„Počkat, ty chceš... co?" vyhrkla Nero, když se ráno dozvěděla nejnovější zprávy. „Zbláznila ses? Vždyť je to šílenství!"

„Je to opravdu to, co si přeješ?" zeptal se jí Hádés.

Všichni na ni s očekáváním pohlédli a jediné, na co se zmohla, bylo hlasité kýchnutí.

„Pardon," omluvila se Káfsi. „Tohle se děje pokaždý, když mi někdo položí hloupou otázku," zazubila se. „Asi senná rýma, nevím."

„Považuji to tedy za souhlas," pousmál se Hádés.

„Skvělé. Tak co, Nero, Alexi, mám vaši důvěru?" oslovila dva zbývající.

„Upřímně," začala Nero, „mně je vlastně docela jedno, kam se vydáš."

Miláček, pomyslela si Káfsi. Ale na tom nezáleží, důležité je, že se mnou vlastně souhlasí.

„Proč ty?" zaváhal Alexander, který v tu chvíli nevěděl, co si má počít. Moc rád by Káfsi doprovodil. Slíbil, že ji ochrání a vůbec nechápal, proč se rozhodla jít sama.

„Řekněme, že mám něco k vyřešení. Rodinná záležitost," odpověděla Káfsi se šibalským úsměvem.

„Nepůjdeme za tebou, ale máš na to den," řekl Hádés rozhodně. „Když se do zítřejšího rána nevrátíš, vyrazíme také."

„Vyrazíme jako... všichni?" zaváhala Nero, které se nelíbila myšlenka, že by měla někoho vytahovat z kaše. Znovu.

„Všichni," odpověděl Hádés rázně a Nero jen mlčky protočila oči v sloup. Ta iritace z ní přímo kapala. Jako by její výraz křičel do světa: „Co jsem jenom komu udělala? Proč musím vést záchrannou operaci za někým, kdo si prostě nedá říct?"

„Domluveno. Ale nic si nebalte, protože se na žádnou cestu nevydáte," zazubila se na ně Káfsi a otočila se směrem, kde se nacházel palác. Alespoň v to tedy doufala. Kdybych šla blbě, tak mě určitě opraví, pomyslela si a udělala krok dopředu, když vtom zaslechla něčí hlas.

„Káfsi, počkej," zarazil ji Hádés.

Zatraceně, tak já jdu vážně blbě, pomyslela si kysele, ale když se otočila, spatřila Háda, jak se před ní tyčí jako socha vyřezaná z mramoru.

„C-co je?" zaváhala.

„Budeš potřebovat tohle," řekl a sundal si svou kápi, kterou Káfsi přehodil přes záda. „Vyhneš se tak zbytečným zrakům lidí."

No, to si nemyslím, ušklíbla se Káfsi v duchu. Spíš se na mě budou otáčet ještě víc, protože budu vypadat jako tajemný vrahoun.

I přes svůj rozdílný pohled na věc však Káfsi za dárek poděkovala, natáhla si kapuci přes hlavu a rozešla se pryč. Tentokráte ji už nikdo nedržel zpět. Nikdo se ji nesnažil zarazit. Proč taky? Jde správně. Ví to. Jde správně.

***

„To je ten slaboch!" vyhrkl princ Fóvos, když spatřil, jak do trůnního sálu vchází jemu tolik známá kápě. Princ si hned odvodil, kdo tím tajemným cizincem je a zařadil ho tak do této nelichotivé „slaboch" škatulky, a to bez jediného zaváhání. Měl pro to své důvody, Hádés pro něj nepředstavoval žádnou výzvu. Byl to jen ten „zbytečný" bůh podsvětí.

Král na to nic neříkal, jen si se zájmem prohlížel cizince. Poté se obrátil k princovi a gestem ruky utnul jeho výlev.

„Kdo jsi?" zeptal se Perífamos té tajemné osoby.

Cizinec si sundal svou kápi z hlavy a odkryl tak svou tvář.

„Káfsi?" podivil se král a na jeho obličeji se objevil vřelý úsměv. „Copak tě sem přivádí?"

„Moc dobře víš, proč tu jsem," odpověděla. Chtěla přitom působit odhodlaně, a tak nějak „správně drsně", jenže s králem nedokázala udržet oční kontakt. Káfsi stačil jeden krok a zrak se jí ihned stočil k podlaze. Co to dělám? Cítila, jak se jí samou nervozitou začínají potit dlaně. Udělala ještě několik kroků k trůnu a zastavila se až u schůdků, které k němu vedly.

„Kde je Voithó?" zeptala se krále s co největší dávkou odhodlání.

„Přišla jsi pozdě, Káfsi. Neprošel testem," odpověděl jí Perífamos téměř bez emocí.

„Testem?" zaváhala. „Jakým... testem?"

Král se usmál. Nebyl to však ten vlídný úsměv otce, který se po dlouhé době vidí se svou milovanou dceru. Byl to pohled člověka, který ví, že má nad někým moc. Že má někoho v hrsti.

„Nebyl Magický," vysvětlil svá slova. „Neměl pro nás cenu."

„Tak on neměl... cenu?" zopakovala Káfsi a její ruce se roztřásly. V tu chvíli bojovala s tím, aby tam sebou nesekla.

„Kde je?" položila znovu svou otázku, nyní již bez jakéhokoli zaváhání. „Co jste s ním udělali?" vyhrkla a cítila, že stačí málo a spáchá jim tam hysterickou scénu.

„Ukázal se být ještě slabší než Sophias," ušklíbl se princ.

Káfsi stiskla čelisti blíže k sobě a skousla si ret. Jak mohl Fóvos zmínit jeho jméno s tak širokým úsměvem na tváři? Chtělo se jí křičet. Toužila po tom vypustit ze svých rukou plameny a sežehnout celé to zatracené místo na popel! Jenže hněv její jiskřičky nikam neposouval. Káfsi měla ohromný vztek. Byl jako magma, které se chystá prodrat na povrch, ale ona věděla, že musí zachovat klid. I přes slzy v očích a ten neskutečný hněv se rozhodla, že zůstane v klidu. Přesně to jí říkal Sophias. Musíš rozhodit soupeře, ne sebe, pomyslela si a zhluboka se nadechla.

„Prosím, otče," řekla zdvořile. „Chci se s ním jen vidět."

Káfsi cítila, že je Voithó živý. Musel být. Už jen proto, že král s princem věděli, jak moc jí na něm záleželo. Bylo by bláhové zbavovat se ho.

„Ať ho přivedou," řekl král a těmito slovy její teorii jen potvrdil.

Fóvos přikývl a když se během chvilky vrátil, byl doprovázen mladíkem v okovech, který klopýtal před ním.

„Voithó!" rozzářila se.

„Káfsi?" oslovil ji zajatec s vykulenýma očima. „Co tu děláš? Běž pryč. Běž – " Voithó ze sebe více nedostal, protože mu princ přiložil dlaň na ústa.

„Takhle je to lepší, nemyslíš?" zasmál se Fóvos škodolibě a druhou rukou ho chytil kolem ramen, jako by byli jen přáteli na vandru. „Víš, sestřičko, tady ten tvůj rádoby kamarád je jen ubohý zrádce," zasmál se a jeho ruka, kterou měl Voithó ještě před chvílí obtočenou kolem ramen, ho bolestivě chytila za vlasy.

„Už od začátku to byl jenom had, kterého jsme si hřáli na prsou, není to tak?" pokračoval Fóvos a po těchto slovech trhl hlavou zajatce dozadu takovou silou, že ho div neskalpoval. „Zloděj a lhář," pokračoval princ s úšklebkem, zatímco sledoval, jak se Voithó ze všech sil snaží nedat na sobě znát bolest, kterou mu Fóvos působil.

„Zloděj a lhář," zopakoval princ svá slova. „Nic víc."

„Nech ho být," řekla Káfsi rázně.

„Zastáváš se ho?" ušklíbl se Fóvos. „Víš ty vůbec, kdo tě to vlastně otci nahlásil, když jsi porušila jeho vůli?" zasmál se a skopl zajatce na zem.

Voithó se mohl konečně pořádně nadechnout, ale vzápětí ucítil čepel meče, kterou mu princ přejel po pulzujícím krku.

„To on," pokračoval Fóvos. „Byl to Voithó, kdo tě zradil a udělal z tebe vyhnance. Přišel za námi s tím, že prý chceš udělat chybu," řekl a parodoval přitom jeho hlas. „A že to nemyslíš zle," dodal pobaveně. „To on může za to, že jsi se stala vyhnancem. Něco takového jsi určitě nečekala, co?" zasmál se. „Nevadí, že jsem jí to řekl, že jo?" obrátil se zpět k zajatci, který se ze všech sil snažil zkrotit svůj dech.

„Káfsi, j-já," začal Voithó omluvným tónem. „Chtěl jsem tě jenom chránit," povzdychl si a stočil zrak k podlaze. Nedokázal se jí podívat do očí.

„Já vím," odpověděla Káfsi s lehkým úsměvem a její reakce všechny v sále vykolejila. Každý od ní v tu chvíli očekával slova nenávisti, ale pravdou bylo, že Káfsi moc dobře věděla, proč Voithó její záměr oznámil. Slíbil Sophiasovi, že nepůjde proti králově vůli a snažil se, aby se ani ona králi neznelíbila. Chtěl ji jen chránit. Jistě, moc se mu to nepovedlo, ale pokaždé ji chtěl jen chránit. Na turnaji, u vodopádu i v tom zatraceném lese, který ji přivedl až sem. Voithó tady pro ni vždycky byl, a to pro Káfsi znamenalo víc, než by si kdo dokázal představit.

„Ale Voithó není jediným důvodem, proč jsem sem přišla," obrátila se poté Káfsi na krále. „Určitě vás oba potěší, že už vím, jak můžu přestat být Magickou."

„Opravdu?" pousmál se Perífamos.

„Ano," přitakala. „Jen potřebuji ty kameny. Poté už nikdy žádného Magického neuvidíte, to vám můžu slíbit."

„To je báječné," řekl král. „Ale my ti je nedáme."

„Ne?" zaváhala Káfsi. „Ale... proč?"

„Protože ti nevěřím," pokračoval Perífamos. „Nikdo tady ti nevěří."

„Vy mi nevěříte?" zopakovala Káfsi s podivem. „Tomu nerozumím, vždyť... Ale proč bych vám lhala? Říkám tady pravdu, potom už nebudu Magickou. Nikdo už nikdy nebude Magickým. To si přeci přejete, ne? Copak to není... dobře?" zaváhala.

„Samozřejmě, že to je dobře," řekl král a zvedl se z trůnu.

„Tak kde je problém?" nechápala. „Proč mi ty kameny nedáte, proč mi," polkla, „nevěříte?"

„Protože ještě stále Magická jsi. A cokoli, co řekneš či uděláš, když ti v těle koluje ta nečistá síla, ztrácí na důvěryhodnosti. Nejsi má dcera, Káfsi. Ne v tuto chvíli."

„A-ale," zakoktala. „Já... Myslela jsem, že–"

„Tak už nemysli, holčičko," řekl král a pohladil ji po hlavě. „Nevěřím Magickým a kdokoli, kdo se s nimi spolčí se stává nepřítelem naší polis. Myslíš si, že tě nechám s těmi kameny odejít?" pokračoval s úsměvem. „Ne, ty teď budeš hodná holka a dovedeš nás k té zbylé magické pakáži."

„To ne," zavrtěla Káfsi hlavou.

„Ale ano," oponoval král. „Zavedeš nás k nim. Jen tak na tebe budu pyšný, a to přeci chceme oba, ne?"

„Pyšný?" zopakovala Káfsi váhavě.

Vždyť vše, co kdy dělala, bylo jen proto, aby na ni byl otec pyšný. Vzpomněla si na své první lekce se Sophiasem. Tehdy se snažila ovládnout vztek, aby získala otcovu přízeň, stejně tak i nápad s turnajem měl kromě očištění jména Magických ještě jedno poslání. Chtěla otci ukázat, že mají oba stejné hodnoty. Že i když má moc ohně, tak je stále jeho dcerou. Dokonce i výlet s Hádem za věštbou byl jen jedním velkým pošetilým plánem, který jí měl přinést jediné. „Jsem na tebe pyšný." Přesně to chtěla slyšet. „Jsem pyšný na to, co jsi dokázala, Káfsi. Jsem pyšný na to, že jsi má dcera."

A toto byla její šance. Byl by na ni hrdý, měl by ji rád! Káfsi v tu chvíli přeběhl mráz po zádech. On by ji měl rád. Ale za jakou cenu?

„Promiňte mi to, otče," řekla Káfsi nakonec. „Ale něco takového nemůžu udělat," zavrtěla hlavou.

„Ale můžeš," řekl král mile, přesto z jeho hlasu šla slyšet jedovatost hada, který se chystá uštknout.

„Pravda, můžu," přitakala. „Ale nikdy to neudělám."

I když si přála, aby ji měl otec rád a aby na ni byl hrdý, byla tu jistá mez, přes kterou se nedalo jít.

„To je tvá odpověď?" ušklíbl se král.

„Přesně tak. Neudělám to."

„Ale uděláš," opravil ji a nahnul se k ní. „Nakonec uděláš, co je správné."

„Když vás k nim zavedu, ublížíte jim," odpověděla Káfsi pevným hlasem.

„To ano," řekl král s úsměvem. „Pobijeme je všechny do jednoho. Začneme tím hlupákem, kterého Voithó předtím tak dobře kryl, poté přejdeme k tomu vodnímu děvčeti, a pak..." Perífamos se na chvíli odmlčel. „Pak se stanu prvním člověkem, který zabil boha, jednoho z Kronových synů."

„To nemůžeš myslet vážně!" vyhrkla Káfsi. „Otče, já tě prosím, přišla jsem jen pro ty kameny. Dovol mi je odnést a budeš mít od Magických navěky pokoj!"

„Ty to stále nechápeš, Káfsi, viď?" ušklíbl se Perífamos. „Mně tu nejde o Magické, ale o respekt a pověst. Respekt, který mi tvá matka vzala. Pověst, kterou mi tvá přítomnost pošpinila. A jak se tak na tebe dívám," řekl pohrdavě a zvedl jí bradu, aby se jí mohl lépe podívat do očí. „Jsi jí hodně podobná, víš to? A to se mi ani trochu nelíbí. Myslím, že nastal čas, abychom ti ukázali, jak to od této chvíle bude vypadat," dodal a podíval se směrem, kde ještě stále v tichosti klečel Voithó.

„Zabij ho, synu," oslovil král prince. „Zbav nás toho zrádce."