Přišla jsem kvůli němu o vše, co mi kdy bylo drahé. O všechny své sestry, od kterých mě násilím oddělil. O naplněný život. O možnost důstojného odchodu na věčnost. Vím, že bych ho měla milovat, jelikož byl mou součástí a já zase tou jeho, jenže svět je málokdy černobílý. Dokonce ani všechny existující odstíny šedi by nedokázaly popsat, co všechno k němu cítím.

Lásku, nenávist, soucit, zášť, obdiv, touhu, pohrdání.

To všechno se slévá do jedné malé galaxie, kde jako hvězdný prach poletují všechny mé pocity a myšlenky, otírají se o planetky s vůní těch, které jsem během svého krátkého života poznala, a neúnavně krouží kolem té nejzářivější hvězdy ve středu celého vesmíru.

Rotují kolem Toma Raddla.

To on je má hvězda, můj otec i syn, důvod mé existence.

Miluji ho a nenávidím stejně, jako on miluje a nenávidí mě. Jsem totiž připomínkou jeho lidskosti. Díky mně v sobě neustále skrýval toho malého chlapce, který toužil po lásce a objetí jako každé jiné dítě; toužil po léčivém polibku své matky, která tento svět opustila až příliš brzy a nechala ho bloudit ztraceného mezi lidmi, jež ho nikdy nedokázali pochopit.

A přesně proto bylo stvořeno mé osamělé já.

Tom svou matku miloval, ač ji nedostal šanci poznat. Jeho srdce se možná navenek zatvrdilo, ale uvnitř pořád zůstávalo citlivé a vláčné. Jednou za čas se někdo dokázal prodrat přes tvrdou slupku, až do něžného jádra, jež se roztřepotalo jako vyplašený motýlí roj.

Takové chvilky jsem měla nejraději a všechny si je pamatuji.

Objetí, které jedenáctiletý Tom věnoval na ošetřovně místní léčitelce, když mu s širokým úsměvem na rtech ošetřila rozbitá kolena a pohladila ho po vlasech. Upřímná radost, jež doprovázela vítězství školního poháru. Teplo hrnoucí se do tváří, které způsobil nejistý polibek od spolužačky, i sametovost dívčí kůže pod konečky prsty, jež rozbouřila i poslední kapku krve v jeho těle.

Chvíle, kdy se Tom rozhodl, že city ho činí příliš slabým, byla jedna z posledních, které jsme společně sdíleli. Já a Tom, Tom a já. Byli jsme jedno tělo, jedna duše, jenže ne na dlouho.

Vznikla jsem z pomsty za smrt Meropy Gauntové. Poslední čin z lásky, kterého byl můj drahý Tom schopný. Pak mě od sebe násilím odtrhl, rozerval nás vedví a spolu se mnou pohřbil všechny své krásné vzpomínky a slabosti do zlatého prstenu s černým kamenem.

Od té doby už lásku nikdy nepocítil. 

Všechen cit zanechal se mnou, skrytý pod mnoha karáty a pohřbený sutí a ztrouchnivělými prkny starého domu v Malém Vísánku, odsouzený k věčnému zatracení. A já zůstala sama. Ztracená, rozervaná a osamělá. Jedna z částí duše Toma Raddla, chlapce, který se až příliš bál cítit a milovat.