„Viděl jsi to?" vyhrkla Káfsi, která jako první zaznamenala, že se pod hladinou něco mihlo.

Míro jí věnoval nechápavý pohled a nahnul se přes okraj lodi.

„A co jsem měl vidět?" zaváhal. „Je tam snad něco? Že by další bůh?" zeptal se jí pobaveně.

„Cože? Bůh?" ušklíbla se a pak nasadila zamyšlený výraz. „To ne, asi. Teda... Já... Já vlastně ani nevím, co jsem tam viděla. Myslela jsem si, že... Ale asi... asi ne," zasmála se nervózně. „Už jsem asi přišla o rozumu. Ano, určitě blázním. Nesnáším vodu a poslední dobou se jí nemůžu zbavit, ať dělám, co dělám."

„Hmm, takže ty nesnášíš vodu?" zopakoval po ní Míro s podivem. „A to pročpak? Co ti ta zákeřná voda udělala?"

„Co by," odfrkla. „Snaží se mě zabít, o to jde. Já totiž..." Káfsi se na chvíli odmlčela a zhluboka se nadechla, ta slova se velice těžce vyslovovala nahlas. „Neumím plavat."

Jakmile to dořekla, tak se setkala s princovým překvapeným výrazem.

„Neumíš?!" vyhrkl Míro a v tu chvíli se neubránil smíchu. „To přece není možné! Každý to umí, vždyť... Je to vážně jednoduché! Zvládne to i malé dítě."

„No, vidíš, a to je přesně ten důvod, proč jsem se to ještě nenaučila," zamumlala otráveně.

Věta „vždyť je to jednoduché" pro ni představovala rychlou a účinnou ztrátu motivace. Pokaždé to bylo stejné. Člověku dá velkou práci a nezměrné úsilí přiznat, že něco nezvládne a ostatní se na něj hned otočí a poví mu, jak je to vlastně jednoduché. Že to umí každý! Za to by nejraději vraždila. Asi to tak jednoduchý není, ne? Jinak bych to už taky uměla, pomyslela si kysele. Teprve nedávno se jí podařilo udržet se nad vodou, a to jen kvůli tomu, aby mohla někomu pořádně vyhubovat. Jinak si přišla jako ztracený případ.

Některé věci jsou asi snadnější, když je člověk dítětem, pomyslela si a znovu se zadívala na moře. Najednou sebou prudce trhla a uskočila zpět.

„Dobře, ta-takže... u-určitě tam něco je," zakoktala a s vyděšeným pohledem přejela po palubě, jako by hledala pomoc.

„Ale no ták," zasmál se Míro a znovu se nahnul k vodě. „Určitě tam nic," řekl, ale najednou se i on zarazil a vytřeštil oči. „Na stranu!" křikl a stáhl Káfsi k sobě.

Stalo se tak právě včas, do místa, kde ještě před chvílí stála Káfsi, dopadl ohromný pařát, který se okamžitě chytil zábradlí lodě. Jeho ostré drápy se přitiskly na dřevo, až to vypadalo, že ho brzy rozdrtí, ale k jejich překvapení se tak nestalo. Plavidlo zatím ještě stále drželo pohromadě. Káfsi se zadrženým dechem sledovala, jak se drápy onoho monstra pomalu roztahují po boku lodi a netrvalo dlouho, než se objevil další pařát. Ten se zachytil z druhé strany a též se lodě už nepustil.

Šok námořníků z nenadálého objevu šupinami pokrytých „hnát", jak tyto končetiny nazvali, však brzy pominul. V tu chvíli bylo všem přítomným jasné, že po nich jde nějaká stvůra z hlubin moře a je potřeba se připravit k obraně. Muži vyskočili od svých vesel a tasili meče i Káfsi s princem přirozeně udělali to samé. Míro poté bez zaváhání přistoupil k jednomu z pařátů a několikrát se po něm ohnal.

„Počkej!" vyrušila ho Káfsi. „Neubližuj tomu tolik, vždyť to zatím nic nedělá!"

Káfsi v hloubi duše stále doufala, že pokud to zvíře (nebo ať už to bylo cokoli) nechají být, tak jim to oplatí stejnou mincí. Se strachem v očích se podívala na pařát, který však na princovo činění překvapivě nijak nereagoval. A též na sobě nenesl žádné škody. I přestože do toho pařátu Míro několikrát velice silně sekl, tak se smaragdové šupiny, které končetinu pokrývaly, zdály být neproniknutelným štítem.

„Vážně? Neubližuj tomu?" vyprskl princ rozezleně. „Vždyť se tomu ani ublížit nedá!" dodal a jakmile to dořekl, tak se celá loď zvedla do vzduchu. Vlastník pařátů měl zřejmě jejich pošťuchování dost a rozhodl se proti nim razantně zakročit.

Káfsi při nenadálém pohybu lodi vzhůru zavrávorala a jen taktak se zachytila zábradlí, aby nepřelétla.

„Jsi v pořádku?" vyhrkl Voithó, když k ní doběhl.

„Ano, ale... Co to zatraceně je?" vypískla.

Loď sebou po této otázce znovu cukla a Káfsi udělala několik nedobrovolných kroků dozadu.

„To bude Cetus," odpověděl jí Voithó s připraveným mečem, který mu již Káfsi stihla vrátit.

„Nepěkná potvora," dodal Míro zamyšleně. „Musíme se toho zbavit."

Jakmile to dořekl, dopadl na palubu stín.

„To je vážně...," začal Míro, ale nebyl schopný svou myšlenku dokončit.

„...ocas?" chopila se slova Káfsi a snažila se nedat najevo, jak moc jí vlastně v tu chvíli bylo do breku. To zvíře má taky ocas? Takhle OHROMNÝ ocas?

Káfsi v tu chvíli napadlo, že mají co dočinění s mořským hadem. S podle všeho docela ohromným mořským hadem, který se nedá zranit, což byl tak trošku problém.

Lodí projel další otřes, tentokráte se zapotáceli úplně všichni na její palubě. A z hladiny pod nimi se začalo něco vynořovat. Hlava. A nejen tak ledajaká. Když se Káfsi na to zvíře podívala, připomnělo jí ohromnou hlavu ještěra. A ani zde nechyběly stejné neproniknutelné smaragdové šupiny. Cetus měl přední končetiny zvednuté a vypadal jako obří kotě, které si hraje s klubkem vlny. V tomto případě však bylo klubko nahrazeno jejich plavidlem a všem bylo jasné, že pokud se tahle kočka utrhne ze řetězu, tak to bude mít nepěkné následky.

„Hej!" křikla Evjenik a rozeběhla se jejich směrem. Přitom obratně přeskočila ocas, jenž se začal pomalu sunout po palubě lodi, kterou si tímto způsobem omotával.

„Ty!" křikla a Voithó udělal překvapený krok dozadu, když zastavila právě u něj. „Mám plán, jak to porazit, ale potřebuju pomoc. Dělej."

„A proč bych – "začal, ale ona ho přerušila.

„Dělej!" zopakovala a rozeběhla se pryč, tentokrát směrem k zádi.

„Do toho," pobídla ho Káfsi. „Zvládnu to tady, ty běž!"

Voithó jí věnoval ustaraný pohled a dalo se na něm poznat, že mu to nedělá radost, ale nakonec se rozhodl poslechnout. Bude tu Amazonku následovat, vždyť řekla, že má plán, tak proč to tedy neskončit?

Když za ní s jistou nedůvěrou dorazil, nalezl ji, jak se nahýbá přes zábradlí a shlíží na příšeru, která je v tuto chvíli ještě stále držela v šachu.

„Takže co máš v plánu?" zeptal se jí, a přitom se snažil maskovat nelibost, kterou v něm blížící se spolupráce vyvolávala.

„Oči," odpověděla mu stroze a namířila svůj meč do dáli.

Voithó se zadíval směrem, kterým ukazovala. Cetus splýval ve vodě, tlamu měl zeširoka otevřenou a oni tak mohli spatřit jeho silné čelisti a neméně silné, a na pohled velice ostré, tesáky. Na tu tlamu by byl schopný ještě nějakou chvíli zírat jako v transu, dávalo smysl, že se jeho pohled upře k místu, které je mohlo nejvíce ohrozit, ovšem když mu Evjenik sdělila to prosté slovo „oči", tak se rozhodl, že zkrotí svůj strach a pokusí se najít zdroj zraku. Tehdy pochopil, co tím slůvkem Amazonka vlastně myslela. Cetus měl oči, to ano. Za normálních okolností malá a těžce přehlédnutelná očka umístěna po stranách hlavy, ale nyní, nyní byla jasná a rudě žhnoucí.

Voithó hlasitě polkl. V tu chvíli mu bylo jasné, že pokud něco rychle nepodniknou, tak se jejich loď brzy dočká svého konce. O rudých očích mluvila i Káfsi a on si byl téměř jistý, že nejde o náhodu. Z nějakého důvodu je zatím ta mořská potvora jen držela na místě a nic kromě několika šmátranců po námořnících nepodnikala. Tato klidná nátura však mohla kdykoli zmizet. A možná, že právě oči byly tím slabým místem, které hledali. Nyní se k nim museli jen dostat.

„Odvedeš jeho pozornost," oznámila mu poté Evjenik.

„Cože?" vyhrkl. „Bohové, a to jak?!"

„Mám snad dělat všechno za tebe? Však ty už něco vymyslíš," ušklíbla se a přeskočila přes zábradlí na pařát, po kterém začala slézat dolů.

Voithó jí na to jen něco nesouhlasně zafuněl a poté se ohlédl přes rameno. Spatřil, jak se Míro, Káfsi, Alexandros a několik dalších lidí snaží zbavit druhého pařátu i ocasu, nezdálo se však, že by jejich úsilí přinášelo nějaké ovoce. Třeba by mohl místo špinavé práce pro Amazonku zvolit tuto cestu? Pomoct jim? Kdoví, třeba zrovna on na něco přijde. Prolomí ty neproniknutelné šupiny. Vždyť cokoli bylo lepší než běhání za Evjenik! Proč by ji vlastně měl následovat? Proč by ji měl poslouchat? Proč by se o ni měl vůbec starat? Voithó věděl, že nemá povinnost Amazonce pomáhat a už vůbec ne lézt po Cetusovi a dělat ze sebe chodící návnadu. Jenže tento záporný postoj mu moc dlouho nevydržel. Když spatřil, jak Evjenik neohroženě slézá po pařátu dolů a je tak blíže a blíže k příšeře, tak cítil potřebu krýt Amazonce záda. Instinkt vojáka byl tuze silný, on zkrátka musel vyrazit kupředu a chránit člena výpravy. Musel, a to i když tím „členem výpravy" byla ona, což se mu vůbec, ale vůbec, nelíbilo.

„Já jsem vážně blbec," povzdychl si, a nakonec se i on dal do slézání.

Voithó to zvládal s podobnou ladností jako Evjenik, která nyní již stála na břiše monstra a on najednou začínal chápat, proč Amazonka požádala o pomoc jeho a ne prince. Těžkopádný Míro by na jeho místě nevydržel ani pár vteřin a už by slétl do moře. Voithó si dokázal vykreslit princův překvapený výraz v živých barvách a při té myšlence se neubránil úsměvu. Představa padajícího Sparťana mu přišla zábavná a jeho mysl se tak na moment vzdálila od veškerého dění.

„Dávej pozor!" křikla po něm Evjenik, a vytrhla ho tak ze zamyšlení.

Voithó po jejích slovech opět zpozorněl a zaválel po pařátu několik sudů rovnou za Amazonkou. Stalo se tak právě včas, ocas příšery ho díky tomu o kousek minul a nesrazil pryč. Cetus zřejmě zaznamenal přítomnost dvou človíčků na svém těle a rozhodně neměl v plánu si je tam držet dlouho. Nebo, že by tomu bylo právě naopak? Kromě tohoto zásahu ocasem monstrum nic dalšího nepodnikalo. Působilo to, jako by snad bylo i samo zvíře zvědavé, co mají v plánu. Jaký bude jejich další krok. Co dokáží vymyslet.

Voithó se tím snažil nezneklidňovat a opět se postavil na nohy. Cítil, jak mu do sandálů natéká studená voda, která se na břiše příšery držela. I to byl jeden z důvodů, proč měl také problém s udržením rovnováhy. Povrch břicha byl kluzký, a navíc se s každým nádechem té „mořské potvory" lehce vzdouval, takže udržet se na něm alespoň ve trochu vzpřímené poloze bylo velice náročné. Objev břicha s sebou však nesl i jednu dobrou zprávu – zjevně našli další slabé místo nepřítele, místo bez šupin. Kromě očí se tak i břicho dalo považovat za zranitelnou část těla.

Voithó se ohlédl a spatřil Evjenik, jak míří k hlavě příšery. Vytušil, že nyní přišla jeho chvíle. Jen on, meč a břicho. Úkol byl jasný: musí odpoutat pozornost Cetuse od Evjenik a toto se zdálo být vítěznou kombinací. Ihned se chopil meče a vší silou ho zarazil do kůže. Prorazil světlý povrch připomínající odhalené břicho ještěrky, a krátce nato vytryskla z poraněného místa černá mazlavá krev. Tehdy se ozvalo zaúpění a voda pod jejich sandály začala nabírat na výšce.

„Co to děláš?" vyhrkla Evjenik a zavrávorala.

„Říkala jsi, že mám odvést jeho pozornost!"

„Ano, máš odvést pozornost, ne ho nas– " rozohnila se, ale najednou ucítila, jak se kolem ní obtočil jeden z pařátů.

Hned nato dopadla loď s námořníky do vody. Ozvalo se mohutné cáknutí, a i když plavidlo nebylo v nijak velké výšce, i tak se prostorem prohnalo několik větších vln. Voda zaplavila i místo, kde ještě před chvílí stáli Voithó s Evjenik, ale pro Amazonku představovaly vlny ten nejmenší problém.

„Ugh," vyprskla rozhněvaně a pokusila se vymanit ze sevření té nestvůry. Z toho dusícího stisku se jí rozklepaly ruce. Přišlo jí, že v pažích nemá prakticky žádnou sílu a ať dělala, co dělala, tak od sebe nebyla schopna ten pařát oddálit.

Evjenik nervózně polkla. Cetus byl oproti ní masivní a ona si ještě nikdy předtím nepřišla tak bezmocná. Tak drobná. Ještě jednou vynaložila sílu na to, aby ze sebe ten pařát dostala, ale bez výsledku. Pokud se něco změnilo, tak Cetus svůj stisk ještě více zhoršil, až jí tím vyrazil dech.

Evjenik se ohlédla k místu, kde ještě předtím stál Voithó. Právě on byl v tu chvíli její poslední nadějí, i když si to nechtěla přiznat. Jenže když otočila hlavu, tak Voithó nebyl nikde k nalezení. Rozezleně stiskla čelisti k sobě a vycenila přitom zuby. Nyní bylo tělo příšery z velké části pod vodou a Voithó pryč. Na to existovala jen dvě řádná vysvětlení. Buď byl Voithó zbabělec a utekl, nebo se utopil. Pro jeho dobro doufala, že v té vodě zahynul, protože jestli ne, tak ho měla v plánu po své smrti chodit strašit.

Evjenik se se stále ještě vyceněnými zuby zkusila stisk povolit. Šlo o její poslední pokus, a tak do toho dala veškerou sílu, kterou ve svém těle našla. Jenže to nemělo smysl, pařát nepovolil. Její paže po tomto kousku úplně vypověděly službu a Evjenik s povzdychem zavřela oči. Zdálo se, že byl její osud oficiálně zpečetěn. Pokud by náhodou dokázala přežít ten drtivý stisk, tak měla jisté místo v jeho tlamě. Přesně tam s ní totiž ten pařát směřoval. K tlamě. K té zubaté, nepěkné tlamě. Pomalu se připravovala na nejhorší, ale to neznamenalo, že se úplně vzdala. V hlavě se jí již odvíjely odvážné scénáře týkající se jí, meče a vnitřku žaludku jedné mořské obludy, když ucítila pohyb. Něco se jí mihlo u obličeje a ona zprudka otevřela oči, aby si to prohlédla. V tu chvíli spatřila, jak se Voithó odráží z pařátu a skáče monstru rovnou na hlavu.

---

Jak to dopadne? Mnoha způsoby. Buď bude z mořské příšery sushi, nebo Cetus dostane snídani i svačinu na zlepšení dne. Jako bonus tu máme ilustraci na dva způsoby. V hlasování na Instagramu zvítězila verze A, ale nechám vám tu obě.