„Takže, jak to uděláme?" zaváhala Nero, když vyšla ven.

„No," zamyslela se Káfsi a důležitě se rozhlédla po lese. Jako první ji napadlo si s bratrem promluvit, ale moc dobře věděla, že jeho mysl je zabedněná lépe než okna domů těch největších introvertů. „Upoutám jejich pozornost," řekla Káfsi nakonec. „Nalákám je, vy odsud utečete pryč a já vás pak za pomoci tohohle," řekla a zamávala kompasem, „zase najdu."

„Dobře, to zní jako plán," přikývla Nero.

„Plán?" Hádés pomalu začínal ztrácet kontrolu. „Tohle není plán, ale sebevražda!" vyhrkl.

„Ale je to to jediné, co nám zbylo!" protestovala Káfsi.

„Čím déle tu čekáme, tím blíže nám jsou," nepřestával Hádés v naléhání. „Musíme okamžitě pryč."

„Ne, nemusíme!" ohradila se Káfsi tvrdohlavě a div jí z očí nešlehaly blesky.

„Ale ano!" protestoval Hádés.

„Ne!"

„Ano!"

„Ehm, vážení?" přerušila je Nero nervózně.

„Co?!" vyhrkli oba jednohlasem a zprudka se za ní otočili.

„Aha, jo, tohle," zamumlala Káfsi smířeně. Právě zírala na tvář svého bratra, a to byl pohled, po kterém zrovna moc netoužila.

„Ale, ale, ale," mlaskl Fóvos. Zřejmě se chystal podat svůj předem naplánovaný monolog na téma „zase jsem tě doběhl, sestřičko", ale jeho pohled upoutala Nero. „Koukám, že jste cestou nabrali novou květinku," ušklíbl se.

Nero po zaslechnutí výrazu „květinka" nasadila výraz naprostého zhnusení. Pokud kdy mezi nimi mohlo vyrůst semínko lásky, Fóvos ho touto hláškou rozdrtil a pro jistotu na něj ještě aplikoval řádně výživný jedovatý postřik.

„Co je tohle za debila?" zeptala se Nero hlesem a obrátila se ke Káfsi.

„Můj bratr. Na to si zvykneš," ušklíbla se.

„Hádám, že je váš nováček taky Magický, že?" pokračoval Fóvos arogantně.

„Do toho ti nic není," odsekla Káfsi.

„Beru to jako, že ano," ušklíbl se. „A to je škoda. Velká škoda," zazubil se na Nero.

Káfsi se rozhlédla kolem. Její ideální plán spočíval v odlákání pozornosti a následném útěku, jenže když se nyní ocitli v obklíčení, nezdálo se to moc proveditelné.

„Nějaká šance, že by nás odsud dostali tví příbuzní?" otočila se Káfsi s nadějí v očích k Hádovi.

„Pochybuji," zavrtěl hlavou. „Dost jsi je naštvala," dodal hlesem.

Copak za to můžu? Vždyť si sami začali, mrmlala v duchu.

„Uděláme to takhle," řekl Fóvos a převzal si od jednoho z vojáků zářivé laso, které Káfsi bohůmžel znala až moc důvěrně. „Prozatím si vezmeme jen tu vaši novou," ušklíbl se princ a znovu obrátil svou pozornost na Nero. „Otec zmínil, že potřebuje ještě nejméně jednoho Magického, než přijde řada na tebe, sestřičko. A musím říct, že jste nám to hledání velice usnadnili. Tohle místo bychom bez vás nikdy nenašli. Takže... dejte nám tu holku a máte volnou cestu," řekl a symbolicky ustoupil o několik kroků na stranu. „Alespoň prozatím," dodal zlověstně.

„To neuděláme," odpověděl Hádes jistým hlasem a princ se ušklíbl.

„Myslíš, že máte na výběr?" řekl Fóvos posměšně. „Nejsi v pozici, aby sis tady kladl podmínky."

„Zřejmě jsem," pokračoval Hádés klidným tónem. „Jinak byste si tady Nero už dávno odvedli."

Fóvos polkl.

„Máte z nás strach," pokračoval Hádés. „Proto jen mluvíte a nečiníte."

„Provokuješ," odsekl Fóvos. „Chtěl jsem vám dát šanci, ale vidím, že si ji nezasloužíte. Pak vás tedy bereme všechny," dodal a nervózně sevřel laso v rukách. V tu chvíli působil oproti Hádovi tak male a nicotně.

„Voithó," procedil Fóvos mezi zuby jméno mladíka, kterého Káfsi v tom shonu ani nestihla zaregistrovat. Jakmile však věděla, koho má hledat, nedělalo jí problém ho v davu vojáků zahlédnout.

„Postarej se o Káfsi," řekl princ a podal mu laso.

„Voithó?" oslovila ho Káfsi se značným zaváháním. Při pohledu na něj netušila, co si o něm má myslet. Podle jeho oděvu poznala, že se během její nepřítomnosti stal velitelem královské gardy. Možná proto jí nyní přišel tak vzdálený.

„Nedělej to," dodala a zavrtěla hlavou. „Nemusíš to dělat."

„Řekl jsem, aby ses postaral o Káfsi," zopakoval Fóvos svůj rozkaz podruhé a strčil mu laso přímo před obličej.

„To ale není má práce," odpověděl Voithó stroze, přesto stále zdvořile. Celou dobu se díval na prince a nikam jinam, jako by se snad snažil Káfsi vyhnout očima za každou cenu.

Káfsi se znovu nervózně rozhlédla kolem. Žádná úniková cesta v dohledu. Mohli by se zabarikádovat uvnitř, ale tušila, že něco takového by jen oddálilo nevyhnutelné. Proti vojákům neměli sebemenší šanci. Tedy jako lidé. Ale co jako Magičtí?

Káfsi viděla, jak Nero váhá. Byla léčitelkou, dávalo jí tedy smysl, že když se poprvé v životě dostane do ozbrojeného střetu, zkoprní. A i když měla Nero k dispozici magii, bála se ji použít. To však nebyl případ Káfsi. Ta měla nutkání použít svou sílu a probít se ven. Jenže jak má zahnat vojáky, když si ani nedokáže posvítit na cestu?

Káfsin dech se zrychlil. Její vztek na magii v tu chvíli přestal existovat. Nemůže jim nechat Háda s Nero. Cítila, jak jí krev buší ve spáncích a její tělo zaplavuje horkost. Udělá to. Pokud jí nedají na výběr, udělá to.

„Viděl jsi jejího nového přítele, ne?" ušklíbl se Fóvos a ukázal na Háda. „Copak si nechceš užít svoji silnou chvilku? Jen do toho," pobízel ho.

Voithó se podíval na Háda a poté znovu na prince.

„Má práce je chránit královskou rodinu," stál si za svým.

„Dobrá tedy, pak se o to postará někdo jiný," odfrkl Fóvos a mávl na vojáka, který měl u pasu to samé laso. Ten udělal jeden nervózní krok dopředu a Káfsi se užuž chystala zjistit, jak moc vlastně její plamenné dovednosti zakrněly, když vtom se odněkud z výšky ozvalo zavytí. Byl to zvuk, ze kterého trnula krev v žilách. Táhlé vytí se neslo vzduchem, rezonovalo v uších a přinutilo všechny zúčastněné otočit se za jeho zdrojem. Za jeho vskutku neskutečným zdrojem.

Káfsi si už předtím dle zvuku myslela, že půjde o ohromné zvíře, přesto ji však obraz, který se jí naskytl, stejně zaskočil.

„Co to jenom," vzdychla hlasem, ve kterém se zračil obdiv s příměsí zděšení. Na travnatém kopečku se objevily dvě mohutné černé tlapy se lvími drápy, nad kterými se tyčily tři ještě ohromnější, uslintané hlavy.

„Pro bohy, co to je?" vyhrkl princ.

„Pekelný pes," odpověděl Voithó stroze a nespouštěl ze zvířete oči.

„A je nebezpečný?" pokračoval Fóvos a otočil se ke skupince ozbrojených mužů. „Tucet lidí na něj musí stačit, ne?" dodal šeptem.

„Tucet lidí?" pousmál se Hádés nad princovou bláhovostí, zatímco se pohledem vítal se svým psem. „Kerberos stráží brány podsvětí a zabije každého člověka, který se tam pokusí proniknout," dodal a svůj pohled stále fixoval na tříhlavého psa. „Tucet mužů pro něj představuje asi takovou hrozbu jako pro vás motýl."

Jakmile to dořekl, tak Hádés spustil oči z Kerbera a pes s mohutným skokem přistál na zemi vedle kruhu vojáků.

„Áíí!" vyjekl Fóvos fistulí a Voithó, který celou dobu pevně stál na místě, jako by byl vytesán z kamene, mu v tu chvíli posloužil jako lidský štít.

Kruh ozbrojenců se neudržel, muži ihned instinktivně ustoupili, aby mohl mohutný pes dojít až ke svému pánovi. Kerberos se dostal až k Hádovi, kde si sedl k jeho nohám a všechny tři uslintané hlavy upřel na své nepřátele.

„Navrhuji ustoupit," řekl Voithó a poprvé za celou dobu se podíval směrem ke Káfsi. Držel ruku na jílci meče a vypadalo to, že je připravený se do Kerbera kdykoli pustit, kdyby se to zvíře na někoho vrhlo.

„Ano," řekl Fóvos bázlivě a držel se ho zezadu za rameno. „Ale ještě jsem s vámi neskončil!" zvolal pomstychtivě, když se vracel ke koni. Zavrčení Kerbera, který i v sedu převyšoval kdejakého člověka, mu však z úst vytrhlo všechna další zlostná slova. Princ odjel a ostatní členové jeho skupiny se k němu postupně přidávali.

I Voithó nakonec nasedl na svého bělouše. Podíval se směrem k Hádovi a poté na Káfsi. Jak ona si v tu chvíli přála umět číst myšlenky. Snažila se na sobě nedat nic znát, ale v tu chvíli ho chtěla z nějakého důvodu obejmout. Stýskalo se jí. Pamatovala si ta slova nenávisti, která mu řekla, ale ta najednou nehrála žádnou roli. Z očí jí už nesršel vztek, a i zbytek těla, hlava, paže, ústa, srdce, to vše stálo na opačné straně tábora než kdysi. Voithó byl její rodina a ona mu to chtěla tak moc povědět.

Nechoď, pomyslela si, ale nedokázala to slovo říct nahlas. A tak nakonec i Voithó odjel za ostatními.

„Tohle bylo... intenzivní," vydechla Nero s úlevou.

Kerberos, který si byl vědom, že je nebezpečí pryč, se otočil k Hádovi a s nadšením se rozfuněl.

„Tak pojď," řekl Hádés mírně a rozpažil ruce. Pes neváhal a skočil na něj. Káfsi s pobaveným výrazem sledovala, jak její „Háčko", ten věčně vážný bůh podsvětí, leží na zemi a snaží se od sebe udržet tři zubaté uslintané tlamy, které by ho nejraději samou láskou sežraly.

„Tak dobře," zasmál se Hádés. „A teď už dost. To stačí!"

Jenže Kerberos byl příliš nadšený z jejich shledání, a i když z Háda slezl, ještě chvíli kolem něj skákal radostí a vrtěl ocasem jako štěně, které se ocitlo v sedmém nebi.

„Musíme se jít podívat na škody," řekla Nero a opatrně obešla Háda tak, aby se tomu psovi vyhnula. „Dát do pořádku zraněné, teprve pak můžeme odejít."

„Nemusíš se ničeho bát," řekla Káfsi konejšivé. „Teď, když má Háčko tady toho psa, tak se od nás budou všichni držet dál."

„To není tak úplně pravda," oponoval Hádés. „Kerberos se musí vrátit zpět a hlídat vstup do podsvětí. Je nebezpečné, aby se toulal s námi."

„Ale proč?" povzdychla si Káfsi. „Proč se všeho užitečného hned zbavuješ?!" vztekala se. „Co to je za blbiny? Nejdřív jsme se zbavili koní a teď ještě tohohle skvělého psa? Vždyť ho uhlídáme a –" Káfsi se najednou zarazila. Jedna z Kerberových hlav se k ní naklonila a opřela se jí o hrudník. „Co to to zvíře dělá?" zaváhala.

„Asi chce, abys ho pohladila," odpověděl Hádés. „O tom tu celou dobu mluvím. I když vypadá hrozivě, je to stále jen štěně."

„Štěně?" vyhrkly obě dívky zároveň.

„Jistěže," řekl Hádés, jako by konstatoval zjevné.

„Ale vždyť je to tele!" vyhrkla Káfsi rozčileně, zatímco psa drbala za uchem. „Je větší než já, jak by to mohlo být štěně?!"

„Sdíleli jsme časové vězení," odpověděl Hádés stroze. „Musel za mnou projít skrze Kronův zámek, který, byť byl již mnou prolomený, držel v sobě stále dost síly, aby ho ovlivnil. Měl tak na Kerbera stejný efekt jako na mě."

„Tomu se mi nechce věřit," odfrkla Káfsi. „A můžeme si toho psa ještě chvíli nechat? Jenom na chvilku, když teď půjdeme za těmi lidmi do vesnice?" zaprosila. „Fóvos může být pořád někde poblíž a o tom, že je tady Kerbík štěně neví."

„Kerbík?" pousmál se Hádés.

„Když něčemu dám přezdívku, tak se toho tolik nebojím," zamumlala Káfsi na vysvětlenou a podívala se na jednu z psových tlam. V tu chvíli jí to stvoření přišlo docela roztomilé, a to i přes tu zmínku o žraní lidí. „Tak co, můžeme si ho nechat? Můžeme si ho nechat? Prosím! Byla by vážně hloupost se ho hned vzdát."

„Dobrá," přikývl Hádés nakonec. „Zůstane tu s námi, kdyby při našem odchodu nastaly nějaké komplikace."

„Ano!" rozzářila se Káfsi.

„Ale potom se vrací zpět," dodal Hádés nekompromisně a Káfsi přikývla.

Ten den však již žádné další komplikace nenastaly. Nero odešla zkontrolovat stav vesničanů, kteří krom mírného (no, možná většího) šoku byli jinak živí a zdraví. Tehdy všem vysvětlila, jak se věci mají. Řekla jim o svém odchodu. Omluvila se za nebezpečí, kterému je vystavila. Rozloučila se a poté se všichni, nyní již bez Kerbera, vydali náhodným směrem pryč z vesnice. Káfsin náhrdelník stále zářil modrou barvou, ale ona si z toho nic nedělala. Vytušila, že si ještě kompas na přítomnost nového Magického nezvykl.

„Proč se vlastně jmenuješ Nero?" přerušila ticho po chvíli Káfsi.

„A proč tě to zajímá?" odsekla Nero nevrle.

„No, je to zvláštní jméno," zamumlala. „Takové... klučičí. Říkala jsem si, jestli za tím třeba není nějaký hlubší význam, to je celé."

„Ugh, hlubší význam," odfrkla Nero otráveně. „Ne, rodiče prostě jenom chtěli syna a já je... překvapila."

Rodiče Nero (stejně jako mnoho dalších lidí) věřili, že pokud chcete počít syna, musíte dbát na dietu a vyhnout se „ženským" jídlům, jakým pro ně bylo vše studené. Pokud se měl narodit kluk jako buk, tak byl salát zkrátka tabu a místo toho se kladl důraz hlavně na teplá a masitá jídla. A rodiče Nero tak samozřejmě činili. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Narodila se jim dcera, která nesnášela salát.

Nero s rodiči neměla nijak blízký vztah, takže když se rozhodla, že domov opustí, nezdálo se, že by na nich její odchod zanechal nějaký dopad. Právě naopak, až to vypadalo, že si oddychli. A to i přesto, že neměli ani tušení, že je jejich dcera Magickou.

„A co máte vlastně plán?" zeptala se Nero po chvíli v naději, že vůbec nějaký mají.

„Najít Magické," odpověděla Káfsi.

„Ale proč?" nechápala. „Celou dobu se nic nedělo a moje skrýš fungovala bezvadně. K čemu se teď máme dávat dohromady?"

„To nám tady Háčko nemůže říct, že jo?" ušklíbla se Káfsi na Háda.

„No, ale proč?" stála si Nero za svým. „Takhle se z nás akorát stává větší terč."

„Podívej, Háčko, ta holka klade vážně dobrý otázky," zazubila se na něj Káfsi. „Možná bys nám mohl dát aspoň nějakou nápovědu," dodala s úsměvem.

„Žádná nápověda nebude," odsekl Hádés. „Vše se dozvíte až v pravý čas."

„To ale nedává smysl. Proč to nemůžeme vědět hned?" nevzdávala se Nero.

„Přesně tak. Proč? No, tááák, povídej!" Káfsi se ani neobtěžovala skrýt svou radost. Věděla, že takovému nátlaku nemůže ani bůh podsvětí odolávat věčně.

„Ano, no, tak povídej," přisadila si Nero.

„Povídéééj," zažadonila Káfsi. „Prosíííím."

„Nyní opravdu doufám, že příští Magický bude muž," zamumlal Hádés pod (chybějící) vousy.

„Co jsi to říkal?!" vyhrkly obě dívky naráz.

„Nic!" odpověděl pohotově a natáhl si kápi přes hlavu, aby měl alespoň částečnou zábranu před jejich štěbetání.

---

Přikládám fanart od phoenixnakama , kde jsou oba naši hrdinové vidět. Háčko a Kerbík, anoo! :3