Když Sophias dorazil k paláci Athény, nedokázal uvěřit svým očím. Pohled, který se mu naskytl byl jen velice těžce uvěřitelným. Plameny oblizovaly sochu bohyně Athény a tvořily kolem ní jednu velkou kouli plnou ohně.

„Princezno Káfsi!" zvolal, ale Káfsi ho v tu chvíli neposlouchala. Neslyšela jeho kroky, ani naléhavý hlas. V tu chvíli soustředila všechnu svou sílu na sochu bohyně. Z Káfsiných dlaní šlehaly ohnivé provazy, které sochu Athény obalovaly ze všech světových stran. Objímaly ji v plamenném sevření a nepouštěly.

„Snažil jsem se ji zastavit, ale bylo to marné," postěžoval si Voithó, který vše s ustaraným pohledem sledoval a ze všech sil se snažil vymyslet, jak tomu má učinit přítrž.

„Tohle zvládnu, ty běž zpět a dohlédni na to, aby sem náhodou nedorazil král," řekl Sophias a Voithó přikývl. Zatímco on se vracel zpět k theatronu, Sophias došel blíže ke Káfsi.

„Princezno dost!" osočil ji podruhé, ale Káfsi nereagovala. Zrovna byla uprostřed velice plamenné diskuse s bohyní.

Je to všechno tvoje vina, rozčilovala se Káfsi v duchu k soše Athény. Tvoje vina a všech ostatních. Já tu sílu nechci. Nechci! Byla zoufalá, snažila se ze sebe vyždímat veškerou magii, kterou v sobě mohla najít. Dostat ze sebe vše, co z ní kdy dělalo onen „prohřešek proti přírodě". To kvůli tobě jsem přišla o mámu, pokračovala Káfsi vztekle a vybíjela si svůj hněv na soše. To kvůli tobě mě otec nenávidí!

Kéž by tím stigmatem bylo něco vnějšího. Třeba takové znaménko, či tetování, zkrátka cokoli, co se dá strhnout, vypálit, odstranit. Jenže její problém nešel vyřešit ostřím nože, nešel vyjmout a zahodit. Magie byla v Káfsi hluboce zakořeněna a ona si toho byla až moc dobře vědoma. A nyní... nyní se chystala ony kořeny zpřetrhat. Už jen chvilku, pomyslela si Káfsi s potěšením. Přišlo jí, že plameny slábnou. Už jen chvíli a nebudu Magická.

„Řekl jsem dost," prohlásil Sophias stroze a bez varování ji chytil za ruku.

Káfsi sebou vyděšeně cukla a oheň zmizel.

„Sophiasi, co blázníš?" vyhrkla a ihned se mu podívala na dlaň. „Neublížila jsem ti?" zaváhala. Žádné zranění však nenašla. Nemožné, pomyslela si. Ještě před chvíli měla ruce v jednom ohni. Doslova. Jak je možné, že mu nic není?

„O co se tu snažíte, princezno?" zeptal se Sophias mírně.

Káfsi od něj jen odvrátila zrak.

„Běž pryč," zavzlykala. „Prosím, chci být sama."

Sophias jí však nevyhověl. Konejšivě jí položil ruku na rameno a znovu zopakoval svou otázku:

„O co se tu snažíte?"

Z jeho hlasu byl cítit klid a zájem, což Káfsi zarazilo. Očekávala spíše hněv. Hořkost. Zklamání. Vždyť to přeci pokazila! Dovolila bratrovi, aby předčasně prozradil její identitu a tím ohrozila i jeho, nebo snad ne?

„J-já," zakoktala Káfsi. „Já už dál nemůžu, Sophiasi," vzlykla. „Už nechci být Magickou. Ne, já už NEMŮŽU být Magickou! Chci být normální! Chci, aby se mi táta podíval do očí a neviděl ve mně hrozbu. Chci, aby mě měl rád, Sophiasi," fňukla a usušila si tváře do dlaní. „Já jenom chci, aby mě měl rád. A to nejde, když budu Magická. Musím se toho zbavit. Ta magie ze mě dělá někoho, kým nejsem."

Znovu namířila ruce na sochu a chtěla začít s celou plejádou plamenů hezky nanovo.

„Magie vás ale nijak nemění, princezno," zastavil ji Sophias. „Vše, co jste a kým kdy budete je jen na vás."

„Nesmysl," odsekla.

„Lidé nedokáží ovlivnit spoustu věcí," pokračoval. „Nevíme komu, kdy, kde a ani s čím se narodíme, a i když jste si vy nevybrala magii, magie si vybrala vás. A toho daru se nesmíte jen tak vzdát."

„Daru?" ušklíbla se Káfsi. „Být Magickým není dar, ale prokletí."

„Záleží na úhlu pohledu," řekl Sophias s lehkým úsměvem a sehnul se k zemi, odkud vzal střep, který musel dříve odpadnout z jednoho z mramorových sloupů.

„Co třeba toto," řekl Sophias a ukázal na střep. „Je to dar, nebo prokletí?" zeptal se.

„To záleží na tom, jestli mi ho dáš, nebo mě s ním vezmeš po hlavě," zazubila se na něj Káfsi a znovu si utřela slzy do dlaně, tentokráte se přitom ale pousmála. Její nálada se o něco zlepšila.

„Já vám ho dám," řekl Sophias a vložil jí střep do dlaně. „A teď mi povězte, jak se cítíte. Je s vámi něco jinak? Je něco v nepořádku?"

„Sophiasi, neuhodila jsem tě nechtěně do hlavy?" zasmála se Káfsi. „Nejsi nemocný? Vždyť tohle je jenom nějaký střep, co by to se mnou asi tak mohlo udělat?"

Sophias jen pokrčil rameny.

„V tuto chvíli jste jediná v království, co má ve svém držení tento střep. Nežádala jste o něj. Nechtěla jste ho. Prostě jste ho dostala. Někteří lidé se vás mohou bát a možná ten střep budete muset skrývat a dělat, že ho nemáte, ale jedno víme s jistotou. Se střepem, či bez, stále jste to vy. Už víte, kam tím mířím?"

„Asi ano," přikývla Káfsi a zamyšleně se na ten kus mramoru podívala.

„Takže proč si myslíte, že by vás měla změnit magie?"

„Protože je to, já nevím, magie? A tohle je něco, co odpadlo z budovy?" odfrkla Káfsi a odhodila střep na stranu. „V tom je značný rozdíl, víš?"

„Co jsem viděl, tak ta vaše magie spočívala jen ve šlehání plamenů do všech stran. Ten střep mi přišel mnohem zajímavější," usmál se Sophias.

„Výborně," povzdychla si Káfsi a frustrovaně si sedla na schod pod sochou. „Tak já už teď vážně nevím, co mám dělat. Snažila jsem se Magických zastat na turnaji, nevyšlo to. Teď se snažím stát člověkem, a to je taky ztracené. Asi mi už došly možnosti. Budu vždycky jenom vyvrhelem."

„Ještě je tu jedna věc, která by stála za zkoušku," řekl Sophias tajemně.

„Vážně?" zaváhala. „A jaká?"

„Můžete se s tou mocí naučit žít," odpověděl. „Nenechte si od nikoho namluvit, že je s vámi něco špatně. Být jiný neznamená nutně být špatný."

„Tobě se to snadno říká," povzdychla si Káfsi. „Ty nejsi jiný. Ty jsi naprosto normální, jak bys mě mohl pochopit?"

„Naprosto normální?" řekl Sophias a na jeho tváři se objevil pobavený úsměv.

„No, ano," zaváhala. „Jsi normální, nebo snad... ne?"

„Podle čeho to poznáte, když vám to neřeknu?" pokračoval Sophias tajemně.

„Teď už mě vážně rozčiluješ. Já chápu, že se snažíš ukázat, jak jsme si všichni podobní a tak vůbec, ale to já se tu potýkám s předsudky, zatímco ty –"

Najednou se kolem ní zvedl vítr. Káfsi vstala a rozhlédla se kolem. Přišlo jí, že stojí uprostřed svého osobního víru a než se nadála, ucítila, jak ztrácí půdu pod nohama. Co se to, zaváhala. Nedokázala ze sebe vydat ani hlásku, jen s otevřenou pusou zírala k místu, kde předtím seděla. Nyní její nohy levitovaly nad zemí. Vznášela se.

„Ale... jak?" vykulila oči.

„Někdo by to nazval trikem," řekl Sophias s úsměvem, „jiný magií."

Poté Káfsi ucítila, jak vzduch okolo ní slábne a ona se snáší zpět k zemi.

„A-ale, ale, ale," zakoktala, když pod sandály našla opět pevnou půdu. „Co tohle...A taky...ty... ty jsi taky... Magický? Jak, no, jak dlouho?" vyhrkla roztřeseným hlasem.

„Rozhodně je to kratší doba, než jste s touto silou strávila vy," pousmál se.

„A kdo všechno o tom ví?" pokračovala Káfsi ve vyptávání.

„Jen vy, princezno. Čím méně očí a uší o tom ví, tím lépe."

„Ale proč ses mi s tím svěřil?" nechápala. „Vždyť, co když se třeba nechtěně prořeknu?" zpanikařila.

„Toho se nebojím. Věřím vám, princezno," řekl Sophias s úsměvem. „Navíc, každá věc má svůj účel a ani magie není výjimkou," dodal. „Navrhuji tedy, abychom zde přestali tyranizovat sochy nevinných bohyň a soustředili se na to, co je důležité."

„A co by to mělo být?" zaváhala Káfsi.

„Nu, možná spíše ‚kdo'," opravil se Sophias. „Budeme se totiž soustředit na vás. Teprve když se svou silou splynete v jedno, budete schopna splnit svůj účel."

„A tím je?" zaváhala Káfsi.

„To zatím bohůmžel nevím," řekl omluvně. „Ale věřím, že společně na to přijdeme."

„Tak dobře," přikývla. V tu chvíli byla té myšlence opravdu nakloněna, jenže to nemělo mít dlouhého trvání.

Když Káfsi se Sophiasem dojeli zpět k paláci, čekalo je nepříjemné překvapení.

„Půjdete s námi," řekl jeden z vojáků a Káfsi předpokládala, že se to týká jí. Místo toho se však skupinka věnovala Sophiasovi.

„Počkat, co to má znamenat?" vyhrkla.

Sophias možná neprotestoval a zřejmě mu myšlenka, že bude někam odveden partou ozbrojenců, vůbec nevadila, ale Káfsi měla na celou situaci jiný názor.

„Princezno," obrátil se k ní Sophias, „za své činy nesu zodpovědnost jen já sám. Nechte mě se o to postarat."

„Ale to přeci –" začala, ale větu nedokončila.

„Prosím," přerušil ji Sophias. „Vše bude v pořádku."

Říkal to tak jistým tónem. Tak proč těm slovům vůbec nevěřila?