Káfsi vyskočila z lodě a samým štěstím se rozeběhla po pevnině. Ano, ano, ano, jásala v duchu. Konečně! Přišlo jí to jako celá věčnost, co pod nohama cítila pevnou zemi, ale nyní to bylo oficiální. Sbohem, moře! Hurá, souši! Jsem doma, pomyslela si spokojeně. Nebo něco-jako-doma, dodala rychle, když si uvědomila, že se její polis nacházela o něco dále a toto byla „jen" věštírna. Přesto vítala Delfy se širokým úsměvem na tváři.

„Připomeň mi to ještě jednou," oslovil ji Míro a vyrušil ji tak z momentu čiré radosti. „Jaký živel, že jsi to měla na starosti jako Magická?"

„Copak?" ušklíbla se. „Ty si netipneš?"

„Nevím, dá se kousavost považovat za přírodní sílu?" pokračoval Míro pobaveně a ihned se setkal s jejím vzteklým pohledem.

„Nech si to, ano?" prskla po něm Káfsi a poté se podívala k lodi, odkud se k nim již blížil zbytek skupiny. Počkala, až k nim Voithó s Evjenik dojdou a teprve poté zahájila svůj odvážný monolog.

„Takže tohle je plán," spustila již do jakéhosi improvizovaného kroužku, „zajdeme do věštírny a získáme informace o těch rudých očí a jak se jich zbavit. Vyřídíme to, a pak se naše cesty rozejdou, jasné?"

„To je nějak moc hrr, ne?" zasmál se princ, ale Káfsi ho ihned zpražila dalším ze svých mimořádně rozohněných pohledů.

Nic jako „moc hrr" v tomto případě neexistovalo. Jakmile bude hrozba ve formě pana Rudoočka zažehnána, tak už s nimi nebudeme mít nic společného, pomyslela si odhodlaně. Ten nedávný a do jisté míry i příjemný rozhovor s princem, těsně předtím, než se zjevil Cetus, považovala Káfsi za svoji slabší chvilku. A protože měla moment(y), kdy byla ke spartskému princi nezdvořilá a někdo by řekl i necitlivá, tak vnímat ho jinak než jako toho Sparťana, pro ni působilo jako takové menší vykoupení. To ale neznamenalo, že ho ihned začne považovat za přítele! Ne, stále to pro ni byl jen ten cizinec, který jejího skutečného přítele unesl a pokusil se ji tím vydírat.

„Princezno Káfsi?" ozval se za jejími zády Alexandros.

Káfsi v tu chvíli spolkla veškerou nevrlost, která se v ní za tu dobu nahromadila, a věnovala vojákovi odlehčený úsměv.

„Ano?" oslovila ho a pak s podivem natočila hlavu na stranu.

Zatraceně, co je zase tohle? Káfsi zírala na luk, který Alexandros držel v napřažených rukách, jako v transu. Vůbec netušila, co si z toho gesta má vzít. Chvíli mlčky fixovala pohled na dřevěnou zbraň a toulec s několika šípy, poté oči zvedla, aby mohla stejně tiše zírat na samotného poslíčka.

„Měla byste si to vzít," pobídl ji. „Jde o vaši ochranu."

„O moji... cožeto?"

Káfsi v ten moment bojovala s tím, aby mu tam nevyprskla smíchy.

„Pokud vás zajímá mé bezpečí, tak byste mi v první řadě takové věci neměli vůbec dávat do ruky," zasmála se a ukázala na svůj meč. „Už jen s tímhle jsem se málem zabila. A to hned několikrát! Co teprve s lukem?"

„Nemusíte si ho nutně nechávat," sdělil jí Alexandros se šibalským úsměvem.

„Že ne?" zaváhala a tázavě přitom nadzvedla obočí. A co s tím mám teda dělat jiného? Spálit to?

V tu chvíli se musela pousmát. Ta myšlenka žhářství se jí vážně líbila. Zlámala by luk na drobné třísky, pak troška ohýnku a bylo by! Alespoň by tak trochu ventilovala frustraci, která se v ní za těch několik hodin stihla nahromadit. Setkání s posedlou Artemis v ní zanechalo malou dušičku a jakmile na ni zpoza temných vod vykoukl dokonce pařát Cetuse, tak i ty poslední sebevědomé zbytečky vzaly za své. A tak se to stalo oficiálním, pokud by byla Káfsi želvou, nacházela by se nyní na zádech a bezmocně by kopala nožičkama ve vzduchu ve snaze přetočit se zpět na zem. Tak moc bezradně si v tu chvíli přišla, ale ze všech sil se snažila, aby to na ní nemohl nikdo poznat. Jistě, cítila se na dně, ale bojovala. Nemohla ukázat slabost, ne, když byl poblíž Voithó, který toho měl podobně jako ona v poslední době na talíři více než dost. I on zažil krušné chvíle a Káfsi mu nechtěla přidělávat ještě další vrásky. Sama nevěděla proč, ale něco uvnitř jí říkalo, že ji Voithó v těchto dnech potřebuje více než kdy jindy. A její sebevědomý přístup spojený s bezstarostností se tak zdál být tím nejpřirozenějším řešením. Tím mu alespoň zčásti ulehčí. Ano, ulehčí mu, a to i když byla i ona sama v háji. Totálně a kompletně v háji. Nikdo se jí tedy nemohl divit, když na ni ničení a zapalování věcí působilo jako skvělá terapie.

„Můžete ho předat té Amazonce, kterou máte ve skupině," osvětlil jí Alexandros svá předchozí slova. „Co jsem slyšel, tak ty dokáží s lukem a šípy opravdová kouzla a vzhledem k tomu, že nyní u sebe tuto zbraň nemá, mohlo by vám to pomoci."

Ach, jo, takže žádné ničení nebude, povzdychla si Káfsi v duchu a zadumaně si od něj zbraň převzala.

„Zakotvíme zde v přístavu a vyčkáme do vašeho návratu," oznámil jí poté vlídně a chystal se k odchodu, když ho Káfsi zarazila

„Návratu?" zopakovala po něm zděšeně. „Zakotvíte?"

Alexandros přikývl a ji v tu chvíli zalil studený pot. Mělo jí dojít, že když plují sem, budou se i stejnou cestou vracet. V tu chvíli netušila, co bylo horší. Zdali to, že ji čeká dobrodružství s panem Rudoočkem, či to, že až se vrátí (nabízelo se i „jestli se vrátí", ale na to v tu chvíli myslet nechtěla) tak na ni bude dost možná čekat další plavba. Proč je všechno proti mně, pomyslela si Káfsi sklesle. Měla pocit, že je každá akce mířena proti její osobě, ale něco takového jí nedávalo žádný smysl. Jistě, možná v minulosti řekla pár neuvážených slov, ale copak už nebyla potrestaná dost? Svatba na krku, několik téměř-smrtí za sebou, to vše se zdálo být samo o sobě dost slušným trestem. To jsem vážně prokletá, nebo co, pomyslela si trpce a zívla. Copak jsem si toho už neužila dost?

„Jsi unavená," okomentoval její stav Voithó, kterému neuniklo jak nedávné zívnutí, tak bez povšimnutí nezanechal ani Káfsiny pomalu se klížící oči. „Měla bys jít spát," dodal mírně.

„Hmm, hmm," zamumlala. „Ale ještě předtím bych chtěla vyzkoušet tohle!" dodala a s hrdostí zvedla svůj nově nabytý luk do vzduchu. Najednou cítila, jak se jí do žil vlila nová dávka energie. „Bude to skvělý, ještě nikdy jsem... A, Evjenik?" zavolala na Amazonku, která stála opodál. „Myslíš, že bys mi to mohla ukázat?"

„Ukázat?" zopakovala po ní Amazonka nedůvěřivě a poté její pohled padl na předmět v Káfsiných rukách. „Aha, no, jistě. Tohle," ukázala na zbraň, „to je luk. Stačí?"

„To vím, ale tak snad chápeš, jak jsem to myslela, ne? Prostě... Mohla bys mi ukázat, jak se s tím, no..." Káfsi se zamyslela a zatočila se se zbraní okolo své osy. „Prostě, jak se z toho střílí tyhle špičatý věci?"

„Prý špičatý věci," odfrkla Evjenik a nezapomněla přitom důležitě protočit oči. „Abys věděla, toho luku a těch tvých špičatých věcí se ani nedotknu. A teď mě omluvte, princezno," rozloučila se s ní a dala se na odchod. Při tom oslovení se ani nesnažila skrýt svou jízlivost.

„Ev, kam to jdeš?" zaváhal Míro, když viděl, jak se Amazonka vydala rozhodným krokem k lesu.

„Potřebuju si od vás všech odpočinout," zavrčela, než mu zmizela mezi stromy.

Míro ji s ustaraným pohledem sledoval, ale nesnažil se ji zastavit. Bylo mu jasné, že něco takového v jejím případě nemělo smysl. Jakmile se Evjenik k něčemu odhodlala, šla si za tím a nikdo jí to nemohl rozmluvit, a to i kdyby se na hlavu stavěl. O tom se již princ zvládl několikrát přesvědčit na vlastní kůži.

„Jestli chceš," navrhl Míro, když byla Evjenik již z dohledu, „mohl bych tě s tím naučit zacházet já."

„Ty?" zaváhala Káfsi.

„No, ano," pokrčil rameny. „Proč by ne?"

„Copak ty s tím vážně umíš?" podivila se. „Nejste spíš jenom na meče?"

„Co na to říct, jsem vážně všestranný," zazubil se na ni, ale to už se do konverzace vložil někdo další.

„To ale nedává smysl," namítl Voithó, který celou dobu seděl pod stromem a vše mlčky pozoroval. „Sparťané luky nevyužívají, považují to..."

„... za zbraň zbabělců," dokončila za něj větu Káfsi s vítězným úsměvem.

„Takže vy mi nevěříte?" zaváhal Míro. „Dobrá, vy mistři předsudků. Tak teď dávejte pozor, ano?"

Po těchto slovech si od Káfsi převzal luk a jeden ze šípů. Vypadal přitom velice sebevědomě, nezdálo se, že by mu zbraň činila potíže. Míro napnul tětivu, jako by šlo o ten nejpřirozenější pohyb, který na světě vůbec existuje, a vystřelil šíp, jenž skončil ve kmeni nedalekého stromu.

„Tak co na to říkáte?" zazubil se na ně.

„No, trefil jsi strom. V lese," ušklíbla se Káfsi. „Skvělá práce, vážně."

„Tsk, jistě, jistě. Jen se podívej víc zblízka," pobídl ji.

Káfsi mu na odpověď věnovala pohled plný nedůvěry, ale protože sama nenašla důvod, proč by se k tomu stromu neměla vydat, tak prince nakonec poslechla. Ten Sparťan si nějak věří, ušklíbla se v duchu a už se těšila, až mu bude moci srazit hřebínek. V hlavě si již připravovala řeč týkající se jeho naprosto průměrné střelby, když vtom se zarazila. Zadumaně přejela dlaní po kůře stromu, ve které se nacházela menší prohlubeň. Jednalo se o místo kruhovitého tvaru a přesně v jeho středu se nacházel princův šíp. Jako by šlo o drobný terč, který Míro trefil, ale takový kousek byl z jejich vzdálenosti naprosto nemožný!

„Jak jsi to," Káfsi zamyšleně hodnotila princův výkon, „to je... to jsi vážně viděl?"

„Co bys asi tak řekla?" zazubil se na ni Míro. „Chceš si ten luk teda vyzkoušet, nebo ne?"

„Hmm," zamumlala a zadívala se na zbraň, která byla ještě stále v držení prince. „A co ty, Voithó?" řekla nakonec. „Nechceš mě to naučit ty?"

No ták, pobízela ho v duchu. Řekni, že to umíš taky. Že to umíš a že mě to naučíš! Když nemohla mít jako mentora Amazonku, pro kterou byl podle všeho luk jako prodloužená ruka, pak se stal Voithó druhou nejlepší volbou. Všechno, jen ne ten Sparťan. Všechno, jen ne ten Sparťan. Všechno. Jen. Ne. Ten. SPARŤAN! No, tak, Voithó, jen to řekni. Řekni, že mě to naučíš! Aspoň něco málo. Prosííím.

„Káfsi, j-já," začal Voithó opatrně, ale když viděl její nadšený výraz, tak strhl pohled na stranu. „Já z luku střílet neumím," řekl nakonec. „Promiň, princ Míro je v tom lepší."

„On, že je lepší?" podivila se.

„Tak... díky," zamumlal Míro, a i v jeho hlase bylo slyšet nemalé překvapení. Přirozeně očekával, že proti němu Voithó vyrazí jako rozezlený býk (nebo aspoň ne moc dobře naladěná koza), možná ho i vyzve k souboji kdo s koho, ale že by sám od sebe ustoupil? A ještě prohlásil, že je v této činnosti lepší? To byla novinka.

„No, tak jestli ti to teda nevadí," povzdychla si Káfsi poraženecky směrem k princi. „Myslíš, že bys mi ukázal, jak na to?" dodala a pozvedla jeho směrem luk.

„Za noc tě toho moc nenaučím, ale můžu ti předvést základ," pousmál se Míro a společně se dali do práce.

Princ v tu chvíli ještě netušil, jaký si to na sebe vlastně ušil bič. Nutno dodat, že i když byla Káfsi v roli studentky často, tak Míro, ten se vlastně ještě nikdy neocitl v pozici učitele a přirozeně byl tak ze své nové role mentora poněkud nesvůj. Ono se sice říká, že kdo neumí, tak učí, ale to není zase až tak úplně pravda. A pokud je vaším žákem někdo jako Káfsi, zasloužíte si příplatek za rizikovou práci.

Princova strategie byla původně prostá – chtěl jí dát prostor k objevování. Ať sama pozná, co je luk a co je šíp, on ji bude jen zlehka mentorovat. Tato taktika však brzy vzala za své, a to v moment, kdy se Káfsi při prvním pokusu podařilo luk téměř zlomit a poté si málem vypíchla oko šípem. Jak se Míro stihl velice rychle přesvědčit, jeho žačka se nedokázala vůbec na nic soustředit déle než pár vteřin a brzy se stala nebezpečnou nejen světu, ale i sama sobě. A tak se rozhodl změnit taktiku.

„Zkus to takhle," řekl a bez varování si za ni stoupl, aby jí pomohl upravit postoj.

Káfsi sebou při této akci zděšeně trhla. Nečekala, že se princ během učení dostane až tak moc do její blízkosti a už vůbec nepočítala s tím, že tam také už zůstane!

„Neboj," pokračoval Míro s lehkým úsměvem a srovnal jí ramena. „Správné postavení, to je základ," dodal a jednou rukou ji chytil za dlaň, ve které ještě stále držela svůj luk.

Káfsi se po tomto jeho počinu celá roztřásla. Přišla si velice zvláštně, vlastně celá nastalá situace na ni působila nezvykle, podivně, a princova ruka na té její jí také moc klidu nepřidala, vlastně právě naopak. Až jí z toho náhlého dotyku vyskočila husí kůže a vstaly i chloupky za krkem.

„Nedrž ten luk tak křečovitě," pokračoval Míro klidným hlasem a jeho prsty zlehka přejely po těch jejích.

Jak by po tomhle NEMĚLA držet luk křečovitě?! Káfsi si nebyla jistá, jestli si je Míro vědom toho, do jak nepříjemné situace ji to tady vlastně staví. On sám se zdál být klidný a vyrovnaný, takže nabyla dojmu, že to buď dělá schválně a užívá si její pocit bezmoci, nebo ty vyděšené reakce vůbec nezaregistroval.

„Ukazováček nad šíp," pobídl ji Míro a lehce ji vzal za ruku, kterou držela tětivu. Oddělil jí zmíněný prst od prostředníčku a prsteníčku, které zůstaly pod šípem.

„Zamiř," zašeptal a Káfsi ho poslechla.

Zhluboka se nadechla a natáhla tětivu. Míro ji držel za ruku tak, že ji nemohla napnout pouze paží, ale musela přitom zapojit i záda.

„A teď povol."

Káfsi vystřelila a její šíp se zabodl do kmene stromu. Tehdy se jí na tváři objevil spokojený úsměv.

„Bohové," zasmála se. „Já to dala!"

Stále tomu nedokázala uvěřit. Ona vystřelila! Vystřelila z luku!

„No, trefila jsi strom. V lese," neodpustil si Míro menší dloubnutí. Ne však, že by to Káfsi nějak zasáhlo.

„Ale trefila jsem se!" pokračovala v jásání. „Trefila jsem se, trefila jsem ten strom!"

„Tak to pozor, trefila jsi jen nějaký strom. My jsme ale mířili na ten druhý," dodal princ se smíchem a prstem ukázal na jejich původní cíl s prohlubní. Ten stál opravdu o kus dál.

„A není to jedno? Trefila jsem něco!" zazubila se na něj Káfsi. „Tohle je vážně... neuvěřitelný. Já vystřelila z luku, nikdy bych nevěřila, že se mi něco takového povede a já... Díky," zamumlala a stydlivě sklopila oči k zemi. „Bez tebe bych to nezvládla," pokračovala, zatímco pohled fixovala na trávu. „Díky, že jsi mě to naučil."

„Rádo se stalo," usmál se Míro a oba se poté vrátili zpět do jejich improvizovaného tábora.

Nyní muselo být i pomalejším žáčkům jasné, že je s oblohou něco v nepořádku. Všichni byli uzívaní a unavení, přesto slunce stále svítilo, jako by byl teprve čas oběda.

„Nevzbudili jsme tě?" zašeptala Káfsi, když přešla k místu, kde již nějakou chvíli mlčky odpočíval Voithó. Jeho oči byly zavřené, ale nezdálo se, že by spal. Káfsi v tu chvíli hodně připomínal Háda a jeho meditační sed.

„Vzbudili? Ne, vůbec ne," sdělil jí s úsměvem. „To jen to zatracené slunce," dodal mrzutě. Po těchto slovech si zastínil tvář před tím zlatým padouchem, který na ně po celou dobu tak vytrvale zářil.

„Uznávám, je to otrava," přitakal Míro a sedl si o kus dál. „Přesto bychom se měli prospat. Nebo se o to alespoň pokusit. Neztratíme tak přehled o čase a až se vzbudíme, půjdeme do delfské věštírny."

„Souhlas," přikývla Káfsi a lehla si do trávy. Natočila se na bok a Voithó vedle ní ji napodobil. Společně si vytvořili improvizovanou překážku před slunečním svitem, a nakonec se jim oběma povedlo usnout.

Míro tak v táboře zůstal tím úplně posledním, kdo byl ještě vzhůru. Zamyšleně ležel na své straně, daleko od spící dvojičky. Oči měl zavřené, přesto spánek ne a ne přijít. Jak by také mohl, když se zdálo, že je princova hlava něčím zaneprázdněna. Vypadalo to, že nad něčím hodně usilovně přemýšlí. Na tváři měl soustředěný výraz a zdálo se, že ho něco trápí. Ale jaké starosti by takový Sparťan mohl mít? Káfsi by si tipnula, že ho tíží jen to, že nemůže nikoho seřezat a ukázat tak svůj vojenský um. Kde však ležela pravda, na to by mohl odpovědět jen sám princ.

Míro nevěděl, jak dlouho takto zamyšleně ležel na místě, když mu k uším dolehly něčí kroky. Instinktivně se otočil za jejich zdrojem a zamžoural do slunce.

„Ev?" zaváhal se stále ještě přimhouřenýma očima.

Před ním opravdu stála Evjenik a na tváři měla naprosto nečitelný výraz. Míro nevěděl, kde byla a ani co dělala, ale raději se na nic neptal. Zdálo se, že mu to stejně neměla v plánu v blízké době sdělit. Evjenik si bez jediného slova lehla vedle něj do trávy a natočila se k němu zády. Míro byl její zamlklostí zmatený, ale nenechal se tím rozhodit. Znovu zavřel oči a pokusil se usnout. Nechápal, proč to bylo najednou tak těžké. Spánek mu obvykle nedělal problém, vlastně přicházel přesně ve chvílích, kdy ho chtěl. Dokázal usnout na povel, což mu dávalo nad nepřáteli jistou výhodu. Tak proč mu to nyní činilo takové obtíže? Proč si nedokázal vyprázdnit hlavu a zkrátka jen usnout?

„Zatraceně," povzdychl si a převalil se na záda. Ihned svého rozhodnutí hořce zalitoval, slunce mu nyní svítilo přímo do očí a v tuto chvíli šlo o asi tu nejpitomější spací polohu, se kterou mohl přijít. Pokusil se tedy natočit jinak, ale najednou cítil, že nemůže. Na jeho levou ruku byl zčistajasna vyvíjen nezvyklý tlak. Míro se opatrně ohlédl a spatřil původce celé této „nepříjemnosti".

Byla to právě spící Evjenik, která mu paži zalehla, ale nezdálo se, že by ji to nějak trápilo. Hlavu měla položenou na jeho rameni a na tváři spokojený úsměv. Míro zlehka ohnul zalehnutou paži v lokti a pohladil ji po zádech. V tu chvíli mu neuteklo, že se její úsměv ještě více rozjasnil. Tak ji už dlouho neviděl. Opravdu šťastný výraz se na její tváři objevoval zřídka, zvláště tento úsměv vypadal vážně spokojeně a on byl rád, že mohl opět spatřit i tuto její stránku. Byť jen při spánku, kdy se Evjenik tolik nehlídala.

Míro moc dobře věděl, jak na okolí jeho společnice působila a stejně tak chápal, proč ji duo Káfsi a Voithó považovalo za hrozbu. Jenže Evjenik onou hrozbou ve skutečnosti nikdy nebyla a jemu bylo líto, že tuto její stránku ostatní nevidí. Že ji ani vidět nemohou, protože to sama Amazonka nedovolí. Nikdy jim nedovolí spatřit, kým ve skutečnosti je.

---

A pro všechny věrné, co toto dílo čtou: můžete si užít ilustraci k této kapitole. Káfsin výraz v podobě stydlivého a agresivního "co se to sakra děje" červenání byl vážně oříšek, ale myslím, že jsem na něj přišla XD