Děkuji Queenie za výzvu, která mě donutila dokončit tuhle rozepsanou perličku ♥

***

Před jedním z řadových domů v Cokeworthu se ozývalo hlasité burácení motorky. I taková věc byla v průmyslovém městě nečekanou změnou, takže okamžitě přilákala pozornost místních obyvatel; převážně mladých dívek. Jejich postavy se objevily v oknech domů, kde nenápadně odhrnovaly záclony, aby se mohly podívat na právě projíždějícího motorkáře. Jednou z nich byla i Petunie Evansová, která překvapeně vykulila oči, když nablýskaný stroj zastavil jenom kousek před jejich brankou.

To musel být osud!

A ten její osud měl dlouhé tmavé vlasy stažené do culíku, na sobě černou koženou bundu a oči skryté za tmavými brýlemi. Při pohledu na něj si okamžitě vzpomněla na lamače dívčích srdcí Jamese Deana a div si neposkočila nadšením.

Neváhala ani minutu, vrhla se ke dveřím, před kterými si co nejrychleji upravila vlasy a přidala ještě jednu vrstvu rtěnky, načež vyšla na zápraží. S vyzývavým úsměvem a pokusem o přitažlivou chůzi došla až k nedávno natřené brance, o kterou se ležérně opřela.

Kdyby tak tušila, že se právě pokouší udělat dojem na kouzelníka, možná by si to rozmyslela. Ačkoliv při pohledu na Siriuse Blacka by na své předsudky nejspíš dokázala velice rychle zapomenout. Obzvlášť, kdyby ji dovolil nasednout na svou motorku a odvezl ji k západu slunce.

„Snad jste se neztratil, mladý pane," uculila se a natočila si přitom pramen blond vlasů na prst. „Pokud hledáte cestu, moc ráda vám ji ukážu."

Petunie Evansová rozhodně nebyla ošklivé děvče. Možná byla až příliš hubená a její oči byly trochu moc vykulené, nicméně nikdy neměla problém zapůsobit na okolní chlapce. Právě proto se nejspíš právě pokoušela využít návštěvy tajemného neznámého a dokázat si, že ani tenhle nedokáže odolat jejímu osobitému kouzlu.

„Myslím, že ne," poznamenal dlouhovlasý motorkář s pokřiveným úsměvem, když si z očí zvedl sluneční brýle a hravě na ni mrkl. V tu chvíli se Petunii odhalil pohled do jeho šedých očí, které si ji důkladně prohlédly od hlavy až k patě. „Ve skutečnosti někoho hledám, slečno."

Petunie si při pohledu na jemně zvlněné rty představila samu sebe na jeho silném stroji. Viděla se, jak rukama objímá jeho pevné tělo a společně vyráží vstříc dalekým krajům. Ač obvykle nebyla dobrodružné duše, v tomhle případě by jistě udělala výjimku.

„A znám ji?" vykouzlila Petunie na tváři ten nejoslnivější úsměv, jaký dokázala.

„Přijde na to," poznamenal, opřel motorku o stojan a přešel až k brance, na kterou položil ruce v kožených rukavicích bez prstů. „Je to nejkrásnější děvče v téhle ulici. Možná dokonce v celém městě. A shodou okolností bydlí právě v tomhle domě."

Starší ze sester Evansových se začervenala a vzletně mávla rukou, jako kdyby od sebe odháněla mouchu. Zřejmě se domnívala, že všechna tahle chvála patří právě jí a v duchu už si s tajemným fešákem plánovala svatbu. Kam by asi tak mohli vyrazit na líbánky? Do Paříže? Na Krétu? Nebo dokonce na Hawai?

„A smím znát tvé ctěné jméno, cizinče?" zašvitořila.

„Není mnohem zábavnější, když to zůstane zahalené tajemstvím?" uculil se a naklonil se o něco blíž, až ji ovanula kořeněná vůně jeho orientálního parfému. „Takhle můžu být kýmkoliv si jen budeš přát."

„Opravdu? Úplně kýmkoliv?" Okamžitě přistoupila na jeho hru a v duchu se radovala, že už je ruka v rukávu. Takhle jistě začínají ty nejkrásnější příběhy o osudové lásce. „A kým bych v tom případě měla být já?"

Sirius povytáhl koutek úst do pokřiveného úsměvu. Místo odpovědi ale pohledem zabloudil za její záda, kde zahlédl něco, co okamžitě upoutalo jeho pozornost. Maska casanovy z jeho tváře zmizela jako mávnutím hůlkou, nahrazena upřímnou radostí, která mu slušela ještě mnohem, mnohem víc.

„Elvisi!" ozvalo se dramaticky od vchodových dveří.

Petunie sebou mírně trhla a otočila hlavu na svou mladší sestru, která právě vykráčela z domu. Měla na sobě lehkou koženkovou bundu, vlasy zapletené do francouzského copu a oči zvýrazněné kouřovým líčením. Rozhodně v tu chvíli nevypadala jako křehká princezna, za kterou ji rodiče ještě stále měli.

„Priscillo!" vyhrkl na oplátku Tichošlápek, přestal se opírat o plot a vysoká blondýnka pro něj rázem přestala existovat.

Petunie už mohla jenom nechápavě sledovat, jak se Lily rozběhla po dlážděné cestičce směrem k brance. Tu se ani nepokoušela otevírat. Místo toho se zapřela rukama na jejím vršku a jedním skokem se přes ní přehoupla. Při dopadu mírně zavrávorala a vrazila do Siriuse, který ji naštěstí dokázal na poslední chvíli zachytit, aniž by se přitom sám odporoučel k zemi.

„Ty seš fakt střevo, Evansová," zasmál se. „Stejně nešikovná jako krásná!"

„Co to má znamenat?!" přerušila jejich tokání Petunie, které už konečně došlo, že tahle vyjížďka se očividně konat nebude; alespoň ne s ní. „Táta s mámou o tom ví? Nemyslím, že by to schválili."

„Lepší žádat odpuštění, než se prosit o svolení," uculil se Sirius a hodil své spolužačce helmu. „Sedej, princezno. Čeká nás okružní cesta po království."

„Lily!" zamračila se znovu Petunie. „Vrať se domů, nebo to řeknu našim!"

Zrzka zaváhala. Nervózně si skousla ret a Tichošlápkovi bylo jasné, že je zle. Její rebelská stránka, kterou se mu u ní podařilo za posledních pár měsíců vypěstovat, byla totiž až příliš často utlačovaná její přehnanou pravideldbalostí. Prefekt se v ní rozhodně nezapřel. A na vítězství rozumu nad srdcem Sirius rozhodně nemínil čekat. Bez varování proto chytil zrzku kolem pasu a zatlačil ji přímo k motorce, na kterou ji i přes její vlažný odpor posadil.

„Siriusi, neměla bych..." pokusila se protestovat, ale Black veškerý její marný odpor přerušil dlouhým polibkem. Ten stačil k tomu, aby mu zjihla v náručí a přestala se bránit.

„Nemysli na to, co bys neměla, Evansová," zamumlal jí do rtů. „Slibuju, že to bude stát za to."

„A kam mě vezmeš?"

„Až ke hvězdám," zašeptal a věnoval jí ještě jeden dlouhý polibek, kterým roztříštil i poslední zbytky pochybností.

A tak společně vyrazili s větrem v zádech vstříc západu slunce, který nakonec ustoupí nočnímu nekonečnu.

Dnešní noc bude Sirius rozhodně ta nejzářivější hvězda na celém světě.