Téma: Weasley je náš král. A každý ví, že co se Weasleyových týká, existuje pro mě jen jeden král! ♥😅

Žhavými ulicemi Luxoru vonělo orientální koření, ovoce i ryby. Miloval jsem místní trhy. Nejlepší čas na jejich návštěvu byl ráno, kdy se stánky prohýbaly pod tíhou nejrůznějších potravin a slunce přitom ještě tolik nepálilo do zátylku. Sehnali jste tu naprosto cokoliv, když jste věděli, kam jít. Kromě běžného zboží, cíleného převážně na mudly, se tu daly najít přísady do lektvarů, exotické bylinky i kouzelnické předměty sloužící nejrůznějším účelům. Od ochranných amuletů, přes magické krystaly, až po šperky plné té nejčernější magie. Místním bylo obvykle jedno, komu zboží prodávají, a jakmile zavětřili příležitost, s radostí nabídli svoje podpultovky neznalým mudlům, kteří za ně byli ochotni zaplatit až směšné částky. Takové praktiky tu byly sice oficiálně nelegální, nicméně jejich porušování vlastně nikdo nehlídal, ani netrestal. Zákony o utajování kouzel tu totiž nebyly ani zdaleka tak přísné jako v Anglii. Egypt měl zkrátka svou vlastní magickou auru, která prosakovala až do mudlovského světa.

Já toho rána ale nehledal žádné zvláštní amulety ani přísady do lektvarů. Zastavil jsem se pouze u svého oblíbeného prodejce, kde jsem prohodil pár zdvořilostních vět a nabral čerstvé ovoce a pečivo pro kolegy i pro místní děti. Každý den jsem jim nosil něco na přilepšenou a nečekal za to nic víc než jejich rozzářené obličeje a slova díků. To bohatě mi stačilo.

Jako na zavolanou ke mně doběhl malý bosý kluk, který trávil spoustu svého volného času u nás ve stanovém městečku. Neznal jsem jeho rodiče; vlastní ani nevím, jestli je znal on sám, nicméně jeho nadšení, když se mohl motat kolem lamačů kleteb, bylo až podivně uspokojivé.

„Bille, Bille!" volal a poskakoval kolem mě jako postřelená gazela.

„Jabbari, hej, zpomal!" houkl jsem a podal mu z brašny jeden fík, který ho alespoň na chvíli zaměstnal. „Co se stalo, hm?"

„Děkuju," zamumlal s plnou pusou. „Přišly ti dopisy z Anglie!"

„A kvůli tomu ses málem uštval k smrti? Oni tam na mě počkaj, ty divochu." S úsměvem jsem mu rozcuchal už tak dost divoké černé vlasy a věnoval mu ještě pomeranč. „Ale díky, půjdu s tebou zpátky, hm? Jsem zvědavý, kdo mi píše."

„Asi nějaký ženský," prohlásil tak důležitě, až jsem se musel uchechtnout.

„Tak to nezmiňuj před Rashidou, buď tý lásky."

„Protivnější by už stejně nejspíš nebyla," zabručel.

S hlubokým povzdechem jsem ho poplácal po rameni, ale neoponoval jsem. Měl pravdu. Rashida byla moje kolegyně, potom kamarádka, přítelkyně a nakonec se z ní stala moje snoubenka. Požádal jsem ji o ruku asi před půl rokem. Impulzivně a bez rozmyslu; prostě mě to v tu chvíli přišlo jako dobrý nápad. Vlastně mi to jako dobrý nápad přišlo i potom, jenže náš vztah vznikl tady, pod egyptským sluncem, a teprve nedávno do něj začala zasahovat i britská mračna, která tak trochu podmáčela jeho základy. No, spíš trochu víc. Očividně jsme nebyli na takový závazek ani zdaleka připraveni a nejspíš nikdy nebudeme. Ne společně.

„Seth mě naučil otevřít zámky na truhlách," brebentil Jabbari dál a neustále kolem mě pobíhal v kruzích, jako kdyby se snad ani nedokázal zastavit. „Říkal, že se mi to jednou bude hodit, že je to základní předpoklad na to, stát se lamačem. Je to pravda?"

„Někde se začít musí a truhly se mi zdají jako fajn trénink," usmál jsem se. „Jen to nepoužívej bez rozmyslu, ať se nedostaneš do průšvihu, jasný?"

„Jasný!" Na chvíli se odmlčel, ale moc dlouho mu to nevydrželo. „Kdy půjdete do nějaký pyramidy? Budu moct jít s váma? Aspoň ke vchodu? Nebo do první místnosti? Prosím, prosím!"

„Jabbari, pyramidy jsou nebezpečný. Sám jsi viděl, jak ošklivě to může dopadnout, takže zatím rozhodně ne."

„Achjo," povzdechl si. „No, třeba přemluvím Setha."

„Třeba," zavrtěl jsem pobaveně hlavou, i když jsem věděl svoje. Můj kolega Seth by byl ten poslední, kdo by kohokoliv ohrozil svým nezodpovědným jednáním.

Jakmile jsme společně dorazili, vydal jsem se rovnou k největšímu stanu tábořiště. Stál v jeho středu a sloužil nám jako jídelna, společenská místnost, pracovna a vlastně i na všechno ostatní, co jsme mohli pro svou práci potřebovat. Pokud jsme zrovna nebyli v terénu, trávili jsme tu většinu svého času. Být lamačem kleteb totiž nebylo jen zaměstnání, byl to životní styl, kterému jste museli podřídit celý svůj život. Museli jste ho zkrátka milovat.

A my všichni ho milovali.

Stačilo jenom odhrnout lehkou látku zakrývající vchod stanu a ocitli jste se v úplně jiném světě. Nekonečný stín, příjemné klima, stěny obehnané policemi s knihami o místní mytologii, jazyku, kletbách a dalších věcech. Otevřenému prostoru vévodil obrovský dřevěný stůl, kde jsme se často scházeli s ostatními kolegy nad šálkem dobrého čaje, nebo nad večerní shishou. Přímo na něj jsem odhodil nakoupené pečivo a ovoce, aby se mohl obsloužit kdokoliv, kdo by měl chuť.

Já místo snídaně zamířil k malému stolku, kde jsme si nechávali korespondenci, kterou pravidelně nosil přímo z místního ministerstva kdokoliv, kdo tam měl zrovna cestu. Dopisy se zahraničí nám totiž obvykle chodily za pomoci kurýrů, pendlujicích mezi státy. Středozemní moře bylo na sovy až příliš divoké, a to ani nemluvím o Atlantiku. Z Ameriky by sem žádné sebezdravější zvíře zkrátka nedoletělo.

Každý z nás tu měl svůj vlastní košík na dopisy a balíčky. Já z toho svého vybral hned tři obálky. To bylo víc než obvykle. Prohlédl jsem si písmo na každé z nich a bez váhání jako první roztrhl tu nadepsanou fialovým inkoustem. S nadějí jsem nahlédl dovnitř, ale žádný dopis v ní nebyl. Stejně jako ve všech předchozích, které mi toho roku přišly.

„Pořád nenapsala?" zamumlal mi za zády Seth, který se právě zakusoval do kousku čerstvé baklavy, kterou zapíjel šálkem kouřící kávy.

Zavrtěl jsem hlavou.

Zhluboka si povzdechl a poplácal mě po rameni. „Neboj, určitě nebude mlčet věčně. Posílá ty obálky, to je hlavní. Myslí na tebe."

„Já vím," pousmál jsem se a vděčně do něj drcnul ramenem. „Pujdu si je přečíst ven, hm? Kdyby něco, víš, kde mě najdete."

„Jako vždycky," přikývl a napil se kafe. „Budu tě zatím chvíli krýt. Rashida dneska fakt nemá náladu."

„Nejspíš vím proč." Zamával jsem jedním z dopisů ve vzduchu. „Ta její zatracená žárlivost ji jednou fakt zničí."

„Každý máme svoje chyby," pokrčil rameny. „Rashida má naštěstí mnohem víc těch dobrých vlastností."

Smířlivě jsem přikývl, ale nijak jsem to nekomentoval. Z nějakého důvodu se ve mně znovu probouzela provinilost, že jsem to byl já, komu Rash propadla. Nedokázal jsem nevidět, kolik znamenala pro Setha, ač to nikdy neřekl nahlas. Nemusel. Byl jako otevřená kniha a já vlastně nechápal, kdo by mezi námi dvěma dal se zdravým rozumem přednost mně. Rashidě ovšem zdravý rozum občas postrádala, jen co je pravda.

Bez dalších řečí jsem vyklouzl ze stanu a vyrazil prašnou písečnou cestou směrem na nepříliš vysokou skálu tyčící se nad tábořištěm. Vévodil jí rozložitý tamaryšek, k jehož kořenům jsem často chodil sedávat a rozjímat. Stínu bylo sice pod jeho korunou pramálo, ale přesto mě vždycky lákal svou mystickou náručí. Podle jedné verze místní legendy o smrti a znovuzrození boha Usira vyrostl na jeho rakvi právě tamaryšek, který skryl jeho ostatky před světem, aby ho mohla jeho žena Isis najít a znovu oživit. Kromě toho nádherně voněl. Usedl jsem do písku přímo ke kmeni a opřel se o něj zády v místech, kde jeho větve vrhaly na zem alespoň trochu blahodárného stínu.

Otevřel jsem druhou z obálek a vytáhl z ní dopis s ozdobným písmem, které jsem dobře poznával. Vídával jsem ho pravidelně od dob Turnaje tří kouzelníků.

Cher Bill,

děkuji Ti za pomoc se stáží u Gringottových. Merci. Skřeti jsou ke mně až překvapivě přátelští a daří se mi tu rychle zlepšovat angličtinu. Griphook mi dokonce tvrdil, že díky mně k nim chodí o něco více zákazníků. Taková hloupost, ale i tak to od něj bylo milé. Chystáš se v brzké době zpátky do Británie alespoň na pár dní? Ráda bych tě pozvala na víno a osobně Ti poděkovala za příležitost. Moc pro mě znamená. Navíc Tě ráda znovu uvidím.

Napiš brzy.

Bises, Fleur.

Usmál jsem se. Byl jsem moc rád, že se Fleur v Anglii líbí, a že jsem ji mohl pomoct sehnat práci, po které toužila. Plat sice za nic nestál, šlo spíš o zkušenosti, ale ona byla vděčná i za to. Těšil jsem se, až se zase sejdeme a sdělíme si zážitky z posledních týdnů a měsíců.

Přečtený dopis jsem pečlivě složil a položil na zem vedle sebe.

Po poslední neotevřené obálce jsem sahal s trochu menším nadšením. Mamčino písmo ve mně z nějakého důvodu probouzelo mírnou úzkost. Nevím proč. Nejspíš jsem tušil, že nepůjde o žádné veselé příhody z domova. Proč by taky mělo. Kouzelnický svět se připravoval na válku a mé rodiny se tentokrát jistojistě dotkne.

Drahoušku Bille,

doufám, že se máš v Egyptě dobře a už sis konečně došel ke kadeřníkovi. Jsem si jistá, že si pravidelně necháváš doručovat Denní věštec a proto dobře víš, že noviny o momentální situaci stále mlčí. Nechci, aby sis dělal starosti. Všichni jsme v pořádku. Fredovi s Georgem se na Příčné daří skvěle. Obchody jim jen kvetou, i když vymýšlí samé blázniviny. Děti jsme si vzali pod svá křídla a pokoušíme se je držet od vší té hrůzy dál, aby si mohly i přes to všechno alespoň trochu užívat bezstarostnosti. Příliš to nezabírá, ale i snaha se cení, že? Měl bys přijet domů, zlato, alespoň na pár dní. Dokonce i Sirius se po Tobě ptal. Minimálně jeden z nás tu totiž potřebuje Tvé objetí víc než cokoliv.

Ozvi se brzy, prosím.

S láskou, mamka.

Zavřel jsem oči a zhluboka si povzdechl. Znovu jsem sáhl po prázdné obálce a přičichl k ní. Možná v ní nebyla žádná slova, zato obsahovala jemnou květinovou vůni připomínající jarní louku. Bodlo mě z toho u srdce. Byl to jen další dílek skládačky, která dávala dohromady nevyhnutelnost velkého rozhodnutí, co jsem musel učinit brzy. Velmi brzy.

Ze zamyšlení mě vytrhl až ženský hlas, který se ozval sotva dva metry přede mnou.

„Schováváš se tu přede mnou, Lišáku?"

Otevřel jsem oči a střetl se pohledem s čokoládovým pohledem Rashidy. Tmavé vlasy jí povlávaly ve větru a snědá pleť se mírně leskla v paprscích slunce. Byla okouzlující. Měl jsem ji rád; měl jsem ji moc rád, jenže to nejspíš nestačilo. Ona nechtěla odejít a já nemohl zůstat. Z téhle pasti neexistovalo žádné východisko.

„Neschovávám," zavrtěl jsem hlavou. „Jen jsem si četl dopisy. Psala mi mamka. Zdá se, že v Anglii to nevypadá vůbec dobře."

Zakabonila se. „Bille, vím, že chceš pomoct, ale kolik toho změní jeden člověk?"

„Mohli by být dva, Rash. Pojeď se mnou. Pomoz mi s tím."

„Není to moje válka, Bille," zavrtěla hlavou. „Nechci s nikým bojovat. Patřím sem. Tady je můj domov."

„A můj domov je v Británii. Vím, žiju tu už pár let, ale tam je moje rodina. Oni mě potřebují. Víc než kdy dřív."

Rashida se dlouze odmlčela. Sledovala dopisy ležící v písku vedle mě a zdálo se, že přemýšlí. „Je to kvůli ní?" vyhrkla nakonec. „Kvůli tý slavný víle, co tě uhání?"

„Rash," povzdechl jsem si a promnul si rukou unaveně spánek. „Tady přece vůbec nejde o Fleur. Vážně si myslíš, že bych opustil Egypt a šel bojovat kvůli jedný ženský? To mi přece není dvakrát podobný."

„To asi ne," přiznala nakonec neochotně, „nejsi zrovna rytíř na bílým koni, Lišáku."

„Ne, to fakt nejsem," zavrtěl jsem pobaveně hlavou. „Prosím, pochop mě. Nemůžu se tu schovávat, když mojí rodině hrozí nebezpečí. Nejsem Percy. A pokud nechceš jít se mnou..."

„...musíme se vydat každý svou vlastní cestou," dokončila tiše. „Doufala jsem, že k tomu nedojde. Vážně si to nerozmyslíš? Ani kvůli mě?"

Zaváhal jsem. Zdálo se to být tak definitivní. Můj pohled znovu padl na prázdnou obálku nadepsanou nachovým inkoustem. Sáhl jsem po ní a otočil ji vzhůru nohama. Do dlaně se mi sneslo několik kvítků sušených fialek a já v tu chvíli věděl, že neexistuje správnější rozhodnutí než to, co jsem se právě chystal udělat.

„Promiň, Rash. Někdo tam doma mě potřebuje víc, než kdokoliv tady."

„Nejspíš to byl stejně blbej nápad," pokrčila rameny. Sklopila pohled ke květinám v mé dlani a bez dalších protestů na ně položila svůj snubní prstýnek. „Ať potkáš jakoukoliv ženskou, stejně se s ní o tebe bude muset dělit."

„Rash, uvědomuješ si, že žárlíš na dítě?"

„Ona už není tak úplně dítě. Měl by sis to srovnat v palici, Lišáku, máš v ní trochu bordel. Moje starost už to ale naštěstí není, takže si dělej co chceš."

S úšklebkem si nacpala ruce do kapes, otočila se a nechala mě pod rozkvetlým tamaryškem samotného.

Ulevilo se mi.

Rozhodnutí byla učiněna a bolestivé náplasti strhnuty. Bohužel zbývala ještě spousta bitev, které musí být vybojovány a já doufal, že až skončí, budou všichni stále naživu a svět bude zase v pořádku. Každá válka totiž jednou skončí, vítězství se ale musí vybojovat. A já se byl připravený za své blízké bít až do posledního dechu.

Pozn. Nemohla jsem odolat ♥ Mým čtenářům zřejmě došlo, že povídka je oficiálně zasazena do AU universa ze série Žít (konkrétně v prvním půlroce po návratu Voldemorta). Ale ani v kánonu by to zřejmě nebylo o moc jiné. Až na Fialku. Bez ní by Bill totiž nebyl Billem ♥