Téma: Nezvyklý ship. U mě to není zas tak nezvyklý ship, ale měla jsem na alter-blackinnon vážně náladu :)

Temnou jeskyni osvětlovala jen podivná záře vycházející z myslánce podobné mísy a široký hořící kruh. Ten ohraničoval maličký ostrůvek, téměř utopený v černo černém jezeře. Na něm, na špinavé a zablácené zemi, ležely dvě siluety. Dívka a chlapec. Oba ztěžka oddechovali. Jejich potrhané oblečení bylo prosáklé špinavou páchnoucí vodou, vlasy měli přilepené na tvářích a paže pokryté mělkými i hlubšími škrábanci.

„Jak jsi to věděla?" zamumlal tmavovlasý chlapec. Ztěžka otevřel šedé oči a obrátil je na blondýnku ležící po jeho boku. Nevypadal vůbec dobře. Kůži měl pobledlou, kruhy pod očima hluboké a tmavé a nezdál se být ve své kůži. „Jak jsi věděla, že se ty potvory bojí ohně?"

„Je to můj bubák."

„Bubák? Pro Merlina, proč zrovna neživí?"

„Protože můj bratr je idiot. Od malička mě po nocích strašil tím, že očaruje mrtvoly, aby si pro mě přišly. Bydleli jsme totiž kousek od hřbitova. A já byla tak vyděšená, že jsem v jeho učebnicích z Bradavic hledala, jak se proti nim bránit. No, když jsem zjistila, že se děsí světla a tepla, tak mě nenapadlo nic lepšího, než si kolem postele zapalovat hromady svíček. Jako fakt hromady. Ožralej fotřík do nich pak jednu noc spadl a místnost v tu chvíli doslova blafla. Nebejt Edmunda, nejspíš tam shoříme zaživa."

„Máš vážně pitomýho bratra, McKinnonová. Na druhou stranu nám teď možná zachránil život, takže..." Mladý Regulus Black se zapřel na předloktí a rozhlédl se kolem sebe. V pableskujícím světle ohně byla stále vidět bílá těla, míhající se vodou těsně kolem břehu. Kroužila a vyčkávala. Nevzbuzovalo to v něm příliš optimismu a doznívající účinky lektvaru tomu příliš nepomáhaly. „Spolu máme možnost strávit poslední hodinky, protože odsud se nemáme šanci dostat."

„Jaktože ne?" zpozorněla Marlene a i ona se zapřela na dlaních, aby se dostala do roztřeseného sedu.

„Ta blbá bárka shořela na uhel. Jsme tu v pasti."

„To jsem nechtěla. Sakra!"

„Nemohlas to vědět, Marlenko," povzdechl si Regulus. Několikrát si dlaní promnul obličej a odhrnul z něj všechny nalepené vlasy, aby mu z nich nestékaly praménky vody do očí. „Je to poetický. Můžeme být spolu dokud nás smrt nerozdělí."

„Což bude zřejmě do pár dní," odfrkla si a plácla sebou zpátky na záda do vrstvičky bahna. „Takže takový pocity má člověk v manželství? Cítí se v pasti, dokud nechcípne?"

Black se tiše zasmál. „Myslím, že třeba u mých rodičů by to sedělo. Však víš, domluvený sňatky nejsou vždycky zalitý láskou a harmonií." Následoval jejího příkladu a i on si zase lehl. Byl příšerně unavený a chlad mu prostupoval celým tělem. Pokoušel se vstřebávat veškeré teplo, které vycházelo z hořícího kruhu, jež Marlene stále udržovala při životě. Byl to jediné, co je dělilo od odporné a bolestivé smrti ve spárech neživých, ale bylo to zoufale málo. „Ale nám by se to nestalo."

„Nám?"

Marlene na něj obrátila hlavu. Její jindy dokonalá tvář byla tentokrát zamazaná špínou, bahnem a krví. Regulovi to ale nevadilo; ve skutečnosti mu nikdy nepřipadala tak krásná. Možná za to mohla vidina blízké smrti, možná skutečnost, že se mu rozhodla stát po boku i přes sebevražednost jeho mise a možná to všechno dohromady a ještě mnohem víc.

„Jasně. Copak, nechtěla bys snad být Blacková? Měla bys milýho a příjemnýho švagra, úžasnou tchýni a dokonce bys měla v rodině Bellatrix. Myslím, že lepší nabídku už nedostaneš."

„Není tu zrovna velká konkurence, to je fakt. Ačkoliv mi přišlo, že jeden z těch chlápků ve vodě měl na sobě docela dost zlata!"

„Tak zlata mám taky dost. Ne, že bych si tě snad chtěl kupovat," zazubil se nevinně.

Marlene se zasmála, zavrtěla hlavou a nakonec se otočila na bok, aby se k němu mohla přivinout blíž. Ruku mu položila přes břicho a hlavu opřela o hrudník, takže jí pod uchem rytmicky bušilo jeho srdce. To dokázalo přehlušit chroptění a šplouchání těl za ohnivou bariérou.

„Dobře. Dejme tomu, že jsme se vzali. Co teď? Chtěl bys děti? Procestovat svět? Stát se profesionálním hráčem famfrpálu?"

„Mám rád famfrpál, ale profík bych být nechtěl," zavrtěl Regulus hlavou a opřel si tvář do jejích vlasů. „Chtěl bych cestovat, ale i s dětma. Říkal jsem si, že tak tři by byly ideální."

„Dvě," odvětila blondýnka. „Jsem z velký rodiny a věř mi, není o co stát. Navíc rodinný vstupný je vždycky pro čtyři. Přece nebudem nakupovat další vstupenky zvlášť, že."

„S tím se smířím. Kluka a holku?"

„To se dá i vybrat?"

„Ve fantazii jo."

„V tom případě dva kluky. Zaprvý ženský ve vaší rodině jsou bláznivější než chlapi a taky je potřeba šířit ty vaše okouzlující geny pro další generace děvčat."

„Neprůstřelná logika," zachechtal se Black. „Chtěla bys žít v Godrikově dole?"

„Nic bych si nepřála víc," pousmála se. „Někde blízko rybníka, s výhledem do polí. Rostou tam slunečnice a vlčí máky. Myslím, že nechci žít nikde jinde. Tam je domov."

„Já vím." Prsty jí přejel po celé délce páteře, až se lehce otřásla. Zimou to ale nebylo. „Párkrát jsem tě tam viděl; většinou na tom mole u rybníka. Sedávalas na něm při západu slunce. Občas s tebou byl i Potter, ale nikdy Sirius."

„Nejradši bych tě teď označila za divnýho stalkera, ale hádám, žes tam nechodil sledovat, jak se koupu v rybníce," uchechtla se Marlene tiše. „Chyběl ti Sirius hodně? Když odešel z domu?"

„Nechodil, ale byl to super bonus," uculil se jí do vlasů a zavřel oči, aby mohl lépe vzpomínat a přitom sbírat tolik potřebnou energii. „Brácha si to nejspíš nemyslí, ale Grimmauldovo náměstí bez něj bylo tak nějak temnější. A to už je co říct. Vždycky jsem doufal, že ho v Godrikově dole zahlídnu, ale nikdy jsem neměl odvahu ho oslovit. Vypadal tam tak nějak... spokojeněji. Myslím, že Pottera považuje za bratra mnohem spíš než kdy mě."

„Reggie, vím, že se říká, že krev není voda, ale nikdo by neměl upřednostňovat svou rodinu z povinnosti. Sirius šel, kam ho srdce táhlo a je to tak správně. Ale nemysli si. Je sice zklamaný a naštvaný, ale to znamená, že tě miluje. Kdyby ne, bylo by mu to jedno. Věř mi, že vědět, pro co ses rozhodl obětovat úplně všechno, bude to jiný. Úplně jiný."

Regulus si zhluboka povzdechl. „Nejspíš máš pravdu. Škoda, že si to můžu jen představovat. Svět si mě nikdy nebude pamatovat jako hrdinu, ale jako padoucha," uchechtl se nevesele.

„Asi ti musí stačit, že pro mě budeš vždycky hrdina," usmála se Marlene a zvedla na něj pohled, aniž by si přestala opírat ucho o jeho hrudník. „Já dobře vím, kdo jsi, a že jsi dobrý člověk. Dokonce lepší, než polovina členů Řádu."

„Lichotíš mi." Koutky povytáhl do letmého úsměvu a věnoval jí jeden polibek na čelo. Zároveň s tím si jí přivinul blíž k tělu, aby se mohli jeden od druhého hřát. „A mě se to rozhodně líbí."

„A to jsem ještě nezačala o tom, jak skvělý jsi na koštěti. Víš, že úplně poprvý jsi na mě udělal dojem na hřišti?"

„Všímala sis chytače znepřátelenýho týmu? To by na tebe spolužáci jistě nebyli moc pyšní!"

„Hele, na mou obranu jste zrovna hráli s Havraspárem. Co je mi po nich," zazubila se skoro vesele. „Jenže ty ses dokázal několikrát tak skvěle vyhnout potlouku, že už se mi těžko sledovalo cokoliv jinýho! Nemůžu si pomoct. Mám slabost pro hráče famfrpálu."

„Víš, že by z tebe byla skvělá roztleskávačka? Hrome, to mě nikdy nenapadlo. Proč vlastně nemají hráči famfrpálu svoje roztleskávačky?"

„Jednou jsem to navrhla Minnie. Prohlásila něco o tom, že mám myslet míň na odhalování na hřišti a víc na studium. Pche, chápeš to? Všichni přece mají rádi odhalování na hřišti!"

„Možná se bála, aby to moc nerozptylovalo hráče," uculil se. „Mě by to totiž rozhodně rozptylovalo. Vidět tě v minisukni a krátkým topu. Moc dobře si pamatuju, jak to na tobě vypadá a asi bych se nedokázal soustředit."

„Kdys mě v tom viděl?"

Zapřela se na lokti, aby se mohla nadzvednout. Pohledem přitom zatěkala po okolí. Plameny se na některých místech začínaly pomalu snižovat a tichem jeskyně se rozléhalo čím dál hlasitější šplouchání.

„Na oslavě mých patnáctin. Sirius tě tenkrát dovedl k nám. Jeho poslední rodinná sešlost, než odešel z domu. Tys tam byla jak z jinýho světa," uchechtl se.

„Jo tohle," vzpomněla si a plácla se přitom do čela. „To byl docela úlet. Prohrála jsem s Blackem sázku a musela mu dělat společnost. No a když už chtěl šokovat, tak bylo třeba pořádně, že. Vlastně se skoro divím, že mě tam nikdo neproklel."

„Myslím, že matka k tomu neměla daleko, ale nechtěla udělat scénu. Nespustila z tebe oči. Já teda taky ne, ale ona se ti nejspíš nedívala celou dobu na zadek."

„Díky Merlinu, protože to by bylo divný."

Marlene chytila Reguluse za ruce a jemně ho vytáhla do sedu. Byl jako hadrová panenka, ale přesto se snažil zatnout svaly a nedat na sobě nic znát. Šedé oči se zlatými skvrnkami měl upřené do její tváře, když mu palci přejela přes rty, aby z nich odstranila bahno a mohla ho políbit. Jemně, ale dlouze.

„Nechápu, cos se mnou tenkrát provedla, McKinnonová, ale od tý doby jsem tě nedokázal dostat z hlavy," zašeptal. Prsty zajel do jejích vlasů a přesunul je za uši. To mu odhalilo pohled na bledou lícní kost, přes kterou se táhly ošklivé škrábance od jednoho z neživých. „Nikdy jsem ti neměl dovolit jít se mnou, Marlenko. Takhle to nemělo dopadnout. Myslel jsem, že to byl snad osud, když jsme se tehdy potkali ve školní kuchyni; že nám bude určitě jednou patřit svět. Nenapadlo mě, že ti nepřinesu víc než tenhle... vlhkej hrob."

„Reggie," usmála se a věnovala mu další polibek; tentokrát do koutku úst, „tuhle cestu jsem si vybrala sama. Chtěla jsem jít. Díky, žes to nerozhodl za mě. Vlhkej hrob, to je koneckonců něco pro mě," mrkla na něj rošťácky, přičemž se mu přesunula do klína a ruce ovinula kolem krku. Pořád ho musela lehce podpírat, ale zdálo se, že její dotek Regulovi přece jenom vháněl do žil tolik potřebnou sílu.

Oheň v kruhu zasyčel, když na něj dopadl chlýstanec vody. Metr bariéry se v tu chvíli ocitl bez ochrany. Ve vzniklé škvíře se objevila bledá žilnatá ruka a za ní hned druhá. Nelidské chroptění nabralo na intenzitě, když se ze stínu vynořilo několik hlav s bledými bulvami, slepě zírajícími na prochladlou dvojici.

„Do háje," zaklel Regulus, sáhl po hůlce a ochranu znovu obnovil. Neživí se s hlasitými skřeky stáhli zpátky do vody, ale drželi se blízko. Nebezpečně blízko. „Jak dlouho myslíš, že to ještě vydrží?"

„Na tom nesejde," pokrčila nezaujatě rameny. „Tou dobou už tu stejně nebudeme."

„Jak to myslíš?" zadíval se na ní Regulus nechápavě. „Kde budeme?"

„No, nejspíš někde u krbu popíjet horkou čokoládu s pořádnou dávkou ohnivý whiskey. Na zahřátí, chápeš."

„Nechápu."

Marlene ho místo odpovědi ještě jednou dlouze políbila, načež se lehce zapřela o jeho ramena a postavila se. „Víš, Regu, možná jsem Nebelvír a do všeho se vrhám po hlavě, ale nejsem idiot, takže mám i zadní vrátka. Jestli chceš, pustím tě do nich," zazubila se nevinně.

„Lákavá nabídka, ale první se musíme dostat pryč," uchechtl se. „Teď vážně, o co jde?"

Zhluboka se nadechla, na moment se zatvářila provinile a rukou si prohrábla slepené vlasy. „Řekla jsem Brumbálovi, co se chystáš udělat," vypadlo z ní. „Vím, žes říkal, že je to přísně tajný, ale... no prostě jsem tu nechtěla zařvat, co si budeme povídat. Na umírání jsem ještě moc mladá a sexy a ty taky."

„Marlene," povzdechl si. S vypětím všech svým posledních sil se opřel dlaněmi o kluzkou zem a roztřeseně se postavil. Na čele mu přitom vyskočilo několik krůpějí potu a obličej mu pobledl ještě o odstín víc. „K čemu nám to je? Já ani ty jsme nevěděli, kam přesně jdeme. Tahle jeskyně je zabezpečená nejrůznějšími kouzly. Vždyť ani Krátura se nedokázal přemístit přímo sem dovnitř, dokázal to jenom pryč. Nemůžou nás najít. Ani Brumbál ne. To je jako hledat jednorožce po lesech."

„V tom případě máme štěstí, že nás nebude hledat Brumbálova magie, Reggie," usmála se a sáhla do vnitřní kapsy svého hábitu. Nevytáhla z něj ovšem hůlku, ale jedno jediné pero v živých barvách ohně. Zářilo do temnoty jeskyně stejně jako ohnivý kruh kolem nich. „Fawkesi, pojď si pro nás, chlapče."

„Fénix," vydechl Regulus fascinovaně. „Tak je to pravda. Brumbál vážně jednoho má. Pán Zla si myslel, že Fénixův řád má být jenom metafora. Však víš. Jakože 'Neporazíte nás, vždycky zase vstaneme z popela a budeme dál bojovat.'"

„Možná to má bejt i metafora, co já vím. Fawkes je ale živej a dost hodobóžovej. Prej si dokáže svoje vypadnutý pero vždycky neomylně najít. Bude tady coby -"

Nestihla ani dokončit větu, když se od stropu ozvaly fénixovy vysoké tóny. Jeho zářivé tělo opsalo několik velkých oblouků kolem ostrůvku, čímž donutilo plameny ochranného kruhu vyšlehnout vysoko do vzduchu a zahnat kroužící neživé hlouběji do vody. Fawkes nakonec přistál na okraji divotvorné mísy, kde několikrát přešlápl a načepýřil peří. Regulus by dokonce přísahal, že pohodil ocasními pery a zanechal v tekutině svůj vlastní názor na celou Voldemortovu myšlenku o nesmrtelnosti.

Marlene vesele zatleskala a dokonce si dovolila krátké výsknutí. „A hurá domů!"

„Ale co bude se mnou?" zamumlal Regulus nejistě. „Jsem přece Smrtijed. Nepatřím k Řádu. Co se mnou udělají?"

„Pro Merlina, Reggie. Vždyť jsi objevil způsob, jak vyhrát válku. Dokázal jsi víc než kdokoliv z nás. Všechno je prominutý a Brumbál ti zajistí bezpečí před Ty-Víš-Kým, o to jsem se postarala. Teď už jsi jeden z nás," usmála se McKinnonová.

Regulus se rozhodl dál nedebatovat. Místo slov se rozhodl položit dlaně Marlene na tváře a přitáhnout si ji do dlouhého polibku, do které vložil všechno to, co k ní cítil. Hrdost, vděčnost, lásku. To a mnohem víc.

„Miluju tě, Marlenko," zašeptal, když se konečně odhodlal oddálit od jejích rtů. „Přísahám, že splním všechny tvoje sny. Stačí je jenom vyslovit."

„Ty jsi můj sen, můj Malý králi," odpověděla tiše a přitiskla své čelo k jeho. „A vždycky budeš."

Fawkes tiše zacvrlikal a nabídnul jim svá pevná ocasní pera, na kterých je vynesl z jeskyně do temné noci, která venku panovala. Mohli se tak společně pro jednou téměř dotknout hvězd.

***

Koho tenhle pár oslovil, doporučuji moje dílo Nenech mě zapomenout. Nejsou tam sice úplně ústředním párem, ale dostlali spoustu prostoru ♥