Slunce viselo na obloze stále ve stejném úhlu, takže se skupince špatně odhadovalo, kolik času již od návštěvy u Medúsy uplynulo. Mohlo jít o pár minut, hodin, nebo možná i dní? Káfsi přišlo, že se už takto mrcasili nejméně týden. Znaveně se chytila za hlavu a zamžourala do sluníčka. Byla vyšťavená. Už si ani nepamatovala, kdy něco naposledy snědla nebo vypila. A poslední zbytečky energie, které měla, z ní vytrvale vysával žár slunka, jenž nepolevoval, ale právě naopak. Káfsi přišlo, že s každou další vteřinou byly sluneční paprsky jen intenzivnější a otravnější. Rozhodla se tedy, že odvede pozornost od únavy i těžkého vzduchu, který ji začínal dusit, a zkusí se zaměřit na něco jiného. Zaměstná si hlavu.

„Jakže byla ta věštba?" povzdychla si a obrátila se na stranu, kde vedle ní kráčel Voithó.

„No, bylo tam něco o blížícím se Chaosu a taky zlatém stromku," ozval se zezadu Míro.

„Tebe jsem se ale neptala," odsekla Káfsi.

„Tak pardón," zazubil se na ni. „Dobře, dobře, je to jenom tvoje, Voithó. Zasvěť nás, všeználku!"

„Vaše přání je mi rozkazem," pronesl Voithó kysele a poté se zamyšleně obrátil ke Káfsi. „Pokud si dobře vzpomínám, tak bůh podsvětí mluvil o tom, že se blíží Chaos, který může být zastaven jen tou nejvyšší."

„Hmm, ta nejvyšší," řekla Káfsi zamyšleně. „To hledáme nějakou horu, nebo tak?"

„Spíš nebo tak," ušklíbl se Míro, který rozhodně neměl v plánu někam šplhat. „A máš tam ještě něco?"

„Ještě, že máme zasadit zlatou jabloň a přivolat ji," doplnil se.

„Aha, takže přivoláváme ji," pokračovala Káfsi ve filozofování. „Jako tu nejvyšší, co?"

Tak to by vážně mohla být nějaká ta hora, přesunula své teoretizování do hlavy. A pak, že je tahle věštba jednodušší než ta minulá. To jsme aspoň nehledali žádného Bezejmenného a jen se báli o kejhák. Starý dobrý časy!

„Plán zní jasně," uzavřela to celé Evjenik. „Zasadit zlatý strom, tedy tu jabloň, a..."

„...pak se uvidí," zazubil se na ni Míro.

„Sparťan má asi pravdu," povzdychla si Káfsi. „Víc už vážně nemáme."

„Bohůmžel ne," zavrtěl Voithó hlavou. „Pak už tam byly jen ty hrozby. Chaos musí být zastaven tou nejvyšší, dříve, než bude pozdě," začal s citováním. „Dříve, než vás výčitky doženou. Než nás všechny doženou."

Ty zmíněné „hrozby" však nechávaly Káfsi zcela chladnou. Všichni ví, že každá řádná věštba nějakou takovou musí obsahovat, jinak zkrátka nemůže být nazývána věštbou. A tak ještě chvíli následovali sovu hustým lesem, dokud se před nimi náhle neotevřela mýtina. Ta sama o sobě nebudila rozruch, ovšem skála, ve které se dle všeho nacházela jeskyně, ta už byla jinačím kalibrem.

Ach, jistěže. Jak jinak, pomyslela si Káfsi smířeně. Díra ve skále, to je vážně typické. Aspoň víme, že jsme tu správně. To by nebyli bohové, aby si nezařídili sklad v nějakém kusu šutru.

Všichni se zastavili přímo před vstupem do možného skladiště a vyměnili si mezi sebou zdráhavé pohledy. Podle všeho došli do cíle, přesto měli stále na paměti dobrodružství s Medúsou a tušili, že něco tak důležitého jako je skladiště patřící samotným bohům, bude hlídáno stejně pečlivě, jako si kyklop střeží své jediné oko.

Skupina opatrně přešla blíže. Nezdálo se, že by se zde nacházel nějaký zákeřný hlídač. Žádná hado-dračí stvůra, které z useknuté hlavy vyrostou dvě další nebo gigantická postava s jedním okem. To skladiště se opravdu zdálo být „jen" skladištěm, a tak všichni cestovatelé nakonec spořádaně vešli dovnitř.

Nutno dodat, že prvotní upejpavost zmizela tak rychle, jako se objevila. Káfsi se ihned po vstupu začala zvědavě rozhlížet kolem, působila jako dítě na exkurzi. Předtím měla přirozeně obavy z toho, co na ně čeká, ale když na ni po vstupu opravdu nic nevybaflo, tak si viditelně oddychla. Najednou se jí to místo začínalo i líbit! Ono skladiště mělo jisté kouzlo, jednalo se o rozsáhlý prostor, po jehož okrajích se rozkládala řada sloupoví. Stěny síně byly lemovány dřevěnými poličkami plných roztodivných předmětů. Káfsi skrze mezeru mezi sloupy spatřila zlatý luk i toulec se šípy a ihned si při tom pohledu vzpomněla na Artemis. Najednou se jí bohyně lovu zželelo. Být posednuta panem Rudoočkem, to jistě představovalo velice nepříjemnou záležitost. A něco takového by nepřála ani největším nepřátelům.

Káfsi minula várku různých mečů, štítů, oštěpů, zkrátka zbraní a kouzelných artefaktů všeho druhu. Celou síň jí přitom osvětlovaly lesklé hrušky visící ze stropu, které Káfsi znala ze skrýše Athény. Nyní však nebyla jejich zář tak silná, jak si ji pamatovala. Jako by snad byla moc bohyně moudrosti někým, či něčím tlumena. Opět se dostavil ten tíživý pocit, který Káfsi přepadl i při vzpomínce na Artemis. Přesto pokračovala v chůzi, věděla, že před sebou má důležitou misi a nemůže si dovolit žádné rozptylování. Alespoň ne to vzpomínkové.

Káfsi se zastavila teprve až u jednoho z dřevěných budníčků, kde se však výjimečně nenacházel žádný artefakt ani talisman. Ležel tu jen papírek, a právě tento nemagický lísteček, si získal její plnou pozornost. Na své okolí byl zkrátka až příliš normální. Káfsi neodolala a vzala si ho do ruky, aby si jej mohla přečíst.

„Půjčila jsem si Zlaté rouno, vrátím ho brzy. Pac a pusu, Afrodita."

Jakmile to Káfsi dočetla, musela se pousmát. Háčko má teda vážně povedenou rodinku, pomyslela si a pak se otočila k ostatním.

„Tady je snad úplně všechno!" povzdychla si. „Najít to tady bude pořádná dřina, vždyť kde jenom –"

Najednou se zarazila. Na konci síně zahlédla známou postavu, která se tam před chvílí musela zhmotnit, a tehdy se neovládla a poskočila radostí.

„Háčko!" zajásala a chtěla se k vládci podsvětí rozejít, ale Voithó ji jen jemně chytil za rameno a podržel na místě.

„Počkej tady," zašeptal, aby to slyšela jen ona.

Káfsi při těch slovech zpozorněla. Nedaleko Háda se nacházel pytel, ze kterého zářilo něco zlatého. Na první pohled by člověk předpokládal, že se uvnitř opravdu nachází cenný kov, ale Káfsi tušila, že půjde o něco jiného. Semena, pomyslela si. Ta zlatá semena od zlaté jabloně, určitě jsou tam.

Bohové zjevně nebyli žádní troškaři a materiálu tam měli dost na celou zahrádku, což byla pro jejich skupinu dobrá zpráva. Ve věštbě stálo jen „zasaďte zlatou jabloň", ne celý sad. Jedno semínko jim tedy vadit nebude, pomyslela si Káfsi spokojeně.

„Dorazili jste sem v celku?" promluvil Hádés a Káfsi si po těchto slovech oddychla. Byť jim ještě stále nastavoval záda, jeho hlas byl normální. Žádný pan Rudoočko v dohledu.

„Narazili jsme na Medúsu," začala Káfsi s vyprávěním, a přitom zamyšleně sledovala, jak se Voithó opatrně plíží podél stěn a využívá sloupoví jako své krytí. Zřejmě tušil, že se jim získání semen může kdykoli zkomplikovat a chtěl mít jistotu, že jejich skupina minimálně jedno z nich obdrží. Přesto nechápala, proč kolem toho dělá takovou vědu a prostě za Hádem nedojde.

„Ale nakonec jsme si to s ní vyříkali a teď už je to dobré," sdělila mu se spokojeným úsměvem.

„To mě těší," zasmál se Hádés a konečně se k nim otočil. „Nebyli jste předtím náhodou čtyři?"

A. Do. Háje.

„Věci se trochu komplikují, co?" hlesl Míro stojící opodál.

Stejně jako Káfsi i on zaregistroval, že Hádovy oči nyní žhnuly rudě. A nezdálo se, že by to bohovi podsvětí nějak vadilo.

„Tak já svůj dotaz zopakuji, ano?" pousmál se Hádés. „Nebyli jste náhodou čtyři?"

„Ehm, trojka je poněkud zapamatovatelnější číslo," odpověděla mu Káfsi nejistě. „Háčko, jsi to pořád ty, že jo?" zeptala se ho a doufala, že zazní kladná odpověď. Víc ke štěstí nepotřebovala, na cokoli jiného ještě nebyla připravená.

Hádés se však jen pousmál a pobaveně natočil hlavu na stranu.

„To je ale oříšek, že?" řekl a z jeho prstů se oddělila černá mlha, která se obtočila, kolem nohou členů skupinky stojících před ním. Evjenik skončila uvězněna u jedné z poliček, Míro zase v centru síně a Káfsi jen několik kroků od nyní již jasného Cháda.

„To...snad... ne," zamumlala rozhněvaně.

Káfsi se snažila odlepit si alespoň jednu nohu od země, ale vůbec jí to nešlo. Najednou jí přišly tak moc těžké. Působilo to, jako by je měla k podlaze přibité. Bezradně se otočila za Evjenik s princem a tehdy zjistila, že jsou na tom všichni stejně. Ani oni nebyli schopni pohybu a Káfsi si tak přišla jen jako bezmocné zvířátko čekající na obětování.

„Zeptám se vás tedy ještě jednou a naposledy," pokračoval Chádés a přešel k ní o něco blíže. „Nebyli jste náhodou čtyři?"

„Že se nestydíš, takhle ho využívat," procedila mezi zuby Káfsi.

„Copak ti tak moc vadí, človíčku?" zazubil se na ni s jistou arogancí.

„Že mluvíš jeho hlasem. Použij ten svůj děsný chraplák, ať máme větší chuť tě zastavit," zavrčela mu na odpověď.

„Hmm, jistě. Myslím si, že už přesně vím, kdo vám tady chybí," pokračoval Chádés zamyšleně. „Tak copak máš v plánu?" řekl a zprudka se otočil k pytli. Provedl tak právě včas, aby zahlédl, jak si z něj Voithó bere několik semen.

Mladík sebou trhl, ale než stihl cokoli dalšího podniknout, tak byl mávnutím ruky zdvižen do vzduchu a odhozen na jeden ze sloupů. K překvapení všech však na zem již nedopadl. Působilo to, jako by ho ve vzduchu držela neviditelná síla. Voithó definitivně ztratil pevnou půdu pod nohama a přistihl se, že najednou nemůže dýchat. Bezmocně kopal ve vzduchu a rukama se snažil o povolení neviditelného sevření, které cítil v oblasti hrdla, ale nezdálo se, že by jeho úsilí neslo ovoce.

„Ale, ale, ale," ušklíbl se Chádés a přešel k němu, takže na moment spustil z dohledu paralyzované trio. „Tak copak to tu máme?" nadhodil zvesela a násilím mu rozevřel dlaň. Voithó se snažil zatnutou rukou v pěst ubránit semena, která se mu v té rychlosti povedla sebrat, ale Cháda tímto gestem neoklamal.

„No, to se na to podívejme. Takže semena zlaté jabloně? Zajímavé, to vám stihl poradit někdo z bohů?" řekl, když je vhodil zpět do pytle, zatímco nechával mladíka bojovat o přísun vzduchu, který se k němu ne a ne dostat. „Pročpak si myslíte, že vám zrovna tohle proti mně nějak pomůže? A vůbec, človíčku," ušklíbl se a sledoval, jak se Voithó stále snaží z toho neviditelného sevření uvolnit, „to sis je chtěl jen tak vzít a pak odejít? Bez rozloučení? To se přeci nedělá. Vždyť opravdová legrace by měla teprve začít."

Jakmile to dořekl, obrátil se zpět k zanedbávanému triu.

„S lidmi se takto zblízka setkávám poprvé," pokračoval Chádés zamyšleně, „jsem zvědavý, jak to s vámi vlastně je."

Po těchto slovech mávl paží a Voithó padl na zem. Chádova síla na moment polevila a on se mohl opět svobodně nadechnout, to však nemělo mít dlouhého trvání. Voithó stihl jen párkrát zakašlat a již měl kolem krku obtočeny jeho prsty.

„Nech ho být!" štěkla po něm Káfsi, zatímco zoufale zkoušela odlepit nohy ze země.

„Neboj, i na tebe se dostane," zazubil se na ni Chádés. „Zajímavé," dodal pro sebe, zatímco Voithó jen překvapeně otevřel ústa, jako ryba lapající po vzduchu. „Bohové tento nízký vzduch nedýchají, ale lidé zřejmě ano. Kolik toho asi vydržíte, než se vaše duše odebere do onoho podsvětí, hmm?" řekl a ve svém sevření nepolevoval. Dalo by se říct, že jej ještě zesílil a náležitě si to užíval.

„Vážně mě bavíte," pousmál se. „Nečekal jsem, že budete tak zábavní. Mnohem zábavnější než bohové a polobohové dohromady, vážně skvělé."

Tak díky za lichotku, ušklíbla se Káfsi v duchu a znovu se pokusila uvolnit si nohy. Beze změny. Jak ho mám u všech bohů zastavit, když se k němu ani nedostanu? Byla zoufalá. Chádés se od ní nacházel příliš daleko. Ona k němu nedojde, mečem na něj nedosáhne, jak má tedy ohrozit někoho, kdo je od ní takto vzdálen? A tehdy jí to došlo.

Luk, zaradovala se v duchu. Ještě stále měla u sebe luk, který jí věnoval Alexandros. Káfsi tedy opatrně, a hlavně tiše, stáhla zbraň ze zad a nahmatala jeden ze šípů. Vzhledem k tomu, že Voithó potřeboval okamžitou pomoc, tak se rozhodla, že tento kousek provede sama. Žádné koučování, jde se na věc. Při této myšlence se jí na tváři objevil soustředěný výraz. Snažila se vybavit si, co vše o střelbě z luku vlastně ví. Co vše ji Míro stihl za ten krátký čas naučit.

Postoj, pomyslela si a srovnala si ramena. Důležitý je postoj, pak to půjde samo. Káfsi se zhluboka nadechla, aby si dodala odvahy. Věděla, že nemá moc času. Napnula tětivu a ruce se jí přitom zlehka zatřásly. Namířila na svůj cíl, na Cháda. V tu chvíli vůbec netušila, jestli na něj tato zbraň zabere. Domyslela si, že tak mocnou bytost jedním šípem neporazí, přesto doufala, že Cháda alespoň částečně rozptýlí. Voithó by tak mohl získat tolik potřebný čas, aby se od něj dostal pryč. Někam do bezpečí. Pokud tedy na světě existovalo místo, kde se před jejich nepřítelem dalo skrýt. Káfsi se ještě jednou zhluboka nadechla a s výdechem uvolnila prsty, které se do jisté míry až křečovitě držely tětivy.

Šíp prosvištěl vzduchem a nalezl zamýšlený cíl. Zabodl se Chádovi přímo do krku.

„Co to..." zamumlal s jistou dávkou překvapení a otočil se za Káfsi. I ona však byla tímto výsledkem velice zaskočena.

„Já... nevím?" vypískla na odpověď.

Vždyť to ani nebyl její šíp! Ten totiž zcela minul zamýšlený cíl a skončil zaražený v jedné z dřevěných policí. Tento šíp, ten, jenž si nalezl cestu k Chádovi, a také do jednoho z nejzranitelnějších míst na těle, ten byl zlatý.