepříjemnou prázdnotu, ze které se jí dělalo úzko.

„Já jsem... mrtvá?" zaváhala, a přitom očima zmateně těkala po místě, kde nahoře i dole bylo jedno a to samé.

„Zabiješ je," zopakoval ten tajemný hlas, působilo to jako oznámení. „Sparta zaútočí a pobije vás. Pobije vás všechny do jednoho."

„Co? To není pravda!" vyhrkla a pak se jí zamotala hlava. Na moment si ji složila do dlaní a když se opět rozhlédla, byla ta stříbřitá šeď pryč a ona opět stála doma, ve své polis. Nebo si alespoň myslela, že jde o její domov. Či spíše o to, co z něj zbylo.

Kam jen Káfsi pohlédla, viděla jen jedno: zkázu. Vše bylo v plamenech. Vše známé, vše, co milovala. Asklépion, agora, palác, domy i domky... A na jejich místo nastoupil žár, oheň, kouř a korunu tomu všemu nasazoval křik. Zacpala si před tím nepříjemným vjemem uši, ale nic to neměnilo. I když věděla, že je vše jen pouhou iluzí, stále se jí ten křik zařezával do srdce. Dováděl ji k šílenství. Tak ostrý a bezmocný. Křik žen i dětí volajících o pomoc. Nelíbilo se jí to, nic z toho se jí nelíbilo. Plameny požíraly její domov, na zemi ležela bezvládná těla bez života a ti, kteří ono vražedné řádění vojáků s krvavě rudými kápěmi náhodou přežili, byli v řetězec a taženi někam pryč.

„Neplníš svou roli, nedržíš se svého místa," pokračoval ten hlas. „Zemře mnoho lidí, a to jen kvůli tobě."

„Lžeš!" okřikla ho. Byla si jistá svou pravdou, přesto se jí oči rozslzely. Její domov, její lidé. Opravdu to všechno skončí takhle? Káfsi přelétla pohledem po vojácích oblečených v rudém. Sparťané. Ti, co se nad tím vším vítězně tyčili, byli Sparťané.

„Zabiješ všechny, na kterých ti záleží," promluvil ten neviditelný mluvčí znovu.

„Ne," zavrtěla zamítavě hlavou. „Ne, tohle se nestane. Já válku nikdy nedovolím!"

„Přinášíš s sebou jen strach. Smrt. Zkáza ti jde v patách."

„Ne, ne, ne, a ještě jednou ne!" Káfsi opět zavrtěla nesmlouvavě hlavou a tentokrát to bylo o něco intenzivnější než předtím. „Nic z toho nedělám, vždyť... Jediné, o co se snažím, je žít normální život! To není trestné a... Já moc dobře vím, o co ti jde. Vím, proč mi tohle ukazuješ a nevyjde ti to. Nevyjde ti to!" zopakovala naštvaně a obrazy jejího domova se postupně začaly vytrácet. Buď nad ní Chaos ztrácel moc, nebo měl v plánu použít něco jiného.

„Už jednou jsi zabila," sdělil jí poté, co se Káfsi opět ocitla ve stříbrném a prázdném „divnosvětě", jak si to místo pro sebe pojmenovala.

„To není pravda," odsekla. „Něco takového bych si určitě pamatovala."

„Sophias."

Káfsi po zaslechnutí toho jména něco nesrozumitelného odfrkla.

„Tak tohle ne," řekla nakonec. „Tohle na mě nezkoušej."

„Sophias je mrtvý kvůli tobě. Mohl žít. Voithó mohl mít otce, ale ty jsi mu jej vzala."

Káfsi mlčela. Samozřejmě, že si přála, aby byl Sophias zpátky. Aby byl opět s nimi. Chtěla ho zachránit, žádná slova nepopíší, jak moc po tom toužila, ale nedokázala to. A tak se jen zhluboka nadechla ve snaze udržet si nad Chaosem převahu.

Vždyť se snažila. Snažila se a bojovala o něj. Bojovala za něj! Ale neuspěla. I přestože pro to udělala vše, selhala. Avšak díky rozhovoru, který se Sophiasem v podsvětí vedla, mohla s jistotou říci, že se v jeho očích ničím neprovinila. On věděl, že to nechtěla dovolit. Věděl, jak moc o něj bojovala a jak moc jí na něm záleželo. Nyní zbývalo jen, aby odpustila sama sobě. Aby odpustila té mladé, naivní holce, která nic z toho nemyslela zle.

„A tvá matka," sdělil jí ten hlas triumfálně. „Opustila domov, a to jen kvůli tobě. Hádés již jednou zemřel a nyní opět bojuje o svůj život a Voithó... Pro Sparťany je barbarem, pouhým trnem v oku. I on nakonec zahyne a bude to jen kvůli tobě."

„Ne," zamumlala Káfsi a srdce jí při těch slovech začalo bít jako na poplach. „To ne, Voithó ne."

„Nejsi dobrý člověk, jen sobec utíkající před povinnostmi," zazněla další z vět, které Káfsi důvěrně znala. Sama na ni tolikrát myslela, vůbec ji nepřekvapilo, že se ocitla i na pomyslném seznamu samotného Chaosu. „S kýmkoli se potkáš, tak toho stihne neštěstí. Copak to nevidíš? Jen ostatním ničíš život. Světu by bez tebe bylo lépe."

„To ne," polkla a sevřela přitom ruce v pěst. „Ne," zopakovala a přitom cítila, jak jí to slovo dodává sílu. Vzpomněla si na jednu z posledních vět, které jejím směrem Hádés pronesl. Jedna věc je, když ve vás nevěří okolí, ale druhá, když si nevěříte ani vy sami. A ona si věřit musí. Musí věřit nejen v tuto Káfsi, ale i ve všechny své minulé i budoucí verze. Protože ona budoucnost má!

„Kdo vůbec jsi, abys mě tady takhle soudil?" sdělila mu ostře. „Abys mě hodnotil? Protože já se tady vážně snažím! Snažím se žít, jak nejlépe to dovedu a ano, dělám chyby a... mám za sebou pár nepěkných neúspěchů, a ještě víc trapasů, a... někdy někomu povím něco, co tak nemyslím, ale... Dělám všechno proto, abych se na konci dne mohla sama sobě podívat do očí s vědomím, že jsem byla tou nejlepší možnou Káfsi, která po tomto světě mohla chodit. To si vážně myslíš, že nechám Sparťany, aby napadli naši polis? Že bych něco takového dopustila? Jasně, že ne. A když na to přijde, tak Spartě kývnu úplně na cokoli, jen když nás nechají být."

Jakmile to dořekla, tak se jí roztřásl ret. Bylo to oficiální, přiznala to. Její nepřátelskost a útočnost vůči princi i Spartě byla celou dobou jen pózou. Nikdy neměla navrch, nikdy neměla na výběr.

„Vím, jak pracuješ," pokračovala. „Hledáš výčitky, ale mám pro tebe špatnou zprávu: výčitky mívají jen dobří lidé. Těm zlým je to totiž úplně fuk! Takže to, že jsi tady našel takovou spoustu materiálu, vlastně znamená jen to, že jsem... v pořádku. A jasně, nejsem dokonalá, ale nakonec udělám, co je správné. Ochráním svou zemi," pronesla s těžkým srdcem slova, kterým se tak dlouho vyhýbala. Úděl, o který nestála.

„Takže tady to máš. Žádná válka nebude. Nikdo kvůli mně neumře," dodala rozhodně a v jejích očích se blýskl hněv. „A teď mě koukej pustit z tohohle divnosvěta, ať si to s tebou můžu vyřídit z očí do očí."

Káfsi nechápala, zdali za to mohla její slova, nebo bylo vše jen dílem náhody, ale najednou se setkala s jasnou září. Zastínila si oči rukou, aby útok světla alespoň trochu zmírnila, a když ji dala po chvíli dolů, zjistila, že opět stojí v síni. Koutkem oka zahlédla pár polic s artefakty, jenže pak se jí před očima udělaly mžitky. Svět se zatočil a hlava jí padla dozadu.

„Hej, jsi v pořádku?" ozval se Míro a zachytil ji za předloktí, aby se tam nezhroutila na podlahu.

„Voithó?" vydechla.

„Ten je hned vedle. Jsi v pořádku?" zopakoval svůj dotaz.

„Asi a-ano," zakoktala a napřímila se. „Kde," polkla a tehdy ho spatřila. V místě, kde měl stát Voithó, se nacházel jen černý kokon mlhy.

„Kde je?" vyhrkla. „Co se... Musíme mu pomoct!"

„Vím. A taky musíme najít Ev," dodal princ a podíval se k místu, kde ji naposledy zahlédl. „Nikde ji tady..."

„Ugh," vydechla Káfsi, když kolem krku ucítila něčí paži. „Asi jsem ji právě našla!"

„Ev, co to děláš?" zděsil se, jenže pak uviděl její oči. „Ou, dohájedohájedoháje," zamumlal a silou oddálil její ruku od Káfsina krku. Evjenik na něj za „odměnu" seslala zlostný pohled v podobě dvou žhavě rozpálených uhlíků.

„To není dobrý, to vůbec není dobrý," zamumlal Míro a odstrčil ji pryč od Káfsi. „Dobře, tady je plán: Nějak ho z toho dostaň, ano?" řekl a pro ilustraci namířil svůj meč ke kokonu z mlhy. „A já Ev nějak zabavím."

„Zabavíš?" zopakovala po něm Káfsi skepticky.

„Jistěže, znám každý její pohyb."

„A kolikrát jsi už vyhrál?"

„Ani jednou," ozval se princův hlas do řinčení kovu. „Ale někdy to přeci přijít musí, ne?" zvolal ještě předtím, než se jejich meče znovu zkřížily.

Káfsi se ohlédla a spatřila, jak je Chádés s nadřazeným úšklebkem pozoruje. Jako by opravdu byli jen těmi pokusnými človíčky. Jediné, co mu v tu chvíli chybělo k dokonalosti byly malé okrouhlé brejličky a poznámkový bloček, do kterého by si zapisoval výsledky svého experimentu. I ona se přistihla, že nyní prováděla jakési vyhodnocení. Evjenik dostal. Míro se z jeho vlivu už vymanil. Já jsem taky v pořádku, Tak kde je problém, Voithó? Proč ještě nejsi zpátky? Káfsi se otočila k tmavé mlze, za kterou doufala, že se její přítel vážně nachází. Bázlivě k té cloně natáhla paži. Sice netušila, jestli její dlaň vůbec dokáže projít skrz, ale pokud ano, tak doufala, že jí ta ruka zůstane v celku a nikam při tomto kousku neodpadne.

„Voithó?" zaváhala, když její prsty bez problémů prošly mlhou.

Jakmile nahmatala látku košile, zprudka zatáhla k sobě. Překvapivě ji tento kousek nestál mnoho úsilí. Voithó nevzdoroval. V tu chvíli byl tak duchem nepřítomný, že ztratil balanc a prakticky se od ní nechal vyvést ven volným pádem.

„Káfsi, n-nedívej se na mě," zakoktal. Ihned se od ní odtáhl a dal si obě ruce před oči.

„Co blázníš? Voithó, děsíš mě."

„Jen se... nedívej," hlesl a Káfsi si všimla, že se celý třese.

„Voithó," polkla a jednou rukou ho chytila za zápěstí, které mu opatrně stáhla z tváře. Jedno oko měl rudé, ale zdálo se, že jinak byl stále ještě při smyslech. To byly dobré zprávy. Chaos sice dokázal koordinovat bohy pouze po jednom, ale u lidí takové potíže zjevně neměl. Ovládal Evjenik a brzy mu do spárů mohl padnout i Voithó. Káfsi věděla, že musí něco podniknout. Ale co?

„Můžete už něco dělat?" křikl jejich směrem Míro zadýchaně. Souboj s Evjenik nabíral na intenzitě, a zatímco ji poháněla nelidská síla a zuřivost, on začínal mít v pohybech mezery.

„Hned!" křikla mu Káfsi nazpět. „Musíš s tím bojovat, Voithó," dodala a stiskla mu ruku o něco pevněji. „Bojuj, ano? Ty to dokážeš."

„Já nemůžu," zavrtěl hlavou. „Nejde to. Omlouvám se. Musíš ode mě pryč, nebo ti ublížím."

„Nic takového, ty to zvládneš," řekla a vzala ho za ramena, se kterými poté rázně zatřásla. „A teď se dej dohromady, chlape! Seber se, děláš mu to snadné, rozumíš? NEDĚLEJ mu to snadné!"

„Na tohle už ale fakt nemáme čas!" protestoval Míro. „A... co má zase znamenat tohle?" obrátil se na jejich nepřítele, který si zrovna zadumaně prohlížel něco v poličce a nevěnoval jim pražádnou pozornost.

„Ó, jistě," odpověděl mu s jistou nezaujatostí. „Chvíli počkejte, hned jsem u vás."

Ničema, pomyslela si Káfsi. My tu můžeme vypustit duši a on snad přemýšlí nad suvenýry!

„Voithó, ať už si vyčítáš cokoli," pokračovala odhodlaně, „nedělej to. Nic není tak hrozné, aby to nešlo napravit."

„Ale já ti ničím život, Káfsi!" protestoval a opět si skryl tváře do dlaní.

„Ničíš?" zasmála se. „Tak o tomhle to celé je? Ale to je nesmysl. Voithó, ty můj život neničíš, ale děláš ho lepším. Proč sis myslel takovou hloupost?"

„U všech bohů," procedil mezi zuby potem zborcený Míro. „Už to nějak ukončete, ano?" vyhrkl a skryl se za štítem, do kterého schytal od Amazonky hlasitou ránu.

„Protože, protože," začal Voithó. „Protože já ti stojím v cestě za štěstím, Káfsi. Bráním ti ve svatbě, j-já..."

„Al vážně?" ušklíbla se. „Voithó, kdybych se chtěla vdávat, tak mi v tom nikdo nezabrání, ale já... Já prostě žádnou svatbu nechci, aspoň ne teď. A... No, tak," pousmála se, „vždyť mě znáš. Jsem dost samostatný jedinec a když přijde na průšvihy, vystačím si sama. Já problémy vytvářím, ale ty, ty mi je nepůsobíš. Jen mi s nimi pomáháš."

„Vážně?" zaváhal a Káfsi si všimla, že jeho oko začalo pomalu ztrácet svou nezdravě rudou zář.

„Samozřejmě," přitakala s úsměvem. „A teď... Můžeme už konečně zastavit toho magora?" dodala a obrátila svou pozornost k Chádovi.

Voithó sevřel oční víčka k sobě a když je znovu otevřel, byly jeho oči zpět v normálu.

„Ano," přikývl, a i on se otočil k Chádovi, který jako by na tuto příležitost celou dobu čekal.

„Takže vy mě chcete zastavit?" zasmál se. „Jste vážně roztomilí. Zkuste to a rozdrtím vás," dodal a sevřel jedno ze zlatých semínek v prstech. To ihned prasklo a změnilo se v placičku, kterou jim hodil k nohám.

Vážně drsné manýry, to bych zvládla taky, pomyslela si Káfsi kysele, zatímco s Chádem vedla souboj v zírání. Rozdrtit semínko umí každý blb, ale zkus si třeba namalovat rybu. To už takový machr nebudeš.

„Teď když nad tím tak přemýšlím," pokračoval Chádés, když pohlédl na zářivá semena. „Vy jste sem vlastně přišli přesně pro toto, nemám pravdu?" ušklíbl se a z prstů se mu vyvalil černý kouř, který během chvilky obklíčil celý pytel.

„Co... Počkat! To ne!" vyhrkla Káfsi, když spatřila, jak se jim jejich drahocenná semínka ztrácí před očima. Kouř zmizel tak rychle, jako se objevil, a zůstal po něm jen ten pytel, úplně prázdný pytel. Nenacházelo se v něm už ani jediné semínko zlaté jabloně, a to ani v záhybu látky, o to se Chádés až moc dobře postaral. Semena byla pryč a s nimi jejich naděje na vyplnění věštby.

Káfsi bojovala s tím, aby se tam po tom zjištění nesesypala. Věštba jasně hovořila o zlaté jabloni a tohle... to byla semena zlaté jabloně! A Chádés je odstranil. Zbavil se všech do jednoho. Sama Athéna mluvila jen o tomto řešení, žádný plán Beta jim nenabízela. Měli jen jeden pokus a nyní bylo vše ztraceno.

„Ach, taková škoda, že?" ušklíbl se Chádés, když viděl její reakci. „Ta semena pro vás musela být asi hodně důležitá. Chtěli jste si jimi přivolat pomoc, nemám pravdu? A teď jsou fuč," sdělil jim s hranou lítostí. „Stále si pohráváte s myšlenkou, že mě porazíte? Taková hloupost. Jenže když vidím ty vaše ztrápené obličejíčky, co jedna dobrá zpráva? Víte... Já vás tady nepotřebuju všechny," dodal šeptem. „Chci zjistit, kolik toho takový člověk vydrží, takže co kdybych vám udělal nabídku? Nechte mi tu ty dva," navrhl, a přitom ukázal na prince, který ještě stále bojoval s Evjenik, „a můžete jít. Máte volnou cestu. Co jsem pochopil, tak vám na těch dvou stejně moc nezáleží. Takže vám může být jedno, co tady s nimi budu provádět, ne?"

Káfsi a Voithó si mezi sebou vyměnili nervózní pohledy.

„Copak vám ta dvojička vážně stojí za takové úsilí?" ušklíbl se Chádés, když viděl, jak váhají. „Semena byla zničena, takže ať už jste měli v plánu cokoli, je to u konce."

Jistěže, „u konce", pomyslela si a v tu chvíli nevypadala vůbec beznadějně. Spíše odhodlaně. Možná, že nám Athéna žádný další plán nedala, ale to přece neznamená, že žádný takový není!

„Nepotřebujeme semena, abychom tě porazili," řekl Voithó rozhodně, jako by jí snad četl myšlenky.

„Přesně tak!" přitakala.

„Pak do toho," zasmál se Chádés, který je rozhodně nepovažoval za hrozbu.

„Jsme dva," zašeptal Voithó jejím směrem. „Můžeme toho využít."

Jakmile to dořekl, vyrazil do útoku. Jeho krok byl rozhodný, zatímco Káfsi stála na místě a zmateně za ním hleděla. Tohle jsou vážně skvělý instrukce, fakt díky, Voithó, pomyslela si kysele a rozhodla se, že ten útok na Cháda tedy pojme po svém.

„Ale no ták, človíčku," ušklíbl se Chádés, když viděl, s jakou razancí se k němu Voithó blíží a mávnutím ruky za ním poslal tmavou mlhu. Ta sice nepřenesla jeho mysl do onoho divnosvěta jako předtím, ale stále mu silně ovlivnila vnímání. Jeho útok tak nevyšel dle představ a Voithó zcela minul svůj zamýšlený cíl.

„Snažíš se, i když je vše ztraceno," zasmál se Chádés. „Jsou všichni lidé takoví?"

Voithó na to nic neodpověděl a zaútočil podruhé. Chádés však opět nebojoval čistě. Zvedl paži a Voithó ucítil, jak ho neviditelná síla odmrštila na druhý konec síně. S ranou dopadl na podlahu, po které sklouzl nedaleko od místa, kde zuřil další souboj. Voithó tak mohl být svědkem toho, jak Evjenik dává princi řádnou sodu.