I malá vítězství mohou vést k velkým činům [Regulus]
Letní brigáda byla jednou z věcí, které jsem si vážně nikdy nedokázal užívat. Otec vždycky tvrdil, že poctivá práce tříbí charakter, a že než odejdu z domu, měl bych znát hodnotu peněz a umět si jich patřičně vážit. Prý je nikdy nesmím brát jako samozřejmost.
Nebudu tvrdit, že jsem byl z té představy kdoví jak na větvi. V létě si měl člověk přece užívat a ne trčet v tmavém zaprášeném krámě na Obrtlé ulici, kde se střídala jedna seschlá babizna za druhou, a pěkné děvče tam nezabloudilo ani omylem. Mnohem radši bych pracoval u Floreana a sledoval holky v sukýnkách, co se pokoušely zchladit vlastní těla v horkých dnech, ale to mi bohužel nebylo dopřáno.
Pan Burkes byl totiž dobrý přítel mého otce, takže jsem měl tu nevýslovnou čest a mohl v jeho krámku ometat seschlé hlavy a občas dokonce prodat pár posedlých čajových šálků nějaké zapšklé čarodějce, toužící vytrestat svou příšernou sousedku, která si dovolila pořídit hezčí a dražší zahradní fontánu.
Jo, vítejte v mém světě.
„Chlapče nešťastná, copak nevidíte tu příšernou pavučinu v rohu?" bručel nespokojeně pan Burkes, když jsem seděl za pultem a listoval starými záznamy o prodejích, které se tady v krámě uskutečnily. Bylo jich obrovské množství a o některých artefaktech jsem v životě neslyšel. Možná proto jsem jejich procházením trávil spoustu času. Ono tu beztak nebylo co jiného na práci. Zametat jsem tu vážně nemínil.
„Myslel jsem, že je tu naschvál," odpověděl jsem nevzrušeně, aniž bych zvedl pohled od knihy. „Však víte, dodává to tomuhle místu na autentičnosti."
„Děláte si ze mě srandu, mladý pane Blacku?"
„Já?" Zadíval jsem se na svého prozatímního zaměstnavatele s křivdou v očích, až nakonec sám sklopil zrak. „To si o mě nemyslíte moc pěkné věci, pane Burkesi. Mám na srdci pouze blaho místního podniku."
„Proto jste tu minulý týden nechal Gwendolyn Rosierovou zkoušet všechny šperky, co v obchodě máme?"
„Přece byste nedokázal říct ne dítěti. Mimoto tu s ní byl i Evan s Bowenem, který donesl plány na tu Splývavou skříň, o kterou jste projevil zájem. Pokud vím, Rosierovi jsou vaši blízcí přátelé."
Zhluboka si povzdechl a mávnutím hůlky odstranil pavučinu, která mu očividně až nezdravě ležela v žaludku. „Máte jistě pravdu," přisvědčil, až jsem v jeho hlase zaslechl skoro neznatelné zavrčení, které mě kdo ví proč pobavilo. „Zítra nicméně očekávám návštěvu Lestrangeových a Nottových, takže bych byl rád, kdyby tu bylo všechno v co největším pořádku."
„Jistě, pane Burkesi, na mě se můžete spolehnout," zamumlal jsem s nosem už zase zabořeným do účetní knihy. Ještě jsem matně zaslechl, jak si cosi bručel pod vousy, ale nevěnoval jsem tomu žádnou pozornost, jelikož mě v tu chvíli zaujala úplně jiná věc.
Narazil jsem v knihách na zápis o jisté Hepzibě Smithové, která tady u Borgina a Burkese nakupovala během padesátých let poměrně často. Očividně to byla sběratelka vzácných artefaktů a neváhala dát za některé kousky celé jmění. Její nejzajímavější nákup byl ovšem originální medailonek Salazara Zmijozela, za nějž zaplatila přibližně stejnou částku, za jakou bych si mohl pořídit postarší dům na okraji Londýna.
Mnohem zajímavější věcí však bylo množství podpisů, které v knize zanechal jeden z prodávajících. Zřejmě to byl nadaný obchodník, jelikož jeho tržby byly až nezvykle vysoké a mnozí zákazníci se vraceli častěji, než bylo běžné. Dobře jsem si prohlédl každé písmeno jeho jména. Škrábal je téměř nečitelně, jako kdyby snad nechtěl, aby se dalo přečíst. Po několika stranách se mi ho ovšem konečně podařilo přečíst – Tom Rojvol Raddle.
Tichý vnitřní hlásek mi neúnavně napovídal, že to jméno je z nějakého důvodu důležité a já se ho nakonec rozhodl poslechnout – musel jsem zjistit, kdo to byl.
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro