Lednová výzva od Annieee686. Děkuji za zadání, byla to zábava ❤️

Lednový chlad se rozléval po bradavických pozemcích stejně intenzivně, jako objímal moje poslední dobou až příliš zkřehlé srdce. Štiplavý pach mrazu mi k sobě lepil chloupky v nose a nutil mě neustále povytahovat červenozlatou šálu výš do tváře. Miloval jsem tu vůni stejnou měrou, jakou jsem ji nenáviděl. Toužil jsem se chránit před jejím vlivem a zároveň vítal její studenou náruč. Byla totiž připomínkou, že jednou za čas se všechno obalí ledovou krustou; že se nemusím stydět za úlomek kouzelného zrcadla Sněhové královny, který se mi usadil v očích i v hrudi. Žádná zima nakonec netrvá věčně a jaro vždycky nakonec přijde, aby přineslo nový začátek. Alespoň v to jsem se pokoušel věřit.

Jemné křupání čerstvého sněhu bylo jediným zvukem, kterým okolní příroda oznamovala mou přítomnost. Stejně tiše pohvizdoval vítr v korunách opadaných stromů a ševelily vločky poletující vzduchem. Jako slova němého, jež mlčky rezonovala celým světem. Všudypřítomná, ale neurčitá. Nešla vnímat sluchem, pouze srdcem.

Dorazil jsem až k vrbě mlátičce, nevinně oddechující v nachovém světle prvních červánků. Kdybych ji neznal, považoval bych ji pouze za doplněk bradavického koloritu. Majestátní, ale ničím zajímavá. Já ji ale znal až příliš dobře. Mimoděk jsem si promnul drobnou jizvu, která mi při bližším pohledu přerušovala celistvost pravého obočí. První jizva, kterou mi tenhle bláznivý strom uštědřil. Nebyla ani zdaleka poslední. Když se totiž každý měsíc o úplňku proháníte v jejím okolí, potřebujete buď perfektní reflexy, nebo velkou dávku štěstí. A i mě to štěstí čas od času došlo. Na druhou stranu můj podíl jizev byl ničím v porovnání s těmi Remusovými, takže jsem si na ně nikdy nestěžoval. Patřily ke mně.

Vrba se mírně zatřásla, když jsem klesl na všechny čtyři a natáhl si svůj černý chlupatý převlek. V tu chvíli se všechno kolem změnilo. Zvuky se zdály být mnohem hlasitější a všude kolem bylo najednou tolik pachů, že všechny nešly v jeden okamžik pojmout. Já sem ale nepřišel nasávat atmosféru pozemků, chtěl jsem jen na chvíli zmizet před realitou, ukrýt se někam, kde aspoň jedno ráno neuslyším žádné Remusovy rady, Červíčkovy prosby, ani Jamesovo chvástání. Všechny jsem je miloval, ale občas uměli být až příliš intenzivní.

Zadní tlapy se zaryly hluboko do sněhové závěje, jakmile jsem se odrazil a vyběhl směrem k vchodu, skrytému mezi kořeny stromu. K postaveným uším mi dolehlo zaskřípání dřeva, když se vrba pohnula a naslepo se rozmáchla kolem sebe. Naštěstí byla ještě stále rozespalá a mě tak stačilo jenom jednou uskočit z jejího dosahu, prosmýknout se pod rozložitou větví a zmizet v ústí tunelu, které bylo částečně zapadané sněhem. Jakmile jsem stál nohama v bezpečí tajné chodby a k čenichu se mi donesl dobře známý pach vlhké zeminy, oklepal jsem ze sebe všechen sníh, jenž mi ulpěl na kožichu, a poklusem vyrazil rovnou ke Chroptící chýši.

Obléknout kožich bylo svým způsobem až podivně osvobozující. Pořád jsem to byl já, nepochybně, ale má lidská podstata byla až podivně otupělá. Smysly se zostřily na úkor myšlenek a svědomí. Svědomí, které mě v posledních dnech tížilo víc než kdy dřív.

Často jsem si připadal jako pod vlivem nápoje lásky, ačkoliv jsem si byl zcela jistý, že jsem určitě žádný nepožil. Ani jsem nemusel. Měla mě v hrsti a sama nejspíš ani netušila, jak moc. Má překrásná Guinevere. Jak by taky mohla? Nikdy jsem ji neobjal, nikdy ji nepolíbil, ač jsem tolikrát chtěl. Všechnu svou lásku jsem svěřil pergamenům, jež jsem psával po nocích a posílal za zády svých přátel. Stejně jako sir Lancelot jsem si myslel na královnu, která mi nikdy nemohla patřit.

Společně jsme stvořili svůj vlastní Avalon. Ostrov vystavěný z tisíců slov vepsaných do dopisů. Nebyl to hmotný svět, ale útočiště mysli a srdce, kde neexistovaly žádné hranice, žádné předsudky ani povinnosti. Nebyla v něm válka, ani tíha odpovědnosti. Nebyl tam James. Byli jsme jen my dva – dva snílci utkaní z pergamenu a inkoustu, plující po hladině vlastních tajemství.
Každý dopis byl kamenem té cesty, každý řádek mostem přes propasti našich životů. Psali jsme si o hvězdách, které jsme nikdy neviděli, o kouzlech, která nikdo z nás nevyřkl, o světě, který mohl být – ne takový, jaký byl. Náš Avalon byl místem, kde jsem mohl říct vše, co jsem nikdy nevyslovil. Byl mým jediným útočištěm a mou největší záhubou.

A tak jsem se ho rozhodl navždy zahalit nepropustnou mlhou. Ze strachu, že se jednou zbortí pod tíhou reality. Napsal jsem proto poslední dopis a doufal, že tím zachráním jeho iluzi. Ten křehký přelud, který pro mě znamenal celý svět. Tak jsem si ho chtěl pamatovat.

Sotva jsem prošel tunelem a objevil se ve známé místnosti, světla luceren na chvíli oslepila mé citlivé oči. Pach vlhkého dřeva a opuštěné budovy mě okamžitě objal jako starý plášť. Už jsem se chtěl proměnit zpět do lidské podoby, když jsem to ucítil – nepatrný náznak známé vůně lískových oříšků a vanilky. Srdce se mi v hrudi divoce rozbušilo.

Pak jsem ji uviděl.

Lily seděla u malého stolku uprostřed místnosti, kde stůl rozhodně nikdy nebyl. Na jeho desce spočívala lucerna a dva porcelánové šálky, z nichž stoupala pára. Její červené vlasy zářily v teplém světle tak oslnivě, že by dokázaly zastínit i samotné slunce. Když zvedla pohled, rty se jí roztáhly do nervózního, ale odhodlaného úsměvu.

„A tehdy Guinevere sundala svou korunu,” zašeptala jemně a vyndala ze svých vlasů zlatou mašli, kterou položila na ošoupané dřevo stolu. „Netoužila po moci, po zlatě, ani po životě na hradě. Toužila pouze po lásce. Takové lásce, před kterou blednou i všechny písně potulných bardů. Nechtěla být princeznou přislíbenou králi. Chtěla být jenom Gineverou pro svého Lancelota. Teď, zítra, až dokud je oba nepohltí stíny.”

Zůstal jsem stát na místě, přeměnil se zpět do lidské podoby, ale stále jsem neřekl ani slovo. Vzala mi dech. Můj obvykle drzý a lehkovážný výraz byl pryč, nahrazený něčím těžkým, hlubokým. Dlouho jsem se na ni jen díval, než jsem konečně tiše promluvil: „A co když Lancelot nikdy neměl dost odvahy, aby tu lásku přijal? Co když celý Avalon bylo jen… místo pro snílky, které by realita zničila?“

Lily se naklonila trochu blíž, zelené oči jí svítily jako lucerny ve tmě. „Avalon je krásné místo, Siriusi. Ale je čas zvednout jeho mlhy a spojit ho se světem.“

„Lily…“ Můj hlas se zlomil, sotva jsem dokázal vyslovit její jméno. „Co když ti nemůžu dát nic víc než jenom iluzi? Co když nejsem dost?“

„Jsi. Vždycky jsi byl.“ Usmála se tím nejkrásnějším úsměvem na světě, opatrně natáhla ruku přes stůl a přikryla tu mou. „Ale pokud to tak cítíš, dám ti čas. Můžeme spolu sdílet tenhle stůl pro dva, ať už na Avalonu, nebo tady.“

Sklopil jsem pohled na naše spojené ruce a pak zpátky na ni. A v tom okamžiku jsem si uvědomil, že bych možná opravdu mohl stát po jejím boku. Ne jako Lancelot, ale jako Sirius, protože přesně to si zasloužila.

Neodpověděl jsem, jen lehce stiskl její ruku, než jsem volnou dlaní sáhl po šálku čaje. Lily udělala totéž. A na chvíli, možná jen na kratičký okamžik, jsme oba pocítili, že mlhy Avalonu se rozestupují, nahrazované realitou, která možná nebyla dokonalá – ale byla naše.