„Nerozumím tomu," vrtěl hlavou hnědovlasý hubený třicátník. Seděl v parku na lavičce se svým okouzlujícím doprovodem – mladou ženou s pískovými vlasy a výraznýma jantarovýma očima – ale místo úsměvu mu tvář zdobily ustarané vrásky a povislé koutky. Okolím poletovalo barevné listí, které pomalu opouštělo stromy a zvěstovalo příchod zimy, ale on nic z toho nevnímal. Měl oči pouze pro svou milou. „Co mi to tu povídáš, drahá? Co je to maledictus?"

„Omlouvám se, Gusi," zašeptala žena. Ruce měla složené v klíně a neustále si nervózně pohrávala s vlastní rukavičkou. „Měla jsem ti to říct dřív, jenže... měla jsem strach. Všechno bylo tak dokonalé a já to nechtěla zkazit."

„Říkáš, že je to kletba?"

„Krevní kletba," přikývla. „Není na ni lék a já... ztrácím nad ní kontrolu. Nevím, kolik mi zbývá času."

„Času?" polkl muž ztěžka. „Chceš říct, že-že zemřeš? To nedopustím! Nikdy!"

„Ne, miláčku, nezemřu." Žena zvedla ruku a něžně se dotkla krátkého strniště svého společníka, přes které přejela palcem. „Ale už nikdy nebudu taková, jakou mě znáš. Nemohu ti dát to, po čem toužíš. Děti, ani budoucnost. Přála bych si s tebou sedět u krbu a hřát se během dlouhých zimních dnů, až do konce našich životů, jenže to nejde. Nikdy to nepůjde."

„Takhle nemluv, má drahá. Najdeme způsob, rozumíš mi?"

„Kéž by to byla pravda." Smutně se pousmála a se vší láskou, kterou k muži svého života cítila, ho políbila. „Kéž bychom pro sebe měli celý zbytek věčnosti, má lásko."

„Budeme mít," slíbil roztřeseným hlasem. Pak se zvedl z lavičky a bez dalšího přemýšlení poklel své milé k nohám. Nezajímalo ho, že mu kalhoty na kolenou vsakovaly vlhkost cesty, která na látce zanechávala nevzhledná kola. Nebylo to podstatné. „Doufám, že mi odpustíš, jelikož nemám žádný prsten, ale přesto tě, Lorraine, žádám, aby ses stala mou ženou. Učiníš mě tím nejšťastnějším mužem v Anglii."

„Gusi," vydechla a na chvíli si dlaněmi zakryla ústa. Oči se jí potáhly slzavým leskem, ale nevypadaly nešťastně, naopak, smály se na celý svět. „Ano! Stokrát ano!"

Vrhla se mu do náruče, kterou zeširoka roztáhl, aby ji mohl obejmout a skrýt před vší nespravedlností světa. Zvedl ji ze země, ona pokrčila nohy v kolenou, a nechala se roztočit, až ji z hlavy spadl klobouk a zpod šatů vykoukla spodnička. Byla šťastná, stejně jako on.

***

Kostelní zvony ten den vyzváněly na všechny strany a oznamovaly všem, že se dvě spřízněné duše rozhodly uzavřít ten nejsvatější ze všech svazků. Lavice i oltář byly ozdobené omamně vonícími kyticemi planých růží a na konci svatební uličky stáli ruku v ruce ti dva zamilovaní blázni, kteří sledovali jeden druhého tak upřeně, jako kdyby byli v celém kostele úplně sami.

„Lorraine Norrisová, berete si zde přítomného Arguse Filche za svého zákonného manžela? Budete ho ctít a milovat, dokud vás smrt nerozdělí?"

Lorraine se usmála. Nevnímala kapičky potu, které jí neúnavně vzlínaly na čele, ani pálivé mravenčení celého těla, jež jí neuvěřitelně vyčerpávalo. Sváděla sama se sebou vnitřní boj, který nemohla vyhrát, ale přesto se ze všech sil pokoušela.

„Ano," zašeptala téměř neslyšně.

„Hlasitěji, prosím," upozornil ji oddávající.

„A-Ano," prohlásila rozhodně, přičemž pevně sevřela Argusovu ruku; mnohem pevněji, než měla ve zvyku.

„Táži se vás, Argusi Filchi, berete si zde přítomnou Lorraine Norrisovou za svou zákonnou manželku? Budete ji ctít a milovat, dokud vás smrt nerozdělí?"

„Ano, beru."

„Tímto vás prohlašuji–"

Jeho další slova se ztratila v příšerném zakvílení, které se z ničeho nic vydralo z Lorraininých úst. Už nedokázala dál vzdorovat – ta bolest na ní byla až příliš – povolila sevření Argusovi dlaně a padla na kolena.

„Lorry, Lorry!" vyhrkl Filch a přiklekl si ke své snoubence. Roztřesenou dlaň ji položil na záda, která mu pod prsty doslova vibrovala. Celé tělo měla v jednom ohni, svíjelo se a kroutilo, jako kdyby mělo svou vlastní vůli.

Ruka mu najednou propadla do prázdna. Už v ní svíral pouze jemnou bílou látku, která dočista ztratila svůj tvar. Vzlykl poprvé, podruhé, i potřetí. Teprve potom se ozvalo tiché mňouknutí, které vyšlo zpod oblečení. Šaty se znovu zavlnily a z jejich výstřihu vykoukly dvě jantarové oči se svislými zornicemi, které na něj upřeně zíraly.

Kočka se přikrčila a mírně přitisknutá k zemi se vyplazila z látkového vězení. Žalostně zamňoukala a sedla si přímo před svého snoubence, ze kterého se nikdy nestihl stát její manžel.

„Lorry," zašeptal Argus tiše.

Odpovědí mu bylo další táhle zamňoukání, které znělo téměř nespokojeně. Tehdy si vzpomněl na slova, která mu jeho drahá Lorraine vždycky říkávala.

„Prosím, neoslovuj mě mezi lidmi křestním jménem, nesluší se to."

„Slečno," polkl a zavrtěl hlavou. „Ne, slečno ne. Paní. Paní Norrisová. Můžu vám tak říkat?"

Pískově mourovatá kočka přivřela oči a hluboce zavrněla, aby tím dala najevo svůj souhlas. To Arguse povzbudilo, aby ji jemně chytil pod předními tlapami a zvedl si ji do náruče, kde se to chlupaté klubíčko hlasitě rozpředlo.

Políbil ji do kožichu mezi uši, přivinul si ji ještě o něco blíž k tělu a něžně zašeptal: „Nikdy tě neopustím, má drahá, neměj strach."