Obsah jednoho ze tří dopisů, který Regulus v Nenech mě zapomenout napsal. Tenhle patří Siriusovi, který ho ovšem spálil a nikdy si ho nepřečetl.

***

Bratříčku,

jestli se ti do rukou dostal tento dopis, jsi úplně posledním dědicem rodové linie Blacků. Dobře vím, že se za naše jméno stydíš a nejradši by ses ho zřekl, ale oběma nám je jasné, že to není řešení. Můžeš zapřít původ, ale tvou krev to nezmění; pořád bude černá jako ta netmavší noc. A přesně tak to má být.

Vzpomínáš si na to léto, kdy jsi mě na zahradě u Rosierových chránil před hejnem divokých běhnic? Tak strašně tě pokousaly a já přitom neměl ani škrábanec. Vždycky jsi byl můj velký ochránce, se kterým jsem se nebál ničeho na světě. Můj úžasný bratr, který by se pro mě postavil klidně samotnému Pánovi Zla.

Mrzí mě, že jsem si toho dost nevážil a nikdy ti to nevrátil tak, jak sis zasloužil. Měl jsem se občas vzepřít matce a postavit se za tebe, jenže jsem to neudělal. Víš, Siriusi, vždycky jsem obdivoval tvou odvahu, kterou jsem já postrádal. Až doteď.

Vím, že ať udělám cokoliv, nikdy tím nesmažu všechny křivdy, kterých jsem se na tobě dopustil, ale rozhodl jsem se k tomu udělat alespoň první krok. Chci být aspoň pro jednou stejně odvážný, jako jsi byl celý život ty. Postavit se na správnou stranu a pohlédnout smrti do očí beze strachu z toho, jak všechno dopadne.

Doufám, že na mě budeš hrdý. Alespoň pro jednou, i kdyby to mělo být úplně naposledy.

Mám tě rád, Siriusi. Vždycky jsem měl.

S respektem a přáním šťastného zbytku života

Tvůj bratr Regulus.

Regulus s hlubokým povzdechnutím odložil havraní brk zpátky do kalamáře. Byl to poslední ze tří dopisů, které v poslední hodině napsal. Nic už nezůstávalo nevyřčeno a on tak mohl směle vykročit vstříc hrdinskému osudu, který si dobrovolně vybral.

Jeho šedé oči se zlatými skvrnami se zastavily na mihotavém plamenu svíčky, který byl jediným světlem v místnosti. Pozvedl ruku a několikrát přes něj přejel prstem. Plamínek ho pokaždé líně olízl a chvíli doprovázel jeho cestu prostorem, než se vrátil zase zpátky do původní polohy. Ať se Reg snažil sebevíc, vždycky ho nakonec opustil, aby mohl pokračovat ve svém životním údělu.

I Regulus se rozhodl následovat svůj osud. Cítil se zodpovědný za všechna zvěrstva, která sužovala Británii, a nemohl by žít sám se sebou, kdyby se je nepokusil zastavit. Už kvůli lidem, kteří se dotkly jeho srdce. To je musel udržet v bezpečí. Za každou cenu.

Zavřel oči a chvíli hluboce a pravidelně dýchal, aby uklidnil zběsilý tlukot v hrudníku. Pak se zvedl od stolu, opřel o květináč s čerstvou růží všechny tři pečlivě nadepsané obálky a naposledy se otočil k ložnici. Chtěl odejít, aniž by jí věnoval poslední pohled, ale nedokázal to. Zatoužil naposledy cítit vůni jejího těla a horko její kůže pod prsty. 

Notnou chvíli jenom sledoval spící siluetu, vějíř blond vlasů rozložených po polštáři a jemné pocukávání očí pod víčky. Nakonec se ale přece odhodlal a konečky prstů obkroužil obrys její čelisti, přejel přes tváře poseté drobnými pihami, ve kterých občas hledal nejrůznější souhvězdí, a zastavil se až na plných rtech, které tak rád líbával.

„Sbohem, moje malá královno," zašeptal a lehce, jako dotek motýlích křídel, otřel své rty o její.

Chtěl, aby mu na nich ulpěla tak moc známá chuť medu a růží, která k ní neodmyslitelně patřila. Tu si sebou toužil odnést do temnoty noci, aby mu dodávala odvahu v nadcházejících hodinách.

Naposledy se rozhlédl po jejím bytě, pohladil po hlavě vrnící Pralinku a odešel za svým osudem.