„Vše bude v pořádku," řekla Afrodita jemně, když viděla Káfsin skleslý výraz.

Po smrti Sophiase vydal král nařízení, že Sophias nesmí být pohřben. Takové pocty se mu jako Magickému nesmí dostat. Jenže Káfsi něco takového nemohla přijmout. Sophias byl její přítel, ne potrava pro divou zvěř! Musel být pohřben, jinak by jeho duše nikdy nedošla pokoje. Potají tedy nakladla na Sophiasovo tělo hlínu a písek, aby byl rituál dokončen a on tak došel klidu. Jenže se na ni přišlo. Perífamos se dozvěděl, že někdo porušil jeho vůli, a to byla ta poslední kapka. Účast v turnaji a krytí dalšího Magického byly pro krále už tak neprominutelné prohřešky, ale teprve až pohřbení Sophiase Káfsi dostalo do šlamastyky v podobě vyhnanství. Přišla o status princezny a její život dostal podobu zvířete v kleci, které se nedokázala zbavit. Nejprve šlo o věčný dozor vojáků a nyní... bohů.

„Zapomeň na ně," pokračovala Afrodita konejšivě a přerušila tak Káfsino vzpomínání. „Zapomeň na něj," dodala bohyně a ukázala k Hádovi. „Svůj osud máš ve svých rukách, je na čase, abys myslela na sebe. Na to, co je nejlepší pro tebe, ano? Zasloužíš si někoho, kdo tě bude milovat. Tak co na to říkáš? Hádés ti přinese jen samé problémy, nemusíš s ním zůstávat. Nepotřebuješ žádného boha podsvětí, abys byla šťastná."

„Máš pravdu," přitakala Káfsi zamyšleně. „Nepotřebuju ho."

Afrodita jí věnovala zářivý úsměv.

„Ale on potřebuje mě," pokračovala Káfsi a úsměv bohyni zamrzl. „A já nikdy neopouštím lidi, co mě potřebují. A bohy," dodala rychle. „Zkrátka neopouštím lidi a bohy, co mě potřebují. Takže nás už, prosím, nechte na pokoji, ano?" pokračovala Káfsi jistým hlasem. „Protože ať už je jeho plán jakýkoli," dodala zatvrzele, „tak vyjde."

„Hmm, Artemis tě odhadla velice dobře," řekla Afrodita s jistou odměřeností. „Uvědomuješ si, že sis nyní udělala dalšího nepřítele? Dalšího mocného nepřítele, abychom byli přesnější?" Afrodita si dala záležet, aby dala důraz na slovo „mocný". „Když mě teď odmítneš, čeká tě život bez lásky. A můžeš mi věřit, že něco takového je horší než smrt. Opravdu chceš takovou oběť podstoupit pro někoho, koho ani neznáš?"

„Už jsem udělala spoustu šíleností," zamumlala Káfsi na odpověď. „Tohle je akorát další položka na seznam."

„Jsi velice zvláštní člověk, Káfsi," řekla Afrodita zamyšleně, když od ní kráčela pryč. „Ze všech bohů ses postavila na stranu toho nejvíce ztraceného. Proč?"

„Hádám, že toho máme prostě hodně společného," ušklíbla se Káfsi.

„To jistě. Pak tedy na neshledanou, Káfsi," řekla Afrodita klidně. „Doufám, že svého rozhodnutí nebudeš litovat."

S těmito slovy se s Káfsi rozloučila a pomalu se jí začala ztrácet před očima, dokud po ní nezůstal jen vzduch vonící po plátcích růží.

„Litovat?" pousmála se Káfsi nad posledním slovem bohyně. „To slovo neznám," řekla do prázdna, a přitom si byla až moc dobře vědoma toho, že lže. V tu chvíli Káfsi litovala mnoha věcí, jen netušila, jestli dostane šanci ještě některou z nich napravit.

Když Hádés s východem slunce otevřel oči, spatřil Káfsi, jak sedí opodál a mlčky se na něj zubí.

„Dobré ráno," pozdravila ho s úsměvem na rtu.

„Ráno?" zaváhal a chytil se za hlavu. „Asi je to se mnou čím dál tím horší," dodal a ztěžka se vytáhl do sedu. „Já vážně usnul?"

„Spal jsi jako poleno," ušklíbla se Káfsi a zahryzla se do jednoho z jablek, které ze své ranní procházky přinesla.

Hádovi zaškrundalo břicho.

„Ty máš hlad?" podivila se Káfsi.

„Hlad? Ne, jistěže ne," řekl chladně a vstal. Jeho žaludek se však ozval znovu tentokrát o něco hlasitěji než předtím.

„Vážně si nedáš se mnou?" pobídla ho a dlaň s nabízeným jablkem k němu posunula ještě o kus blíž.

Hádés se na ni skepticky podíval a poté se k ovoci opatrně natáhl. Chvíli ho pozoroval svýma ledově chladnýma očima a pak se do něj, stále ještě s jistou nedůvěrou, zakousl.

„Chutná?" zeptala se ho Káfsi s nevinným úsměvem od ucha k uchu.

Zvuk dalšího chroupnutí jí byl dostatečnou odpovědí.

„A neživí se bohové náhodou něčím jiným?" zaváhala, když viděla, s jakou hltavostí se Hádés do jablka pustil.

„Uhm," přikývl s plnou pusou. „Ambrosií," řekl v době mezikousu.

„Ambrosie? To zní honosně," zhodnotila ten pokrm Káfsi. „Ale co taky chtít od jídelníčku bohů, že jo. Nemůže to být nic normálního. A jak se teď cítíš?" zeptala se, když viděla, že jablko, které mu dala, bylo již téměř celé pryč.

„Překvapivě lépe," odpověděl Hádés. Poté se posadil zpět do svého meditačního sedu a zavřel oči.

„Proč to pořád děláš?" zeptala se ho Káfsi a zahryzla se do dalšího z jablek.

„Proč dělám co?"

„No, to divný sezení."

„Snažím se navázat spojení," odpověděl stroze.

„A s kým?" vyzvídala.

„Se svým psem."

„To jako vážně?" zasmála se. „Ty se teď opravdu snažíš domluvit se svým psem? Proč?"

„Máš nějak moc otázek."

„Odjakživa jsem byla zvídavý typ," ušklíbla se.

„O tom nepochybuji," odsekl.

„A proč se snažíš dovolat svému psovi, a ne své ženě?" zeptala se ho a Hádés sebou po těchto slovech trhl. „Promiň, jestli je to nějaké citlivé téma," pokračovala Káfsi o něco opatrněji. „Já jen, že je to, no, zvláštní."

„Spojení s Persefonou je nebezpečné," odpověděl a v jeho hlase byl znát smutek. „Nechci ji ohrozit. Je lepší, když se od ní budu držet dál," dodal sklesle a jeho ruka se instinktivně stočila k měsíční sponě, která mu u krku svírala kápi.

„To je od ní?" usmála se Káfsi.

Hádés se podíval na sponu, kterou stále ještě zamyšleně žmoulal ve své dlani a přikývl.

„Je moc hezká," pokračovala Káfsi. „Persefona tě musí mít vážně ráda. A má ten měsíc nějaký význam?"

„Vlastně ano," přitakal a znovu se na svou sponu zadíval, i přesto, že měl její přesný obrázek dávno vyrytý hluboko ve své paměti.

„A co znamená?" zeptala se ho Káfsi s jistou zvědavostí a posunula se k němu blíž, aby se na tu sponu mohla lépe podívat.

„Měsíc je symbol změny," odpověděl jí Hádés neurčitě. „Roste a ztrácí se v pravidelných intervalech. Je jako život a smrt. Stvoření a destrukce."

„Tak teď jsi z té sponky vzal veškerou romantiku, kterou měla," ušklíbla se Káfsi.

„Ne každá věc musí být nutně romantická. Hádám, že tohle," řekl a ukázal na Káfsiiny šaty, které se u krku pyšnily modrou rybičkou, „pro tebe má asi také nějakou citovou hodnotu."

„Tohle?" vyhrkla a zavrtěla přitom zamítavě hlavou. „Ne, to je jen taková... hloupost. Ještě jsem se toho nestihla, ehm, zbavit."

„A proč by ses toho zbavovala?"

„Ty to nevíš?" zašklebila se na něj. „Já myslela, že vy bohové máte přehled úplně o všem, co se kde šustne."

Hádés na to nic neodpověděl, jen se na ni upřeně zadíval. A Káfsi zase přišlo, že jí vidí až do duše. Že vidí vše, co chtěla, aby zůstalo skryto.

„Nedělej to, prosím," řekla Káfsi a odsunula se od něj zase o něco dál.

„A co přesně, že to nemám dělat?" zaváhal.

„Moc dobře víš, co myslím. Snažíš se na mě použít nějaký děsný boží kouzla."

„Děsný boží kouzla?" zopakoval Hádés s jistou pobaveností. „Vždyť já si ani nedokážu přivolat psa!"

„A jo vlastně," uchechtla se Káfsi. Zdálo se, že u něj se opravdu žádných kouzel bát nemusí. Alespoň prozatím ne. „Asi bychom měli jít," pokračovala.

Určitě nám jsou v patách, pomyslela si a nervózně se ohlédla přes rameno, jestli tam náhodou nestojí Fóvos a jeho spolek.

„Pravda," přitakal Hádés a vstal. „Pokračujeme stále stejným směrem?"

„Myslíš, jestli se stále chystáme drápat do hor?" povzdychla si Káfsi a podívala se na svůj náhrdelník, který stále svítil stejnou modří. „Vámžel ano," ušklíbla se. „Ještě pořád nelituješ toho, že jsi opustil ty koně?" popíchla ho.

„Nechci bohům dávat další možnost, aby mohli ovlivnit naše další kroky," odpověděl jí stroze.

Jó, kéž bys jenom věděl, jak ty „naše kroky" vlastně ovlivňují, pomyslela si Káfsi otráveně a mlčky se za ním vydala.

Cesta za jejich Magickým nebyla nijak jednoduchá a stala se několikahodinovým výšlapem. Možná, že by trvala i kratší dobu, kdyby Káfsi nevyhlašovala každou chvíli pauzu, protože ji bolely nohy. Po desátém zastavení ji začal Hádés podezřívat, že to dělá schválně. A když už se konečně vyškrábali až na vrchol hory, čekalo na ně nepříjemné překvapení.

Ale to snad ne. Tohle musí být jen blbý vtip, pomyslela si Káfsi zdrceně a nevěřícně zavrtěla hlavou, když zahlédla vesnici, kam se měla s Hádem vydat. Tu vesnici, která se sice rozkládala na vrcholu hory, ale na vrcholu sousední hory!

Je snad tohle ten boží trest, o kterém se mluvilo? Tohle vědět, tak se možná ještě zamyslím nad tou Afroditinou nabídkou, pomyslela si Káfsi kysele.

„Už jen kousek," řekl Hádés povzbudivě.

„Tobě se to snadno řekne, pane Ambrozie," odfrkla. „Ale já mám ale jenom obyčejný lidský nohy a ty bolí, víš?"

A tak se oba vrhli pokořit další horu v naději, že mezi těmi domky najdou svého Magického. Ani jeden si v tu chvíli nebyl vědom nebezpečí, které šplhalo za nimi. A bylo blíže, než by si kdy připustili.