První polovina kapitoly je věnovaná k osvěžení paměti (pokud ji máte na úrovni zlaté rybičky jako já). Koho by opáčko nudilo, vyhledejte si slovo "kůň", od té chvíle náš příběh začíná.

---

Pokud byste se Káfsi zeptali na to, jaké pro ni byly poslední dny, tak by vám jistě odpověděla jen jedním slovem: vyčerpávající. Úkol v podobě navrácení bohů na Olymp je přesně tak náročný, jak zní, a to zvláště pokud je vaším jediným pomocníkem bůh podsvětí, který vypadá jako ztracený puberťák a je i stejně tak silný. Nakonec se však přes menší (větší) obtíže vše podařilo a Olymp byl znovu osídlen. Žádný bůh již neseděl ve vězení a nikdo při plnění této mise neskončil mrtvý. Zvláště tento poslední bod Káfsi velice těšil, doteď měla v živé paměti tu beznaděj, když si myslela, že Hádés zemřel.

Měl to být právě život boha podsvětí, který by vyrovnal svobodu všech uvězněných a Hádés tuto cenu přijal a... zaplatil. Obětoval se. Udělal to, na vlastní oči viděla, jak mu hruď proklála dýka. Jak zemřel. Jeho tělo zmizelo v zářivém světle a Káfsi si tehdy myslela, že ho už nikdy neuvidí. Přesto se krátce nato zjevil v paláci, a to v plné síle. V ten moment o jeho nadpozemském původu nemohl mít nikdo pochyb. Žádné dítě, žádný slabý mladíček, ale bůh podsvětí, jak má být. Káfsi z toho byla přirozeně překvapena, zvláštní však bylo, že ani sám Hádés nechápal, jak k jeho proměně došlo. A jak je možné, že z toho všeho vyvázl živý. Šlo o záhadu, u které Káfsi netušila, jestli jí někdy přijdou na kloub, ale pro dobro všech se rozhodla, že do toho nebude dále šťourat. Nakonec to dobrodružství přežili všichni ve zdraví, a to bylo tím hlavním. Přežili to a Káfsi k tomu všemu navíc dostala odměnu. Kromě zprávy o tom, že je její matka ještě stále naživu, se k ní dostala také informace, kde ji má hledat. Král Provlimos, to bylo jediné vodítko, které jí Hádés dal a Káfsi se rozhodla, že ho využije, a to i přesto, že nějaký výlet měl být v tu chvíli na jejím seznamu až jako poslední položka. Proč? Protože by měla správně sedět na trůnu a vládnout polis.

Tuto činnost by sice za normálních okolností měl mít ještě stále na starosti její otec, avšak král již do záležitosti vlády jaksi mluvit nemohl. Poté, co se Káfsi pokusil vmanipulovat do politického sňatku se spartským princem a ani se neobtěžoval tajit plán na likvidaci jejích přátel, tak skončil ve vyhnanství. A stejný osud potkal i jejího bratra. Káfsi se postarala, aby oba zmizeli pryč, daleko od všeho a všech, a nemohli již dále škodit. Co však již nedomyslela byl fakt, že bez jejich přítomnosti měla nyní na starost veškeré vladařské povinnosti. A to nebylo nic pro ni, alespoň tedy zatím ne. Jak by mohla sedět na trůnu zrovna teď? Teď, když se konečně dozvěděla, kde najde svou matku? Nyní přeci nebyla ta správná chvíle opustit život princezny a přijmout ten královny. Káfsi nemohla všeho nechat a začít vládnout, jako by se nechumelilo. Ne, musela tu cestu podniknout. Přesně to jí radilo srdce a ona byla připravená toto volání poslechnout. Možná proto v tuto chvíli neseděla na trůnu, ale kráčela podél řeky, za jejíž pomoci plánovala dojít až do přístavu. Už jen to byl důkaz toho, jak moc pro ni tato mise znamenala, vzhledem k tomu, že měla z vody stále strach. Vlastně respekt. Ona k té protivné, nebezpečné vodě měla respekt.

Káfsi pokračovala v cestě podél řeky, ale její krok již nebyl tak jistý, jako před pár hodinami. Ctila, jak ji pomalu zmáhá únava a tělo má celé ulepené od potu. Jistě, mohla by pro účel cesty osedlat koně, ale poté, co jí Hádés řekl, že ta zvířata jsou „darem bohů", tak se jim raději vyhýbala. Vždyť, co kdyby se nějaký bůh rozhodl, že tomu koníkovi poplete hlavu? Zkrátka jen tak, pro pobavení? Káfsi se sice setkala jen s pár bohy (kromě Háda to byly i tři docela náladové bohyně), ale stačilo jí to na to, aby si uvědomila, že jsou velice, ale velice nevypočitatelní. Takže ne, žádní koně, ona musela jít pěšky. Jedině tímto způsobem zajistí, že se jí do cesty nevědomky nepřimíchá žádná nadpřirozená bytost.

Aby alespoň částečně zmírnila únavu, tak se ponořila do vzpomínek a zdánlivě bez cíle bloudila minulostí. Káfsi to nikdy neřekla nahlas, ale po matce se jí neskutečným způsobem stýskalo. A to i přesto, že si její tvář prakticky nepamatovala. Mohl za to fakt, že když královnu viděla naposledy, tak byla Káfsi jen malou holčičkou. Malou a hodně nebezpečnou holčičkou, abychom byli konkrétnější. Magickou. A když se o jejím neobvyklém nadání dozvěděl král, tak ji za to chtěl potrestat. Královna se však rozhodla vzít ono „provinění" na sebe a stala se dobrovolně vyhnancem. Káfsi do této chvíle nechápala, jak to její matka dokázala. Odejít z království, opustit rodinu a už se nikdy nevrátit. Něco takového pro ni bylo nepředstavitelné. Přesto nyní v jistém slova smyslu i ona opouštěla svou domovinu.

Káfsi se zamyšleně sehnula k chladné vodě řeky a ponořila do ní dlaně. Jakápak asi je, pomyslela si, zatímco si čistila zpocený obličej. Možná, že měla problém vybavit si její tvář, ale stále si velice živě pamatovala její poslední slova těsně předtím, než ji nadobro opustila. Tehdy Káfsi ležela v posteli a dělala, že spí.

„Miluji tě, Káfsi" dolehl k jejím uším matčin hlas. Ještě stále měla v živé paměti, jak ji královniny vlasy polechtaly na tváři. „A to se nikdy, nikdy nezmění. Možná to teď vypadá, že tě opouštím, ale to není pravda. Vždycky budu s tebou."

Káfsi se podívala na svůj odraz ve vodní hladině a usmála se. Miluji tě, a to se nikdy, nikdy nezmění, zopakovala si ta slova v duchu a moc si přála, aby to byla pravda. Bylo by báječné, kdyby se mohla znovu vidět s člověkem, který ji miloval jen proto, že zkrátka je. Bezpodmínečná láska. Ta představa zněla tak krásně, až pohádkově. A Káfsi se přistihla, že z toho blížícího se setkání byla nervózní a nadšená zároveň. Může se s ní znovu vidět. Mluvit s ní. Obejmout ji.

Káfsi si otřela mokré dlaně do šatů a důležitě se na ně zadívala. Byly časy, kdy v ní jen pouhý pohled na vlastní ruce dokázal vyvolat strach a později frustraci, když se jí nedařilo vykřesat z nich ani jiskřičku. Její dlaně tehdy měly moc ničit, sežehnout cokoli (snad kromě toho zatraceného mramoru) na popel. Ovládání ohně, přesně to jí bylo dáno do vínku, společně s obavami, že někomu nechtěně ublíží. A nyní, nyní to bylo pryč. Už žádný oheň, žádný strach. Avšak načasování nemohlo být horší! Cestování o samotě je samo o sobě dost náročné a Káfsi tušila, že může narazit na všemožnou pakáž ve formě lupičů, pirátů, zkrátka padouchů všeho druhu. Nějaká nadpřirozená síla by se jí tak v tuto chvíli opravdu hodila. Toulání se po Řecku může být i uklidňující, když člověk ví, že může nepřítele kdykoli nepěkně sežehnout. S takovou mocí se hned cítíte o něco bezpečněji.

Při myšlence na možné budoucí nepřátele padl Káfsin pohled na meč, který se jí celou dobu cesty houpal u pasu. Tohle bude muset stačit, pomyslela si, odhodlaná pokračovat dál, ať to stojí, co to stojí. Káfsi za sebou měla jistou „bojovnou" minulost, která jí dávala naději, že si při střetu bohatě vystačí sama. I když nebyla zrovna tím největším bojovníkem Řecka, nějakou tu ránu již dala a v souboji jeden na jednoho s otravným lapkou by tedy s největší pravděpodobností dokázala uspět. Tohle bude dobré, pomyslela si a zhluboka se nadechla, snad aby se uklidnila. Její dlaně ještě jednou rozčeřily vodní hladinu, aby si mohla opláchnout potem zborcený krk, na který se jí při cestě přilepilo několik neméně zpocených havraních vlasů, avšak najednou ji z očisty něco vyrušilo.

Káfsi zaslechla, jak se jejím směrem blíží kůň. To ji moc nepřekvapovalo, do polis jezdívalo v tuto dobu hodně lidí, horší bylo, když zjistila, kdo sedí v jeho sedle.

„Kudy do paláce?" oslovil ji mladý jezdec. Přes přilbu mu neviděla moc dobře do tváře, ale rudou kápi na zádech, tu Káfsi poznala ihned.

„Sparťan?" vyhrkla překvapeně. Co ten tady, zamyslela se a pak ji to trklo. Vždyť ona úplně zapomněla, že jí otec domluvil sňatek s tím spartským princem! Káfsi bylo v tu chvíli jasné, že ji má tento vyslanec za úkol přivést. Ještě štěstí, že neví, jak vypadám, ušklíbla se v duchu a namířila prst směrem k paláci.

„Tam," zazubila se na něj a ukázala za sebe.

„Díky, cácorko," přikývl Sparťan a pak na někoho, zřejmě na svého kumpána, zavolal. „Je to támhle!" křikl a rozjel se směrem, který mu byl ukázán.

Blbec, zavrtěla Káfsi pobaveně hlavou a pokračovala v cestě do přístavu. Ale Voithó se o ty Sparťany už určitě postará, dodala v duchu spokojeně. Jako správná vladařka nemohla nechat svou zemi bez někoho ve vedení a Voithó se jako velitel královské gardy zdál být tím nejvhodnějším kandidátem. Káfsi mu věřila svým životem, který jí také mimochodem již několikrát zachránil. Obvykle za to mohl pád do jakékoli vodnaté plochy, protože ona asi jako jediný Řek v historii neuměla plavat, a o to více se jí nyní příčila cesta, kterou musela podniknout. Proč mi mamka musela utéct zrovna na ostrov, nadávala v duchu a šouravým krokem pokračovala podél řeky, o které věděla, že ji dovede až k moři. A k lodím.

Do přístavu dorazila až po západu slunce. Opatrně se rozhlédla kolem, vše se zdálo být opuštěné, ale to ji nepřekvapilo. Tušila, že se v tuto dobu budou slézat námořníci v blízké hospodě, kde si kromě různých her, bitek a popíječek budou také domlouvat své „kšefty". A ona zrovna jeden takový „kšeft" opravdu potřebovala.

„Ale kampak?" ozval se za jejími zády hrubý mužský hlas.

„Ehm..." Káfsi si nervózně odkašlala a nedůvěřivě se na dotyčného zadívala. Muž byl pořádná vazba, ale nesršela z něj přívětivost, jakou znala od Alexandera, dobromyslného obříka, se kterým se ona i Voithó dobře znali. Tento byl jiný. Působil velice nebezpečně, slizce a také neupřímně. Proto se rozhodla, že se tohoto cizince pokusí co nejrychleji zbavit.

„Nic důležitého," řekla nakonec. „Jenom tady, no, sháním odvoz," zamumlala a udělala od námořníka několik opatrných kroků dozadu.

„Ale s tím ti můžeme pomoct," ušklíbl se muž a z temnoty za ním se objevili další dva kumpáni.

To tam byli celou dobu?! Káfsi si v tu chvíli uvědomila, že od příchodu do přístavu nepřikládala okolí moc velkou pozornost. Nějaké to šumění moře a přítmí, nic zásadního. Vůbec ji nenapadlo všímat si temných koutů, odkud zjevně vylézají samé námořnické vazby, což byla dle všeho chyba. Veliká chyba. Ten pohled se jí ani trochu nelíbil.

„Jistě, ehm..." Káfsi si znovu nervózně odkašlala a provedla pár dalších nenápadných krůčků dozadu. „Ale já bych se radši ještě poptala jinde. Takový... průzkum trhu, víte?" zazubila se na ně nevinně.

„Samozřejmě," ušklíbl se námořník a obrátil se ke svým dvěma pomocníkům. „Chyťte ji," zavelel a oba muži se za Káfsi bez zaváhání rozeběhli.

Co, problesklo jí hlavou. Na víc se v tu chvíli zmohla. I když u sebe ještě stále měla svůj meč, tak si byla až moc dobře vědoma limitů svých schopností. Tři dobře stavění muži na jednu holčinu? To nebyly zrovna pěkné vyhlídky. Jednoho by Káfsi ještě dokázala porazit. Možná i dva, pokud by měli řádně upito, ale tři? Ne, to bylo opravdu moc. A tak se dala na útěk, který měl jeden konkrétní cíl.

Hospoda! To byla při běhu její jediná myšlenka. Mise byla jasná, musí se dostat do hospůdky, která stála nedaleko. Káfsi věděla, že se ocitla v pořádné kaši. Byla v úzkých a v tu chvíli se nabízelo jediné řešení: dostat se mezi lidi. Tím se těm chlapíkům ztratí v davu, nebo ještě lépe, třeba se jí od těch lidí v hospodě dostane pomoci. Samozřejmě, že místní popíječi budou s největší pravděpodobností jen ve formě dalších námořníků, mohla to být tedy situace z louže pod okap, ale na to Káfsi raději nemyslela. V tu chvíli se soustředila jen na to, že ji to podivné trio nesmí chytit. A toho docílí, když se do té hospody dostane včas!

Káfsi provedla pár úskoků a kliček před nenechavýma rukama, které se po ní sápaly, a schválně při běhu zvrhla pár prázdných sudů, aby své pronásledovatele zpomalila. A tato úskočná taktika se jí podle všeho vyplácela. Když Káfsi do zvuku valících se sudů zaslechla rozezlené mumlání, tak si oddychla. Už je dobře, pomyslela si spokojeně a se sípavým dechem a rozbušeným srdcem doběhla až ke dveřím hospody. Roztřesenou rukou se natáhla po klice. Už byla skoro v cíli. Klika ode dveří byla téměř na dosah, užuž se jí dotýkala špičkami prstů, jenže tehdy ji někdo chytil kolem pasu a trhl s ní dozadu.

Co...

„A mám tě!" zajásal jeden z jejích pronásledovatelů a strhl ji k sobě.

Káfsi zavrávorala, ale rozhodně se nehodlala vzdát bez boje. V žilách jí koloval všemocný adrenalin a ona v sobě konečně našla sílu křičet. Rozhodla se tedy změnit plán: když se nezvládne dostat o bezpečí, tak na sebe alespoň upoutá pozornost. Noc je tichá, co tak do toho vnést trochu ryku? Něco takového by mohlo ty muže vyděsit. Lekli by se a nechali by ji být, přesně tak to zamýšlela. Jenže jako by jí snad ten námořník viděl do hlavy, položil svou nechutnou špinavou dlaň přes její ústa a Káfsi tak ze sebe nedokázala vydat nic hlasitějšího než rozhořčené mumlání.

„Pročpak se tak bráníš?" zasmál se vedoucí tohoto podivného tria a změřil si ji pohledem. „Říkala jsi, že chceš odvoz, nebo ne?"

Káfsi se pokusila vymanit ze stisku svého věznitele, ale ten byl příliš silný. Několikrát sebou zoufale cukla, ale sevření nepovolovalo.

„Co s ní chcete udělat, kapitáne?" ušklíbl se vlastník špinavé ruky.

„Odveďte ji na loď a přivažte ke stěžni, ať nám neupláchne," odpověděl onen kapitán a obtočil si při těch slovech pramínek vlasů okolo prstu. „Ale to vám povídám, ne, že na ni něco zkusíte."

„Ale," začal jeden z jeho společníků s protestem, ale byl hned utnut.

„Ne, žádné ale," okřikl ho a znovu se na Káfsi zadíval.

Té přišlo, že v ní v tu chvíli zbyla jen malá dušička. Proč se tu nikdo neukáže, když to nejvíc potřebuju, zanaříkala v duchu.

„Zajistíte ji u stěžně a necháte být, jasné?" pokračoval kapitán a jeho společníci s nelibostí přikývli. „Výtečně. Teď se podívám, jestli někoho neseženeme na další prácičku a vyrazíme. O otroky je dnes velký zájem, víš?" ušklíbl se jejím směrem.

Káfsi sebou ještě několikrát zoufale škubla. Tušila, že jakmile se dostane na jejich loď, tak s ní bude amen. Pokud jim dovolí, aby ji odzbrojili a svázali, tak její cesta za králem Provlimem definitivně skončila. A tak sebou ze všech sil házela jako ryba na suchu. Všemožnými způsoby se snažila vymanit z područí svého věznitele a párkrát se jí podařilo jej i kopnout, ale zdálo se, že by to na muže nijak nezapůsobilo. I přes všechno vynaložené úsilí se nyní již zcela jasným pirátům podařilo dostat Káfsi až na loď, kde ji spoutali lanem a uvěznili u stěžně, přesně, jak jim kapitán poručil.

„Je roztomilá," poznamenal jeden z mužů a Káfsi při těch slovech přejel mráz po zádech. Netušila, že někdo může být ještě slizčí než kapitán, ale hle! Tady byl adept na výhru.

„Nesmíme jí zkřivit ani vlásek na hlavě," sdělil mu pan Špinavá ruka. „Rozkaz kapitána."

„Tak dobře, dobře, dobře," odpověděl mu ten druhý jakoby nic. „Vždyť já jen říkám, že je roztomilá."

Zatímco se ti dva dohadovali, tak se Káfsi se zatajeným dechem snažila vymyslet způsob, jakým by mohla povolit lana, která ji zatím ještě stále držela u stěžně. Ale to nemělo mít dlouhého trvání. Piráti jí z nepozornosti, nebo možná z podcenění jejích sil, nechali meč. A to velice ostrý meč. Její cesta ke svobodě!

To by mohlo vyjít, pomyslela si, když jí oba rozprávějící piráti natočili záda a rozešli se po palubě lodi. Pokud by se jí podařilo lana přetrhnout, než loď vypluje z přístavu, mohla by se pokusit o druhý útěk, který by jí už třeba vyšel. Koneckonců, něco takového by jistě nečekali. Moment překvapení, to byl hlavní tahoun jejího plánu za svobodou a Káfsi věřila, že je blízko k jeho realizaci. Část lana byla již dost nízko u meče, takže jí stačilo už jen vyvinout ten správný tlak na to správné místo a lano by se přetrhlo.

Už jen kousek.

Kousíček.

Jenže pak přišla ona věta, které se Káfsi tak moc děsila.

„Už jsme kompletní!" ozval se kapitán, který na palubu lodě dorazil i s několika novými členy posádky. „Můžeme vyplout!"

---

Prokletí tu s námi budou každou sobotu až do vyprodání zásob. Příští týden náš čeká kapitola Zpěvem k záhubě. S kýmpak se asi setkáme? (A ne, autorka kvílející rockové vypalovačky to nebude)