Znovu na moři. Káfsi se po vstupu na loď zvedl žaludek a už se neuklidnil. Ještě stále měla před očima matčin ustaraný výraz, když jí po svém návratu do paláce oznámila, že se musí opět rozloučit. Královna v tu chvíli vůbec nechápala, proč její dcera tak náhle odjíždí, navíc v doprovodu prince, onoho Sparťana, se kterým i sama Káfsi prakticky před několika hodinami nechtěla mít nic co dočinění, ale její rozhodnutí respektovala. Musela. Nic jiného jí ani nezbývalo a Káfsi díky tomu věřila, že se jí povedlo královnu trochu uklidnit a alespoň částečně zaplašit její obavy. Jistá si tím však nebyla. Pravdu jí přeci říct nemohla, ta byla těžce uchopitelná i pro ni samotnou. Jen s obtížemi by se jí vysvětlovalo, že mají bohové Olympu (už zase) potíže a že z nějakého naprosto nepochopitelného důvodu je do toho (už zase!) zapletena její maličkost. A tak se jen zmínila o tom, že musí odcestovat, ale určitě se jí brzy ozve a zase ji i krále navštíví.

Káfsi pohlédla do slunce a zhluboka se nadechla. Nádech a výdech, přesně to potřebovala. Potřebovala opět cítit kontrolu. Potřebovala najít ve veškerém tom chaosu klid, a tak praktikovala svou rutinu z pirátské lodi. Další nádech, při kterém nasála do nosu mořský vzduch, jehož slanost cítila až na jazyku. Bylo to tak příjemné. Takhle asi chutná svoboda, pomyslela si a znovu naplnila plíce mořským vzduchem. Z dálky k jejím uším doléhal rozčilený hlas, ale tím se neznepokojovala. To se Alexandros snažil namotivovat námořníky, aby se neflákali a Káfsi se přitom neubránila úsměvu. Ten to s lidmi opravdu uměl. Přesně věděl, kdy má nasadit hodného vojáka a kdy zase zlého.

„Nějaké zprávy od boha podsvětí?" ozval se Voithó, který se k ní připojil na přídi.

„Ne, ale on se jistě už brzy objeví," odpověděla mu s lehkým úsměvem.

Pokud ji minulé dobrodružství něčemu naučilo, pak tomu, že se na Háda může spolehnout. A také tomu, že když nevíš, co dál, vyrazíš do Delf.

„Víš, co bych si teď vážně přála?" obrátila se na něj po chvíli se zasněným tónem a Voithó mlčky zavrtěl hlavou. „Aby tu byli Alexander a Nero," povzdychla si. „Ti noví jsou totiž vážně příšerní."

„Mně o tom povídej," zasmál se. O tom, jak jsou „ti noví vážně příšerní" si již stihl udělat obrázek.

„No, vidíš, a to jsem se tě ani nezeptala, jak to vlastně zvládáš?" vyhrkla. „Vždyť oni tě přeci přepadli. Zajali! Spoutali! Oni jsou takoví," začala, ale v tu chvíli si nedokázala vzpomenout na žádnou dobrou nadávku. „Jsou to škeble," řekla nakonec. „Ano, jsou to škeble."

„Škeble?" zopakoval po ní Voithó pobaveně.

„Přesně tak, škeble," stála si za svým. „Jsou slizcí, nedobří a z hlubin moře, které je tím nejpříšernějším místem, co jde."

„Hmm, to dává smysl," přitakal s úsměvem.

„Že jo? Vždyť jsem to taky vymyslela."

„To ano. A jak se ti líbí plavba tím nejpříšernějším místem, co jde?" popíchl ji.

„Je to vážně paráda," odsekla. „Nikdy mi nebylo líp a... Ach, jo. Proč tam nemůžeme prostě doletět? Létání by bylo o tolik lepší!"

„Dovolím si nesouhlasit."

„Ale vážně, jen se zamysli!" nevzdávala se. „Létání je skvělé! Mám pocit, že ho nedokážeš ocenit, protože jsi ho zažil jenom jednou a přitom jsi, však víš, nedával moc pozor," pousmála se.

„Náhodou jsem byl velice pozorný!"

„Vážně? A co takhle něco zkusit? Zavři oči," pobídla ho a jakmile to dořekla, tak si mu stoupla za záda.

„Zkusit?" zaváhal. „A to poletím přes palubu, nebo tak?"

„Ale vůbec ne," pousmála se a chytila ho za ruce. „Ničeho se neboj a teď rozpaž. To budou tvoje křídla."

„Takže vážně poletím," povzdychl si s úsměvem, ale poslechl ji. „A co teď?"

„Počkej ještě chvilku," řekla a chytila ho kolem pasu.

Voithó s podivem povytáhl obočí a poté nastalo ticho, které bylo chvílemi přerušované Káfsiným rozezleným mumláním.

„Ehm, můžu vědět, co to právě teď vyvádíš?" zasmál se, když její napružené frflání zvolna nabíralo na síle.

„Chtěla jsem tě nadzvednout, aby to vypadalo, jako že lítáš!" ozvalo se za jeho zády naříkání. „Bylo by to tak kouzelný! Ale ty jsi tak těžký!"

„Aha," pousmál se a otočil se k ní. „No, musím říct, že s těma rozpaženýma rukama a větrem ve vlasech se ti to docela povedlo."

„Myslíš?" zajásala. „Tak... díky," dodala a opřela si o něj hlavu.

Káfsin pokus o lekci létání byl možná u konce, přesto se ho nepouštěla a místo toho přešla do jednoduchého objetí. Přitulila se k němu, jako by u něj hledala bezpečí, a tím ho lehce zaskočila. Voithó chvíli překvapeně držel ruce rozpažené, ovšem poté jí objetí s radostí opětoval. Byl si vědom toho, jak moc jí plavba nedělá dobře a udělal by cokoli, aby jí ulehčil trápení.

„A v něčem máš vážně pravdu," dodal, když se ho pustila. „Tohle létání nebylo zlé, i když... Já radši vážně zůstanu oběma nohama na zemi. Je to jistější."

„Tak dobře," pousmála se. „Tvoje volba."

Oba pak ještě chvíli zůstali stát v tichosti na přídi, než se k nim připojil někdo další. Ani nebylo třeba, aby se ta osoba ohlásila a Káfsi už hlasitě protáčela oči. Zase on, pomyslela si otráveně a když se ohlédla, tak si svou domněnku ověřila. Opravdu k nim kráčel on, ten Sparťan osobně. Káfsi stálo velké úsilí, aby se ovládla a nepředvedla mu krásy létání v praxi.

„Co tady chceš, Sparťane?" vyprskla po něm ještě dříve, než se u nich stihl Míro zastavit. Ten však nasadil radostný úsměv, jako by se mu právě dostalo toho nejvřelejšího přivítání.

„Přišel jsem si s tebou jenom promluvit," odpověděl s jistou nevinností a pak stočil pohled k místu, kde stál Voithó.

„Tak mluv," pobídla ho. „Nikdo ti v tom nebrání."

„Myslel jsem... o samotě," doplnil se.

Káfsi si užuž chystala kousavou odpovědět ve formě „neexistuje nic tak důležitého, abys to nemohl říct jim oběma", ale nakonec to byl Voithó, kdo se chopil iniciativy.

„Budu poblíž," sdělil jim Voithó stroze, téměř jako výhružku či varování, a odtáhl se od přídě.

Výborně, právě odchází jediná osoba, se kterou se tady dalo mluvit, povzdychla si Káfsi v duchu, ruce ještě stále zkřížené v obranné póze. Když Voithó odešel, tak se naštvaně otočila zpět k moři. Se vzteklým pohledem zírala na horizont a ani jednou se na prince nepodívala. Proč taky? Chce mluvit, tak ať mluví.

Míro jí však toto nepřátelství překvapivě neoplácel, jen tam tak zamyšleně stál a snažil se vymyslet, jak začít. Chtěl jí povědět jen ta správná slova, která si předtím tak pečlivě připravil, ale najednou měl v hlavě úplně prázdno.

„Chtěl jsi se mnou mluvit, ne?" zeptala se ho po chvíli mlčení jedovatě. „Tak mluv."

„Já, ehm," odkašlal si a vypadal přitom velice nervózně. „Myslím, že jsme vykročili špatnou nohou," řekl nakonec.

No, nepovídej! Káfsi se držela, aby mu to nevmetla do tváře. Prý „špatnou nohou"! Tak by určitě jejich setkání nenazvala. Když tak nad tím přemýšlela, jen těžce by ve slovníku hledala něco, co by události jejich seznámení dokázalo popsat. Málokdy se stane, že je váš přítel unesen, vy přepadeni, napadeni, málem zabiti a je vám vyhrožováno posednutým bohem. Tomu se říká hodně divoké pondělí!

„Proč jsi tady, Sparťane?" zeptala se ho poté s opovržením a poprvé za celou dobu jejich rozhovoru se na něj otočila. Alespoň na chvíli, než opět stočila zrak k temným hlubinám moře, které jí sice naháněly hrůzu, ale mnohem menší ve srovnání s osobou, která stála vedle ní.

„No, kvůli tomuhle," pousmál se.

„Čemu?"

„To, s jakým odporem mě oslovuješ. To tvé Sparťane," zasyčel. „Ty o mně musíš mít vážně špatné mínění."

„Tak špatné mínění?" procedila mezi zuby. „Vždyť ty jsi Sparťan!" zdůraznila. „Házíte slabá miminka z útesů, malý kluky nutíte do vojenského výcviku a jste ti největší... nezdvořáci! Ano, nezdvořáci, co vůbec existují."

„Nezdvořáci? Ale no taaak. Takže jsem tedy Sparťan," zaimitoval její pohoršený hlas, „a ještě k tomu nezdvořák? To vážně zabolelo, víš o tom? A navíc, to s tím házením nemluvňat z útesů, to je jenom ošklivá pomluva. Proč bychom něco takového vůbec dělali?"

„Co já vím," zavrčela. „To vy jste ten silný národ válečníků."

„Ale ne kvůli tomu, že bychom házeli mimina z útesů," řekl, a přitom se pobaveně chytil za hlavu. „To je jenom pomluva, kterou o nás šíří naši nepřátelé. My Lakedaimónští totiž máme jinou filozofii, víš? Silného válečníka ti může dát jenom silná žena."

„Senzace, tak proč si nějakou nenajdeš, ty jeden... Lakedaimónče," Káfsi se přitom oslovení málem zapletl jazyk, ale zvládla to, „a mě nenecháš být?"

„To právě nemůžu," odpověděl jí neurčitě.

„Nemůžeš, nebo nechceš?" odsekla. „Co já vím, tak sňatek domluvili naši otcové a vzhledem k tomu, že ten můj do toho už mluvit nemůže," prohlásila hrdě, „co ti brání promluvit si s tím svým?"

„To je právě to, já nemůžu – " začal, ale Káfsi byla z toho slova již otrávená.

„Co nemůžeš?" přerušila ho.

„No, nemůžu."

„Jak jako nemůžeš?"

„Zkrátka nemůžu!"

„Ale proč?!"

„Protože je mrtvý!"

Káfsi několikrát zmateně zamrkala. V tu chvíli ze sebe nedokázala vysoukat vůbec nic. Jen tam tak mlčky zaraženě stála se zrakem stále ještě upřeným na prince.

„Ach, tak," hlesla po chvíli omluvným hlasem. „To... promiň. Nechtěla jsem... Nemyslela jsem to tak."

V tu chvíli se cítila tak trapně. Úplně zapomněla na to, že byl jeho otec vážně nemocný. Dávalo tedy smysl, že se i on podíval do podsvětí.

„Byl to dobrý král," řekl Míro a tentokrát to byl on, kdo upíral pohled na obzor. Jasné slunce mu zářilo do očí, ale to mu v tu chvíli vůbec nevadilo. „O to větší povinnost mám, abych splnil jeho poslední přání. Víš, Káfsi, kdyby ses mi v tom chrámu nepostavila, kdybys mi nečelila, tak já bych tě snad i nechal jít, ale to, co jsi předvedla s tím mečem..." Na jeho tváři se znovu objevil úsměv. „To bylo úžasné. Jsi princezna-bojovnice, přesně tak mi tě otec popisoval a já mu to nevěřil. Ale teď jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že měl pravdu."

„A to si nemůžeš najít jinou princeznu-bojovnici?" zaváhala. „Určitě nejsem jediná, co umí alespoň trochu zacházet s mečem a navíc... Já v tom ani nejsem dobrá! Porazil jsi mě a když jsem se předtím účastnila toho zatraceného turnaje, tak jsem ho nevyhrála. Úplnou náhodou jsem se podívala do druhého kola a tam mě diskvalifikovali. To není zrovna dobrá známka bojovníka, ne?"

„Ale o to tady vůbec nejde," pousmál se Míro. „Tituly, ocenění... To nehraje vůbec žádnou roli. Otec vždycky říkal, že jestli mám dát našemu rodu silného nástupce, potřebuji někoho s odvahou, silou, ale i laskavostí. A taková princezna je v celém Řecku jen jedna. Neudělal mi to snadné, to vážně ne, ale o tom jsem s tebou vlastně vůbec nechtěl mluvit."

„Že ne?"

„Ne, víš," řekl a nervózně polkl. „Chtěl bych tě o něco požádat. Vím, že to bude znít divně, ale... dala bys mi ještě jednu šanci?"

Káfsi se užuž chystala odpovědět, ale on ji ještě zarazil.

„A ne, nemyslím jako princi nebo nápadníkovi," dodal. „Žádám tě, abys mi dala šanci jako, no, člověkovi. Myslíš, že budeš něčeho takového schopná? Nevidět mě už jen jako, však víš, toho Sparťana?" zeptal se a u posledního slova znovu pobaveně zaimitoval její hlas.

„Můžu to zkusit," odpověděla mu neurčitě, ale z jejího výrazu se dalo poznat, že je té myšlence nakloněna.

V tu chvíli jim oběma spadl kámen ze srdce. Veškeré hrozby považovali za vyřešené, a tak si ani jeden z nich nevšiml nezvyklého pohybu pod vodou. V temných hlubinách moře číhalo nebezpečí, které mělo již brzy vyplavat na povrch a rozpoutat... chaos.

---

A zde jedna ilustrace, která mě přinutila připsat do této části kratší scénku aneb Titanic znali už ve starověkém Řecku, vážení!