„Nudím se," zabručela Marlene nespokojeně jeden lednový večer ve společenské místnosti. Napůl seděla, napůl ležela v křesle, nohama přehozenýma přes opěradlo komíhala ve vzduchu a pohled měla zabodnutý kamsi do stropu.

„A koho to zajímá?" zeptal se James, který právě na gauči sepisoval pojednání pro Křiklana.

Nikdo kromě nich ve společenské místnosti nebyl. Byl všední den a ještě k tomu dost pokročilá hodina. Ostatní studenti byli očividně mnohem zodpovědnější a už dávno se ponořili do říše snů. Až na Siriuse s Lily, kteří se tu noc snažili ukradnout alespoň pár hodin tak moc vzácného společného času. Marleniným úkolem bylo koneckonců hlídat Jamese, aby na ně náhodou někde nenarazil. 

Ujala se toho s vervou sobě vlastní.

„Tak třeba tebe, protože tu nikdo jiný není," ušklíbla se. „Jste profláklý bradavický raubíři. Přece mě dokážeš trochu zabavit, Pottere, ne?"

„Proč bych to měl vůbec dělat, McKinnonová?" poznamenal, aniž by zvedl oči od pergamenu. „Řekl bych, že ty se dokážeš zabavit dost dobře i sama."

„Když jsem u toho sama, není to taková zábava."

James rezignovaně odložil brk do kalamáře a konečně na ni zvedl pohled. Vlastně se nenechal přemlouvat příliš dlouho. Jak by vůbec mohl nevyužít možnosti prokrastinovat od domácích úkolů, když se mu prakticky nabízela na stříbrném podnose? Tolik vůle neměl.

„Tak co bys chtěla dělat, hm?"

„Chtěla bych si dát trochu do nosu," uculila se. „Zítra máme po ránu dějiny čar a kouzel, je potřeba se na ně řádně připravit! Co kdybychom zašli do Prasinek?"

„Jako myslíš zrovna teď?!"

„Ne asi, za týden, ty střevo," protočila oči. „Chodíte pravidelně pro ležák, takže mi netvrď, že neznáš nějakou tajnou chodbu, hm?"

„Tu samozřejmě znám," přikývl a posunul si brýle po nose výš.

„Nenech se přemlouvat, drahoušku. Přísahám, že to bude noc, na jakou nikdy nezapomeneš!"

„Jo, tak to bych chtěl vidět," uchechtl se, ale dál už neprotestoval. Otřel brk a odložil ho na stůl, zavřel kalamář a smotal pergamen s pojednáním, aby mu ho náhodou někdo nezničil. „Jestli o tom ale někomu jenom cekneš, McKinnonová, tak si mě nepřej, jasný?"

„Ano, pane. Jistě, pane!" zasalutovala a obratem vyskočila na nohy.

„Jak já tuhle noc přežiju," povzdechl si. „Hoď na sebe něco slušnýho. Nic, co končí centimetr pod zadkem, hm?"

„Rozptyluje tě snad můj zadek, Pottere?" zamrkala na něj. „Nebo seš spíš horňák?"

„Nebudu odpovídat. Máš pět minut, jinak odcházím bez tebe."

Trvalo jí to sotva tři.

Dokonce splnila i jeho přání a přišla v sukni, která končila až v půlce stehen. To se dalo považovat za úspěch. Ani tričko nemělo nikterak hluboký výstřih. Vypadalo to, že se za ni přece jenom nebude muset dneska večer stydět. Měl původně totiž trochu obavy, jak by na její vyzývavý zevnějšek reagovali štamgasti u Prasečí hlavy. Nejspíš by si neodpustili pár peprných poznámek.

Do Prasinek se dostali po dobré hodině chůze, během které Marlene ani na chvíli nepřestala mluvit. Jamesovi to ale tentokrát vůbec nevadilo. Povídala totiž o famfrpálu. O tom, že její starší bratr hraje za Pýchu Portee, že Zmijozel je letos ve vážně špatné formě a o tom, že Vronského finta je ve skutečnosti dost přeceňovaná.

„Je to umění, McKinnonová," zavrtěl hlavou. „Chce to spoustu koordinace, perfektní odhad. Nikdo bez talentu k lítání ji prostě nezvládne."

„Před pěti lety se takhle při mistrovství světa zabil Norman Barry, srazil si vaz. Je to zbytečný risk a statisticky tě spíš dostane do nemocnice, než na stupně vítězů. Je to jenom vcelku zbytečná frajeřina."

„Tak co je podle tebe lepší, hm?" ušklíbl se a nacpal ruce do kapes. „Vždycky mi přišla dost efektivní. Nejsem sice chytač, takže to asi nevidím úplně objektivně, ale byl jsem přesvědčený, že je to terno."

Právě společně procházeli potemnělými Prasinkami, které byly naštěstí úplně liduprázdné. Za celou dobu potkali jenom dva místní kouzelníky, kteří si jich ale stejně vůbec nevšímali. Byli zvyklí, že si sem bradavičtí studenti občas na tajňačku zašli, a nijak to neodsuzovali. Taky byli koneckonců kdysi mladí.

„Klasická letecká akrobacie je mnohem lepší. Můj brácha Ed si na tom prakticky postavil kariéru. Je rychlý, mrštný a obvykle soupeřovic chytači zamotá hlavu tak, že nedokáže říct, kde je dole a kde nahoře. Vidět ho v akci je fakt radost."

„Budou v létě někde hrát? Docela bych se zašel podívat, zní to fakt parádně."

„Jasně," kývla, přičemž nakoukla za roh, jestli je vzduchu čistý. „Seženu ti VIP lístky, Pottere. Ale jenom v případě, že dnešního večera nebudu litovat!"

„Za lístky na Pýchu Portee se budu chovat jako dokonalý gentleman, McKinnonová," uculil se a dokonce jí otevřel dveře do Prasečí hlavy.

Ne snad, že by se k téhle zaplivané putyce hodila jakákoliv slušnost, ale mohl se to pokusit alespoň částečně zachránit. Vybral proto ten nejzazší stůl v rohu, o kterém věděl, že nebývá tak často obsazovaný, takže byl přece jenom o něco čistší, než ty ostatní. Minimálně nebyl poplivaný žvýkacím tabákem.

„Co si dáš? Mají tu třeba ohnivou whisky, pak taky ohnivou whisky s ledem nebo dokonce ohnivou whisky s ledem a s deštníčkem!"

„Hmm, těžká volba," zamyslela se Marlene. „Nejspíš si dám tu bez ledu. A deštníček nejspíš taky oželím."

„Jednoduchý, strohý, to se mi líbí," uchechtl se. „Abe, můžeme poprosit!" houknul na postaršího výčepního s trochu znuděným výrazem.

„Co to bude, mládeži? Dýňový džus?"

„Už jsem si tu někdy v životě objednal dýňový džus?" podepřel si James bradu rukou a pobaveně přitom zavrtěl hlavou.

„Všechno je jednou poprvé."

„Dneska to ale nejspíš nebude," uculil se. „Dones nám dvě skleničky a jednu celou lahev, ať se s námi nemusíš vůbec obtěžovat. Ani o nás nebudeš vědět."

„Ále, pán má velký oči," zasmála se Marlene. „Vsadím se, že vydržím víc než ty, Pottere!"

„Nemáš absolutní šanci, McKinnonová!"

O přibližně tři čtvrtě lahve později už přestali počítat, kdo toho kolik vypil. Oba měli červené tváře a neustále se hlasitě chechtali. Tady tím naštěstí nikoho nepohoršovali. Byl to velice tolerantní lokál a jeho štamgasti jakbysmet.

„Počkej, počkej, počkej," zamávala Marlene prstem nad hlavou, načež si položila svou ruku na jeho a naklonila se k němu přes stůl. „Tys fakt nikdy neměl ženskou? Jakože... třeba na líbačku ve sklepeních, nebo osahávačku za skleníkem?"

„Ne," zavrtěl hlavou a cucnul si ze svojí skleničky. „Žádná nesahá Evansový ani po kotníky."

„Počkej, počkej. Já to ale furt nechápu," zavrtěla hlavou a ukázala na něj oběma rukama. „Vždyť... viděl ses vůbec? Jako v zrcadle? Jasně... ty tvoje vlasy jsou debilní, ale jinak bys fakt stál za hřích, Pottere."

James smíchy vyprskl svou whisky, kterou se právě pokoušel upíjet a zadíval se na svou spolužačku.

„To myslíš fakt vážně?"

„Hele," znovu mu zašermovala prstem před obličejem. „Nikomu to neříkej, jo?! Ale já fakt žeru ten tvůj smysl pro humor. Vážně. To, jak jste nafoukli hlavu Bertrama Aubreyho; to bylo prostě legendární!"

„McGonagallová na to měla trochu jiný názor," uchechtl se. „Ten večer nám dokonce ani nenabídla sušenku!"

„Tak to bylo fakt zlý! Ale vraťme se zpátky k původnímu tématu!" prohlásila důležitě, dopila svou skleničku a mimoděk svému spolusedícímu položila ruku na koleno. Ten se sice trochu nervózně ošil, ale nepokusil se ji nikterak odstrčit. „Už jsi vůbec někdy nějakou políbil?"

„Jasně," přitakal. „Tak trochu."

„Co znamená tak trochu?" nenechala se odbít. „Bez jazyka se to nepočítá."

„Tvrdí kdo? Na to je snad nějaká příručka?" ušklíbl se.

„Jasně, moje vlastní příručka," uculila se a dlaní mu přitom pomalu přejela z kolene až na stehno.

Zhluboka se nadechl a mírně roztřesenou rukou se natáhl pro svou dávku alkoholu. Snažil se tvářit nezaujatě, dokonce chtěl v první chvíli protestovat, jenže se k tomu nedonutil. Jeho tělo totiž očividně nechtělo, aby dala Marlene svou ruku pryč.

„Ty máš příručku?"

Hlas mu mírně zakolísal, čehož si jeho spolužačka samozřejmě okamžitě všimla. Na tváři se jí hned vzápětí usadil spokojený úsměv a zuby si hravě skousla spodní ret.

„To mám. Chtěl bys s ní seznámit blíž?"

„Jak moc blíž?"

Zvedla ruku, kterou doteď svírala jeho stehno, ale jenom proto, aby se k němu mohla nahnout přes stůl a otřít se mu horkými rty o ucho. 

„Jakkoliv budeš chtít," zašeptala.

„Marlene," dostal ze sebe jen s obrovskou námahou, „co to děláš?"

„Učím," vysvětlila mu stručně, než sjela rty přes jeho tvář, aby ho mohla lehce políbit do koutku úst. „Lekce první: Zavři oči a přestaň přemýšlet."

Nadechoval se k odpovědi, ale Marlene už ho promluvit nenechala. Políbila ho první jenom jemně, opatrně, aby ho příliš nevyděsila. Tak trochu očekávala, že ji od sebe odstrčí, ale James Potter nic takového v plánu rozhodně neměl. Byl to dokonce právě on, kdo ovinul dlaň kolem jejího týla a s hlubokým výdechem prohloubil původně nejistý polibek.

„No, no no, mládeži!" okřikl je Aberforth. „Tohle je slušný podnik. Neplazte se mi tu po sobě!"

James jen překvapeně zamrkal a chvíli trvalo, než mu vůbec došel význam jeho slov. Mozek bylo totiž zřejmě to poslední, co zrovna používal, ale kdo se mu vůbec mohl divit?

„Už máte dost, vraťte se do školy, vy dva," zamračil se Abe a rozhodně nevypadal, že by s nimi chtěl dál smlouvat. „Zítra vás čeká vyučování."

Marlene si prstem otřela koutky úst a popadla zbytek lahve ohnivé whisky za hrdlo, než se zvedla od stolu. Nevypadala, že by se chtěla hádat. Přijala to až překvapivě klidně.

„Jsem si naprosto jistá, že se budeme učit velice intenzivně," uchechtla se, sáhla do kapsy a hodila výčepnímu tři galeony. „Dík za pohostinnost."

Chytila Pottera za ruku a bez dalších řečí ho vytáhla z putyky ven. 

Ten byl ze všeho, co se za posledních pár minut událo, tak zaražený, že dokonce ani nemluvil. Myšlenky mu totiž bloudily místy, kde nebyl ani famfrpál, ani žerty a v tu chvíli dokonce ani Evansová.

„Lekce druhá," zamumlala Marlene, když ho hned za prvním rohem opřela o kamennou stěnu domu a znovu ho dlouze políbila. „Příliš mnoho oblečení je vždycky na škodu."

S těmi slovy mu zajela oběma rukama pod tričko, kde nehty přejela přes jeho rozehřátou kůži, až sebou lehce otřásl. McKinnonová ho nenechala ani na chvíli vydechnout. James vždycky patřil na jedny z prvních příček jejího seznamu hříchů, jak mu ráda říkala. A představa jeho pomyslné nevinnosti to dělala ještě zajímavější; alespoň v jejích očích.

„Počkej, počkej," zamumlal Potter do jejích rtu, od kterých se odtáhl jen velice neochotně. „Pojď, půjdeme do Chroptící chýše."

„Do Chroptící chýše?" zamrkala Marlene překvapivě. „Nestraší v ní náhodou? Tohle tě bere, Pottere?"

„Chodíme tam s klukama," uchechtl se, přičemž ji lehce políbil na krk. „V jedný místnosti máme menší klubovnu, je tam čisto."

„Wow, tak jo!" Oči se jí doslova rozzářily nadšením. „Veď mě, draku!"

James jen pobaveně zavrtěl hlavou, ale nenechal se dvakrát pobízet. Pevně jí stiskl ruku a lehkým poklusem společně vyrazili rovnou k Chroptící chýši. 

Tentokrát už po cestě nepotkali vůbec nikoho. Nebylo se čemu divit. Na to místo nikdo dobrovolně nechodil, obzvlášť ne, když bylo okolí ještě stále zapadané několika centimetrovou vrstvou sněhu. Jim to tak ale naprosto vyhovovalo.

Chroptící chýše se stala v uplynulých letech svědkem mnohých věcí, ale rozhodně to bylo poprvé, kdy si do ní jeden z Pobertů vzal děvče s podobným záměrem. Poprvé, kdy po její zaprášené podlaze někdo poházel všechny své svršky, ve snaze se jich co nejrychleji zbavit, a poprvé, kdy jejími zdmi místo bolestného vytí rezonovala hlasitá touha.

Když pak ráno Jamese vzbudily paprsky prosvítající skrz škvíry v zatlučených oknech, Marlene už byla pryč. 

Po večeru s velice nečekaným závěrem tak zůstala jen pachuť alkoholu, velice nepříjemná bolest hlavy a v rychlosti naškrábaný vzkaz.

Lekce pátá: Rána občas bývají trapná, tak jsem se tě toho rozhodla ušetřit. Díky za večer, Pottere. Rozhodně jsem se bavila. M.