„To je jediné, co si z celé situace odneseš?" Hádés se neubránil úsměvu. „Že jsem... ženatý?"

„No, to a ještě, že mám hlad. Místo hledání Magického bych ocenila spíš něco dobrého k snědku," povzdychla si Káfsi a zpomalila krok. „Ale teď vážně, jak je možné, že jsi o své ženě ještě nemluvil?" začala Káfsi s opětovným vyzvídáním.

„Myslel jsem, že je můj vztah s Persefonou lidem více než známý," odpověděl Hádés stroze.

„Potom, co jsem se během chvilky setkala se dvěma bohy a dvěma bláznivýma stařenkama, mám tendenci nevěřit ničemu, co se povídá," ušklíbla se Káfsi.

„Obvykle je na každém příběhu trocha pravdy," opáčil Hádés.

„Opravdu?" zaváhala. „Takže je pravda, že jsi svou ženu vážně unesl?"

„Ach, tak," pronesl zamyšleně. „To se o mně vážně říká?"

„No, ano," přikývla. „Už si to moc dobře nepamatuji, ale bylo to o tom, že jsi se do ní zamiloval a chtěl ji mít jenom pro sebe. Ona pak držela hladovku, což mi teď přijde jako neskutečné mučení, a nakonec ses s ní domluvil, že se bude do podsvětí vracet jen na zimu. A její matka, to byla ta..."

„Démétér," dokončil za ni Hádés větu. Jak by také nemohl znát jméno své tchýně (a vlastně i sestry, vztahy na Olympu jsou zapeklité).

„Jo, ta," přitakala Káfsi. „Tak ta její odchod nevidí ráda a když musí Persefona zase zpátky za tebou, tak je ta Démétér smutná."

„Spíš pěkná hysterka," zamumlal Hádés téměř neslyšně.

„No, a protože je ta Démétér bohyní plodnosti," prohlásila Káfsi hrdě, „tak v zimě, kdy je její dcera u tebe, tak nic neroste."

„Aha," odpověděl Hádés zamyšleně.

„Co aha? Je něco z toho pravda?" zaváhala Káfsi.

„Ne," usmál se. „Všechno je špatně, ale vy lidé máte rozhodně vypravěčského ducha, to musím uznat."

„Tak díky," odfrkla a vzala svůj nově nabytý kompas do ruky. „A co s tímhle vlastně máme dělat?" zeptala se po chvíli. „Pochopila jsem jenom to, že s tím máme vyhledat další Magické... asi. Ale co bude pak? Navíc mi přišlo, že ta ženská mluvila až moc o krvi a tu já nesnáším," otřásla se Káfsi znechucením.

„Čím méně toho bude řečeno, tím méně se toho dozví," odvětil Hádés tajemně a ukázal k obloze.

„Chápu," zamumlala Káfsi. Pořád zapomínám, že máme nad sebou ty šmíráky, dodala v duchu a najednou se zastavila.

„Hele," vyhrkla a ukázala na kompas.

Skleněná kulička se rozzářila běloskvoucím světlem, v jehož středu se pomalu tvořil azurový vír. Netrvalo dlouho a jasně modrá barva prostoupila celým náhrdelníkem. Káfsi ho vzala do dlaně a pokusila se ho nasměrovat tu na jednu a tu zase na druhou stranu. Jak tomu ta ženská říkala... Kompas? Takže tohle kompasy dělají? Ukazují směr?

Když přívěsek natočila na pravou stranu, kde byla řeka a pohádkově zelená louka, modrá barva začala blednout a náhrdelník se pomalu vracel zpět do své čiré podoby. Když ho však namířila vlevo, k vysokým (možná až moc vysokým) horám, barva naopak zesílila.

„Co myslíš, že to znamená?" obrátila se k Hádovi, i když sama odpověď na tuto otázku až moc dobře znala. Budeme šplhat po horách, pomyslela si Káfsi mrzutě. URČITĚ budeme šplhat po horách. Proč se nemůžou Magičtí usazovat na přístupnějších místech, povzdychla si. Třeba někde v nížině.... v hospodě... Žádám toho snad moc?

„Budeme se muset vydat nahoru," potvrdil její obavy Hádés.

Ale já s těma horama bojovat nechci!

***

„Ale já s ním bojovat nechci!" vztekala se Káfsi, když se dozvěděla, že se již ve druhém kole má utkat se svým bratrem. Radost z vyhraného souboje tak byla definitivně zkažena.

„Ale vždyť si vedete skvěle, princezno," povzbuzoval ji Sophias.

„Fóvos podvádí, viděli jste to, ne?" odsekla.

Sophias i Voithó přikývli.

„Ale nic s tím neuděláte, co?" odfrkla. „Typické."

„Chápu vaše rozhořčení," řekl Sophias.

„Chápeš?" zopakovala Káfsi rozezleně. To si jenom myslíš, dodala v duchu.

„Ať se stane cokoli," zazubil se na ni Voithó, „pro nás jsi vítězem už teď."

„Lépe bych to neřekl," usmál se Sophias, ale Káfsi jenom protočila oči.

To mám za to, že mě vedou dva filozofové, ušklíbla se v duchu, ale dál už neprotestovala.

„Co myslíš, Sophiasi, můžu to vyhrát?" zazubila se Káfsi na královského rádce.

„Bylo by zbrklé dělat takovéto závěry předem," zavrtěl hlavou. „Ale můžete se dostat daleko. Antigonus nebyl žádný začátečník, jen málokdo by si s ním dokázal poradit. Tím, že jste ho rozčílila, jste získala převahu. Rozčilený protivník neuvažuje. Proto držte své emoce na uzdě a rozhoďte jen svého soupeře, ne sebe."

Po této větě skončila přestávka a Káfsi znovu zavítala za ostatními bojovníky do scaenae.

„Takže to ty mně chceš připravit o výhru?" ušklíbl se Fóvos a stoupl si vedle ní.

Káfsi měla připravenou peprnou odpověď, ale raději ji spolkla. Nechtěla ze sebe zase dolovat svůj chlapský chraplák, ne kvůli němu.

Počkala si, až ji pořadatel vyzve ven. Jako první bylo zvoláno jméno prince a Káfsi zaslechla hlasitý potlesk. Výborně. Takže nebojuju jen proti bratrovi, ale i proti davu. Fantastické! Zhluboka se nadechla a stiskla jílec svého meče o něco pevněji. Tohle zvládnu. Musím to zvládnout, vždyť tady nejde jenom o mě, pomyslela si a po celém těle jí naběhla husí kůže. Teď už nemůžu couvnout.

Po chvíli, která se jí zdála jako věčností, konečně zaznělo jméno jejího vymyšleného alter ega. Když Káfsi vstoupila na bojiště a ozářilo ji sluníčko, skrz které na moment nešel zahlédnout dav na tribunách. Dala si ruku před přilbu, aby si mohly její oči přivyknout světlu a teprve v tu chvíli si uvědomila, že dav při jejím příchodu jásá stejně jako u prince, ne-li více. Zazubila se a když její pohled zabloudil k sedadlu, kde seděl její otec, srdce jí zaplesalo radostí. On mi fandí, zaradovala se Káfsi v duchu. I přesto, že byl král Perífamos ve společnosti spartského krále celou dobu turnaje spíše odměřený, Káfsi si nemohla nevšimnout, že po jejím příchodu na bojiště několikrát zatleskal. On mi vážně fandí! V hlavě pištěla jako malá holka a na chvíli úplně zapomněla na výzvu, které čelila. Přišlo jí, že již vyhrála. Na tváři se jí usadil úsměv, který se nedal jen tak zaplašit.

„Zápas může začít," zvolal pořadatel a odcupkal pryč.

Káfsi se otočila k bratrovi. A jo vlastně. Nejraději by se v tu chvíli plácla do čela. Vždyť já tu mám ještě práci!

„Radši se rovnou vzdej," řekl Fóvos sebejistě a tasil svůj meč. Ve druhé ruce držel štít, který měl zatím ničím nerušený lesklý povrch, ale Káfsi si byla až moc dobře vědoma, co ta věcička umí.

„Přeci se tady neztrapníš," dodal ještě Fóvos a začal se opatrně posouvat v kruhu kolem Káfsi. Ta držela svůj meč i štít připravený a každý její sval byl v plné pohotovosti. Byla tak blízko k postupu do dalšího kola. Tak moc blízko!

Jako první udeřil princ. Káfsi přesunula váhu z jedné nohy na druhou a jeho útok odrazila. Poté sama přešla do akce. Bila se jako ďas a na okamžik donutila prince k ústupu. Už si pomalu připravovala vítěznou řeč, ale Fóvos se rozhodl využít služeb svého štítu. Ta věc Káfsi děsila sama o sobě a víc princ ke štěstí nepotřeboval. V ten okamžik se pomyslné váhy převážily v jeho prospěch.

„Aj," vyhrkla Káfsi a skryla se za svým štítem.

„Je konec," zvolal Fóvos vítězně, zatímco se Káfsi jen tak tak držela na nohách.

„To teda ne," procedila mezi zuby a princ strnul.

„K-Ká," zakoktal a odtáhl od ní zbraň.

Moment překvapení, bratříčku, pomyslela si spokojeně a vyrazila proti němu. Jedním dobře mířeným úderem štítu ho srazila k zemi.

„Je konec," špitla a zatížila mu nohou krk, takže princ téměř nemohl dýchat.

Fóvos se pokusil vstát, ale šok byl příliš velký. Nechápal to. Opravdu to byla ona? Jeho sestra? Něco takového ale přeci není možné!

„A vítězem je... Hrkrdrndal!" zvolal pořadatel.

Já to dokázala! Já to vážně dokázala, jásala Káfsi v duchu, ale její radost byla pryč v okamžik, kdy se mohl Fóvos zase znovu nadechnout.

„Je to Káfsi!" zvolal princ rozhněvaně a namířil na ni prst. „Je. To. Káfsi!"

„Cože?!" zahřměl král Perífamos a vstal ze své sedačky. „Je to pravda?!"

Jeho spartský host se nehnul z místa a jen nevěřícně zíral na toho „Hrkrdrndala".

Káfsi chvíli váhala. Tak si to v hlavě vůbec nepředstavovala. Měla turnaj vyhrát a poté s velkou pompou odhalit svou identitu. Ale nakonec, pomyslela si, proč by ne.

„A-ano," odpověděla s jistou nervozitou v hlase a sundala si přilbu. Necítila potřebu lhát či zatloukat. Fakt, že dokázala porazit svého bratra v souboji jeden na jednoho pro ni v tu chvíli znamenal více než výhra celého turnaje.

Tribunami zaznělo vášnivé šumění.

„Jsem to vážně já," pokračovala Káfsi, tentokráte o něco odhodlaněji. Prvotní nervozita, ten knedlík v krku, který jí nedovolil ze sebe vydat více než pár slabik, to vše bylo pryč. „Přihlásila jsem se do tohoto turnaje, abych vám dokázala, že mi na našich hodnotách záleží." Káfsi se na chvíli odmlčela. „A abych i ostatním poleis ukázala, že i Magičtí jsou lidé," dodala při pohledu na spartského krále. Z jeho výrazu to vypadalo, že je jejímu činu překvapivě nakloněn, jenže Káfsin otec... Ten byl s vývojem turnaje vše, jen ne spokojený.

„Nesmysl!" zaburácel Perífamos a Káfsi sebou vyděšeně trhla. „Turnaj jasně stanovuje, že se ho smí účastnit jen muži, kteří nepatří mezi Magické!" pokračoval. „Ty jsi právě porušila obě zásady! Ještě bych dokázal přehlédnout to, že jsi žena. Přivřel bych nad tím obě oči a dělal, že to nevidím, ale fakt, že jsi Magická?! Že někdo Magický svou přítomností poskvrnil čistotu našeho turnaje?! Něco takového –"

„Čistotu?" vyhrkla Káfsi rozezleně. „Na rozdíl od někoho JÁ jsem bojovala čestně. Znamená to snad, že být Magický je větší prohřešek než být podvodník?"

„Být Magický je ten největší prohřešek ze všech," řekl Perífamos zhnuseně. „Být Magický je proti přírodě a nikdo takový nemá na to, aby se mohl účastnit boje o titul."

„Ale," začala Káfsi, ale král ji nenechal domluvit.

„Výhercem tohoto kola je princ Fóvos," řekl a pokynul k pořadateli, aby jeho slova stvrdil.

„Ano, ehm," odkašlal si muž nervózně. „Vítězem je zde princ Fóvos."

Tribuny se znovu roztleskaly. Aplaus byl zdráhavý a nervózní, princi však stačil. Pro Káfsiny uši to však už nebyl potlesk, ale jen zvuk hanby. Otočila se a se slzami v očích vyběhla pryč z theatronu.

„Omluvte mě, půjdu za nimi," řekl Sophias klidně, když viděl, že Voithó za ní už běží. Král však svého rádce zarazil.

„Sophiasi, věděl jsi o tom?" obrátil se na něj Perífamos s přísným pohledem. „Věděl jsi, co Káfsi chystá, a neřekl mi to?"

„Ano," přikývl Sophias bez jediného zaváhání.

„A co Voithó?" pokračoval král ve vyzvídání.

„Princezně jsem pomáhal já," odpověděl Sophias s klidem.

„Dobře," zamumlal král, ale z tónu jeho hlasu šlo znát, že má své pochyby. „Pro tentokrát ti věřím, Sophiasi. Ale dohlédni na to, aby ta holka už nedělala problémy, jasné? Ještě jeden takový skandál a vina padne i na tvou hlavu."