Sice bylo venku slunečno a teplo, ale pro mladou dívku bylo zataženo, pršelo. Nechtěla vidět usmívající oblohu, která měla držet stráž při její svatbě. „Budeš nádherná nevěsta“ usmála se její matka. „Možná pro tebe“ sklopila hlavu. „Ale notak, to říkej“ přešla k ní a pohladila po tváři. Dívka palcem přejela přes okraj jejího náramku. Byl stříbrný s nápisem. Její pohled se zabodával do toho nápisu, co tam byl vyrytý. Nečekala, že i po těch deseti měsících co odjela z Gothamu, by ten náramek zaživa nesundala. Pousmála se. Musela se pousmát, když ji v hlavě probleskl unikátní plán. „Vidíš, deset měsíců a už si ani jedna nevzpomeneme na to hrozné město. Ani na toho hrozného kluka“ zdvihla ji hlavu, tak aby spatřila odraz v zrcadle. „Budeš se mu líbit“ odstoupila od ní a pomalu přešla ke dveřím, ty následně otevřela a zmizela v chodbě.

Nová nevěsta se ocitla sama v pokoji. Zhluboka se nadechla. Sedla si ke stolku s malým zrcadlem. Zadívala se na svůj odraz. Nedokázala to, nemohla vydržet ten nátlak, který v ní dřímal. Popadla první věc na stole. Byl to hřeben, drahý, po staletí starý. Ten jí koupil její snoubenec, dárek ke svatbě. Chvilku si ho prohlížela, než znova vybuchla. Zešílela, ten nátlak emocí a vzteku neovládala. Musela ten hřeben hodit doprostřed zrcadla, které se rozbilo na několik miliónů kousků. Poodstoupila od něj. Kusy zrcadla co zůstali v jeho rámě, odráželi její odraz. Začala se usmívat, i když tahala prsty líce z úsměvu na neutrální výraz. Začala se smát, bojovala sama se sebou. Možná to bylo tím, že četla všechny ty Jeromovi dopisy. Nebo jen kvůli jejím rodičům? Nevěděla. Popadla jeden ostrý, velký střep ze zrcadla a pevně ho uchopila v  dlani.

Ze země vzala kufr, který si její matka, myslela, že si ho Lara zbalila na svatební cestu. Opak byl pravdou. Plánovala utéct. S výdechem si upravila šaty a účes a konečně vystoupila z pokoje. X
„Laro? Jsi nádherná“ zašeptali její rodiče naráz. Můžu s vámi mluvit? Uvnitř?“ řekla mezi dveřmi. Zněla až nejistě. „Ale jistě“ položili skleničku zpět na tác servírce a rozešli se za ní do pokoje. „Copak se děje holčičko?“ stáli uprostřed místnosti se starostlivým pohledem ji pozorovali. „Nic jen....“ odmlčela se, za jejími zády ukrývala střep ze zrcadla.

„Tohle je konec, už mi rozkazovat nebudete. Nebudu vaše loutka, ani továrna na peníze“ řekla důrazným hlasem. „Nevím o čem to mluvíš holčičko“ přistoupila k ní její matka. „Tohle je konec matko“ vytáhla střep a zabodla jí ho do břicha. Ač by si někdo mohl myslet, že toho bude litovat, nelitovala. Místo toho se začala smát. A bodala svou matku, ležící v její krvi dál a dál. Pak přešla ke svému otci. „Co ty pro mne máš otče?“ ušklíbla se. „To všechno z tebe udělal ten kluk“ k hrdlu mu přiložila ostrou hranu střepu. „Myslíš? Ne, taková jsem otče“ začala se smát. Pak udělala jemný pohyb a střepem otci přejela kolem krku. Na dřev3ných parketách leželi její rodiče, mrtvý a u nich kaluže krve. Lara upustila střep a začala se smát. Dlaňmi si zajela do vlasů a nepřestávala se smát.

Svatební smetanově bíle šaty si svlékla a oblékla něco pohodlného. Konečně byla volná. Mohla z New Yorku vypadnout, odjet zpět či někam jinam.

Snad se líbí tato kapča. Omlouvám se, ale moc dobře jsem se nevyspala, ale už budu zase psát více kapitol u mých knih😘 tak zase příště👅🃏🔫
💞💋💢