Káfsi již nějakou chvíli držela kompas a jen na něj zadumaně zírala. Zelené světlo zmizelo a místo čiré barvy byla nyní skleněnka temná jak noc. Pokud měli předtím pocit, že jejich kompas září slabě, nyní byl již definitivně světlu vzdorný. Z toho už nevykřešeme ani drobný paprsek, pomyslela si Káfsi mrzutě.

„Co to asi znamená?" zaváhala a obrátila se k Hádovi.

„Konec," řekl Hádés neurčitě a zvedl se na nohy.

„Fíha, díky za objasnění," odsekla Káfsi. „A něco konkrétnějšího by tam nebylo?"

„Nikoho dalšího už nehledáme," dodal Hádés stroze. „Je tohle odpověď na tvou otázku?"

„Ne," zavrtěla hlavou.

„To je dobře, protože já tu nejsem od toho, abych vám odpovídal na dotazy."

Jo, toho jsme si stihli všimnout, pomyslela si Káfsi otráveně. Achich, už je zase protivný a navíc... „konec"? Při této myšlence Káfsi tázavě nadzvedla obočí. Na jednu stranu byla ráda, že už se konečně nemusí za nikým trmácet, ale na druhou zase vůbec netušila, jaký by měl být jejich další krok.

Jedna, dva, tři, spočítala Káfsi v duchu všechny přítomné Magické. Jsme tři. Oheň, voda, země. Chybí nám...

„Vzduch," promluvila Nero, jako by jí četla myšlenky. „Kde je vzduch? Bez něj nikdy neuspějeme."

„Ale jestli už žádný vzdušný Magický není," zaváhala Káfsi. „Tak to znamená, že byl Sophias tím... posledním? Ale to je nesmysl, ne? Magický zemřít může, ale magie ne. Nebo že by ten kámen... Mohl by?" obrátila se k Hádovi. „Ten kámen, kterým mu ten den sebrali sílu," polkla. „Viděla jsem ho. Měl v sobě takové stříbrné světlo."

„A to nám říkáš až teď?" vyhrkla Nero.

„Nespojila jsem si to," protestovala Káfsi. „Mám za sebou trauma, víš?"

„Ale no tak," ušklíbla se Nero. „Tohle by si musel dát dohromady i někdo s mozkem o velikosti hroznového vína. Proč jsme se tedy snažili dostat od prince, když jsme celou dobu věděli, že jsou kameny v paláci?"

„Uznávám, že naše organizace není zrovna nejlepší," odsekla Káfsi.

„V tomhle ale není žádná organizace!" zaprotestovala Nero. „Za tu dobu, co jsem se k vám přidala, mě chtěli už dvakrát zabít! Třikrát, když budu počítat toho masivního psa!"

„Dobré ráno!" ozval se za nimi nadšený hlas Alexandera, který se právě probudil. „Přijít o něco?"

„Ale vůbec ne," zazubila se na něj Káfsi. „Zrovinka tu řešíme naši úplně zmatečnou pouť za něčím, co vlastně bylo celou dobu na místě, kterému jsme se chtěli za každou cenu vyhnout," dodala rozmrzele a znovu se obrátila k Nero. „Souhlasím s tím, že jsme mohli naše putování trooošičku líp promyslet, ale zase bych to tak nedramatizovala. Víme, kde ten kámen je, nebo snad ne?"

„A co pak?" vložil se do toho Voithó. „Získáme sílu čtvrtého Magického, ale tím to asi neskončí. Že je to tak?"

„Existují čtyři kameny," odpověděl mu Hádés. „Každý schopný udržet sílu jednoho z Magických. Pokud se nám je povede získat a pokud se vám do nich povede dostat svou sílu..."

„To je na můj vkus hodně pokud," ušklíbla se Káfsi. „Ale pak je hotovo, ne?"

„Ne, poté stále nebudeme mít vyhráno," pokračoval. „Je tu ještě mezikrok, který musíte splnit."

„A to je zase co?!" vyhrkla Káfsi, která se obávala dalších lekcí, co se zjevně nevyhnutelně blížily.

„Slyšeli jste někdy o ‚strážcích'?" zeptal se jich Hádés.

Káfsi zavrtěla hlavou. Přesně tohle jsem potřebovala, pomyslela si sklesle. Další úkol.

„Každý Magický má svého strážce," dal se Hádés do vysvětlování. „Je to jeho síla v nejryzejší podobě. Jedině tehdy, když tuto sílu uvolníte, budete schopni kameny naplno využít."

„A když toho strážce, já nevím, třeba neobjevíme?" zaváhala Káfsi. „Samozřejmě jenom hypoteticky. Prostě kdyby tu byl náhodou člověk, který třeba ten svůj magický tentononc, prostě potenciál, jakože neodblokuje."

„Pak při použití kamene zemře," odpověděl Hádés stroze.

„Tohle by se hodilo říct někdy na začátku," neodpustila si Káfsi rýpnutí. „Nejdřív to je samé ‚pojď se mnou na dobrodružství' a ‚bude legrace' a nakonec se z toho vyklube tohle," odfrkla.

„Když jsi zmínil strážce," zaváhala Nero, „není to náhodou něco jako... tohle?"

Jakmile to dořekla, tak se v místě jejího hrudníku objevilo modré světlo a během zlomku vteřiny před Nero levitovalo ohromné zářivé zvíře.

Za normálních okolností by zpráva o nadpřirozeném zvířeti v nadživotní velikosti přinutila Káfsi zdrhat pryč, seč jí nohy stačily. Ale nyní byla situace jiná.

„Jako vážně?" uchechtla se Káfsi. „Tvým strážcem je... tohle?"

Opravdu před ní právě levitoval želví duch? Svítící želví duch? Ohromný svítící želví duch?

„Tohle mi nedělejte," ušklíbla se Káfsi. „Jestli mi chcete říct, že mě má před jistou smrtí ochránit nějaký gigantický krunýřovec..."

„Želva," doplnil ji Voithó.

„Ale to já přece vím," odsekla. „Tady Háčko slibuje jistou smrt, pokud v sobě neprobudím vnitřní želvu. Tohle fakt není dobrý!"

„Želva není univerzální," řekl Hádés mírně.

„Skvělé! Náramné! Takže může být ještě hůř," odfrkla. „Můžu třeba dostat třínohou kočku, nebo leklou rybu. Jak můžete být všichni tak v klidu?" rozčílila se. „Alexi, podpoř mě," obrátila se k obříkovi, který již nějakou chvíli jen zmateně sledoval situaci.

„To jsem vážně jediná, kdo tu myslí racionálně? Voithó," obrátila se na něj s prosebnýma očima, „tak aspoň ty něco řekni."

Jenže Voithó na Káfsinu žádost jen pokrčil rameny.

„Pokud je k přežití potřeba objevit strážce, tak je asi jedno o jaké zvíře jde," řekl Voithó nakonec.

„Tak ti pěkně děkuju," odfrkla. Až tohle skončí, tak už si nikdy, nikdy, nikdy nepřitáhnu domů dalšího boha. Jsou s tím jenom problémy a starosti, pomyslela si Káfsi trpce. Kde bych bez Háda byla? V klidu bych seděla v domečku, jedla kašičku a mou největší starostí by bylo, jestli vstanu brzo, nebo si ještě chvíli poležím. A teď? Teď abych se starala o nějaké vnitřní zvíře.

„A jak si to vlastně představuješ?" obrátila se Káfsi k Hádovi, který po této otázce jen nechápavě natočil hlavu na stranu. „Jak máme tohleto zvíře objevit? Protože to moje bude asi trochu stydlín."

„Žádný příběh není stejný," řekl Hádés s lehkým úsměvem. „Neexistuje univerzální cesta, která by fungovala pro všechny."

„No, a jak jsi teda objevila toho svého?" začala Káfsi s výslechem Nero.

„To tak. Určitě ti o něm něco povím, když jsi o mém strážci mluvila tak hezky," odsekla.

„Ale no tak," zaprosila Káfsi. „Vždyť víš, že jsem to tak nemyslela."

Nero se na ni nedůvěřivě zadívala.

„Navíc by nám to vážně pomohlo. Ani jeden z nás ještě toho svého ‚strážce' nenašel, že jo?" řekla Káfsi a obrátila se k Alexanderovi.

„Počkat," zaváhala Nero. „Proč jsi se podívala na něj?"

„Cože?" vypískla Káfsi. „A... No, do háje," zazubila se omluvně.

„Magickým nejsem já, ale Alex," vysvětlil Voithó.

„To jako vážně?" vyhrkla Nero a Alex s úsměvem přikývl. „No, aspoň, že jsme pořád tři," dodala mrzutě.

„Vidíš? Přesně to jsem říkala taky," zajásala Káfsi. „A teď už nám konečně řekni, jak ses s tou svou želvou seznámila."

Nero si zkřížila ruce na hrudníku a nasadila zachmuřený výraz. Vypadalo to, že nad něčím usilovně přemýšlí.

„Tak dobře, povím vám o svém strážci," řekla nakonec. „Pravdou je, že za všechno může jeden můj... pacient," povzdychla si.

„A dál?" pobídla ji Káfsi.

„To... to dítě bylo v hrozném stavu," dala se Nero do vyprávění. „Nikdy předtím jsem nic podobného neviděla. Tolik zlomenin, rozbitá hlava, dýchání sotva znatelné... Jak jsem se od jeho matky dozvěděla, tak ten nebožák spadl při hraní do rokle. Zranění by byla za normálních okolností fatální, jen já jsem mu mohla pomoct. A tak jsem se do toho pustila. Tři dny jsem se o něj starala. Nejedla jsem, nespala jsem a ze všech sil jsem se ho snažila držet při vědomí. Jenže," odmlčela se, „nevyšlo to. Ztratila jsem ho."

„Počkej, jak jako ztratila?" zaváhala Káfsi. S Nero si možná nerozuměly, ale když přišlo na její léčitelské schopnosti, měla o ní jen to nejvyšší mínění.

„Nezvládl to. Nedokázala jsem ho přivést zpět," povzdychla si Nero. „A potom... Nikomu z vesnice jsem se pak nějakou dobu nemohla podívat do očí. Zvláště ne jeho matce a bratříčkovi. Bylo to poprvé, ještě nikdy předtím se mi nic podobného nestalo," pokračovala trpce. „Myslela jsem si, že zvládnu zachránit každého. Každého!" zdůraznila. „Vždyť jsem přeci Magická. A pak se stalo tohle. Na něco takového jsem nebyla připravená. A tak jsem se uzavřela před světem a odmítla jsem jít komukoli na oči. Ano, uzavřela jsem se před světem," zopakovala. „Více než kdy jindy, jenže pak," řekla a na chvíli se odmlčela.

„A co bylo pak? Jak jsi dostala toho svého strážce'?" zeptala se Káfsi.

„Přišel za mnou jeho bráška. Když jsem ho viděla, čekala jsem, že se v jeho očích objeví nenávist. Že z nich bude cítit vina, kterou mi klade za smrt svého bratra. Ale nebyla. On za mnou přišel, objal mě a poděkoval mi. Poděkoval mi, bylo to neuvěřitelné. Jeho matka mě obvinila z toho, že jsem pro její dítě neudělala dost, JÁ jsem se vinila z toho, že jsem neudělala dost, ale ten kluk. Vůbec ke mně necítil zlobu nebo zášť. Poděkoval mi a rozloučil se se mnou, jako bych byla jeho největším kamarádem. A v tu chvíli mi to došlo. Možná, že nemůžu zachránit všechny, ale nic mi nezabrání v tom udělat pro to maximum. No, a tehdy se objevil on," řekla Nero a položila si ruku na hrudník. „Můj strážce."

„Díky," řekla Káfsi.

„A za co?" zaváhala Nero.

„Že jsi mi to pověděla. Muselo to být těžké," dodala a pak se jí na tváři objevil zachmuřený výraz. A jsem v háji, pomyslela si Káfsi trpce. Dojemný příběh o ztrátě malého pacienta, jak mi má tohle zatraceně pomoct?

V tu chvíli dokázala Káfsi říct s jistotou jedině to, že její budoucnost neleží v zabíjení malých dětí. Avšak o tom, jak by měla své vnitřní zvířátko probrat, zatím neměla ani tušení.