Když došli do paláce, vypadali jako dva zmáčení vodníci.

„Sophiasi!" rozzářila se Káfsi při pohledu na zachmuřeného staříka, který působil jako prototyp filozofa.

„Princezno," přivítal ji Sophias vážně. „Musíme si promluvit."

A je to tady, povzdychla si Káfsi. Moc dobře věděla, co bude následovat. Bratr na ni žaloval.

„Káfsi za nic nemůže," zastal se jí Voithó. „Jen mě bránila. To princ – "

„Tak Káfsi?" přerušil ho Sophias. „Snad princezna Káfsi! Achich," zalamentoval. „Chlapče, jsi v paláci jen pár dní a už jsou s tebou problémy. Běž se převléknout, o dnešku si ještě promluvíme," dodal už poněkud milejším tónem.

Voithó se uklonil a zamířil do paláce.

„A co se týče vás, princezno," obrátil Sophias svou pozornost zpět ke Káfsi. „Můžete mi vysvětlit, co to má znamenat?"

„Asi budeš muset být o něco konkrétnější," zazubila se na něj nevinně.

„Použila jste dnes svou sílu?" zeptal se a rozešel se k paláci.

„Aha, jo, tohle! No, ano," pokrčila rameny.

„A víte, že to nemáte povoleno, že ano?"

„A víte, že to nemáte povoleno," napodobila jeho hlas v duchu. Jasně, že to vím! Na něco takového přeci nejde zapomenout. To, že Káfsi patřila k Magickým nebylo tajemstvím od chvíle, kdy jako malá ve spánku zapálila svoji postýlku. Asi není žádným překvapením, že král z této zprávy nebyl nijak nadšen. Nejenže musel narychlo shánět další kus nábytku, ale ještě k tomu zjistil, že jeho jediná dcera patří k těm „zvířatům". Tak Magické svět nazýval. Nebyli to lidé, jen zvěř. Bytosti, které se umí řídit jen svými pudy a jejich mentální kapacita je srovnatelná s myší, co spadla do sudu s vínem, ze kterého se předtím řádně nalokala. Král se tak držel od Káfsi dál a snažil se vymyslet způsob, jak ji tohoto prokletí zbavit.

„Já jsem v tom ale nevinně," bránila se. „Za to může Fóvos. A taky magie. Ano, to dělá ta magie," řekla nakonec. „Nemůžu si pomoct."

„Takže to magie vám řekla, abyste zapálila princi pozadí?"

„Přesně tak," odsekla.

„Ale prosím vás, magie přeci nikdy své nositele nepobízela k zapalování cizích hýždí," řekl Sophias vážným hlasem a snažil se potlačit smích. „Zvláště těch patřícím princi."

„Zasloužil si to, sám si začal," zamručela Káfsi. Věděla, že jí v tomto bude Sophias věřit, královský rádce znal jejího bratra lépe než kdokoli jiný. Problém byl v tom, že průšvihy prince měly větší toleranci než průšvihy Káfsi. Důvod byl zřejmý. Fóvos byl následníkem trůnu a nebyl Magickým, což je ideální kombinace. Káfsi to považovala za nespravedlivé. Hlavně to s tím následnictvím. Vždyť to ona byla ta starší. A moudřejší!

„Očekával bych od vás méně dětinské chování," řekl Sophias vlídně. „Jistě chápete, že se něco takového nesmí zanechat bez následků," dodal. „Půjdu se o vašem trestu pobavit s králem, zatím se běžte převléknout a až budete hotová, tak za mnou přijďte."

„Ne, prosím, neříkej to otci," zanaříkala. V poslední době se snažila sekat dobrotu, aby otci dělala jen radost a Káfsi tak doufala, že se tento incident podaří nějak ututlat. „Můžeme říct, že bratr snědl něco zkaženého a měl halucinace! To by mohlo vyjít, ne?"

Sophias však její návrh neuvítal s nadšením a Káfsi nezbylo nic jiného než jeho rozhodnutí akceptovat. Ve svém pokoji se dala do pucu a dorazila ke dveřím jeho pokoje, jak bylo domluveno. Bez zaklepání je otevřela.

„Ouha, Sophias tu není?" zaváhala, když spatřila známou tvář od jezírka.

Voithó seděl na posteli a v ruce držel malý dřevěný meč. Když přišla Káfsi, položil hračku vedle sebe.

„Není," zavrtěl hlavou. „Můžu s něčím pomoct já, princezno?"

„Stačí Káfsi," opravila ho. „A ne, potřebuji Sophiase. Debata o mém trestu se zřejmě protáhla, určitě to bude něco nápaditého," zamumlala a sedla si na blízkou židli.

„Proč máte trest vy, a ne princ?" zeptal se Voithó zvědavě.

„Copak jsi to neviděl?" zašklebila se. „Z rukou mi šlehají plameny, proto."

„To se mi nezdá spravedlivé, vždyť se vás pokusil utopit," pokračoval.

„Eh, vytáhl by mě," řekla nejistě. „Můj bratr není zlý člověk, jen je to debil."

„Rozumím," řekl Voithó a na jeho tváři se objevil úsměv. „Vlastně ne," opravil se. „Tomu nerozumím. Nepřísluší mi soudit královskou rodinu."

„Takže nesoudíš ani mě?" zazubila se. „Řekni, ty jsi z toho dneška nebyl překvapený? Vždyť, kolikrát jsi viděl, aby někdo sesílal ohnivé spršky. Měl by ses mě bát."

„Bát se? To ne, Sophias mi o vás vyprávěl."

„Tak to si někdy ráda poslechnu," ušklíbla se.

Když se dveře pokoje znovu otevřely, stál v nich Sophias.

„Vy dva se již zřejmě znáte," řekl a přešel ke truhle, odkud vytáhl Panovu flétnu, kterou podal Káfsi. „Takže představování nebude nutné."

„Co to je?" zeptala se a nedůvěřivě se podívala na těch několik bambusových trubek svázaných k sobě, které měly podle všeho vykouzlit poutavou melodii.

„Váš nástroj," řekl Sophias, „i trest."

Pff, pomyslela si. Co by na takové věci mohlo být „trestného"? Tohle zvládnu levou zadní. Poté se Káfsi pod Sophiasovým dohledem pokusila vydat z flétny několik tónů. Bylo to zvláštní. Sophias dokázal z trubek vykouzlit příjemné melodie, zatímco ona do nich zvládala jen pořádně naprskat. Nemohla se zbavit dojmu, že je její flétna rozbitá.

„Když jsi mi sdělil, že mě za to, co jsem provedla bratrovi, stihne trest, nečekala jsem, že to bude takovéto mučení," zanaříkala po několika nekonečných minutách cvičení a frustrovaně si položila hlavu na desku stolu.

„Hudba pomáhá nalézt vnitřní klid," řekl Sophias s úsměvem.

„A král s tímhle pokusem vážně souhlasil?" odfrkla.

„Nic proti tomu nenamítal," odvětil klidně.

„Samozřejmě, že proti tomu nic nenamítal," procedila mezi zuby. „Pořád má potřebu mě ‚uklidňovat'," povzdychla si. „Všichni se mě snaží držet na uzdě. Bojí se mě a já se jim nedivím," zamumlala. „A co ty, Sophiasi?" Káfsi zvedla hlavu a obrátila se ke královskému rádci. „Máš ze mě taky strach?"

„Nedala jste mi pro něj důvod, princezno," usmál se.

„Opravdu?" V jejích očích zajiskřilo. „A co když udělám tohle?" dodala a vzala ten prokletý nástroj do ruky. Z princezniny dlaně vyšlehl plamen a okamžitě změnil flétnu v prach.

„To si ten nástroj opravdu nezasloužil," řekl Sophias a na jeho tváři se objevil úsměv pohádkového dědečka.

„O tomhle to ale není," rozčilovala se Káfsi. „To mi děláš naschvál, že je to tak?"

„Co dělám?"

„Ale no ták," povzdychla si Káfsi. „Chápu, že tady Voithó," řekla ukázala na postel, kde ještě před chvílí chlapec tiše seděl. „Kde je?" zaváhala.

„Během vašeho hraní odešel, aby se zúčastnil výcviku," vysvětlil Sophias.

„Cože?" vyhrkla. „Jak výcvik? Vždyť je to ještě kluk!"

„Taková je vůle krále," pokrčil rameny Sophias. „Třeba ve Spartě se tato povinnost týká již sedmiletých chlapců."

„Ale my nejsme Sparta," odfrkla. Jak ona to slovo nesnášela. Sparta. Z toho se jí otevírala kudla v kapse, kdyby tedy nějakou měla. „Tohle není správný. Navíc, jak je vůbec možné, že třeba Fóvos na žádný nástroj hrát nemusí?"

„Váš bratr má jiné povinnosti," řekl Sophias mírně.

„Jistě, jako třeba mě neustále nasírat," odfrkla.

„I váš bratr se účastní výcviku, aby mohl bránit svou zem."

„A proč já tu tvrdnu s flétnou?"

„Protože máte viditelné problémy se sebeovládáním."

„To zní fér," ušklíbla se. „Ale, Sophiasi, teď buď upřímný. To si vážně myslíš, že mi hraní na flétnu zabrání v grilování rodinných příslušníků?"

„A máte snad jiný nápad?" zaváhal.

„Chci se taky účastnit výcviku," řekla odhodlaně.

„To nepůjde," usmál se. „Něco takového by mi král určitě nepovolil."

„Něco takového by mi král určitě nepovolil," zopakovala Káfsi otráveně. „A je něco, co můžu dělat a být přitom, já nevím, nějak užitečná?"

„Nu, možná by se něco našlo," řekl Sophias tajemně.

„Opravdu?" zajásala.

„Ano," přikývl. „Ale musíte mi něco slíbit."

„Co?" vyhrkla. „Povídej!"

„Najdu vám místo, kde budete užitečná, ale nesmíte tam nic podpálit, je to jasné?"