Téma výzvy: Jezevci & Orli aneb Havraspár nebo Mrzimor musí hrát prim. Tady nás čekají hned dva Havraspárští a  ještě dokonce jeden bývalý :) 

„Můžete mi prosím vrátit ten brk?" povzdechl si až příliš hubený mladík s dlouhými blond vlasy spletenými do několika copánků, které nosil vzadu na temeni sepnuté bronzovou sponou. „Nechápu k čemu vám je. Všichni máte svoje."

„Tak on nechápe, k čemu nám ten brk je. Slyšíš to Waldene?" zapitvořila se vysoká zrzka s nepřirozeně dlouhými prsty a vysokým pištivým hlasem, přičemž do Macnaira drcla loktem; to asi kdyby náhodou neznal svoje jméno.

„Myslel jsem, že Havraspárský jsou ty chytrý. Vždycky se bijete do prsou a prohlašujete, že máte pod čepicí. Tak jak je možný, že netušíš, proč má Dolohovová tvůj brk? Zapoj ten svůj slepičí mozeček, Láskoráde."

Xenofilius si zapletl prsty obou rukou do sebe a odložil je na lavici. Zdál se být až překvapivě klidný a smířený s tím, že si ho Zmijozelští dobírali. Byl na to ostatně zvyklý již od prvního ročníku. Jeho extravagantní vzhled a chování z něj dělali pravidelný terč šikany. Ani to ho ovšem nepřinutilo ke změně. Přál si zůstat věrný sám sobě stůj co stůj. A dařilo se mu to.

„Tak co teď uděláš, když si nebudeš moct sepisovat blbosti do toho svého Blbotaje?"

„Jmenuje se to Jinotaj," opravil je trpělivě. „A buď prostě počkám, až vás to přestane bavit a vrátíte mi ho sami, nebo si prostě v ložnici vezmu nový. Víte, není to žádný muchlorohý chropotál, takže není problém sehnat nový. Je to jenom brk."

Oba zmijozelští šikanátoři zcela očividně ztráceli trpělivost. Není zábava dobírat si někoho, komu na tom nesejde. Vzdát se bylo ovšem pod jejich úroveň a už vůbec neměli v plánu Xenofiliovi jeho brk vracet. Místo toho sáhla Camilla Dolohovová rychlostí hrabáka do jeho lehce pootevřené brašny, jako kdyby v ní zahlédla zlatou cetku. Místo nablýskaného šperku nicméně vytáhla hustě popsaný pergamen, který si tam až doteď hověl pečlivě smotaný do úhledné ruličky.

Xenofilius viditelně zbledl a jí se po tváři rozlil vítězoslavný výraz.

„Vrať to!" vyjekl a pokusil se pergamen vytrhnout, jenže minul. „V tom jsou důležité poznámky!"

„Vážně?" protáhl Macnair a převzal si od spolužačky pergamen, jako kdyby šlo o štafetový kolík. Povolil stuhu, která objemný kus pergamenu držela pohromadě, a začal ho rozvinovat. „Tak se na to podíváme. Aha, tady to je – Pozorování rozmnožovacích rituálů strachopudů, den sedmý. Copak je to ten strachopud, Láskoráde? To je nějaká přezdívka pro voyeury, co sledujou, jak si ostatní užívaj?"

„To děláš po večerech ty úchyláku?" ušklíbla se na něj znechuceně Camilla a naklonila se nad pergamen. „Dnes nad hlavou Siriuse Blacka kroužilo strachopudů více než předchozí dny. Několik jich bylo spatřeno i v přítomnosti Lily Evansové. Závěr? Nejen, že se strachopudi dokáží rozmnožovat, ale v případě, že jejich populace dosáhne dostatečného množství, dokáží napadnout dalšího hostitele."

„Do kentaurovy řitě, takže Black to táhne s tou mudlovskou šmejdkou? To musíme říct Regulusovi, z toho mu prdne cévka."

„O čem to mluvíte?" zamračil se Xenofilius. „Strachopudové nemají nic společného s lidským koitem. Tak se nepřenáší. Ani oni sami se nerozmnožují pohlavně. Vlastně se snažím přijít na to, jak přesně k tomu dochází."

„Proč tu teď mluvíš o kojení, ty ťulpasi?" protočila oči Camilla.

„Ne o kojení, ale o koitu. To je přece něco úplně jiného. Ačkoliv to druhé může vést k tomu prvnímu, takže mezi nimi nějaká vazba vlastně existuje." Blondýn si přitiskl prst ke rtům a viditelně se zamyslel. Zdálo se, že přitom dokonce zapomněl, v jaké společnosti se právě nacházel.

„Co je to to kojto?" zašeptala Camilla směrem k Waldenovi.

Ten na oplátku jenom pokrčil rameny. Zřejmě ho význam slova vůbec nezajímal, jelikož se rozhodl využít Láskorádovy mentální nepřítomnosti a zničit jeho celoživotní dílo. Pozvedl hůlku k pergamenu, dotkl se ho jejím koncem a zamumlal: „Incendi..." Na špičce už se začínaly objevovat jiskřičky, když se mu kolem obličeje prohnal fialkový paprsek neznámého kouzla, které mu na tváři zanechalo načervenalý pruh, jenž začal nepříjemně štípat a pálit.

„Co to do prdele..." otočil se směrem, kde tušil zdroj, a málem přitom vrazil do vysoké blondýnky s pronikavě modrýma očima.

„Jejda, moc se omlouvám. To jsem ale nešika, co?" vyhrkla ustaraně. V jejích očích ale žádná očividná starost nebyla. Měřila si Macnaira pohledem chladným jako led. „Trochu se mi to vymklo kontrole."

„Slečno Thanosová," ozval se od dveří učebny pištivý hlas profesora Kratiknota, „proč už kolem vás opět létají kouzla neznámého původu?"

„Moc se omlouvám, pane profesore," zamumlala kajícně. „Tentokrát šlo opravdu jenom o naprosto neškodnou záležitost. Trochu jsem popletla ten pohyb hůlkou, nic víc."

Kratiknotův výraz mírně zjihnul, když se zadíval na jednu ze svých nejoblíbenějších studentek. „Pandoro," oslovil ji jemně, „už jsem vás před těmi experimenty několikrát varoval. Buďte opatrná, děvče nešťastné, nebo to s vámi špatně dopadne."

„Mám to pod kontrolou, pane profesore," usmála se, „alespoň většinu času. Tentokrát to byla jenom moje hloupá, školácká chyba. Nikomu se nic nestalo, že ne, Waldene? Vidíte, nic mu není a tomu pergamenu taky ne."

Než se stačili Walden s Camillou rozkoukat, už Xenofiliův pergamen držela v ruce Pandora, která jemným fouknutím uhasila i to drobounké dýmání, které způsobilo Macnairovo nedokončené kouzlo.

„Je skoro jako nový. Může dělat svému majiteli jenom samou radost." S těmi slovy podala zachráněný projekt přímo do Xenofiliových rukou. „Dávej si na něj lepší pozor."

„Děkuji," usmál se mladík a pergamen co nejrychleji ukryl zpět do brašny, kterou velice pečlivě zavřel. Tentokrát si dal záležet na tom, aby z ní nečouhal ani jediný kousíček, který by vábil potenciální zloděje. „Budu opatrnější."

„Super. Přisednu si, jo?" Pandora ani nečekala na odpověď, ještě stihla udělat na Dolohovovou s Macnairem dlouhý nos, a pak se posadila na židli hned vedle Xenofilia. Ztišila hlas do šepotu, přičemž se nenechala ani trochu vyrušovat Kratiknotovým výkladem. „Co je to vlastně ten strachopud?"

„Jsou to neviditelná stvoření, která krouží všude kolem nás. Pokud si všimneš, že je někdo zmatený, nesoustředěný, nebo hodně zamyšlený, nejspíš ho napadli strachopudi. Vlétnou ti přímo do uší a dělají neplechu."

„A jak víš, že tam jsou, když jsou neviditelní?"

„Podařilo se mi vyrobit sklíčka, díky kterým je dokážu najít. Nefungují stoprocentně, ale myslím, že jsem na pokraji důležitého objevu. Určitě se mi je podaří vylepšit. Pak snad konečně společnost uzná jejich existenci a zapíše je do lexikonu."

„Páni," usmála se Pandora a podepřela si bradu rukou, „takže jsi vlastně takový průkopník. Experimentátor. To se mi líbí. Taky dělám ráda pokusy. Nedávno se mi podařilo zkombinovat kouzlo, které obarvilo veškerý textil v našich ložnicích na zeleno. Emmeline kvůli tomu málem vyletěla z kůže. Zatím jsem bohužel nepřišla na to, jak použít jiné barvy, ale to určitě přijde!"

„Neruším vás, slečno Thanosová?" ozval se Kratiknot netrpělivě.

„Ale ne, to je v pořádku pane profesore, nemluvíte zas tak nahlas," odpověděla vesele, čímž si vysloužila smích většiny spolužáků.

„Tak to se mi ulevilo. Co kdybyste mi tu nesmírně důležitou věc taky pověděla? Dnes po vyučování. A pana Láskoráda vezměte s sebou. Jistě mu to také prospěje."

„A to má být trest pro ně, nebo pro Kratiknota?" poznamenal polohlasem Walden.

„Rozhodně pro Kratiknota," odpověděla mu Camilla. „Asi chce napodobit Křiklanův klub. Ale on bude místo úspěšných kouzelníků sbírat blázny."

„Škoda, že vás dva nikdo nepozval ani do jednoho toho klubu," zazubila se na ně Pandora, než obrátila svou pozornost zpátky na droboučkého profesora. „Budeme tam."

***

„Přemýšlela jsem nad tím tvým projektem kolem strachopudů," brebentila Pandora přibližně týden po jejich společném školním trestu, přičemž upírala oči do Xenofiliova popsaného pergamenu plného kaněk a škrtanců. Seděli společně ve společenské místnosti Havraspáru a na stole před nimi se povalovala obrovská hromada knih, které se jim podařilo odnést z knihovny k velké nelibosti madam Pinceové. „Víš, tvůj problém je, že v těch poznámkách nemáš žádný systém. Jak ti mám pomoct, když polovinu těch zápisků vůbec nepřečtu?"

„Nemůžu za to. Víš, jak špatně se píše se sklíčky na strachopudy na očích? Dost rozostřují," povzdechl si Xenofilius nevesele. „A kdybych si dělal zápisky později, určitě na něco zapomenu."

„Přesně! A proto mám pro tebe řešení!" zazubila se blondýnka vesele a rukama dramaticky zabubnovala do stolu. „Co bys řekl na to, kdybys mohl psát, aniž bys musel použít ruce?"

„To přece nejde," vyvalil oči Xenofilius. „Chci říct – jasně, že nejspíš existuje kouzlo, které vede brk podle toho, co mu diktuješ. jenže když budu mluvit, vyděsím strachopudy a nebude co sledovat!"

„Drahý Xene!" pronesla teatrálně a sáhla pro krabičku, kterou asi před hodinou položila na stolek mezi ně, „představuji ti geniální řešení! O co jde? Je jedinečný; jediný svého druhu, naprosto intuitivní a, bohužel, zelený, protože jinou barvu pořád neumím."

Odklopila dřevěné viko. Z truhličky vyletělo cosi podlouhlého a zeleného. Několikrát to zakroužilo kolem její hlavy, zašimralo jí na nose, načež se to konečně zastavilo vedle její hlavy. Teprve tehdy si Xenofilius všiml dlouhého zvířecího pera v křiklavě zelené barvě, zakonečeného ostrým hrotem. Skoro by odpřísáhl, že na něj ten brk snad mrknul.

„Pozdrav svého nového nejlepšího přítele - Bleskobrk!"

„Ehm, ahoj Bleskobrku?" zamumlal Xenofilius nejistě. Stále si levitující pero měřil dost znepokojeným pohledem. To mu ovšem vydrželo jen do chvíle, než se k němu brk rozletěl a rozverně se mu několikrát otřel o krk a tvář, čímž ho donutil k jemnému smíchu. „Vypadáš jako velice užitečný přítel. Snad si budeme rozumět."

A taky si rozuměli. Dokonce i beze slov. Díky Bleskobrku dokázal Xenofilius dokončit svoji studii strachopudů v rekordním čase. Čím víc ale svou novou pomůcku poznával, tím víc začínal chápat, že nudné studie nejsou nic pro něj. Brk měl vlastní hlavu a mnohem raději využíval svou kreativitu na krátké a úderné články pro Jinotaj, než aby se zaobíral teoriemi a literaturou faktu. Přesto přese všechno byl ale nenahraditelným pomocníkem.

Psaní se věnoval i jednoho podzimního rána ve Velké síni. Xenofilius právě snídal misku ovesné kaše a vyprávěl Pandoře o jedné ze svých nových teorií, podle které by se muchlorozí chropotálové mohli nacházet kdesi v Rumunských lesích. Bleskobrk vedle něj energicky klouzal po papíře a zapisoval jednotlivé poznatky a teorie, ke kterým ti dva během konverzace došli. Občas se krátce zastavil a rozhlédl po lidech v okolí, než se zase vrátil ke své práci. Alespoň do chvíle, kdy půlku Velké síně vyrušili rozrušené hlasy.

„Pane Brumbále, nemůžete se mi vyhýbat věčně!" mračila se kudrnatá blondýna, která právě stála před učitelským stolem a měřila si ředitele přimhouřenýma očima, skrytýma za obroučky hranatých brýlí. V rukou držela pevný pergamen a obyčejný tmavý brk, kterým jednou za čas přejela po papíře.

„Paní Holoubková. Již několikrát jsem vám řekl, že s vámi situaci ohledně Vy-Víte-Koho rozebírat nebudu. Dokonce si ani nepamatuji, že bych vás zval do hradu a přesto tu jste."

„Čtenáři si zaslouží znát pravdu! Všem nám hrozí nebezpečí a vy strkáte hlavu do písku. Jsem si jistá, že máte informace, které by nám všem mohly být užitečné."

„Nechtěl bych být neslušný, ale nemyslím si, že toto je téma vhodné do těchto prostor. Jak vidíte, je tu spousta nezletilých kouzelníků, které rozhodně nechceme děsit konverzací o situaci tam venku."

„V tom případě si pojďme promluvit někam do soukromí. Nicméně rozhodně neplánuji odejít bez patřičných informací."

„V tom případě vám nechám z kuchyně donést šálek horkého čaje. Chvíli se tu zřejmě zdržite," poznamenal Brumbál neutrálním tónem, obešel učitelský stůl a dlouhým krokem vyrazil uličkou mezi lavicemi směrem k velkým dřevěným dveřím.

Rita Holoubková s ním držela krok, ačkoliv to pro ni znamenalo kmitat nohama tak rychle, že jenom o trochu rychleji a možná by dokonce vzlétla. Na rameni se jí zběsile houpala pootevřená krokodýlí kabelka, do které se v rychlosti pokusila ukrýt svůj brk. Ten se bohužel zachytil o sponu a vypadl rovnou na zem. Rita si toho ani nevšimla. Někdo si toho nicméně všiml velice dobře, jelikož všímat si byla jeho práce. A když se redaktorka prosmýkla těžkými dubovými dveřmi ven z Velké síně, v její kabelce se krátce zalesklo zelené brko.

„Páni, nejspíš to je vážně zlé, co?" zamumlala Pandora, která dvojici většinu času provázela pohledem. „Však víš – ta válka."

„Nedělej si s ní starosti," usmál se Xenofilius. „Není to naše válka. Jsme vědci, ne válečníci."

„Máš pravdu." Viditelně se jí ulevilo. I tak se ale pro ujištění pod stolem natáhla pro jeho ruku, kterou váhavě sevřela. „Jen tak pro jistotu," dodala, když se na ni mladík překvapeně zadíval.

„Mám rád jistotu," přisvědčil a lehce zesílil stisk. V mírných rozpacích se obrátil ke svému pergamenu, který ležel hned vedle jeho sklenice s dýňovým džusem. Byl do poloviny popsaný a končil kaňkou. „Kde je Bleskobrk?!"

„To je jedno, Xene. Vyrobím ti jiný, ale ne teď."

„A co bude teď?"

„My," usmála se a vtiskla mu na rty něžný polibek, díky kterému na svůj věrný brk rázem zapomněl. Teď měl ji.