Káfsi už dávno vzdala veškerou svou snahu o záchranu. Z toho nepřetržitého několikahodinového stoje měla nohy zdřevěnělé a hlava, ta jí padala dolů, zmáhaná únavou. Bylo jí do pláče. Nečekala, že její cesta skončí tak brzy a už vůbec by ji nenapadlo, že se stane otrokem. Ona, řádná občanka polis! Piráti přeci měli přepadávat jen lodě barbarů a když brali zajatce, pak jedině válečné. Alespoň tak to vždy slýchávala. Jenže jak se zdálo, najdou se tu i tací, co seberou člověka jen za to, že je sám v přístavu. Taková nespravedlnost, pomyslela si a svůj myšlenkový pochod doplnila hlubokým povzdychem. Hádám, že se domů jen tak nevrátím, dodala v duchu.

Na celé té prekérní situaci se však dala najít i světlejší stránka. Káfsi mohla děkovat bohům, že byla ještě stále naživu a piráti ji nechávali na pokoji. To bylo zvláštní. Od chvíle, co ji zajistili, se sice snažila vypadat co nejdrobněji a nepoutat na sebe zbytečnou pozornost, přesto si byla až moc dobře vědoma, že člověk u stěžně nebývá obvyklým vybavením na lodích. A kdyby jí vážně chtěli ublížit, nic by jim v tom nezabránilo. Při té myšlence jí přeběhl mráz po zádech. Káfsi si v hlavě začala utvářet nejrůznější scénáře týkající se způsobů, jakými může parta takových zkažených lidí znepříjemnit život jednomu spoutanému bezbrannému nebožákovi a jeden byl horší jak druhý. Káfsin skleslý pohled se stočil do ledových vod moře, které se jí zatím díky vyšší moci vyhýbaly.

Třeba to zajištění u stěžně nebude až tak zlý, pomyslela si a sklopila zrak k palubě. Zadržované slzy se stávaly více a více agresivními a ona tak musela vynaložit značné úsilí, aby je udržela na uzdě. Přesto cítila, jak jí jedna z nich pomalu stéká po tváři. Káfsi tiše potáhla nosem. Možná by si těch pár slz mohla dovolit.

„Hej," ozval se vedle ní někdo šeptem a zlehka se dotkl jejího ramena.

Káfsi se rozmrkala a pomalu otočila hlavu směrem, kde si myslela, že se nachází onen řečník. Tehdy se její pohled střetl s maskovanou postavou, avšak tento pirát jí z nějakého důvodu nepřišel tak slizký jako ti ostatní. Nepůsobil nepřátelsky a už vůbec ne cize, právě naopak. Něco na něm přišlo Káfsi příjemně známé. Ten hlas. Ty rozčepýřené kudrliny a vlídné oči... Poznala ho. Poznala by ho kdekoli a kdykoli a nějaký šátek ovázaný kolem dolní poloviny obličeje ji nemohl oklamat. I když... Dost možná to byl právě ten šátek kolem úst, který jí v jeho identifikaci pomohl.

„Voithó?" vydechla s úlevou, ale on si jen přiložil prst k ústům a pobídl ji tím k mlčení.

„Neboj se," zašeptal a nahnul se k ní.

Káfsi ucítila, jak ji něco zalechtalo u ucha a instinktivně sebou trhla.

„Hej, novej!" zvolal jejich směrem pirát a Voithó si dal ruce ihned za záda. „Co to tu provádíš?" pokračoval ten muž.

„Jen kontroluju provazy," odpověděl mu Voithó pohotově, jenže pirát mu to podle všeho moc nevěřil a raději se rozhodl, že se o pravdivosti jeho slov sám přesvědčí. Jakmile však spatřil, že jsou provazy stále na svém místě, nezbývalo mu nic jiného než uznat svou prohru.

„Dobře," odfrkl. „Ale už se k tý holce nepřibližuj. Slyšels snad kapitána, ne? Zřejmě má s tím písklem svoje plány."

Tak „písklem"? Káfsi vzdorně vytyčila bradu vpřed, ale raději sklopila zrak k zemi, protože jinak by mu na to oslovení určitě odpověděla něco velice nevhodného. Najednou jí otrnulo. Asi za to mohla přítomnost známé tváře, ale v tu chvíli ji přešly veškeré obavy a místo nebezpečí vnímala jen bandu neotesaných pirátů, které by nejraději jednoho po druhém vyházela přes palubu. Mizerové mizerní otravní, mrmlala v duchu. Jaký jen na ně měla vztek! Takhle mi komplikovat cestu, že se nestydí.

Voithó muži jen přikývl na souhlas a poté se s ním mlčky rozešel pryč. Ještě předtím však vyslal jejím směrem uklidňující pohled.

Káfsi s úlevou vydechla, najednou už neměla žaludek jako na vodě, a i ta únava se zdála být k vydržení. Co má asi tak v plánu, pomyslela si a naposledy vyzkoušela provazy, které se však zdály být uvázány ještě lépe než předtím. Hlavně buď opatrný, pomyslela si nervózně. Prosím, Voithó, hlavně buď opatrný. Možná, že k ní byli ještě piráti shovívaví, ale Káfsi bylo jasné, že neposlušného námořníka by jistě bez slitování hodili rybám a jiné havěti. Káfsi při té myšlence opět zamrazilo, ale vztek byl v tu chvíli silnější než strach. Nezdvořáci, pomyslela si zlostně. Hrubí, oprsklí, zlí zlouni zlounský. A její pocit klidu byl najednou tentam. Ó, jak jen ona by ráda vzala svůj meč a pořádně jím ty piráty pocuchala! Ale spoutaná u stěžně toho nemohla moc dělat, a tak jen tiše doufala, že má Voithó nějaký plán, který jim zaručí, že se živí, zdraví (a hlavně suší) dostanou na svobodu.

A tak loď pokračovala ve své plavbě, ať již to bylo kamkoli. Káfsi ten čas trávila v naprosté tichosti. Snažila se zhluboka dýchat, aby se tím rychleji uklidnila. Nechávala slaný vzduch, aby jí vstupoval do plic, a opravdu! S každým výdechem cítila, jak se tlukot jejího srdce stává klidnějším. Přivřela oči a snažila se ignorovat vlny, které s jistou agresí narážely do kýlu lodi. Plavidlo se kvůli nim nebezpečně kymácelo ze strany na stranu, jako by se snad chystalo každou chvíli převrhnout. Voda dopadala na palubu, máčela její sandále, a se šuměním se opět stahovala pryč. To pro ni nepředstavovalo ideálně strávený večer. Další nádech a poté výdech. Ono se to nějak zvládne.

„Zaberte!" pobízel piráty kapitán, jenže moře se zdálo být proti nim. „Musíme se vyhnout oblasti sirén!" pokračoval a bylo to právě to poslední slovo, které si získalo Káfsinu pozornost a ona přerušila svou zhluboka dýchající rutinu na uklidnění.

Oblast sirén? Káfsi vykulila oči zděšením. O těchto bytostech nevěděla mnoho, ale to, co se k ní dostalo, tak bohatě stačilo, aby věděla, že se těmto stvořením vyplatí vyhnout.

Od Sophiase slýchávala příběhy o námořnících, kteří jakmile jednou zaslechli líbezný zpěv sirén, tak už se domů nikdy nevrátili. Poté, co se k jejich uším dostaly první tóny písně, byli totiž jako v transu. A každý ví, že jakmile se vám siréna jednou dostane do hlavy, již není cesty zpět. Váš osud je zpečetěn, leží v hlubinách moře, v místě, kde se budete brzy nacházet i vy.

Káfsi se ohlédla a přes divoké vlny spatřila ostrůvek obklopený řadou útesů. Ideální místo pro domov sirén. To ne. To ne, ne, ne, protestovala, a přitom mocně vrtěla hlavou. Všechno, jen ne sirény. Vždyť už mám piráty, to bohatě stačí!

Z jejího dohadování se s vyšší mocí o tom, jestli jsou piráti dostatečným okořeněním života, nebo je třeba i vstupu zákeřných pěvkyň, ji vyrušilo až zděšené volání:

„Muž přes palubu!"

„Cože?" vyhrkla a rychle se rozhlédla po přítomných. V tu chvíli Káfsi viditelně panikařila. Doufala, že dotyčný nemluvil o jejím příteli, ale jak brzy zjistila, Voithó byl v bezpečí. I když bezpečí se zdálo být irelevantním pojmem vzhledem k tomu, že loď nyní nabrala jasný směr, který všechny na palubě řádně vyděsil. Mířili přímo k ostrovu sirén. Mířili k útesům.

„Otočte to!" zavolal kapitán.

„Kormidelník chybí!" ozvala se odpověď.

„A kde je?" pokračoval a někdo ukázal k vodě.

„Bohové, a kdo to tu teda kormidluje?" rozohnil se kapitán a podíval se na záď, kde ještě před chvílí operoval důvěryhodný člen jeho posádky. Nyní tam však seděl Voithó.

„Otoč to, kluku!" rozkázal, ale Voithó, jako by ho vůbec neslyšel.

A loď plula stále stejným a nepříjemným směrem.

„Říkám: ‚Otoč to!'" zesílil hlas kapitán a rozeběhl se k němu.

„On nás všechny zabije!" zalamentoval někdo.

„OTOČ TO!" rozkázal do třetice, a přitom se po něm ohnal.

Voithó se však pustil vesla, kterým po celou dobu ovládal směr lodi, a bryskně kapitána chytil za napřaženou paži, kterou mu zkroutil za zády.

„Ty, ááá!" rozčílil se muž a ohnal se po něm druhou rukou, avšak bez výsledku. „Zastavte ho!" zavrčel, nyní s oběma rukama mimo provoz.

Několik pirátů se kapitánovi ihned vrhlo na pomoc, avšak nezdálo se, že by si z toho Voithó dělal těžkou hlavu. Zprudka vrazil do kapitána, kterého shodil na piráty a získal si tak chvilku času. Tasil meč a byl připravený na boj proti komukoli, kdo se mu postaví do cesty, ovšem jeho čepel se ještě ani nezaleskla v měsíčním světle a už se ozval zpěv. Ten nebezpečný, zákeřný, a tak nádherný zpěv.

„Co to..." Káfsi se zarazila a ohlédla se ke zdroji té líbivé melodie. Jejich loď se přiblížila k ostrovu natolik, že již mohla zahlédnout i jeho tři překrásné obyvatelky. Tehdy Káfsi poprvé ve svém životě na vlastní oči spatřila sirény. Ty bytosti vypadaly jako víly z pohádky. Líbezné tváře, plavé vlasy a bílá křídla. Vůbec nepůsobily hrozivě, což Káfsi přirozeně zaskočilo. Přísahala by, že na nich bylo něco krásného. Sympatického. Láskyplného.

„Tohle, že jsou ty sirény?" vydechla s podivem. „Nemožné, vždyť jsou nádherné!" Nedokázala tomu uvěřit. To, že má být ta hrozba moří? Ani náhodou, něco takového nemohla být pravda. Jejich zpěv byl tím nejkrásnějším, co kdy slyšela, jak by něco takového mohlo být zlé?

„Musím za nimi!" křikla Káfsi a začala lomcovat provazy.

„Musím za nimi!" zopakoval po ní jeden z pirátů a brzy se k němu přidali i ostatní.

„Musím za nimi!"

S těmito slovy na jazyku začali muži jeden po druhém skákat přes palubu. Vše se seběhlo velice rychle, bylo to bláznivé, nebo alespoň tak to přišlo nezaujatému člověku. Jako bláznovství. Ovšem pro posádku lodi to bylo něco naprosto normálního.

„Počkat!" křikla na ně Káfsi. „Nenechávejte mě tady. Ne!"

Se zděšením v očích sledovala, jak jí piráti mizí ve vlnách. A ona za nimi nemůže! Tohle není fér, naříkala v duchu. Káfsi v tu chvíli úplně zapomněla na svůj strach z vody. Na samotný účel své cesty. Na své poslání. Vše bledlo před krásou sirén a jejich zpěvem. Setkání s těmito bytostmi dávalo Káfsi nový smysl života. Jejich vábivá melodie byla neodolatelná, a kdyby Káfsi mohla, usekla by si ruce, jen aby se k pěvkyním přiblížila. Dosti radikální, přesto kdyby to bylo jediné řešení, jak se dostat do jejich blízkosti, tak by to udělala. Chtěla s nimi být. Musela s nimi být. Jedině po jejich boku bude šťastná.

Káfsino srdce znovu promluvilo a tentokráte agresivněji než kdy předtím. Její mysl byla zcela zatemněna. Najednou jí přišlo, že se nachází v situaci jen s jedním možným řešením. Existoval jen jeden lék na všechny její problémy. Sirény. To ony byly onou dlouho hledanou odpovědí. Tolik otázek, tolik starostí, naříkání a pochybností, a přitom se odpověď na všechny trable celou dobu nacházela zde. Na tom malém ostrůvku. Byl to jejich zpěv. Právě zpěv sirén ji činil šťastnou jak ještě nikdy předtím. Její život neměl až do této chvíle žádnou cenu, jen ten zpěv, ten božský zpěv, ho činil kompletním. Celistvým. Báječným. A Káfsi neměla zájem o nic jiného než ty bytosti už navěky poslouchat. V tu chvíli to pro ni představovalo vše. Jen ona a sirény. Tohle byl klíč ke štěstí a jediné, co pro jeho získání musela Káfsi udělat, bylo dostat se na ostrov. Tak snadné to bylo! Tak proč ty provazy ne a ne povolit?

Paluba lodi se velice rychle vylidnila a na ostrově se sirénami se začali objevovat první piráti. Celí zmáčení se doplazili na písečnou pláž a omámeni tou kouzelnou hudbou si lehli před sirény jako poslušní pejsci obdivující své paničky.

„Ale no tak! Pusťte mě k nim taky!" vztekala se Káfsi jako malé dítě a několikrát si přitom dupla.

Na lodi však nezbyl nikdo, kdo by jí to přání vyplnil. A píseň sirén začínala pomalu ztrácet na síle.

„Ne! Ještě já! Ještě jsem tady já! Nenechávejte mě tady!" prosila, zatímco se melodie postupně vytrácela a ostrov sirén se jí vzdaloval.

„Ne!" rozplakala se, když si uvědomila, že píseň sirén opravdu pomalu slábne a pozvolna zaniká.

„Ne," hlesla do třetice. „Já chci k vám."

Zpěv však nehleděl na její skleslost či prosby. A ostrov sirén pomalu mizel, ztrácel se v dáli.

„Já chci..."

Píseň ustala. Ostrov byl pryč, moře se zklidnilo a ticho přerušovalo jen slabé šumění vln a zvuk vody narážející do kýlu lodě.

„... k vám?" zaváhala Káfsi a několikrát překvapeně zamrkala. „Co jsem to jenom říkala?" zamyslela se, zmateně nakrčila obočí a přimhouřila oči. „To bylo... divný. Voithó?" zavolala k zádi, kde seděl u kormidla pomyslný poslední přeživší.

„Voithó!" zesílila hlas, aby ji přes vlny slyšel. „Co se to právě teď stalo?"

Voithó, jediný další člověk na lodi, se ohlédl jejím směrem a sundal si šátek ke krku, aby jí mohl věnovat bezstarostný úsměv. Poté mlčky přeběhl přes palubu a dal se do rozvazování uzlů, které ji předtím tak úspěšně držely u stěžně. Jeho prsty si počínaly obratně a Káfsi se brzy dostala na svobodu.

„Co to mělo být?" vyhrkla a promnula si nyní již volná zápěstí.

„Hmm?" otočil se na ni s nechápavým výrazem.

„Co se tu u všech bohů stalo?" zopakovala Káfsi svou otázku rozhořčeným tónem.

„POČKEJ CHVÍLI!" Voithó zakřičel tak silně, až měla Káfsi pocit, že jí z toho upadnou obě uši.

„Tss," ušklíbla se a promnula si ucho. „Ztlum se trošku, ano?"

„Pardon," usmál se a vytáhl si něco z ucha. Až do této chvíle pro něj bylo moře tiché a rozhořčená Káfsi v jeho očích vypadala jen jako ryba na suchu.

„Včelí vosk," vysvětlil, zatímco v prstech držel podivnou žlutavou substanci, kterou Káfsi znala ze svíček. „Vždycky ho mám s sebou, když jdu na moře."

„To je šikovné," pousmála se. „Takže to tuhle věc jsi se mi předtím snažil dát do ucha?" zaváhala a Voithó přikývl.

„Ano," hlesl omluvně. „A já... nechtěl jsem tě tomu zpěvu vystavit. Promiň."

„Proč se omlouváš?" zasmála se. „Vždyť jsi nás právě zachránil před piráty. A sirénami! Za mě je to vítězství, vlastně rovnou dvojí vítězství!" dodala s bezstarostným úsměvem, který jí však na tváři ihned zamrzl. Najednou na ni dolehla vážnost situace, ve které se nacházeli.

„Ti piráti jsou pryč," hlesla Káfsi.

„A to je dobře, ne?" pousmál se a ona přikývla. „Tak proč mi přijde, že z toho nemáš radost?" pokračoval.

„Já jen," řekla a nervózně si přitom skousla ret. „Co myslíš, že se s nimi stalo?"

„No, co by," pokrčil rameny. „Někteří se utopili a ti, kteří se dostali až k sirénám, tak skončí buď sežraní, anebo budou muset poslouchat tu jejich písničku, dokud neumřou žízní. Nebo hladem? Ne, žízní, ta přijde dřív."

Jakmile to dořekl, všiml si, že má Káfsi svůj typický zadumaný výraz.

„Není ti jich náhodou líto, že ne?" zaváhal. „Víš, čeho jsou takoví lidé schopní? Světu bez nich bude líp."

„Jasně, Chápu," zamumlala. „Jen je to takové, no, divné. V jednu chvíli je před tebou banda chlapů a v druhou puf! Jsou pryč."

„No, ne tak docela," nadhodil zamyšleně. „Říká se, že když někdo uslyší píseň sirén a podaří se mu vymanit se z jejich moci, tak ty sirény zahynou. A přesně to se ti povedlo, takže možná ti piráti jenom uvízli na ostrůvku a čekají tam na odvoz. Tak či tak, moře je zase o něco bezpečnější."

„Pravda, moře je zase o něco bezpečnější, ale... My teda v bezpečí rozhodně nejsme!" vyhrkla. „Vždyť... Co s námi teď bude?" zpanikařila při tom náhlém prozření. Já jsem žádnou loď ještě nikdy nekomandovala!

„Co by," zasmál se Voithó. „Už jsme urazili slušný kus cesty a ostrov krále Provlima by neměl být moc vzdálený. Řekl bych, že se nachází tímhle směrem," dodal jistě a ukázal před sebe, jako by byl zkušeným lodivodem. „Takže pokud budou bohové milostiví, dodriftujeme tam za pár hodin," dodal a zadumaně pohlédl do dáli.

„Dodriftujeme?" zopakovala po něm Káfsi to slovo s úšklebkem.

„Jasně," přitakal. „Hodíme si nohy nahoru a necháme moře, ať dělá svá kouzla."

„Kouzla, jistěže," odfrkla otráveně, ale myšlence nicnedělání se nebránila, vlastně naopak. Káfsi se opřela zády o zábradlí lodě a řekla si, že nabere síly. Když však pozorovala, jak se Voithó prochází zamyšleně po palubě, tak cítila potřebu se ho ještě na něco zeptat.

„A co tu vlastně děláš?" zaváhala. „Ne, že bych tě neviděla ráda, ale... Měl jsi zůstat v paláci, vždyť," najednou se zarazila. „U všech bohů, kdo to má teď doma na starost?"

„Když přišel ten Sparťan a měl plnou pusu řečí toho, že tě odvede do své domoviny, tak jsem se rozhodl, že tě najdu a, no, ochráním," zazubil se na ni Voithó. „Jako za starých časů."

„To je hezké, ale pořád jsi mi neodpověděl na otázku," osočila ho. „Kdo to tam má na starost?"

„Žádná slova díků? Já se tady div nepoperu s pirátskou bandou a – "

„Voithó," přerušila ho Káfsi příkře, „kdo má teď na starosti naši polis?"

„Požádal jsem Alexe a Nero," špitl.

„Koho?!"

„Alexe a Nero. Můžeme jim věřit, ne? Navíc to bude jen chvíle, za pár dní jsme zpátky."

„Přesně! Pár dní!" zdůraznila Káfsi speciálně to poslední slůvko. „Za tu dobu to tam stihnou srovnat se zemí!"

„Dost je podceňuješ," ušklíbl se Voithó.

„Viděl jsi snad Alexe, ne? Dostat z něj smysluplnou větu je horší než porod a Nero... Ta její věčná jízlivost je na trůnu jako pěst na oko!"

Co jsem komu jenom udělala, přenesla Káfsi nadávání do vnitřního monologu. Ještě nikdy se nestalo, aby polis vládli voják a ošetřovatelka. Nikdy! Kdo to kdy viděl? Na jednu stranu by ho nejraději stáhla z kůže za to, co vyvedl, ale na druhou... Káfsi musela uznat, že kdyby se tu Voithó neobjevil, pravděpodobně by ji nic pěkného nečekalo. Ať už s ní chtěli provést piráti cokoli, nebylo by to hezké. Až ji z těch katastrofických scénářů zamrazilo.

„Klepeš se," řekl Voithó ustaraně, když viděl, že jí po celém těle zčistajasna naskákala husí kůže a její ruce se roztřásly.

„Někde jsem tu viděl ovčí kůži," dodal. „Počkej, přinesu ti ji."

„Tohle žádná ovce nespraví," ušklíbla se Káfsi. „Ale kdybys našel šálek něčeho horkého, tak to by bylo pěkné."

„Jak poroučíte, Výsosti," zazubil se na ni Voithó a vysekl jí poklonu.

„Ty," zasmála se a pobaveně zavrtěla hlavou. Najednou jí přišlo, že je vše zase v pořádku. Krize byla zažehnána, nebezpečí pominulo. Jejich cíl v podobě ostrova měl být brzy na dohled, Voithó stál opět po jejím boku, mohli jí snad bohové konečně dopřát odpočinek, o který tak moc prosila?

„Mimochodem, ještě jsem ti ani nepoděkovala za záchranu," usmála se Káfsi, nyní již zabalená do ovčí kůže. „Díky, máš to u mě."

„To si budu pamatovat," zazubil se na ni Voithó. „Jestli mě někdy odchytí piráti, hned jim řeknu, aby si dali pozor, protože mám svého zachránce."

„Ha, ha, ha," odfrkla. Jen se mi směj, dodala v duchu a pak se podívala na obzor, kde se již rýsoval obrys ostrova. Příští zastávka: král Provlimos.