Káfsi zadumaně přešla k soše, kterou si sova zřejmě vybrala jako své nové místo pro odpočinek. Zvláštní, pomyslela si a s jistou fascinací natáhla ruku, aby mohla to mistrovské dílo lépe prozkoumat. Špičkami prstů se dotkla kamene, který i když se choval jako, no, kámen, tak měla pocit, jako by před ní opravdu stál člověk z masa a kostí. Ta socha zkrátka působila jako živá. Obsahovala takové množství detailů, až z toho šla hlava kolem. Káfsi pomalu a opatrně přejela dlaní po kamenné paži až se dostala k ramenu, přes které se vlnila látka košile. Alespoň tak to vypadalo. Jako skutečná látka neméně skutečné košile, a to nebylo vše. Oblečení, vlasy, vousy, dokonce i zvrásnění kůže, to všechno působilo velice reálně. Jako by Káfsi vážně zírala na člověka, který se za sochu jen vydává. Ale proč by někdo vystavoval takový umělecký majstrštyk uprostřed hlubokého lesa?

„Tady jsou další," ozval se Voithó a ukázal ke skále, kde se kromě zmíněných soch nacházelo i něco na způsob vchodu. Šlo o temný otvor v podobě rozsáhlé jeskyně, ale Káfsi byla z předchozích dobrodružství naučena, že každá „díra" může být vchodem, když jsou do toho zapleteni bohové.

Společně se k tomu prostoru přiblížili a opravdu, těch soch se zde nacházelo o něco více a zdálo se, že je jich dost i uvnitř. Alespoň v místech, kam ještě dosahovalo denní světlo. Co se skrývalo v temnotách, to nikdo z nich netušil.

Káfsi zaznamenala, že toho měly jednotlivé sochy mnoho společného. Kromě propracovaného provedení se jednalo i o jejich výbavu v podobě nejrůznějších mečů, přileb, pancířů, štítů... Všechno to byli vojáci v plné zbroji a Káfsi měla pocit, jako by před nimi stála armáda, která má za úkol někoho či něco chránit. Nebo tomu snad zabránit, aby se to dostalo ven? Při té myšlence zneklidněla. Ten pohled do temného ničeho se jí ani trochu nelíbil a ona věděla, že aby se jí dostalo odpovědí, budou se muset vydat dovnitř. Její domněnku týkající se nemilého výletu krátce nato potvrdila i sova, která zatřepotala křidélky a bez zaváhání vyrazila přímo do černoty před nimi. Vlétla do jeskyně, která podle všeho opravdu nebyla „jen" jeskyní, ale spíše hodně širokým tunelem, kterým se mohli dostat na druhou stranu a zavítat k onomu „skladišti". A dle všeho šlo o jejich jedinou možnou cestu.

Jakmile jejich opeřená průvodkyně zmizela v tmách, tak se za ní Míro bez zaváhání rozešel, ale Káfsi ho ještě stihla zachytit za paži a stáhnout zpět.

„Stůj," hlesla a nervózně se rozhlédla kolem.

„Proč? Máme přeci následovat sovu, ne? Tak ji následuju!" dodal s rozhořčeným hlasem.

Káfsi si však na odpověď dala ukazováček před ústa a pobídla ho tím gestem k mlčení.

„Něco mi tu nesedí," zašeptala a zoufale se v hlavě snažila poskládat všechny nové informace do fungujícího celku. Díra ve skále, pomyslela si. A tolik soch, je tady tolik soch. Zvláštní, všechno jí to přišlo povědomé. Nepříjemně povědomé, ale ona nedokázala říci proč. Byly to dílky skládačky, které do sebe ne a ne zapadnout. Sochy podobné lidem, kde to jenom slyšela. Kámen, který předtím mohl být člověkem. Nebo, že by tím člověkem vážně byl? A tehdy jí hlavou problesklo jméno. Jedno velice nepříjemné a děsivé jméno.

Medúsa.

V tu chvíli by si Káfsi nejraději nafackovala, bylo to tak zřejmé. Tak moc zřejmé! Hned prince pobídla, ať se nikde zbytečně nerozhlíží a poté ho dotáhla ke zbytku výpravy, kde všem pověděla o svém nejnovějším zjištění.

„Je tady Medúsa," zašeptala do znovu vzniklého kroužku. „Kdo se jí podívá do tváře, zkamení," sdělila jim slova, která byla nejen mezi Řeky o této bytosti tak moc známá.

„Medúsa?!" sykl Míro rozhořčeně. „Tak proč nás sem teda ten blbej pták vzal?"

„Hele, není blbý," zastala se sovy Káfsi. „A jak to vypadá, tak se na druhou stranu asi nedostaneme jinak než skrze Medúsin... domov?"

Káfsi si ještě stále nebyla jistá, jak má ten prostor ve skále nazývat. Díra jí přišla urážlivá ale domov zase tuze honosný. Hned jakmile to slovo řekla nahlas, uvědomila si, že tohle nepůjde. A tak se v duchu rozhodla, že tomu místu bude od této chvíle říkat doupě. Ano, doupě, to mělo ten správný zvuk. Jsem vážně dobrá, pochválila se a poté se zase vrátila duchem do kroužku.

„Stejně bych si z toho opeřence za tohle nejraději udělal svačinu," ušklíbl se Míro. „To je teda vážně podraz."

„Není to podraz," vložil se do toho Voithó. „Medúsu přeci zabil Perseus, alespoň tak se to říká, ne?"

„Stejně tak měl Perseus zabít i tu potvoru, co nás chytila na moři," odsekla Evjenik, která celou tu dobu jen mlčky naslouchala okolí. „Takže můžeme říct, že to docela flákal, hrdina."

„Dobře, ale co teď?" zamumlal Míro a zamyšleně se zadíval na svůj štít. „Naslepo jejím doupětem projít nemůžeme, takže co to udělat podobně jako on? Tohle by nám třeba mohlo pomoci," řekl a zvedl štít, jehož lesklý povrch odrážel jejich tváře. „Tomu Perseovi to tak vyšlo. Nebo mělo vyjít. Prostě zírat do štítu a pak švih! Bude po ní. Jednoduchý jako facka. Docela by mě zajímalo, jestli jí pak z krku taky vyletí ten okřídlený kůň."

„Počkat, cožeto?" vypískla Káfsi se snahou udržet si tichý profil. „Myslíš Pegase? To vlastně... Sophias se o tom stvoření zmínil, ale že by to bylo skutečné... To jí z krku může vážně vyletět okřídlený kůň?!"

„To se dozvíme, až ji skolíme," ušklíbl se Míro hrdě a zvedl štít k obličeji.

„Nevím, jestli je dobré spoléhat jen na jeden štít," promluvil opět Voithó. „A skupina čtyř lidí navíc přitahuje až moc pozornosti. Bude lepší se rozdělit," dodal a opatrně se rozhlédl kolem, jestli nenajde něco, co by jim mohlo posloužit při průchodu tím doupětem.

„Tak rozdělit?" nechápal Míro. „To je taková blbost. Musíme držet pohromadě, jedině tak máme šanci."

„Nemyslím si," oponoval. „Takto alespoň máme jistotu, že jedna skupina na Medúsu vůbec nenarazí."

„To je důvod jak stehno, opravdu. Nebo spíš jak Stheno?" ušklíbl se princ a hned pokračoval. „Ve čtveřici se tý případně hodně-živý Medúse můžeme taky vyhnout, nebo ještě líp! Porazíme ji! Ve čtyřech jí můžeme lépe čelit a naše šance na výhru se zvětší. Musíme držet formaci, v tom je úspěch."

„Ale – "

„Žádné ale," skočil mu Míro do řeči. „Z vojenského hlediska mi musíš dát za pravdu, v doupěti Medúsy je lepší držet pospolu a krýt si navzájem záda. Takže tvůj důvod musí být někde jinde, hmm," řekl a zamyšleně se chytil za bradu. „Aha! No, jasně, ty žárlíš, nemám pravdu?" zazubil se na něj. „Hádám, že už teď přesně víš, jak ty naše dvojice budou vypadat, co?"

„Jde jen o naši bezpečnost," odpověděl mu Voithó se vzteklým pohledem, který nasvědčoval tomu, že se princ nemýlí.

„Hmm, hmm, tak bezpečnost, jistěže," zopakoval po něm přidrzle. „Pak ti tedy nebude vadit, když půjdu s Káfsi, že ne?"

„Jak jsem řekl, jde o bezpečnost," sdělil mu odměřeně. Snažil se ze všech sil udržet v klidu, ale bylo to tak těžké. Z princových slov přímo kapala provokace.

„Výprava do obydlí Medúsy je příliš nebezpečná," pokračoval Voithó. „Dva lidé z královského rodu tak v jedné dvojici být nemohou."

„Pche," ušklíbl se Míro. „Prý dva lidé z královského rodu, a to očekáváš, že takové blbosti uvěřím? Tak prostě jenom řekni, že žárlíš!"

„Nežárlím!"

„Žárlíš!"

„Nežárlím!"

„Žáááárlíííš!"

„Můžete s tím už konečně přestat?" osočila je oba Evjenik, která to už nedokázala déle vydržet. „Nebo chcete, aby nás ta potvora dostala už u vstupu?"

Oba mladíci v tu ránu utichli. Pravdou bylo, že si ani neuvědomili, jak moc blízko nebezpečí vlastně jsou, a zatímco se hašteřili, tak Evjenik po celou dobu špicovala uši, zdali neuslyší ono děsivé syčení, které bylo pro Medúsu tak charakteristické. Místo vlasů to byly právě hadí hlavičky, které obývaly její hlavu a přispívaly tak k děsu, který člověka jen při pouhém zaslechnutí toho jména ovládl.

„Vy jste vážně neskutečný," pokračovala poté Amazonka rozezleným šeptem. „Úplně jak dva kohouti, takhle se akorát zabijeme všichni. Ta vaše Káfsi půjde se mnou," oznámila jim poté stroze a sehnula se k zemi, kde pod nohama jednoho ze zkamenělých vojáků leželo zrcátko. Jeho sklíčko bylo sice špinavé od hlíny, ale stále vcelku.

„Ehm, Ev?" zaváhal princ při pohledu na její úlovek. „A je to moudré? Však víš, právě to bereš někomu, kdo se proměnil v kámen, takže mu tahle strategie asi moc nevyšla."

„O mě se neboj," ušklíbla se Evjenik. „A teď už buďte všichni zticha, jestli nechcete tomuhle lesu přispět jako dekorace," dodala a gestem ruky pobídla Káfsi, aby se k ní přidala.

To jako vážně? Na Káfsi bylo vidět, jak moc se jí do toho nechce, ale nakonec se rozhodla nejistým krokem Amazonku následovat. Ani ostatní proti tomu nic nenamítali a čtveřice se tak definitivně rozdělila. Prostor ve skále byl temný, táhl se takřka po celé její délce, a kromě nepravidelných řad sloupů byl protkán i různými zdmi. Jednalo se tak o bludiště, kam člověk velice snadno vejde, ale vyjít odtamtud, to už by mohl být oříšek.

„Budeš mít po celou dobu zavřené oči, jasný?" rozkázala jí Evjenik, když stanuly u vstupu do doupěte a ona jenom zlehka přikývla.

„Dobře. Chyť se mě za rameno a nepouštěj," pobídla ji a Káfsi tak udělala.

Sevřela jí rameno tak pevně, jak to jen dovedla, a stejnou silou k sobě stiskla i oční víčka. Věděla, že od této chvíle je už otevřít nemůže. Ne, dokud nebude rajon Medúsy definitivně za nimi. Káfsi se zhluboka nadechla a když ucítila, že se Amazonka dala do pohybu, rozešla se za ní. V tu chvíli jí to zrcátko vážně záviděla. Káfsin svět byl kvůli zavřeným očím celý ponořený do tmy, a to se jí ani trochu nelíbilo. Byla zvyklá, že i v té nejtemnější noci u sebe měla světýlko. Jako Magická si jiskřičky mohla vykřesat kdykoli a kdekoli, jako „běžný" člověk spoléhala na táborák či hvězdy. Hlavně na hvězdy, ty ji nikdy nezklamaly. Za každé noci věděla, že budou s ní. Ať už byla v paláci, u Filemóna s Baukis, nebo na cestách s Hádem, nikdy nebyla v úplné tmě. I ono podsvětí bylo zvláštním způsobem prosvětlené, ale když teď držela oči pevně zavřené a věděla, že je nesmí ani pootevřít, tak si najednou uvědomila, že ji z této temnoty žádné světýlko jen tak nevyvede. Její jedinou nadějí se tak stala právě Amazonka, ovšem kdoví, jestli se zrovna ta pro ni rozhodne zářit.

Co však Káfsi netušila, byl fakt, že i když Evjenik vlastnila zrcátko, díky kterému se mohla čas od času rozhlédnout okolo, tmy se nedokázala zbavit ani ona. Zdálo se, že Medúsa nebyla fanynkou prosvětlených míst. Kamkoli Evjenik pohlédla, tam nalézala sochy vojáků a jim podobných „hrdinů", v jejichž očích se však zračil jen děs. Žádná odvaha či bojovnost, pouze strach. Někteří sice svůj život zakončili v jakž takž důstojné pozici, většina z nich však vypadala spíše k pláči. Vysocí i malí, statní či hubení, takřka všichni zkameněli přikrčení a s vyděšeným výrazem.

Dívky pomalu procházely síní plné sloupů a soch a ani jedna z nich netušila, zdali jsou Míro a Voithó někde poblíž, či nikoli. Orientace v doupěti byla velice náročná, ti dva od nich mohli být vzdáleni třeba jen několik kroků a ani jedna z nich by je nezaznamenala.

Najednou se Evjenik zprudka zastavila.

„Děje se něco?" zašeptala Káfsi a také sebou trhla. „Co... Evjenik?" oslovila ji s naléhavostí v hlase a sevřela jí rameno o něco pevněji. „Evjenik, děje se něco?" zopakovala svůj dotaz a natiskla se jí na záda, aby se jí Amazonka neztratila.

„Ticho," osočila ji a natočila zrcátko na stranu.

Káfsi polkla, v tu chvíli byla strachy bez sebe, a tak jí jen sevřela rukáv košile.

„Evjenik?" hlesla.

„Řekla jsem ticho, Káfsi," odsekla a poté se znovu rozešla. Stalo se tak bez varování a Káfsi se jí tak málem nechtěně pustila. Naštěstí se tak nestalo, a nakonec se jí povedlo s Amazonkou udržet krok.

Káfsi se znovu zhluboka nadechla a rozhodla se, že bude statečná. Od této chvíle má pusu na zámek, už ze sebe nevydá ani hlásku a udrží se v pohodě a klidu, dokud se kolem nich svět zase nerozsvítí. Protože přesně tak to nakonec bude. Všechno dopadne dobře, pomyslela si. Nejsi na to sama. Co na tom, že má po ruce jen Amazonku, zdálo se, že její úmysly byly stejné jako Káfsiny, a to dostat se z toho zatraceného doupěte v nekamenném stavu. Všechno bude v pořádku, zopakovala pro sebe v duchu a s touto myšlenkou pokračovala nejistým krokem za Evjenik.

Káfsin cíl zůstat v klidu a pohodě jí však dlouho nevydržel. S každým krokem měla pocit, že se jí velice brzy obrátí žaludek a ona tak okolí ukáže, co vše taková princezna vlastně dokáže sníst. I samotné dýchání jí najednou činilo značné obtíže. Každý nádech i výdech jí přišel tuze hlasitý a obtížný. Nešlo o přirozený proces, musela na to myslet. Musela MYSLET na to, aby dýchala. Nikdy předtím nic podobného nezažila. Proč je to najednou tak těžké? Káfsi měla pocit, že jí srdce brzy vyskočí z hrudi. Tlouklo jí jako o závod, krev jí bušila ve spáncích a její třesoucí se tělo pokrývala husí kůže, která ne a ne zmizet. A jako by toho už tak nebylo dost, přidaly se k problémům i ruce. Káfsi měla pocit, že má místo dlaní jen dva kusy ledu. Dva rozklepané kusy ledu. V prstech neměla cit, přišlo jí, že jí brzy vypoví službu, a tak stiskla rameno své průvodkyně zase o něco silněji. Tehdy její rozklepanou ruku Evjenik přikryla svou dlaní, což bylo zvláštní a překvapivě milé gesto, které Káfsi s křečovitě zavřenýma očima vážně nečekala. Proč to její průvodkyně provedla? Možná, aby se jí neztratila? Nebo, že by snad poznala její nervozitu a snažila se ji tím uklidnit? Káfsi se pousmála. Nevěděla, proč Evjenik udělala to, co udělala, ale cítit její hřejivou dlaň pro ni v tu chvíli znamenalo mnoho. Společně udělaly ještě pár kroků, když vtom se Evjenik opět zastavila. Káfsi, poučená z minula, se moc nezneklidňovala. Tedy až do okamžiku, dokud k ní Evjenik nepromluvila.

„Káfsi, teď potřebuji, abys zachovala klid," sdělila jí téměř strojově, zatímco zírala do zrcátka.

Káfsi mlčky přikývla a pod rukama ucítila náhlý pohyb. Zdálo se, že se Evjenik pro něco natahuje. Zřejmě pro meč.

„Děje se něco?" zašeptala nervózně ke své průvodkyni a pak to uslyšela. Zasyčení, a to přímo u jejího ucha. To ne, to je přeci narušení osobního prostoru! A jako by toho nebylo málo, v ten samý moment ucítila, jak se jí na tvář něco přitisklo. Něco malého, kulovitého a se hbitým jazýčkem. Had, problesklo jí hlavou. Skutečný had. A během chvilky ucítila těch jazýčků více. To představovalo problém. Pokud se k ní dostaly hadí hlavičky, dávalo smysl, že je blízko i jejich majitelka. Ale ne, zatraceně! Káfsi stiskla oční víčka o něco pevněji k sobě. Doufala, že když bude dělat sochu, tak si jí Medúsa nevšimne, jenže jak má předstírat, že je celá z kamene, když se klepala jako osika?

„Ev?" pípla.

„Je za tebou," oznámila jí Amazonka chladně. Již nějakou chvíli pozorovala Medúsu v zrcátku. Šlo o krásnou mladou ženu s jemnými rysy ve tváři. Dalo by se říci, že působila lidsky, pokud by se tedy vynechala ta plejáda hádků, kteří jí rostli z hlavy místo vlasů a křídla, která měla složená na zádech.

Zůstaň v klidu," dodala Evjenik a její hlas působil odhodlaně.

Zdálo se, že Amazonka ví, co dělá, a tak se Káfsi rozhodla, že její radu poslechne. Zůstane v klidu, přesně o to se pokusila. Ano, pokusila. Ona se opravdu moc a moc snažila její příkaz splnit, jenže když jí na ramenou znenadání přistály dvě cizí dlaně a trhly s ní vší silou dozadu, nedokázala se ovládnout a vykřikla.

„Ev!" zavolala a zavrávorala dozadu. Medúsa ji chytila pod bradou a zvedla obličej vzhůru, zatímco druhou paží ji držela ruce pevně u těla.

„Tohle je ale novinka," promluvila k ní Medúsa sladkým tónem, zatímco Káfsi držela oční víčka křečovitě zavřená. „Obvykle si sem pro mou hlavu přichází nejrůznější hrdinové, ale princezny-vyhnankyně? Zajímavá změna," zazubila se směrem na Amazonku, která ji jen soustředěně pozorovala v zrcátku a zřejmě se chystala k útoku.

Káfsi však nic z její přípravy neviděla. Cítila jen Medúsiny štíhlé prsty, jak jí tančí po krku. Zaregistrovala nehet, jenž jí pomalým pohybem vzhůru přejel od hrdla až k bradě.

„Ale m-my jsme nepřišli pro v-vaši hlavu," vysoukala ze sebe Káfsi. Stále se ještě celá třásla a víčka měla pevně stisknutá k sobě.

„Že ne?" ušklíbl se Medúsa a bez varování ji odhodila na stranu.

Káfsi dopadla na zem a hlavou přitom vrazila do něčeho tvrdého. Zřejmě šlo o jednoho ze zkamenělých nebožáků, protože jakmile na něj spadla, tak se socha pod její vahou zřítila na zem a doupětem zazněla rána.

Káfsi zůstala ležet na podlaze, dlaněmi byla zapřená o sochu. Několik šípů se jí přitom zapletlo do vlasů a hlava ji od nárazu ještě stále bolela, ale jinak si přišla celá. Splašeně dýchala a snažila se zklidnit. Ani nedutala, oči stále zavřené. Evjenik, ať už máš v plánu cokoli, pomyslela si, udělej to rychle. Káfsi uznala, že v tomto stavu byla pro Amazonku naprosto nepoužitelná, a tak se rozhodla zůstat na místě, čímž Evjenik udělala velikou radost. Amazonka její pád totiž zaznamenala a hned začala promýšlet své možnosti.

Evjenik sklouzla pohledem ke Káfsi a s úlevou zjistila, že dívce nic nechybí. Nic se jí nestalo, jen se nezvedala. Nepřekážela jí. Díky tomu Evjenik věděla, že se mezi ni a Medúsu nechtěně nezaplete. Naposledy tedy pohlédla do zrcátka. Musela mít jistotu. Musela vědět, kam má udeřit. Hned nato zavřela oči a ohnala se po nepříteli. To se ukázalo být účinným tahem, Medúsa byla jejím útokem zaskočená. Pohyb Evjenik v sobě kloubil sílu i přesnost a ona před ní stihla jen taktak uhnout.

„Hlupačky," ušklíbla se a stáhla se opět do tmy.

Evjenik slyšela, jak se jí vzdaluje, a proto si dala znovu před obličej zrcátko a začala se opatrně rozhlížet kolem. Hlas Medúsy se nesl síní, ale z té ozvěny se jen těžce hledal jeho zdroj.

„Nemusíte se bát," promluvila k nim po chvíli. Její hlas se ozýval ze všech koutů síně a zároveň odnikud. Mohla být kdekoli.

„Postarám se o to, aby byla vaše smrt bezbolestná," pokračovala Medúsa, zatímco se Amazonka opatrně otáčela v kruhu. „A rychlá," dodala a Evjenik za svými zády ucítila pohyb.

Ihned zavřela oči a stalo se tak právě včas. Ve stejný moment jí bylo zrcátko vyraženo z ruky. S cinknutím dopadlo na zem, což bylo samo o sobě zlé, ale mělo být ještě hůř. Evjenik zaslechla zapraskání. To na něj Medúsa šlápla a rozdrtila ho na menší kousky, takže se zrcátko stalo nepoužitelným. A dívky tak přišly o své jediné oči.

„Nepotřebuji vidět, abych tě dostala," procedila mezi zuby Evjenik.

„Pošetilá Amazonko," zazubila se na ni Medúsa. „Má přítomnost každému otevře oči. Některým rychle," řekla a ihned ucouvla před jejím útokem. „Jiným pomaleji. Nakonec se ale všichni narušitelé změní v kámen."

Evjenik jí na to nic neodpověděla, jen soustředěně poslouchala její hlas a znovu se po ní ohnala. Medúsa se však i této její ráně vyhnula.

„Ale my nejsme narušitelé!" bránila se Káfsi, která ještě stále klečela na podlaze a snažila se natočit obličej směrem, kde si myslela, že se obě nacházely.

„Že ne?" zasmála se Medúsa. „Zvláštní, nevšimla jsem si, že byste se se my tady vy dvě ohlásily," ušklíbla se a udělala několik obratných kroků k Evjenik, která měla v tu chvíli pozornost soustředěnou na Káfsi. Medúse tak nedělalo žádný problém vyrazit jí meč z ruky.

„Bály jsme se s vámi setkat," pokračovala Káfsi a při zaslechnutí rány sebou trhla. „My... jen chceme projít na druhou stranu," dodala šeptem.

„Nevěřím vám," zasyčela Medúsa a přešla ke Káfsi. Naklonila se k ní a ona tak znovu ucítila několik hadích hlaviček na tváři.

„Nepřišly jsme sem bojovat," stála si Káfsi za svým, tentokráte zněla o něco odhodlaněji než předtím. „Potřebujeme se jen dostat na druhou stranu, abychom pomohly bohům."

„Těm já ale nepomáhám," odsekla Medúsa a rukama ji chytila za tváře. „To oni mohou za to, jak vypadám," dodala, zatímco svírala její obličej. „To oni mě prokleli, takže pro mě za mě, ať si třeba zhynou," zašeptala s jistou škodolibostí a Káfsi najednou cítila nezvyklý tlak.

Medúsa přiložila prsty na její víčka a zdálo se, že jí chce otevřít oči. Doslova. A Káfsi si byla vědoma, že takové prozření by také mohlo být tím posledním, co ve svém životě zažije.

---

A zde slíbený kousek animace anneb co by Káfsi viděla naposledy!

https://youtu.be/RY5-FD-ciNI