Chádés vyběhl ven, avšak jak velice rychle zjistil, přišel pozdě. Prostor před jeskyní nyní vyplňovala zář zlaté jabloně a ten obraz ho velice dopálil. Když ten nebohý stromek spatřil, tak k němu vyslal jeden velice vzteklý pohled a netrvalo dlouho, než se jeho pozornost upnula i na původce toho všeho.

„Ty," rozohnil se, jakmile jeho pohled padl na Káfsi. „Jak jsi–"

„A záleží na tom?" zasmála se Gaia, která se znenadání zjevila po jeho boku.

„A ty tady chceš zase co?" osočil ji. „Nemáš tu co dělat."

„To my oba," pokračovala Gaia bezstarostně.

„Ne, jenom ty. Mě sem přivolali," ušklíbl se s jistou hrdostí. „Zeus a ostatní. Chaos tu byl dávno předtím, než jsem sem skutečně dorazil."

„Ale prosím tě," usmála se a položila mu ruku na rameno. „A to má být důvod, abys tady takto tyranizoval mé děti?"

„Já je ale netyranizuju, jenom... testuju," zamumlal. „Zkouším je, když jsou podle tebe tak moc skvělí," pronesl kousavě. „Chci vědět, co všechno snesou. Jenže jak jsem zjistil, tvé děti jsou úplně k ničemu. Bez urážky, ale nemají tady co dělat."

„Ale nepovídej," zasmála se Gaia.

„Ale povídám," odsekl. „Na začátku jsem byl jen já, rozumíme? Jenom. Já!" obrátil se ke Káfsi, která jen zděšeně zamrkala.

To nám tady začne říkat legendu o stvoření světa?

„Temnota, prázdnota, nicota..."

Takže ano.

„Nekonečná čerň," pokračoval Chádés. „A jak to vypadalo hezky! Jenže pak muselo přijít světlo a Gaia, že jo?"

„Copak? Má přítomnost ti snad vadí?" zasmála se a konejšivě mu obtočila paže kolem hrudi. „Předtím sis nestěžoval."

„To přece vím," protočil oči. „Nechápej mě špatně, kdybys to byla jen ty, tak je všechno... v pořádku, řekl bych. Jenže to nezůstalo jenom u tebe. A teď tu máme na krku tohle," řekl a důležitě přitom rozpažil ruce. „Stromečky, obláčky, lidičky. A já se jakože vážně snažil tenhle svět pochopit..."

„Snažil?" zopakovala po něm Gaia skepticky a pustila se ho.

„No, dobře, tak možná tak úplně nesnažil..."

„Ne, tys posedl všechno a všechny kolem. A jestli si myslíš, že jsem zachránila jedno ze svých dětí, abys ho teď používal jako svou schránku, tak to se mýlíš."

„Počkat," zaváhala Káfsi. „Takže Hádés... To vy jste ho tehdy zachránila?"

Gaia se na ni jen výmluvně usmála.

„A co Magičtí?" pokračovala Káfsi ve vyptávání. „To také vy?"

„Ó, ano, to ovládání elementů," odpověděla jí neurčitě. „Přírodní síla z toho nejryzejšího zdroje. Nešlo o nic jednoduchého, pravda, ale já věděla, že Magičtí nakonec uspějí. A Olymp získá svůj někdejší lesk. Protože tak to má být, každý spor musí jednou skončit a teď," obrátila se k Chádovi, „nastal čas předat tento svět do jiných rukou."

„Ale já nechci!" odsekl a dupnul si jako dítě, kterému je řečeno, že má jít do postele.

„Takové rozhodnutí ale není jenom na nás," sdělila mu Gaia konejšivě. „Bohové mohou být věční, ale jejich vláda ne. A v tuto chvíli má tento svět na starost Olymp, což musíme respektovat."

Chádés si jen zkřížil ruce na prsou a odmítavě stočil pohled na stranu.

„Chtěl jsem jenom zjistit, jak to s tímhle světem je a ukončit pár lidských životů," zamumlal otráveně. „Žádám toho snad moc? Navíc, kdybyste nepřišli s tím blbým časem, tak bych si lebedil uprostřed nekonečného ničeho a byl spokojený!"

„Ale tak už to zkrátka chodí," nadhodila Gaia sladce a podívala se mu zpříma do očí. Tehdy její tvář nabrala na vážnosti. „A jestli odsud neodejdeš dobrovolně, tak počítej s tím, že se postarám, aby ta tvá bezedná zadnice poznala starověk. Je ti to jasné?"

„Hmpf."

„Tak jasné?" zopakovala Gaia příkře.

„Ano, dobře," zamumlal. „Nechám tento svět být, když ti na něm tak záleží."

„Díky," řekla Gaia s úsměvem a chytila ho za ruku. „Takže můžeme?"

„Můžeme," přitakal Chaos s jistou nevolí.

Po těchto slovech Káfsi několikrát překvapeně zamrkala. Najednou byli pryč. Oba zmizeli.

„Kam to šli?" zaváhala a otočila se k Persefoně, která se tím vším však nezdála být nijak zneklidněna.

„Tvá matka se vrátila zpět domů na ostrov a Hádés do podsvětí," odpověděla.

„Opravdu? Takže jsme... vyhráli?" rozzářila se Káfsi.

„I tak se to dá říct," přikývla Persefona.

„To je báječné!" zaradovala se. „Už se nemůžu dočkat až to povím..." Najednou se zarazila. V tu chvíli si uvědomila, že i když je Chaos pryč, jejich dobrodružství stále ještě neskončilo. A vítězství se ještě slavit nemohlo.

Voithó! Káfsi bez zaváhání vběhla zpět do skladiště, kde ho nalezla.

„Už jsem tady! Jak ti je?" vyhrkla, když se k němu dostala. „A... ou, Kerbíku," ušklíbla se, když se k ní tři psí hlavy ihned přitulily a jedna z nich jí začala okamžitě oblizovat tvář. „Ble, no, tak, už dost," řekla a jemně od sebe zvíře odstrčila.

„Ten pes je poděs, co?" ušklíbl se Míro.

„Je to... děsivá... příšera," hlesl Voithó s jistou nevolí. Nešlo přehlédnout, jak na něj jedna z hlav nepěkně kouká.

„Děsivá příšera?" zaváhal Míro. „Mně přijde přátelský."

„Pak je... ten pes... rasista."

„Jasně, pekelný pes rasistou," pousmál se. „To dává naprostý smysl," dodal, avšak hned nato zvážněl. Voithó měl ránu již obvázanou a vyčištěnou, ale nezdálo se, že by to stačilo, aby se podsvětí vzdálil. Jednou nohou se sice ještě stále držel v jejich světě, ale všem bylo jasné, že mu moc času nezbývá. Už nyní vydržel déle, než by kdokoli jiný s takovým zraněním dokázal a za to ho Míro tiše obdivoval.

„Čím jsi mu to ošetřil?" obrátila se na něj Káfsi.

„No, j-já ani nevím," zakoktal Míro a nervózně se podrbal za uchem. „Něco jsem tady našel a vonělo to slušně, tak jsem to použil."

„Cože?!" vypískla. „Co když jsi to ještě zhoršil?!"

„Nezhoršil," zastal se ho Voithó. „Hodně... Hodně mi pomohl."

„A co pro tebe můžu udělat?" zašeptala Káfsi a pohladila ho po hlavě.

V tu chvíli Míro poznal, že nastal čas nechat ty dva o samotě. Navíc bylo ještě třeba vysvobodit Evjenik, nad kterou nyní Chaos neměl žádnou moc a již pro ně nepředstavovala nebezpečí, a tak se i on vzdálil.

„Jak ti můžu pomoct?" zeptala se ho Káfsi se slzami v očích.

„Prý jsem jednou nohou v podsvětí," vydechl znaveně. „Tomu už nepomůžeš."

„Takhle nemluv," osočila ho jemně a chytila ho za ruku. „Vydržel jsi to tak dlouho, teď to přeci nevzdáš."

„Vydržel jsem to tak dlouho jenom proto, abych se s tebou mohl pořádně rozloučit," hlesl se smutným úsměvem, a i jemu se v očích objevily slzy. „Tohle celé byla nehoda, ano? Evjenik za nic nemůže."

„Já vím," přitakala.

„Tak ať si to nevyčítá a... ani ty... si to... nevyčítej," dodal a zamžoural na ni unavenýma očima. „Mám tě rád, Káfsi."

„Já tebe přece taky," usmála se a dlaní mu podržela hlavu, aby na sebe lépe viděli.

„Dobře," řekl a úsměv jí opětoval. „Dobře," zopakoval a pak mu pomalu začala klesat víčka.

„Ale počkej!" vyhrkla a přitiskla si ho k sobě. „Ještě nikam neodcházej. Voithó, mluv se mnou, slyšíš? Neopouštěj mě, ještě to nevzdávej, nemůžeš."

Cítila jeho dýchání, které byť slabé, stále bylo, a to dávalo Káfsi naději.

„Prosím," zašeptala. „Ještě nemůžeš odejít, máme tady... nevyřízené účty, tak je to. Pamatuješ si ještě, jak jsme se bavili o té sázce? Jak mi dlužíš službičku? Tak tohle... to je ono. To je ta úplně poslední věc, kterou po tobě kdy budu chtít, ano? Jenom se mi vrať. Vrať se zpátky, neodcházej pryč," zašeptala a přiložila si ucho na jeho hrudník.

Sšela tlukot jeho srdce. Ještě stále bilo. Slabě, ale bilo. Voithó nevkročil do podsvětí, stále tu byl s ní a s ním i jeho duše. Káfsi tedy jen potřebovala přijít na to, jak ji tu udržet. Jenže něco takového ji nikdo nenaučil. Člověk zkrátka jen tak neobdrží knihu s názvem „100 způsobů, jak se zaručeně vyhnout podsvětí". Co mám jenom dělat?

„Je mi to líto," ozval se za jejími zády hlas Persefony.

Káfsi se na ni neotočila. Stále svého přítele objímala a nehodlala se ho jen tak pustit. Kývala se s ním pomalu dopředu a zase dozadu, jako by se tím snad snažila uklidnit.

„Je mi to vážně líto," zopakovala bohyně a zlehka se jí dotkla ramene.

„Ne, prosím," polkla. „Nechte... nás... být," sdělila jí mezi vzlyky.

Káfsi si položila jeho hlavu na rameno a opět ho pohladila po vlasech.

„Já... Chci s ním být sama. Strávit s ním poslední chvíle, kdy ještě dýchá," zašeptala a pokračovala v konejšivém hlazení jeho vlasů. „Chci, aby slyšel můj hlas, zatímco bude vcházet do podsvětí. Aby věděl, že je v bezpečí. Aby se nebál a aby... aby...," řekla a polykala přitom slzy. „Aby věděl, že není sám."

Persefona na ni zůstala mlčky zírat a nervózně se podívala na dlaně.

„Tohle bych neměla dělat," zamumlala spíše pro sebe a pak ke Káfsi přistoupila.

„Ale c-co?" zaváhala a sledovala, jak Persefona klade dlaň na ránu.

„Tohle bych vážně neměla dělat," pokračovala rozmrzele a Káfsi s údivem sledovala, jak se zranění začíná pozvolna hojit.

„Ale... ale co... a... a... proč?"

„Proč? Protože jsi mě o to nepožádala," odpověděla jí bohyně s lehce pobaveným úsměvem a vrátila jí přítele zpět do náruče. „Lidé obvykle žádají prodloužení života pro své blízké, a to jen z jednoho jediného důvodu. Nechtějí být sami. Nechtějí, aby je jejich milovaní opustili, ale ty..." Persefona nechápavě zavrtěla hlavou. „Ty jsi myslela jen na to, aby Voithó nebyl v posledních okamžicích sám, a to bylo tak... nesobecké. U všech zatracených, jak jsem měla tomuhle říct ne?" zasmála se a pak se narovnala.

Krátce nato Voithó znovu otevřel oči a rozkuckal se.

„Ale Hádovi ani muk, jasné?" dodala Persefona se šibalským úsměvem.

Káfsi nadšeně přikývla a objala nyní již oficiálně bývalého maroda.

„Co?" vydechl Voithó překvapeně. „Co se stalo?"

Cítil se zase fit a v tu chvíli mu nebylo jasné proč.

„Vítej zase oběma nohama zpět na zemi," zazubila se na něj Káfsi.

„To... ano?" zaváhal a přejel si dlaní po hrudníku. Zlehka odhrnul zakrvácenou látku košile a prohlédl se. Nikde nebylo ani škrábnutí. „Ale... jak?" vydechl překvapením a postavil se na nohy.

„Zdá se, že vážně opravuju neopravitelné," usmála se Káfsi a pak se ohlédla k místu, kde ještě před chvílí stála Persefona s Kerberem. To však nyní zelo prázdnotou.

Díky, pomyslela si a doufala, že ji bohyně uslyší.