Tohle se stalo před skoro dvěma měsíci, dneska je vlastně spoustu věci při starém až na jednu, Adam ke mně chodí častěji, aby se vypovídal a vyplakal pokud potřebuje. Moc dobře ví, že je se mnou v bezpečí a že se mu nic nestane a tohle neříkám jen tak. Někde předminulý týden mi tady zazvonil s červenou tváří, že se pohádal s rodiči a ano, odhadujete dobře, dostal pořádnou facku a ještě se u toho chytl o futra, takže měl ranku u obočí. Neřekl mi kvůli čemu přesně to bylo, nikdy mi to neřekl, ale myslím, že ještě párkrát a bude schopný mi to říct.

Pořád je ho líto, že se tolik trápí a chci mu pomoc, myslím, že mu i pomáhám už jen tím, že tady pro něj jsem. A ještě by tady byla jedna věc, myslím, že jsem se do něj zamiloval. Připadám si znovu jako puberťák, když jsem s ním, ale nemůžu si pomoc. Moje srdce je na něj až moc fixovaný než aby ho nechalo jít, proto ho taky nenechávám jít, protože ho chci. Chci s ním být, vidět ho se usmívat a ne plakat. Chci být tím důvodem proč se bude usmívat. Chci, aby se se mnou už navždycky cítil v bezpečí, aby mu nikdo nemohl už nikdy ublížit nebo na něj jen vztáhnout ruku. Chci, aby se nikdy ničeho nebál. Chci, aby byl jen můj, nikoho jiného, jen můj a to se mi snad i jednoho dne podaří.

Teď je něco okolo druhé, takže Adamovi už skončila škola, to znamená, že by se tady mohl za chvíli objevit. Udělal jsem si dneska už asi třetí kafe a sedl si zpátky ke stolu, kde jsem měl rozdělanou práci po které se mi stejně motala Kulička, takže jsem toho moc nenapsal. ,,Tak co, boučku? Myslíš, že se za námi dneska staví?'' zeptal jsem se a pohladil jí mezi ouškama. Bylo to jako by mě slyšel, protože hned jak jsem to dořekl se ozval zvonek. ,,Ahoj Adame.'' pozdravil jsem ho s úsměvem, ten mi ale hned z tváře zmizel, vypadal dost unaveně. ,,Ahoj, můžu dovnitř? Zabouchl jsem si klíče.'' zeptal se o opřel se o zeď. ,,Jo, pojď.'' usmál jsem se a pustil ho dovnitř. Nechal jsem ho se zout a šel s ním do obýváku. ,,Jsi v pořádku? Jsi hrozně bledej.'' zeptal jsem se a sedl si k němu. ,,Bolí mě hlava a je mi zima.'' odpověděl mi. Po těchto slovech jsem mu přiložil ruku na čelo, jestli náhodou nemá horečku, kterou samozřejmě měl, hořel jako lampión. ,,Udělám ti čaj, vezmi si deku a vymysli na co se budeme koukat.'' usmál jsem se na něj a odešel mu udělat jahodový čaj, který si tak oblíbil.

Tohle nám tady ještě scházelo, aby do toho všeho byl ještě nemocný. Už to musí mít z toho stresu, dlouhodobý stres neprospívá nikomu. 

---
Omlouvám se za ten náhlý dvouměsíční poskok, ale slibuju, že teď už to bude jen zajímavější a zajímavější.
Mějte hezký den a nezapomínejte, že magie je ve vzduchu.