„Princezno, toto je Alexander."

To bylo to poslední, co Káfsi slyšela, než sebou málem sekla. S vykulenýma očima sledovala, jak se k ní chrámem blíží ta největší hora svalů, kterou kdy potkala. Zděšeně udělala pár kroků dozadu. Nevěřila by, že je to ten samý člověk, kterého před lety pomáhala léčit v Asklépionu.

„Voithó, kamarád," řekl valibuk dětsky a usmál se od ucha k uchu. V tu chvíli neměla Káfsi pochyb, že se jedná o pana Tupé nůžky, přesto z její tváře výraz zděšení ne a ne zmizet.

Káfsi, stále si ještě udržující bezpečnou vzdálenost, si Alexandera změřila skeptickým pohledem. V hlavě jí vířilo velké množství otázek, ale tou úplně nejzásadnější otázkou ze všech byla tato: To má s tímhle člověkem vážně bojovat? Vždyť byl obří! Co si Voithó myslel, když ho za ní poslal?

„Tady," pokračoval Alexander (veliký) a napřáhl k ní ruku se štítem.

Tak tohle mi rozhodně nebude stačit, pomyslela si Káfsi kysele a v hlavě si už představovala, jak ji ten obr zasedá.

„Naučila jste se ovládat meč," pokračoval Sophias. „Ne vždy však máte možnost zaútočit jako první. Dobrý bojovník je trpělivý. Vyčkává a umí uštědřit úder ve správný čas."

„Dobře," odsekla Káfsi a převzala si štít. Dala si ho před sebe a pak se obrátila zpět k Sophiasovi. „Je to takhle sprá– ííí!" vypískla, když na štít dopadla první rána. A pak další. Káfsi se přikrčila a držela si štít u hlavy. Rány nepolevovaly.

„Co to má být?!" vyhrkla.

„Braňte se, princezno," pobídl ji Sophias, ale Káfsi ho v tu chvíli vůbec nevnímala.

„Uá, tak přestaň, přestaň, PŘESTAŇ!" rozčílila se a Alexander udělal zmateně několik kroků dozadu. „Co to je za debilní nápad do mě takhle sekat?!" osočila ho a držadlo jejího štítu se začínalo barvit doruda. „Ty jsi totální pako! Takhle na mě útočit, vždyť já jsem ještě nebyla připravená!" rozdurdila se. „Nechápu, jak ti mohl Voithó věřit! Málem jsi mě zabil!"

Alexander stál mlčky na místě a vypadalo to, že brzy propukne v pláč.

„Při turnaji lidé také nebudou čekat, až budete připravená," namítl Sophias.

„Při turnaji na mě ale nebude útočit hora svalů bez mozku," obořila se na něj Káfsi.

„O tom mám své pochybnosti," pokračoval Sophias mírně.

A jo vlastně, pomyslela si. Vždyť tam budou i Sparťani, dodala jedovatě.

„Dobře, já končím," řekla nakonec. „Další trénink bude až se vrátí Voithó."

S těmito slovy Káfsi odhodila meč i štít a rozezleně vyšla ven z chrámu.

„Počkejte, princezno," zastavil ji Sophias, když nasedala na svého koně, který byl temný jako noc.

„Co chceš?" vyštěkla rozezleně.

„Alexander je dobrý člověk, dejte mu ještě šanci."

„Dát šanci? Vždyť do mě sekal jako bych byla kus masa!"

„Moc by pro mě znamenalo, kdybyste slezla z koně, a ještě to s ním zkusila," pokračoval Sophias klidně a držel přitom uzdu Káfsina koně. Jako by se jí snažil pasivně agresivním způsobem sdělit, že odtud jen tak neodjede. Pravdou bylo, že to mělo své důvody. Sophias moc dobře věděl, proč byla Káfsi tak navztekaná. A odpovědnost za její výbuch hněvu nenesl Alexander. Možná sloužil jako spouštěč, ale problém byl někde jinde.

„Ne," odmítla ho Káfsi rázně. „Řekla jsem, že končím."

„Nevíme, kdy se Voithó vrátí. Co když to bude až těsně před turnajem? Bez výcviku vás tam nemůžu pustit."

„No, tak tam prostě nepůjdu," pokrčila Káfsi rameny, jako by o nic nešlo. „Byla to hloupost. Nevím, co mě to napadlo," zamumlala a zavrtěla přitom nevěřícně hlavou.

„Věděla jste, že to nebude jednoduché," pokračoval klidným tónem a sledoval, jak Káfsi pomalu slzí oči.

„To ano," přikývla a její spodní ret se začal třást. „Ale, Sophiasi. Já..." V tu chvíli jí začaly slzy nekontrolovatelně kanout po tvářích. „J-já..."

„Ano?"

„Já mám strach."

Tak, a řekla to. Poté, co jí nad hlavou zařinčelo několik ran mečem, si Káfsi něco uvědomila. Něco velice zásadního. Ona není připravená. A nikdy nebude! Já blbá, nadávala si v duchu. Co mě to jenom napadlo, vždyť já nejsem žádný bojovník!

Srdce jí tlouklo jako o závod a ruce svírající uzdu se jí stále ještě lehce třásly. Po dlouhé době si znovu prožila ochromující strach, kdy se bála o svůj život. Pravdou bylo, že jestli existovalo slovo, kterým by se popsala, zvolila by „srab". Káfsi byla srab. Myslela si, že to zvládne. Že jim „nakope zadky". Jenže skutek utek. Jak jsem si mohla myslet, že je účast v turnaji dobrý nápad? Vždyť tam budou jen ti nejlepší z nejlepších!

U Alexandera šlo naštěstí jen o trénink, který se po její námitce zastavil, ale při turnaji by něco takového udělat nemohla. To zkrátka nešlo. A i když se nejednalo vyloženě o souboje na život a na smrt, mohla by utržit nepěkná zranění. A to nechtěla. I když chovala Asklépion v lásce, rozhodně v něm netoužila marodit.

„Zažívat strach je naprosto normální," řekl Sophias s úsměvem. „Zkoušíte něco nového a nadmíru nebezpečného. Bylo by bláhové nemít strach, i já ho mám."

„Tak proč po mně chceš, abych se tam vrátila?" zamumlala Káfsi.

„Protože máte šlechetný cíl," řekl a utřel jí slzu. „Pamatuji si, jak moc nadšená jste z toho nápadu byla, když jste s ním přišla. Nedovolte teď strachu, abyste udělala něco, čeho budete litovat."

„Chápu," řekla a potáhla nosem. „Ale já nejsem žádný bojovník. Nejsem odvážná."

„To není tak úplně pravda, vždyť už jen to, že se do turnaje přihlásíte je důkazem vaší odvahy."

„Ne, ne, ne," protestovala Káfsi. „Já vážně nejsem odvážná," zavrtěla hlavou. „Chtěla jsem svou účastí změnit nahlížení na Magické. Chtěla jsem něco dokázat, předtím než se stanu jenom poslušnou ženuškou, ale, Sophiasi, já to nesvedu. Nemám na to. Nemůžu tam jít, j-já... Já se vážně bojím," řekla se slzami v očích. „Já se opravdu hodně bojím, Sophiasi. Kde mám najít odvahu, když znám jenom strach?"

„I odvážný člověk zná strach," řekl a s pochopením ji chytil za ruku. „Kuráž není absencí strachu, je jeho překonáním."

„Jenže já nevím, jestli něco takového dovedu," zamumlala.

„O moji podporu nepřijdete, princezno," řekl s úsměvem. „A to, ať už se rozhodnete jakkoli."

„Jakkoli?" zaváhala. „Jakože úplně jakkoli jakkoli?"

Sophias přikývl.

„Dobře," řekla Káfsi nakonec a seskočila z koně. „Ale jestli se mě Alex pokusí zmrzačit podruhé, bude mít Voithó po kamarádovi, jasné?" dodala s nervózním úsměvem.

Nakonec se Alexander ukázal být překvapivě schopným učitelem. Naučil Káfsi používat štít nejen k obraně, ale i k útoku. To druhé však byly spíše nehody, kdy ho jím jednou udeřila do holeně a podruhé do rozkroku. Chudák Alexander dostával těch několik dní řádně zabrat. Leckdy více než ona.

„Voithó!" zvolala Káfsi plná nadšení, když ji jednoho rána mladík překvapil v chrámu. „Jsi zpátky!" zajásala a věnovala mu objetí. Voithó vykulil oči překvapením a zmateně pohlédl k Sophiasovi. Ten mu pokynutím hlavy dal signál, že na princeznině činu není nic neuváženého a Voithó jí tedy objetí opětoval.

„Jak se dařil trénink?" zeptal se opatrně.

„Alex byl neskutečný," zazubila se na něj. „A dost mě toho naučil, odteď si na mě musíš dávat pozor."

„Tak to je dobře," přikývl Voithó, „protože král posunul konání turnaje. Bude už zítra."

„Cože?!" vyhrkla. „To nejde, nejsem připravená. Sophiasi, udělej s tím něco!"

„Bohůmžel netuším, co," povzdychl si Sophias.

„Ale proč něco takového provedl? Vždyť jsme měli mít ještě moře času!" zanaříkala.

„Asi ho zklamalo tažení proti Magickým," pokrčil rameny Voithó.

„Takže jste nikoho nenašli?" oddychla si Káfsi. Myslela si, že to tak dopadne. Pravděpodobnost, že by její bratr odhalil nějakého Magického byla téměř nulová, ale když se jí povedlo prozradit podpálením postýlky, mohlo dojít k podobné nešťastné náhodě i u někoho jiného. Aspoň nějaká dobrá zpráva, pomyslela si Káfsi spokojeně. Ať již byli Magičtí kdekoli, Fóvos je nedostal, a to bylo hlavní.

„Hádám, že do toho tedy dnes budu muset dát všechno," povzdychla si Káfsi a podívala se směrem k soše bohyně Athény. Mimochodem, teď by se mi vážně hodil nějaký zázrak. Vážně. Beru úplně cokoli!