Druhý den se Káfsi probudila s východem slunce. Vstala do sedu a protáhla se. Z toho ležení na zemi ji totiž bolel celý člověk. Káfsi párkrát zívla a poté přešla k jednomu z koní a strčila ruku do kapsy od sedla. Předtím tam objevila svoji pasteli-večeři a doufala, že se tam nyní najde i něco k snídani. Když byla hladová, tak jí i ta prostá sezamová tyčinka chutnala více než královská kuchyně. Kapsa sedla však nyní bohůmžel zela prázdnotou. Zatracená práce, zanadávala Káfsi v duchu a položila si ruku na kručící žaludek. Koutkem oka zahlédla Háda, jak vstává a jistým krokem přechází ke druhému z koní. Tak a teď je to jisté, on musí být vážně bůh, pomyslela si Káfsi obdivně. Mě by z toho sedu museli tahat minimálně dva lidi.

„To už vyrážíme?" zaváhala Káfsi, když viděla, jak Hádés naskočil na koně.

„Něco ti snad v odjezdu brání?" odpověděl s jistou nezaujatostí v hlase a otočil koně k cestě.

„No, docela by se mi hodil záchod. Ten totiž lidé potřebujou, víš?" řekla a nervózně se podívala směrem k hustému křoví. „Ale když nad tím tak přemýšlím, asi to vydržím. Vážně nemám v úmyslu ukazovat tady bohům svou holou zadnici."

S těmi slovy i ona nasedla na koně a společně vyrazili k Delfám. Káfsi věděla, že jakmile se tam dostanou, tak na ně nikdo z jejího domova nemůže. Delfská věštírna nepatřila žádnému vladaři, byla neutrálním územím, kam si pro rady chodili nejen lidé z celého Řecka, ale i cizinci z dalekých zemí. Sama Káfsi několikrát přemýšlela nad tím, jestli se tam má, či nemá, vydat, aby přišla na kloub svému magickému problému. Ta tajemná věštírna dokázala dát odpovědi téměř na vše a Káfsi se tak přirozeně nemohla dočkat, až tam dorazí.

Káfsi si představovala Delfy různými způsoby, přesto vše bledlo před pohledem, který se jí po nějaké době naskytl.

„To je ale nádhera," vzdychla Káfsi obdivně, když na pahorku před nimi spatřila bělostné domky, nad kterými se tyčil chrám, jenž byl s každou další vteřinou jen krásnější a krásnější.

„Chrám Apollóna," řekl Hádés. „Ale tudy naše cesta nevede."

„Počkej, cože?" vyhrkla, když viděla, jak se Hádés odvrací od té nádhery a vede koně podél skal, pryč od toho pěkného a kouzelného.

„Potřebujeme k samému zdroji věšteb," vysvětlil. „A ten v chrámu nenalezneme."

„Cože? Ale vždyť– " začala, ale pak se zarazila. „Tak dobře," povzdychla si Káfsi nakonec. Koneckonců, ty jsi tu šéf, dodala v duchu, ale pak si něco uvědomila. „Můžeš mi dát jenom chvilku?" obrátila se na něj. „Hned jsem zpátky. Nikam neodjížděj, ano?"

Hádés byl její žádostí překvapený, ale nic proti ní nenamítal. Když se však Káfsi za několik minut vrátila zpět, nedokázal odolat a musel se zeptat, co bylo u Apollónova chrámu nutné vyřídit.

„Ehm, vyřídit," začervenala se. „Řekněme, že poutníci tady mají prostor pro, no, očistu. Ano, jenom jsem tam provedla očistu," zazubila se na něj a společně se poté vydali po cestě vedoucí podél skal.

Káfsi byla zvědavá, na jaké místo ji Hádés zavede. Říkal něco o „zdroji", ne? Ale co může být lepší než zářivý a opečovávaný chrám boha Apollóna?

Hádés se zastavil až u temné skalní dutiny. Seskočil z koně a bez zaváhání do otvoru vkročil.

Počkat, zarazila se. To je jako ono? Vypadalo to jako díra. Doslova. Díra ve skále. Káfsi začínala přemýšlet o tom, jestli bohové nemají nějakou nevyřešenou úchylku na temná místa a skály. Něco takového prostě nemůže být náhoda. Hádes však působil tak jistě, že se nakonec i ona přeci jen rozhodla, že ho bude následovat a též do té tajemné skalní pukliny vejde.

„Háčko, jsi tu?" zaváhala. To místo jí přišlo nepříjemně ztichlé a ponuré. Káfsi se jednou rukou přidržovala chladné stěny, zatímco druhou tápala ve tmě. „Haló! Háčko!" zkusila to podruhé.

„Vítej, Káfsi, dcero Perífama," ozval se zdáli něčí hlas.

Káfsi z toho naskočila husí kůže. Tajemný skřehotavý hlas by za normálních okolností nikdy nenásledovala, ale tady byla ochotná učinit výjimku. Káfsi udělala ještě několik nejistých kroků dopředu a vstoupila do jakési místnůstky. Po stěnách byly rozvěšeny pytlíčky s různými rostlinkami, v rohu hořel oheň, nad kterým v kotlíku bublala tekutina neznámého původu a v samém centru místnosti se nacházela puklina v zemi, skrz kterou k nim pronikaly opary stoupající vysoko nad jejich hlavy. A přesně u této pukliny seděla na trojnožce stará dáma a vedle ní stál Hádes.

„Káfsi, dcera Perífama a Hádés, syn Krona," řekla stařenka a zvedla se z trojnožky. Přešla k bublajícímu kotlíku a vsypala do něj obsah jednoho ze sáčků.

Copak to tam asi kuchtí? Káfsi by k ní nejraději doběhla a pohlédla jí přes rameno, ale věděla, že se musí ovládat. Nepřišla sem přeci, aby jí snědla možný oběd.

„Hledáte odpovědi," pokračovala stařenka a znovu usedla na trojnožku. „Mohli jste jít do Delfské věštírny, do té oficiální," řekla a stočila zrak vzhůru. „Proč jste přišli přímo za mnou?"

Hádés neodpovídal jen stařenku mlčky sledoval, zatímco Káfsi těkala pohledem z jednoho na druhého a netušila, jestli má do jejich mlčícího duelu vstoupit, nebo ne.

„Nač bohové potřebují mé služby?" promluvila stařenka netrpělivě. Zřejmě si byla vědoma, že tento tichý souboj prohrává. A to hodně. Ta žena Káfsi něčím připomínala kněžku z Asklépionu, až na to, že kdyby tu ona kněžka opravdu byla, už by tahala Háda za ucho a odpověď by z něj jistojistě vymlátila.

„Cítím z vás pozůstatek Kronovy moci. Proč?" pokračovala žena a namířila na něj dlaň. „Váš vzhled. Nevybral jste si ho. Ach, v tom případě tu nemáte co dělat! Nemohu jít proti vůli bohů, to nejde!" zděsila se, ale Hádés ji jemně chytil za vrásčitou ruku.

„Jsou věci, které zůstávají skryté i bohům," řekl klidně a nespouštěl z ženy oči. „Nechci po vás, abyste šla proti ostatním, celý Olymp nyní jistě čeká na vaše slova."

„Jak bych ale mohla," protestovala žena, jenže když se setkala s Hádovým pohledem, tak polkla, mlčky usedla na svou trojnožku a naklonila se k puklině v zemi.

„Hmm, Kronův zámek. Vězení," pronesla zamyšleně. „Vězení času seslané na ty, kteří prohráli," mumlala, zatímco vdechovala výpary. „Jen jeden ho překoná. Jen jeden unikne a až se tak stane, dají se do pohybu velké věci," povzdychla si stařenka a její obličej se stočil do grimasy plné smutku. „Velké, nezastavitelné věci."

„A co Magičtí?" vyhrkla Káfsi, která to čekání už nemohla vydržet. Musela se zeptat. Musela to vědět. „Je tam taky něco o nás?"

Najednou se stařenka na stoličce prudce narovnala. Jako by do ní vstoupila cizí entita a nyní z ní mluvil někdo úplně jiný. Jenže kdo? Snad další bůh?

„Čtyři Magičtí vládnou silou, před kterou se třesou králové i bohové. Silou, která je pojí, ale i svazuje. Táhne je k sobě jako laso, před kterým není úniku. Kompas vás povede po cestě smrtelných a až se probudí fénix, osud se naplní. Magie se vrátí zpět tam, kam patří a Olymp získá svůj někdejší lesk. Avšak úspěch má svou cenu. Musí být prolita krev. Nevinná krev lásky bez výčitek."

Její hlava poté klesla a když se na ně stařenka znovu zadívala, vypadalo to, že se vrátila opět k sobě.

„Aha, a to je vše?" zaváhala Káfsi. „Nemohla byste nám to, já nevím, trochu přeložit?"

„Věštby se nepřekládají," pronesla stařenka klidně. „Věštby se pouze plní."

„No, dobře," zamumlala Káfsi. „Ale stejně. Nemůžete nám to aspoň napsat, nebo tak něco? Já už si třeba nepamatuju ani ťuk z toho, co jste nám tady řekla. Nějaká magie, krev a tady končím."

„Víme vše, co potřebujeme," opravil ji Hádés.

„Možná ty," odfrkla Káfsi. „Ale já vím prd."

„Ten kompas," řekl Hádés a natáhl ke stařence ruku.

„Jakmile vám ho dám, tak budete jen těžce hledat cestu zpět," zamumlala od svého kotlíku, zatímco v něm míchala tu tajemnou tekutinu. „Jste si jistí, že tuto cestu chcete podniknout?"

„Ano," přikývl Hádés.

„No, já se teda ještě pořád nerozmyslela," řekla Káfsi otráveně. „Ale můj názor tady zřejmě nikoho nezajímá!"

„Nuže dobrá," řekla žena a přešla k jednomu z pytlíčků.

„Jako bych nic neříkala," zamumlala Káfsi rozezleně.

Stařenka odvázala jeden ze sáčků a vložila do něj ruku. Když ji poté vytáhla a rozevřela dlaň, tak Káfsi užasla. Před nimi se zjevil zářivý předmět, který nikdy dříve neviděli. Vypadalo to jako skleněnka obmotaná bronzovým hádkem, jehož hlava na ně zírala z vrchu kuličky, zatímco ocas měl omotaný kolem jejího spodku. Had měl na svrchní části tělíčka namontované očko, díky kterému se dala zářivá skleněnka pověsit kolem krku jako náhrdelník.

Tohle, že je ten „kompas"? Káfsi byla ohledně toho přívěsku velice skeptická. O to více, když vzala stařenka šňůrku do rukou a pověsila předmět Káfsi na krk.

„Ale, proč to mám mít já?" nechápala a vzala skleněnku do ruky. Hned nato se zářivě bílé světlo přívěsku začalo pomalu měnit na rudé. „No, tedy," vydechla Káfsi s údivem. „To je kouzelné, umí to ještě něco?"

Kulička po chvíli změnila barvu na oranžovou a poté úplně vyhasla. Výborně, asi jsem to rozbila, odfrkla Káfsi v duchu. Já mám prostě talent.

„Kompas vás povede za Magickými," řekla stařenka. „Nechť jsou k vám bohové Olympu milostiví."

„Tak určitě," odvětil Hádés na rozloučenou a neobtěžoval se maskovat svou ironii. Káfsi ho váhavým krokem následovala, a ještě při svém odchodu stihla zaslechnout tlumený hlas stařenky.

„Krev. Bude prolita nevinná krev. Krev," mumlala žena stále dokola.

Káfsi polkla. Chtěla zjistit, jaký má její život na tomto světě smysl a z jakého důvodu vlastně Magičtí existují, jenže místo odpovědí jako by se jí dostaly jen další otázky. Ona věštba jí dávala asi stejný smysl jako polít se medem v lese plném medvědů. A tak jediné, co si z toho místa Káfsi (krom podivného kompasu) odnášela, byl úkol: najít všechny Magické. Tomu říkám pořádný výlet, pomyslela si Káfsi sklesle. Tři Magičtí na celý svět. V tu chvíli jí přišlo, že je vše šíleně komplikované, a to ještě netušila, jak moc se mají události zamotat. A že jejich první Magický na sebe nenechá dlouho čekat.