Pošmourný den přesně vystihoval pocity jisté Angeliny Mayové, mladé ženy v dlouhém černém kabátu sahajícím skoro až na zem, avšak s ustaraným výrazem ve tváři a těžce postřehnutelnými vráskami, jež začínaly rašit a hyzdit její obličej od každodenního mračení se.

Stála se založenýma rukama u proskleného okna ve své kanceláři, která sídlila v devadesátém patře těžební společnosti Orsakea, a měla odsud výborný výhled na celé město. Zasněně se podívala do dáli, ne však na město, ale výš, až by se mohlo člověku zdát, že kouká přímo do nebe. Tam však byly jen černé mraky honící se oblohou. Pohlédla ke dveřím, kde měla položený svůj deštník pro případ nouze, ale z mraků nepadala jediná kapička deště. Ani blesk, ani hrom, jen beznadějná temnota, přesně to, co cítila ve svém srdci. Třikrát se hluboce nadechla a vydechla, aby svou mysl mohla odpoutat od těchto myšlenek a soustředit se na to, proč zde v kanceláři vůbec je.

Popošla k velkému pracovnímu stolu, na kterém ležela spousta nezorganizovaných šanonů, další kancelářské potřeby, a mimo jiné také tlačítko pro uskutečňování hovorů, které zmáčkla. "Nechť se agent 336 dostaví do kanceláře paní Mayové," oznámila lhostejným tónem hlasu, několika rozvážnými kroky obešla stůl a popošla do středu kanceláře, dívajíc se na dveře.

Netrvalo to dlouho a ozvalo se zaklepání a následné zabrání za kliku. Zpoza dveří se vynořil šedovlasý pán ve středním věku, oděn v šatu připomínajícím zbroj a v levé ruce držel pušku, jejíž hlaveň směřovala dolů. "Přála jste si mě vidět, paní Mayová?" malinko se uklonil, zavřel za sebou a čekal na odpověď.

"Ano agente, děkuji." Chladně odpověděla a přešlápla na místě. "Potřebuji od vás nějaké novinky. Jak se daří naší korporaci? Splňují tržby naše předpoklady, abychom tak za půl roku, nejpozději za rok, mohli začít s naším velkým plánem?" zeptala se.

"Ale jistě, paní Mayová, vše klape podle plánu," ujistil ji agent. "Za tři dny by měli dorazit zástupci Kruhu na konferenci. Navíc se nám podařilo získat zakázku, se kterou bychom podle všeho mohli začít s vrtem pod falešnou záminkou. Bohužel přístroje nejsou zdaleka připraveny a bude trvat, než je všechny seženeme ve vynikající kvalitě. Mágové by nám s tím mohli trochu pomoct, ale nesmíme jim sdělit moc informací, protože je velké nebezpečí, že by si celou podstatu našeho plánu mohli domyslet. V opačném případě nám nezbyde nic jiného, než dál řešit těžební zakázky a vydělat si na stroje a jejich vývoj peníze sami. Ale jak říkáte, ani takové řešení by nemělo trvat déle než rok." Šedovlasý muž se po svém monologu uklonil a hluboce se zadíval Angelině Mayové do očí.

"V pořádku, děkuji," pokývala uznale hlavou, "dohlédněte prosím na to, aby k následujícímu jednání s mágy byly všechny dokumenty připraveny a mohlo vše proběhnout hladce, nejlépe, abychom od nich dostali finanční příspěvek, nebo aspoň přímou pomoc, k našim zakázkám."

Na chvíli se odmlčela, agentův pohled najednou vypadal nejistě, nevěděl, jestli ještě čeká na nějakou jeho akci.

"Co je to vlastně za zakázku, která nám umožní začít s vrtem?" zeptala se nakonec Angelina.

"V jednom jižně položeném městě našli naleziště zlata a chtějí zkušenou agenturu, aby jim s těžbou pomohla. Jako první jsme byli osloveni my, což je dobře, jinak bychom se museli ještě potýkat s konkurencí. Je to na místě, které přesně potřebujeme, bohužel nejsme připraveni okamžitě, ale půl roku snad vydrží čekat. Rozhodně bych se nebál jim nabídnout vyšší odměnu než kdokoli jiný, žádné zlato na světě nestojí za ztrátu toho místa."

Angelina uznale pokývala hlavou, a dokonce se v její tváři objevil náznak úsměvu. Pak šedovlasému agentovi dala rukou znamení, aby odešel, což muž poté učinil. Sama si oddechla a posadila se za svůj pracovní stůl. Vytáhla ze šuplíku doutník, který si vzápětí zapálila, vrhajíc pohled na velkou ceduli na zdi, která kouření zakazovala. Ušklíbla se a dál bafala onen prostředek, který jí sloužil k uklidnění.

"Už jen rok, už jen rok a pak budeš moct domů," zamumlala si neslyšně pro sebe. S nedokouřeným doutníkem se postavila a došla k prosklenému oknu, které tam bylo postaveno místo zdi. Shlédla dolů z devadesátého patra na celý prostor města a v očích se jí na sekundu zaleskla slza, kterou okamžitě setřela, a potřepala hlavou. Další dva silné nádechy a výdechy a opět nasadila chladnou profesionální masku. Když jí doutník vyhasl, nechala jej na stole a znovu pohlédla z okna. Černé mraky už ze sebe stihly začít vymačkávat déšť, nejen to, sem tam se i blýskalo.

Angelina přešla ke dveřím, vedle nichž si z věšáku vzala svůj černý klobouk s fialovým pírkem, a ani deštník nenechala ležet na zemi. Kancelář opouštěla s jiskřičkami v očích, to byla její naděje v tomto světě, stejně, jako se blesky prosmýkaly mezi černými mraky, aby vše nakonec mohlo dospět k lepšímu.