Káfsi se vydala do paláce. Rozhodně se nehodlala Sophiase jen tak vzdát.

„Doufám, že sis jeho přítomnost užila, sestřičko. Tohle je totiž naposledy, co jste se vy dva kdy vydali na výlet," ozval se za jejími zády Fóvos.

„O čem to zase mluvíš?" obrátila se na něj Káfsi rozmrzele a zadívala se na jeho vítězný úšklebek. „To ty," dodala s podivem. „To ty jsi..."

„Jen pojď se mnou," pobídl ji bratr, jako by snad Káfsi četl myšlenky.

„A kam?" zaváhala.

„Za Sophiasem," řekl a rozešel se.

Káfsi ho bez dalších řečí následovala. Potřebovala vědět, co se děje a proč se to děje. Nechápala, jak si Sophias dokázal udržet chladnou hlavu. Byl tak klidný. Neptal se, kam ho odvádí, dokonce se ani nezajímal, proč ho odvádí. Jako by snad věděl, o co jde. A co přijde.

Fóvos ji vedl jistým krokem mezi sloupovím a společně se dostávali do oblasti paláce, kterou Káfsi vůbec neznala. Princezna vytušila, že ta část musela být vybudována teprve nedávno. Nikdy předtím na tom místě nebyla, zato Fóvos se zdál být ve svém živlu. Princ se zastavil až před pevnými bronzovými dveřmi, které do světa vysílaly jen jeden jediný signál: držte se od nás dál.

„Je uvnitř," řekl Fóvos a ukázal ke dveřím.

„Co chceš Sophiasovi provést?" vyhrkla Káfsi naštvaně.

„Já?" zvolal Fóvos s hranou ukřivděností. „Já mu nechci provést nic," ušklíbl se. „S tím přišel náš otec."

Káfsi polkla a ohlédla se k vchodu do místnosti. Dveře byly pootevřené. Stačilo jen vložit prsty do skuliny a otevřely by se.

„Tak jen do toho," pobídl ji bratr. „Udělej to."

Káfsi mu věnovala naštvaný pohled, ale pak obrátila svou pozornost zpět ke dveřím. Udělá to, podívá se dovnitř.

„To ne!" vyrušil je Voithó.

„Aha, začíná to tu být dramatické," ušklíbl se Fóvos, ale ona jeho poznámku ignorovala.

„Neotvírej ty dveře," naléhal Voithó. „Je to past."

„Voithó, Voithó, Voithó," zavrtěl Fóvos nevěřícně hlavou. „Proč se mi tady snažíš kazit zábavu? Jaká past? Já přeci Káfsi nenutím ty dveře otevřít. Může klidně odejít, ale teď když vás dva vidím hezky pohromadě," ušklíbl se. „Myslím si, že byste tam měli být oba. Čím větší publikum, tím víc zábavy."

Káfsi se na něj nedůvěřivě zadívala, ale ta poslední slova nemohla nechat náhodě. Publikum? Ať už se tam uvnitř mělo odehrát cokoli, působilo to jako nějaká divadelní hra. A ona se rozhodla, že se na ni podívá.

„Haló?" zvolala, když vešla do temné místnosti. Několikrát zamrkala, aby si přivykla šeru. V místnosti se nacházela jen jakási kamenná deska, u které byla přimontována zlatá očka z provazů. A vedle ní stál její mentor.

„Sophiasi!" zaradovala se Káfsi a chtěla se k němu rozeběhnout, ale její postup zastavila čepel meče, která se před ní znenadání objevila.

Zatracený Fóvos, pomyslela si, ale když se ohlédla, tak rozšířila oči překvapením. Káfsi zjistila, že držitelem zbraně, která jí brání v cestě, není její bratr.

„Voithó?" zaváhala. „Co to děláš? Pusť mě dál."

„To nemůžu," zavrtěl zamítavě hlavou.

„Nemůžeš, nebo nechceš?" odsekla. „Tak už mě pusť. Tohle je přece špatně, Sophias tu nemá být."

„Tohle není ani špatné, ani správné," odpověděl Sophias s mírným úsměvem. „Zkrátka to tak je. A Voithó má pravdu, bude lepší, když odsud odejdete."

V tu chvíli se dveře za Sophiasem otevřely a do místnosti vešel král.

„Jen ať zůstane," řekl Perífamos stroze. V rukách držel ostře řezaný kvádrovitý kámen, na jehož vrcholu byl vyryt obraz spirály. „Ať vidí, co ji čeká."

„Cože? A co mě má... čekat?" nechápala Káfsi.

„Respektoval jsem tě, Sophiasi," obrátil se král k rádci. „Respektoval, už jen kvůli tvým dobrým radám. Ale když jsem se dozvěděl, že jsi Magický – "

„P-počkat, prosím," zaváhal Voithó, který se výjimečně rozhodl porušit svůj nevměšující se přístup. „Omlouvám se, ale to musí být nějaký omyl. Sophias přeci není Magický."

„V pořádku," řekl král s lehkým úsměvem. „Ani já jsem o tom až donedávna nevěděl. Nebýt princova zásahu, netušil bych to doteď."

Voithó tam zůstal stát jako zařezaný. Mečem stále bránil Káfsi v cestě, ale jeho ruka už nebyla tak jistá jako předtím. Mírně se třásla, stejně jako jeho ret.

„A nyní k věci, ano?" řekl král a ukázal k desce. Vojáci k ní Sophiase dovedli, a ten si na ni poslušně lehl jako obětní beránek.

„Myslím, že to není nutné," řekl Sophias vlídně, když mu vojáci chtěli natáhnout ta nazlátlá očka na zápěstí a kotníky.

„Věř mi, že to nutné je," odpověděl král stroze. „A teď se přesvědčíme, jestli jsou ty zprávy pravdivé. Patříš k těm, co se zvou Magičtí?"

„Ano," souhlasil Sophias a mírně sykl bolestí. Pouta na rukách i nohách ho nepřirozeně pálila.

„Nebylo třeba slovního souhlasu, laso Artemis tě prozradilo i bez něj," ušklíbl se král. „Ale nyní ta nejdůležitější otázka," řekl a nahnul se s kamenem k Sophiasovi. „Vzdáváš se magie?"

„To nemohu," zavrtěl hlavou.

„Že nemůžeš?!" rozčílil se Perífamos.

„Nemohu," trval na svém a pootočil hlavu směrem, kde stála Káfsi. „Vzdal bych se své moci z mnoha důvodů, ale žádným z nich by nikdy neměl být strach."

„Pak ti bude tvá moc odebrána násilím," řekl Perífamos bezcitně. „Ani nyní nezměníš svou výpověď? Dávám ti tady možnost žít jako člověk, nebo zemřít jako Magický, volba by měla být jasná."

„Magičtí jsou ale také lidé," odvětil.

„Lžeš!" křikl král. „Magičtí jsou verbež, která na tomto světě nemá co dělat! Dávám ti šanci vést hodnotný život, Sophiasi, a to jen díky tvým dlouholetým službám. Jen díky tomu, že jsi byl až do této chvíle považován za rodinu. Bylo by bláhové mou nabídku nepřijmout."

„Pokud bych byl někdy opravdu považován za člena vaší rodiny," odpověděl Sophias s klidem, a přitom přivřel oči bolestí. „Pak by se vaše nazírání na mě ani po tomto zjištění nezměnilo."

„Nezměnilo? Tvá existence ohrožuje naši polis," zamručel král.

„Dělejte, co musíte," řekl Sophias mírně. „Já se svých schopností nevzdám. Nikdo by neměl být nucený se změnit. Ne ze strachu."

„Pak mi nedáváš na výběr," povzdychl si král a přiložil mu kámen na hruď. „Í toi men prótista Cháos géneto," řekl a vír, který byl na kameni vyryt, se rozzářil stříbrným světlem. Sophias se přitom prohnul v zádech bolestí.

„Ne!" vykřikla Káfsi a pokusila se za Sophiasem rozeběhnout, ale Voithó ji zachytil a stáhl zpět.

„Ne! Pusťte mě!" rozkřičela se a pokusila se z jeho sevření vymanit. „No, tak! Prosím!" zavzlykala, když viděla, jak Sophiasem zmítá bolest.

„To peproménon fygeín adýnaton," řekl král a místnost osvítilo zářivé světlo, které donutilo Káfsi zavřít oči. Když záblesk pominul a ona je znovu otevřela, spatřila, jak v kameni, který její otec stále svíral v rukách, pulzuje stříbrná energie. A Sophias leží bez hnutí na desce.

„To ne," zanaříkala Káfsi. Ucítila, že sevření pominulo a ona se mohla vytrhnout. Konečně se k Sophiasovi dostala, ale už bylo pozdě. Moc pozdě. Když král odešel do vedlejší místnosti, tak se Káfsi pokusila povolit provazy, které Sophiase držely. Jenže jakmile se jich dotkla, projela jí rukou nečekaně silná bolest a ona musela svého snažení zanechat. Na dlani, v místě, kde se jí provaz dotýkal, se objevil zarudlý flek.

„Sophiasi," zavzlykala. „Sophiasi, mluv se mnou," řekla a vzala jeho tváře opatrně do dlaní.

„On už není mezi námi," zašeptal Voithó a opatrně přeřízl provazy, které Sophiase držely.

„To já přece vím," procedila Káfsi mezi zuby. Sophiasovy oči byly zavřené, hrudník se nehýbal. Nedýchal. On zkrátka nedýchal. Byl pryč. Nenávratně. Definitivně. Opustil ji.

„Jak," řekla Káfsi a obrátila se směrem, kde stál Voithó. Její pohled byl plný zlosti. „Jak jsi to jenom mohl dopustit?! Mohli jsme ho zachránit! Zachránit! Ale ty... ty... ty jsi nic neudělal!"

„Nemohl jsem –" začal Voithó omluvně a upřel na ni své smutné oči, ale ona ho přerušila.

„Mohl. Mohl, ale vůbec nic jsi neudělal. Vůbec nic!" vykřikla. „Sophias byl rodina a tys ho nechal umřít!" rozkřičela se na celé kolo „Chtěla jsem mu pomoct a tys mě zastavil!"

„Káfsi, prosím, věř mi, že –" zkusil to Voithó znovu, ale Káfsi byla k nezastavení.

„Věřit? To nikdy," odsekla. „Už ne. Za to, že je Sophias pryč můžeš ty. Jenom a jenom ty," ohradila se. Cítila nepřirozený tlak na hrudi. Bylo jí do pláče a zároveň by někoho chtěla vší silou udeřit. Cítila vztek, smutek a zradu. To poslední bylo nejsilnější. Káfsi se cítila zrazeně. Nepochopeně.

„Sophias byl dobrý člověk a teď je pryč. Je pryč kvůli tobě a já tě za to budu už navěky nenávidět, rozumíš?" osočila ho mezi dveřmi. „Nenávidím tě. Nenávidím! A už tě nikdy nechci vidět. Nikdy!" dodala a nasupeně odkráčela pryč.

Káfsi možná z místnosti odešla, ale její slova, ta tam ještě nějakou chvíli zůstala.