Lednové téma k výzvě od nottmyproblem. Že mi to ale dalo zabrat! Skřítci nejsou můj šálek kávy :D 

***

„Ronalde!" Hermiona stála ve společenské místnosti, rozcuchaná a zcela očividně rozzuřená jako lev v kleci. V ruce mávala dvěma barevnými papíry, zamazanými podivnými skvrnami. „Co jsi udělal s těmi letáky pro SPOŽÚS?"

Ronova zrzavá čupřina a pár modrých očí se objevily za hranou knihy o famfrpálových taktikách. Doteď si v poklidu seděl na pohodlném křesle před krbem a užíval si sobotního líného dopoledne. Jeho rudé obočí vyletělo při pohledu na běsnící Hermionu o něco výš.

„Můžeš mi vysvětlit, co bych dělal s pár hloupými letáky, Hermiono?"

„Hloupými?!" Naježila se Grangerová. „Nejsou vůbec hloupé! Chtěla jsem je rozdávat ve Velké síni. Určitě by se našlo alespoň pár dalších lidí, co by se mnou začalo plést čepičky a ponožky a nechávat je zase v jiných společenských místnostech! Teď jsou pryč a na těch zbývajících jsou skvrny od nějakého jídla!"

„Tak to mě nepochybně usvědčuje," ušklíbl se Ron a otráveně zaklapl knihu. „Jsem ostatně jediný Nebelvír, který potřebuje k životu jídlo. Gratuluji, vyřešila jsi tu záhadu úplně jako bystrozor!"

„To ty máš pořád nějaký problém s každou mou mimoškolní aktivitou!" zaprskala a plácla se zbývajícími papíry zpět na stoleček.

„Věř mi, Hermiono, tvá mimoškolní aktivita je to poslední, co by mě trápilo." Pohledem přitom zabloudil k Harrymu, který seděl s hlavou podepřenou dlaní a zíral z okna nebelvírské věže. Právě se zřejmě pokoušel vymyslet, co má dělat se zlatým vejcem, které získal během prvního úkolu turnaje. „Myslím, že máme důležitější starosti."

„Bavíme se tu o útlaku a vykořisťování menšiny! To ti připadá jako zanedbatelný problém?!"

Ronovi už pomalu začínaly rudnout konečky uší a nadechoval se, tentokrát už k mnohem peprnější odpovědi, když se od jednoho ze stolečku ozvala Ginny. I ona v ruce držela jeden z propagačních letáků, který Hermiona přivedla k životu.

„Hermiono, to nejsou skvrny od jídla." Ginny si jako jediná dala práci a k podivným skvrnkám i přičichla. Voněly sladce a na dotek mírně lepily. „Ty jsou od máslového ležáku. Někdo se nejspíš potřeboval trochu posilnit, než si přečetl tuhle propagandu."

Hermiona se zachmuřila a znovu se podívala k Ronovi, tentokrát už s mnohem smířlivějším výrazem. Ten Weasleyho mimochodem příliš nepřesvědčil. Stále se mračil s rukama založenýma na hrudníku.

„Teď se mě chystáš navíc obvinit z alkoholismu, nebo tak něco?" poznamenal uštěpačně.

„Ne," hlesla trochu nespokojeně. „Není po víkendu v Prasinkách, zrovna moc studentů mít máslový ležák nebude. Takže buď Fred s Georgem, nebo..."

„Hermiono," přerušil ji s hlubokým povzdechem Ron. „Možná se až moc upínáš na to, že šlo o někoho z nás."

„Co tím chceš říct? Kdo by to asi byl? Malfoy si uvařil mnoholičný lektvar, jen aby mi mohl sabotovat snahu o pomoc skřítkům?" zabručela nespokojeně, na což Ginny v pozadí protočila oči a s mávnutím ruky se raději stáhla stranou. Neměla zájem být součástí téhle konverzace.

„Fascinující, že tě napadlo zrovna tohle, ale ne. Vzpomínáš si na naši návštěvu kuchyně? Myslím, že měl někdo s máslovým ležákem opravdu seriózní problém," poznamenal Ron a čekal, až Hermioně v hlavě kolečka zapadnou jedno do druhého.

„Kdo v kuchyni by mohl mít seriózní problém s máslo– Winky?!" vyjekla v náhlém uvědomění a krátce si zakryla ústa rukama. „Proč by to ale dělala? Vždyť se jim snažím pomoct."

Weasley si krátce promnul oči a v duchu se rozloučil s klidným dopolednem. „Možná bychom se jí mohli jít zeptat, co říkáš?" navrhl smířlivě.

Hermiona neochotně přikývla, i když její rozhořčení ještě úplně nevyprchalo. Letáky zastrčila pod paži, nasadila rozhodný výraz a zamířila ke dveřím společenské místnosti. Ron ji následoval s rukama v kapsách, tvářící se, jako by ho čekalo hrozné utrpení.

„Myslíš, že bude v kuchyni?" zeptala se Hermiona, zatímco sestupovali po točitém schodišti.

„Kde jinde by byla?" pokrčil rameny Ron. „Je to skřítek."

„Je to smutné, víš? Jak ji její pán opustil a ona teď..." Hermiona se zarazila, jakmile viděla, že se Ron na ni dívá s výmluvně zdviženým obočím. „No co?" vyštěkla. „Ty to nevidíš? Tohle je přesně ten důvod, proč potřebují pomoc!"

„A ty jsi ta, kdo je zachrání, co?" zamumlal Ron spíš pro sebe. „Vsadím se, že Winky bude nadšená, až se jí pokusíš vysvětlit, jak špatný je celý její život, a že si má nechat pomoct."

Hermiona se na něj ostře podívala, ale odpustila si poznámku. Přidala do kroku a zamířila k oválnému portrétu plného ovoce, který zakrýval vchod do kuchyně. Jemně pohladila hrušku, která se zasmála a proměnila v kliku. Dveře se otevřely, odhalujíc prostornou kuchyni plnou pobíhajících domácích skřítků.

Když vešli, většina z nich se na okamžik zarazila, ale pak pokračovala v práci. U jednoho z dlouhých stolů seděla Winky. Před sebou měla poloprázdný korbel máslového ležáku a na stole vedle ní leželo několik Hermioniných letáků, zmačkaných a ulepených.

„Winky?" oslovila ji Hermiona jemně. Skřítka vzhlédl, její velké hnědé oči byly zarudlé.

„Co si přejete od Winky?" zamumlala tiše, zjevně zahanbená.

Hermiona si přisedla na lavici vedle ní, zatímco Ron si udržoval bezpečný odstup. „Chtěla jsem se jen zeptat... proč jsi ty letáky odnesla a zbytek zničila?" zeptala se opatrně.

Winky sklopila pohled ke stolu a zakroutila hlavou. „Winky se omlouvá, slečno Grangerová. Winky to nechtěla udělat. Ale... Winky nesouhlasí. Domácí skřítci nemají nosit čepice a ponožky. Je to hanba. A když se budou nacházet ty upletené věci i v jiných společenských místnostech..." Winky nespokojeně zatřásla hlavou, až jí uši zapleskaly.

Hermiona vypadala, jako by ji někdo udeřil. „Hanba? Ale proč? To je přece symbol svobody! Možnost volby!"

Winky však zavrtěla hlavou ještě vehementněji. „Winky nepotřebuje volbu. Winky potřebuje práci, pravidla. Svoboda je pro skřítky... děsivá. Bez pravidel Winky nemá žádný smysl."

Ron, který se opíral o kuchyňskou linku, se uchechtl. „Říkal jsem ti to," zamumlal.

Hermiona ho zpražila pohledem a obrátila se zpět k Winky. „Ale nemůžeš takhle pokračovat. Piješ, trápíš se... Nechceš být šťastná?"

Winky vzhlédla, její oči plné slz. „Šťastná?" zopakovala pomalu. „Winky byla šťastná. Když měla pána. Když měla úkol. Teď... Winky nemá nic. Nechce čepici, ani ponožku. Nechce být svobodná ještě víc!"

Ron na to chtěl něco poznamenat, ale Hermiona zvedla ruku, aby ho zarazila. „Takže to, co potřebuješ, je smysl. Úkol. Něco, co ti dá pocit, že máš na světě místo."

Winky váhavě přikývla.

Hermiona na chvíli mlčela, pak se jí v očích zablesklo. „Dobře. Co kdybychom ti dali nový úkol? Něco, co bude jen tvoje. Co říkáš?"

Winky zamrkala. „Úkol pro Winky?"

„Ano," usmála se Hermiona povzbudivě. „Pomůžeš mi vést SPOŽÚS. Ukážeš ostatním, že domácí skřítci mohou mít smysluplnou roli i mimo otrocké podmínky. Pomůžeš mi změnit svět."

Ron zalapal po dechu. „Hermiono, tohle nemyslíš vážně..."

Winky si přitáhla korbel blíž, dlouze si přihnula a pak ještě déle přemýšlela. Nakonec ale zavrtěla hlavou. „Winky si moc váží příležitosti, ale... tohle se zdá být pro Winky příliš těžké."

„Dobře," pousmála se Hermiona. „Každá cesta může začít i malými krůčky. Tak co kdybys nám na schůzky pro začátek jenom zajišťovala občerstvení?"

Skřítka vzhlédla a chvíli si Hermionu měřila svýma obrovskýma, zarudlýma očima, než se lehoučce pousmála a přikývla. „To by Winky mohla zvládnout. Děkuji, slečno Hermiono."