Jako první se z táborníků probudila Káfsi. Zívla a narovnala se. Muselo být ještě brzy ráno, tedy alespoň tak to sama vzhledem ke stále vládnoucí únavě předpokládala. Ano, brzy ráno, tak to bude. Čas byl čím dál tím obtížnější k určení a ona z toho začínala pomalu bláznit. Tohle je vážně divný, pomyslela si a znaveně si protřela oči. Takhle se přece nedá žít, dodala v duchu a odstranila si ospalky z koutků. Když poté vzhlédla, setkal se její pohled s někým dalším.

„Háčko! Tak ty jsi nás našel!" zaradovala se a než se bůh podsvětí nadál, už se ocitl v jejím pevném objetí.

„Také tě rád vidím, Káfsi," prohlásil Hádés s jistou zaskočeností. Stále si ještě nezvykl na přítomnost smrtelníka, který nejenže z něj nemá hrůzu, ale ještě se dá říci, že k němu i cítí jakési sympatie. K němu, k bohovi podsvětí a v jistém slova smyslu i smrti samotné. To bylo opravdu nezvyklé, zvláště, když se většina lidí bála jen vyslovit jeho jméno nahlas.

Káfsino nadšené zavýskání rychle probralo i zbytek tábora a brzy se k ní a Hádovi přidali i další ospalci.

„Zrovna jsme chtěli vyrazit do věštírny," pokračovala Káfsi, která byla na svůj nápad patřičně hrdá. „Ale samozřejmě, že ne do té nahoře, ale do té tajné," dodala spiklenecky a na zbylých členech výpravy bylo znát, že vůbec nechápou, oč tu běží.

„Jistě, no, ale vlastně proto jsem přišel," řekl Hádés a jeho hlas Káfsi zaskočil.

Znovu působil tak ztraceně jako na začátku jejich dobrodružství, a navíc se v jeho tónu zračila i jistá panika, což jí přišlo nanejvýš nezvyklé. Káfsi věděla, že když se jim něco nedařilo (a že těch chvil bylo), tak Hádés reagoval hned několika způsoby. Naštvaně mrmlal, cenil zuby, hrozil, ale nikdy, opravdu nikdy, nepanikařil.

„Do věštírny nechoďte," pokračoval bůh podsvětí sklesle. „Byla by to jen ztráta času."

„Počkat, a to zase proč?" nechápala. Co věděla, tak Delfy mají být prvním cílem před každou výpravou, tak co...

„To místo, o kterém mluvíš, to je... pryč," odpověděl jí s jistou těžkostí. „Chaos se o to postaral."

„Cože? Ale ta paní..."

„Kněžka je v pořádku," zarazil její obavy hned v zárodku. „Jen to nejryzejší spojení mezi lidmi a bohy je navždy ztraceno."

„A co budeme dělat?"

Káfsi to nevěděla, ale tímto položila palčivou otázku, která okupovala mysl všech přítomných. Jen ji nikdo nedokázal říct nahlas.

„Budeme se řídit dle toho nejlepšího, co máme," odpověděl Hádés neurčitě a zvedl paži, na které mu přistála stříbrná sova. Káfsi to zvířátko ihned poznala. Ptáček se po svém příletu očistil, jako to dělal, když ho spatřila na bidýlku v Athénině skrýši.

Hádés mu opatrně sundal z nožičky papírek, který rozbalil.

„Dobrou zprávou je, že tato věštba je o něco jasnější než ta předchozí," pousmál se a předal vzkaz Káfsi, která ho přečetla nahlas:

„Blíží se Chaos, který může být zastaven jen tou nejvyšší. Zasaďte zlatou jabloň a přivolejte ji. Dříve než bude pozdě. Dříve než vás výčitky doženou. Než nás všechny doženou."

Káfsi polkla. To neznělo vůbec přívětivě a najednou se jí začínalo stýskat po té předchozí věštbě. Zlatá krev, pomyslela si trpce. Útěk před výčitkami pro ni nepředstavoval úplně ideální náplň dne.

„Chaos dostal i ji," přerušil Hádés její myšlenkový proud. „Jistě jste si všimli, že slunce nezapadá, zde však naše potíže teprve začínají. Pravdou je, že Athéna byla jedna z posledních, která mu ještě dokázala vzdorovat, ale nyní je i ona... jiná."

To poslední slovo řekl až po menší odmlce, velice těžce se mu vyslovovalo. Ano, Athéna byla „jiná" a to ho bolelo. Bohyně moudrosti patřila do kruhu jeho nejbližších a nyní byla i ona pryč a on s tím nemohl nic dělat.

„Zbyl ještě někdo?" zaváhala Káfsi a Hádés jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Olymp padl," oznámil jí pevným hlasem. Nikdo z přítomných ani netušil, kolik síly musel Hádés vynaložit, aby ta slova vůbec dokázal říct nahlas.

„Zeus byl podle všeho první," pokračoval. „Má smrt se ho dotkla nejvíce, což mi na jednu stranu lichotí, ale na druhou," povzdychl si, a přitom zlehka sykl bolestí. „Na tom nezáleží," zadrmolil nakonec. „Chaos nedovede kontrolovat více bohů najednou, dokáže být přítomný jen v jednom z nich, takže ostatní tam jen tak... sedí. Bez hnutí. Jsou jako jeho loutky, které s rudě žhnoucíma očima čekají na..." Najednou se zarazil a chytil se za hlavu. „Jen chvíli," zamumlal spíše pro sebe než pro ně a stočil pohled k zemi. „Jen chvíli," procedil mezi zuby, zatímco byl jeho obličej zkroucený v bolestné křeči.

„Háčko, jsi v pořádku?" zeptala se ho Káfsi starostlivě a nahnula se k němu.

„Ale ano," odpověděl, avšak jeho vizáž říkala něco jiného. V tu chvíli bylo jedno z jeho očí rudé.

„Jen potřebuji chvilku, to je celé," dodal a zhluboka se nadechl. „V poslední době je to častější než kdy předtím," povzdychl si a zavřel oči. Když je poté znovu otevřel, byly zase jiskrně modré.

„Ehm," odkašlal si Voithó nervózně. „To vaše oko... Jak se vám to povedlo zahnat?" zeptal se ho nesměle. „To se tomu dá ubránit? Nějak s tím bojovat?"

Hádés se na něj zadíval, a přitom zamyšleně natočil hlavu na stranu.

„Ano," řekl nakonec. „Ano, bojovat se s tím opravdu dá. Koneckonců na světě neexistuje nic, čemu by se nedalo vzdorovat a ani Chaos není výjimkou. Avšak nejde o snadnou záležitost. Zdá se, že jedinou obranou proti němu je čistá mysl."

„A to je vše?" zaváhal po těchto slovech Voithó. „Čistá mysl?"

„Přesně tak," přitakal. „Přesto nezapomínejte, že výčitky si k vám vždy najdou cestu. Někdy to jde snadno, jindy hůře. Důležité je, abyste o sobě nepochybovali. Jedna věc je, když ve vás nevěří okolí, ale druhá, když si nevěříte vy sami. Proto si jimi v žádném případě nenechte zakalit mysl. O mě nemějte obavy, ještě mám v sobě dost síly, abych ho zabavil. Získám vám čas, ale i ten má své meze. Proto neváhejte a následujte sovu," řekl a ukázal na opeřence, který nyní seděl nedaleko na větvi a vše tiše pozoroval. „Dovede vás k našemu... vy byste to nazvali asi jako skladiště," pousmál se. „Tam najdete semena pro zasazení zlaté jabloně z věštby. Ale pospěšte si. Je jen otázkou času, kdy vás Chaos znovu vyhledá. Využívá k tomu různé prostředníky, takže hádám, že jste se při své cestě po moři jistě setkali s jedním z Poseidonových stvoření. Cetus, že?"

Po této větě proběhla mezi přítomnými téměř nepostřehnutelná bezeslovná komunikace. Voithó nasadil hrdý „já jsem to říkal" výraz, zatímco Míro si dal záležet, aby na sobě nedal vidět zlost, že byly jeho vědomosti trumfnuty nějakým „barbarem".

Prý setkali, pomyslela si Káfsi kysele, která souboj pohledů Míro vs Voithó ignorovala. Ten Cetus si z nás všech málem udělal večeři.

„Vše, co Chaos provádí, má jistý smysl," pokračoval Hádés. „Zatím nevím, co tím vším sleduje, ale zdá se, že s tímto světem provádí nějaký zvrácený pokus."

„Pokus?" vydechla Káfsi s podivem.

„Ano," přikývl. „Jeho činy jsou provázané a tím, že ohrozil vás, se také dostává blíže ke mně a poté... Vlastně ani netuším, co plánuje dál. Proto následujte sovu a buďte velice opatrní. Na cestě číhá mnoho nebezpečí, a ne za všemi musí nutně stát někdo z bohů. Je tu ještě," začal, ale pak se zarazil a opět sykl bolestí.

Káfsi ho ihned konejšivě pohladila po rameni.

„Dobře, myslím, že chápeme," promluvila k němu mírně. „To bude dobré, ano? Teď si zkus hlavně odpočinout."

„Káfsi," vydechl a zlehka ji chytil za ruku, „až se příště uvidíme, je velice pravděpodobné, že to již nebudu já."

„Ale –"

„Ne, žádné ale," přerušil ji a zadíval se na zbytek táborníků. „Ostatní s tím počítají, o ně se nebojím. Ale ty... Mám obavy, že zkusíš provést něco pošetilého."

„Jako co?" vyhrkla ukřivděně.

„Jako třeba mě zachránit," odpověděl jí se smutným úsměvem. „Pokud se znovu shledáme a já už nebudu... sám sebou," sdělil jí po kratší odmlce, „potřebuji, abys mi něco slíbila."

„A to?"

„Slib mi, že budeš bojovat, jak jsi ještě nikdy předtím nebojovala. Že se nebudeš držet zpátky a ochráníš sebe i ostatní. Můžeš mi to slíbit?"

„Určitě, slibuju!" přikývla bez rozmyslu.

„Opravdu?" Na Hádovi byly znát jisté pochyby. „Protože pokud bys svému slovu nedostála, mělo by to nedozírné následky, takže –"

„Vždyť říkám, že slibuju," ušklíbla se. „Nenecháme ten Chaos, nebo jak už se ten pan Rudoočko vlastně jmenuje, vyhrát. Spolehni se."

„V tom ti věřím, Káfsi. A dejte si pozor," obrátil se Hádés i k ostatním. „Nedělejte mu to snadné, ano? Z některých z vás jdou cítit silné výčitky i nyní," dodal a poté zmizel. Ne však způsobem, jaký volila Artemis či Afrodita. Žádný vír plný lístků ani jemná vůně růží. Hádés zmizel během mrknutí oka a působilo to, jako by zde nikdy nebyl.

„Výborně," odfrkla Káfsi, které se tento odchod ani trošku nelíbil. „Tak se znovu setkáváme, opeřenče," dodala při pohledu na sovu, která si stále ještě lebedila na větvi.

„A můžeme té sově věřit?" zaváhal Voithó. „Patří přeci Athéně, která je, však víte..."

„... úplný magor?" ušklíbl se Míro. „Jen se to neboj říct narovinu."

„Hej, nechte ji být," bránila Káfsi zvířátko. „Ta sova má oči v pořádku, viď?" usmála se na zvířátko. „Neboj se, já se o tebe postarám. Moji důvěru už máš."

„Ale moji ne," odfrkl Míro. „Já tý divný okřídlený věci nevěřím. Jako svačinu bych ji bral, ale jako průvodce? To vážně ne," dodal s úšklebkem, ale když viděl, že jsou všichni přítomní s tímto novým členem výpravy v souladu, tak nakonec ustoupil, a i on ji bez dalších slov následoval. Přeci jen ona sova byla stále nositelkou vůle bohů a tu princ, stejně jako i zbytek skupiny, respektoval.

A tak se vydali na cestu. Mlčky procházeli lesem a doufali, že jdou opravdu tím správným směrem. Káfsi měla přes záda hozený nově nabytý luk i toulec se šípy a držela se vepředu. Ona i Voithó vedli cestu, zatímco Míro s Evjenik to celé uzavírali. Sova se vznášela nad jejich hlavami a čas od času usedla na větev, kde na ně poslušně čekala. Káfsi v tu chvíli zažívala silné déjà vu. Stíhání sovy jí přišlo nepříjemně známé, avšak tento pocit brzy zmizel a byl vystřídán jen něčím, co by spadalo do škatulky „nepříjemné". Tehdy při jedné z přestávek usedl opeřenec na poněkud nezvyklé místo.

Zvláštní, pomyslela si Káfsi, když si to nové bidýlko pořádně prohlédla. Co dělá uprostřed lesa socha vojáka?