„T-tak Hádés?" zakoktala Káfsi, která té novině stále nevěřila. „Bůh?"

Něco takového bylo naprosto nemožné. Nemožné! Z procházky se má domů donést kamínek v sandálu, ne bůh! Tentokrát to byla pro změnu Káfsi, která se v panice chytala za hlavu. Co to má zatraceně znamenat? Odkud se tu zatraceně vzal? Co s ním mám zatraceně dělat? V myšlenkách se jí objevovalo mnoho „zatraceně" otázek, ale tyto tři považovala za nejdůležitější. Kéž by tu tak byl Sophias, zanaříkala v duchu. Ten znal odpověď na všechno, posmutněla. Na něj byl vždycky spoleh. Káfsi cítila, jak se při vzpomínce na laskavého rádce celá roztřásla. Už ho nikdy neuvidí. Stále si na to ještě nezvykla. Už nikdy od něj neuslyší slova chvály ani výtky. Při vzpomínce na jeho lamentování se Káfsi neubránila lehkému úsměvu. A teď byl pryč. Navždy. A to jen kvůli němu, pomyslela si a zadumaně sevřela ruku v pěst.

Z přemýšlení ji vytrhl až nenadálý pohyb.

„Kam si myslíš, že to jdeš?" vyhrkla. „Ehm, bože," dodala rychle.

Vážně jsem ho právě teď oslovila jako „boha"? Já jsem vážně taková blbka, nadávala si Káfsi v duchu, když viděla, jak se na ni Hádés nedůvěřivě zadíval.

„Musím do delfské věštírny," řekl a pak se zarazil. „Říkala jsi, že jsi Magická?"

„No, ano?" přikývla Káfsi nejistě.

„A co dokážeš?"

„To... To ti nemůžu ukázat," polkla.

Už to byl nějaký čas od chvíle, kdy svou sílu použila naposledy. Nenáviděla ji. Nenáviděla Magickou část svého já a bylo jí jasné, že kdyby nyní chtěla někomu demonstrovat svoje kouzla, dostala by ze sebe akorát pár skomírajících jiskřiček. A něco takového rozhodně nechtěla před zraky boha předvádět.

„Počkej!" vyhrkla Káfsi, když si všimla, že si Hádés přehodil kápi přes hlavu a vyrazil ven. „Dál už nemůžeš!"

„Proč bych nemohl?" řekl, zatímco kráčel směrem k lesu.

„Všude tu jsou hlídky," pokračovala.

„Hlídky?" zopakoval. „A proč by mě měly zajímat?"

„Když odsud odejdeš, budou tě hledat, a pak proti tobě půjde celá armáda," vysvětlila.

Hádés se zastavil.

„To proto se odsud nemůžeme hnout," dodala.

„Nemůžeme?" zopakoval Hádés s jistým skepticismem.

„No, jasně, pomoc věštírny by se mi taky hodila, ne, že ne. Navíc, mě taky nebaví být pořád pod dozorem," zamumlala.

„Pokud chceš jít se mnou, tak pojď," řekl Hádés bez zájmu a rozešel se.

„Cože?!" vyhrkla. To mě snad neslyšel? „Ale co ta... armáda?"

„Delfská věštírna skrývá mnohá tajemství, která jsou i bohům na Olympu utajena. Cesta tam proběhne bez problémů. Na tvém místě bych se obával cesty zpět."

„Vážně? Takže nad námi budou bohové jako držet ochrannou ruku?" zaváhala Káfsi.

„I tak se to dá říct," řekl a vstoupil do lesa.

Káfsi ho bez zaváhání následovala, ale hned po pár krocích ji zarazil ostrý hlas.

„Stát!" vyhrkl strážný. „Okamžitě zastavte."

Jako bych o tom nemluvila, pomyslela si Káfsi kysele.

„Tak vidíš, co jsem ti říkala?" povzdychla si a obrátila se k místu, kde ještě před chvílí stál Hádés. Ten byl však nyní pryč. Tak on mě tady nechal? To jako vážně? Káfsi se za ním chtěla rozejít, ale strážný ji opětovně zarazil.

„Rozkaz od krále, musíte zůstat zde," řekl voják, ale už nepůsobil tak sebevědomě jako předtím. Asi to byl jeho první den na hlídce. Klikař.

„Ale no ták, to není fér!" rozčílila se Káfsi, která vytušila, že s každou další vteřinou bude Hádés nedosažitelnější. A ona do té věštírny tak moc chtěla!

„Musíte jít zpět," řekl voják nervózně. „Nechci žádné problémy."

„To já taky ne," povzdychla si, „ale bohůmžel mi v tomhle nedáváš moc na výběr."

***

Hádés procházel lesem a přemýšlel o svých šancích. Byl v lidském světě. Úplně sám a téměř na pokraji svých sil. Byly časy, kdy by dokázal změnit svou podobu na cokoli a kohokoli by jen chtěl. Nyní uvízl v této formě, v té nejzranitelnější verzi sebe sama. Neměl u sebe svou helmu neviditelnosti a ani pekelného psa Kerbera. Jediné, co mu zbylo byla drobná dýka skryta u opasku, která pro něj však měla více hodnotu citovou než tu strategickou.

„Co to mělo znamenat?" ozval se za ním zadýchaný hlas. Ani se neohlédl.

„Přestaň mě už konečně ignorovat," řekla Káfsi rozhořčeně a skočila mu do cesty. „Kvůli tobě je teď ze mě psanec!"

„Kvůli mně?" zopakoval laxně a obešel ji.

„Jo, kvůli tobě!" pokračovala Káfsi rozčileně. „A ty bys mě tam nechal. To od tebe nebylo vůbec pěkné, Háčko."

„Háčko?" řekl a na jeho tváři se poprvé za celou dobu objevil náznak úsměvu.

„Přesně tak, jestli spolu máme cestovat, tak potřebuješ něco neformálnějšího. Oslovovat tě ‚bože' mi přijde nepraktické," vydechla Káfsi únavou.

„Pro mě za mě."

„Aha, tak dobře," odpověděla a ani se přitom nesnažila maskovat své překvapení. Nečekala, že jí toto oslovení projde. „A víš, co je taky ještě nepraktické?" pokračovala Káfsi s lehkým úsměvem. „Chůze. Musíme někde sehnat koně, jinak odsud neutečeme."

„V tom máš naprostou pravdu," řekl Hádés a gestem ruky vybídl Káfsi, aby zastavila. Když se podívala jeho směrem, zjistila, co upoutalo jeho pozornost.

Jak příhodné, pomyslela si. Před nimi opravdu stáli dva koně. Dle sedel poznala, že se jedná o zvířata z královské gardy, ale jejich vlastníci nebyli nikde k nalezení.

„To je ale pěkná náhodička," zvolala překvapeně.

„Nic jako náhoda neexistuje," řekl Hádés klidně a přešel k jednomu z koní.

„Když to teda není náhoda, tak jak jinak to chceš vysvětlit?" zaváhala.

„Jak jsem již řekl, cesty tam se obávat nemusíme."

„Hej!" dolehlo k nim zdálky něčí volání. „To jsou naše koně!"

„Honem pryč!" pobídla ho Káfsi a oba za dusotu koňských kopyt zmizeli v dáli.

Káfsi netušila, jak dlouho jeli a vlastně ani pořádně nevěděla, jestli vyrazili správným směrem. Jediné, co mohla říct s jistotou bylo, že zastavili až když padla noc a nastal čas se utábořit.

Káfsi již nějakou dobu ležela v trávě a zírala na hvězdy. Měla je ráda, byla to pro ni taková světýlka v jinak temném tunelu. Díky nim věděla, že se nikdy neocitne v naprosté tmě. Že tu vždy bude hvězdná záchranná síť. Káfsi znovu zavřela oči a již po několikáté se ten večer pokusila usnout. Bez výsledku. Frustrovaně se zavrtěla a otočila se na druhý bok. Spatřila Háda, jak sedí opodál opřený o strom. Jeho oči byly sice zavřené, ale vypadalo to více jako nějaký druh meditace než jako spánek. Káfsi si mrzutě povzdychla. Chtěla se ponořit do říše snů, ale najednou jí to přišlo jako ztráta času. Vždyť i kdyby se jí to náhodou povedlo, tak ji stejně budou trápit jen samé noční můry. Nikdy jsem se do toho zatraceného turnaje neměla přihlásit, pomyslela si Káfsi sklesle. Všechno by teď určitě vypadalo jinak.

„Měla bys spát," ozval se Hádés a Káfsi sebou trhla.

„J-já... Myslela jsem, že spíš," zaváhala. „Copak bohové nespí?"

„Ne," odpověděl stroze se stále zavřenýma očima. „Ale lidé spánek potřebují."

„Co," začala, ale svůj dotaz nedokončila. Zarazila se. Bylo tolik otázek začínajících na „co", které mu chtěla položit. Co o mně víš? Co jsou bohové vlastně zač? Co budeme dělat, až se dostaneme do Delf? Ale nakonec ze sebe vysoukala dotaz jiného rázu.

„Co se stalo?" zeptala se ho a v hlase se jí zračilo více starostlivosti, než původně chtěla připustit.

Hádés její otázku zřejmě nečekal a tázavě naklonil hlavu na stranu. Otevřel své ledově modré oči, které ve tmě zasvítily, a když se na Káfsi zahleděl, tak měla pocit, že jí vidí až do duše.

„Co se ti přihodilo?" doplnila svůj dotaz a posadila se.

„Nemyslím, že se něco takového hodí k uším smrtelníků," řekl Hádés odměřeně a znovu zavřel oči.

„Háčko, prosím," zažadonila. „Tak mi aspoň řekni, proč, no, proč vypadáš takhle. Co jsem slyšela, tak bys měl být vládce podsvětí, ne? Takže neměl bys být, já nevím... hrozivý?"

„Hrozivý?" zopakoval a na jeho tváři se poprvé za celou dobu objevil jasný úsměv.

„No, ano, hrozivý," trvala Káfsi na svém. „Ale ty působíš jinak. Tak nějak... mile."

Káfsi si moc dobře dovedla představit, že kdyby jinému bohovi tykala nebo mu přezdívala, tak by byla ihned smetena z povrchu zemského. Ale Hádés ji z nějakého důvodu nechával být a její popichování buď ignoroval, nebo ho jen s jistou odměřeností přecházel.

„Máš sourozence?" zeptal se jí znenadání a Káfsi se zarazila.

„No, ano," přikývla. „Mám, ale nějak nevím, jak to s tou mojí otázkou souvisí."

„Mladší bratr, že?" pokračoval.

Jak zase tohle ví?

„Ano," povzdychla si. „Mladší bratr, který bude po otci vládnout celé naší polis," dodala kysele.

„Copak?" zeptal se jí Hádés pobaveně. „Ty bys snad chtěla vládnout místo něj? Netušil jsem, že máš takové ambice."

„Co o mně můžeš vědět," zamumlala kysele. „Navíc, to ty máš pod sebou celou armádu duší, tak kdo tu má jaké ambice?"

„A proto si myslíš, že vládnu, vlastně jsem vládnul," opravil se, „podsvětí? Kvůli armádě?" Poslední slovo vyslovil s jistým pohrdáním.

„No, ano," přikývla. „Nebo je to kvůli něčemu jinému?"

Pro Káfsi bylo podsvětí tím nejhorším místem, kam se může člověk dostat. Představovala si ho jako temnou beznadějnou díru plnou strachu a utrpení. Podsvětí se jí zkrátka vůbec nelíbilo, ale alespoň už z něj neměla takové obavy jako kdysi. Přesto nechápala, jak by na tom místě mohl kdokoli duševně zdravý vydržet, natož mu vládnout. Tedy alespoň ne bez patřičné odměny.

„Když ne kvůli armádě duší, tak proč?" pokračovala Káfsi ve vyptávání. „Proč bys tam jinak žil?"

Hádés neodpovídal a uvedl tak Káfsi do rozpaků. Zatraceně, teď musím vypadat jako hrozná vtěrka, pomyslela si a v tu chvíli se snažila ze všech sil stát neviditelnou. To byl zase nápad, že já radši nemlčela, nadávala si v duchu.

„Víš, Káfsi," promluvil Hádés po chvíli a ukončil tak její myšlenkové sebebičování. „Těžce se to říká, ale možná jsme si v něčem podobní, ty a já."

„Opravdu?" rozzářila se. Já se v něčem podobám bohům?! Nejraději by v tu chvíli provedla svůj vítězný taneček.

„Také jsem ze sourozenců nejstarší," pokračoval. „I když to nyní tak nevypadá," dodal sklesle.

„No, ale jestli jsi nejstarší, neměl bys být, no, tam?" řekla a ukázala směrem k nebi. „Vládnout všem bohům a tak?"

„Bohové hledí na čas jinak než lidé. Stáří nehraje roli a já se svými bratry o moc losoval. Zeus, nejmladší z nás, do své přilby vložil tři drahé kameny. Fialový safír měl svému vlastníkovi zaručit vládu nad bohy, nebem i zemí. Zelený smaragd s sebou zase přinášel vládu nad mořem, a pak tu byl rubín. Ten se týkal podsvětí. Asi si dovedeš představit, o jaké kameny byl největší zájem, a který nikdo nechtěl."

„Aha, takže ty jsi měl prostě smůlu, že?" zaváhala Káfsi.

„Smůlu? Tak bych to nenazýval. Jak říkám, měl to být los. Měl. Jenže Zeus se při svém tahu do přilby podíval a cíleně si vybral safír. Stal se tak vládcem všech bohů a Poseidon, můj druhý bratr, se tam taktéž podíval a vzal si smaragd, kámen moří. Když se přilba dostala ke mně, zbyl tam už jen ten rubín."

„To ale není fér!" rozčílila se Káfsi a v tu chvíli úplně zapomněla, s kým to vlastně mluví. „Měl ses s nimi poprat, vždyť oni podváděli, ne?"

„Bylo snadnější to nechat být," odpověděl Hádés klidně. „Navíc, podsvětí není tak zlé, jak se může na první pohled zdát."

„No, nevím," povzdychla si Káfsi. „Z toho, co jsem slyšela je to pěkná díra. Tedy, bez urážky," dodala rychle.

„Po pár staletích ti to tak ani nepřijde," pousmál se. „Navíc, být vládcem podsvětí má i své výhody. Slýcháváš příběhy, které bys nedokázala vymyslet ani v těch nejdivočejších snech."

„Vážně?" zeptala se zvědavě. „A v čem jsou ty příběhy tak speciální?"

„Napsal je sám život," řekl a znovu zavřel oči. „A teď bys opravdu měla jít spát. Do Delf je to ještě kus cesty."

Káfsi chtěla ještě něco namítnout. Moc si přála, aby jí Hádés řekl alespoň jeden příběh, byla by to pro ni vítaná změna. Nakonec se ale rozhodla, že se ještě jednou pokusí usnout. Převalila se na záda a zadívala se na oblohu. Tam někde byli všemocní bohové a pokud měl Hádés pravdu, tak je nyní dost možná pozorovali. Káfsi se zaškaredila a nakrčila zamyšleně obočí. Ta myšlenka neustálého dohledu se jí ani trochu nelíbila. To si teď už ani nemůžu v klidu dojít na záchod, pomyslela si kysele. Znovu natočila hlavu k Hádovi, který seděl ve své meditující póze. Nechápala to, ze všech bohů, se kterými mohla putovat do věštírny a zjistit něco o svém původu, byla ráda, že jí osud přidělil právě jeho. Bylo to zvláštní, ale v tu chvíli jí přišlo, že ji jako jediný na světě chápe. Káfsi spokojeně zavřela oči a jako kouzlem usnula téměř okamžitě.